Strach před Božím hněvem je důkazem moudrosti

MYŠLENKA, že Bůh se rozhněvá, připadá mnohým lidem v křesťanstvu jako podivná. Mají námitky, když křesťanští svědkové Jehovovi říkají, že Bůh vyjádří svůj hněv ve světaširém boji armageddonském. „Jak by to mohl udělat?“, ptají se. „Což Bible neříká, že Bůh je láska?“

To je skutečně napsáno v Bibli v 1. Janově 4:8, 16. Bůh je láska, to znamená, že je zosobněním pravé lásky. To můžeme vidět nejen v rozmanitosti celého stvoření kolem nás, ale i v jeho inspirovaném Slovu, Bibli. Přece však je a zůstává skutečností, že o Božím hněvu se v Bibli mluví od 2. knihy Mojžíšovy až po Zjevení více než dvěstěkrát, nehledě na zmínky o jeho prchlivosti, zlobě, zuřivosti a nelibosti.

S Božím hněvem nadto musíme počítat, zvláště vzhledem k varovným slovům: „Prvé než přijde na vás prchlivost hněvu Jehovova, prvé než přijde na vás den hněvu Jehovova. Hledejte Jehovu.“ (Sof. 2:2, 3) Bible nám také říká, že Bůh je „oheň sžírající“ vůči těm, kteří si zaslouží jeho hněv. — 5. Mojž. 4:24.

Je tedy v našem vlastním zájmu, abychom zjistili, co je podstatou Božího hněvu, to znamená, čím se vyznačuje nebo na jakých zásadách spočívá, jak se projevuje a proč a jak může být Boží hněv v souladu se skutečností, že Bůh je láska. Potom můžeme také lépe porozumět, proč je skutečně moudré bát se Boha, jinými slovy, bát se, abychom se mu neznelíbili nebo nevyvolali jeho spravedlivý hněv. — Žalm 111:10; Přísl. 9:10.

ZÁSADY, JIMIŽ JE OVLÁDÁN BOŽÍ HNĚV

Za prvé, Boží hněv je vyjadřován vždy v souladu s moudrostí, která je založena vždy na úplné znalosti všech skutečností: „Není stvoření, které by nebylo zjevné jeho zraku, ale všechny věci jsou obnažené a otevřeně odhalené očím toho, s nímž budeme účtovat.“ — Židům 4:13, NS.

Člověk se může v hněvu dopustit chyby, ale nikdy se to nestane u Jehovy Boha. Ve své nekonečné moudrosti je schopen vyjadřovat svůj hněv nejlepším možným způsobem, v pravý čas a na pravém místě. Skutečnost, že se nikdy nedopouští chyby, by pro nás měla být útěchou. Mělo by to v nás však také vyvolávat bázeň, protože před ním nemůžeme nic skrýt. To musel ke svému velkému zármutku shledat Achan, který žil v době Jozuově, když v rozporu s Božími pokyny si tajně vzal něco z kořisti při zničení Jericha. Také Ananiáš a Zafira, kteří žili v době křesťanských apoštolů, patřili k lidem, kteří dávali svým způsobem jednání najevo, že se domnívají, že mohou před Bohem něco skrýt. — Jozue 7:16–26; Skutky 5:1–11.

Za druhé, Boží hněv je vždy vyjadřován v souladu s jeho spravedlností. „Skála, dokonalá je jeho činnost, neboť všechny jeho cesty jsou spravedlnost. Bůh věrnosti, u něhož není žádná nespravedlnost; je spravedlivý a přímý.“ (5. Mojž. 32:4, NS) Krátce předtím, než se projevil Boží hněv nad zkaženými městy Sodomou a Gomorou, položil Abraham otázku, zda je to spravedlivé, když řekl: „Je nemyslitelné, že bys . . . usmrtil spravedlivého se zlým . . . Neučiní soudce celé země to, co je správné?“ Jestliže tam však nemohlo být nalezeno ani deset spravedlivých osob, Abraham si uvědomil, že nemůže popřít, že Bůh skutečně spravedlivě zničí tato města. — 1. Mojž. 18:25, NS.

Za třetí, Boží hněv se vždy opírá o Boží nekonečnou moc. Bůh má všechny potřebné prostředky, takže může projevit svůj hněv v takovém rozsahu a takovým způsobem, jak sám chce. Nikdy se nestane, že by se právem nad něčím hněval a přece by nemohl nic proti tomu učinit. Král Jozafat řekl o Jehovovi: „V tvé ruce [je] síla a moc, takže nikdo před tebou nemůže obstát.“ — 2. Par. 20:6, NS.

Za čtvrté, Boží hněv je vyjadřován vždy v souladu se skutečností, že Bůh je láska. Určil sice smrt pro úmyslného vraha, ale zároveň učinil milostivé opatření ve spojení s „útočištnými městy“ pro lidi, kteří zabili neúmyslně. (4. Mojž. 35:9–34) Někdy se může jeho nelibost projevit mírně, pouze v podobě napomenutí, kterým je člověk pokárán a vybídnut k tomu, aby se polepšil, a to je důkazem Boží lásky. (Žid. 12:5–11) Zlé Bůh skutečně zničí, ale tím dokáže svou lásku ke spravedlivým, protože je tak milosrdně zachrání a osvobodí. — Žalm 145:20; 2. Tess. 1:6–9.

PROJEVUJE SE RŮZNÝM ZPŮSOBEM

Bůh v minulosti používal různých prostředků k vyjádření svého hněvu. Někdy použil nadpřirozených jevů, jak tomu bylo při zničení zlých potopou ve dnech Noémových. Zkažená města Sodomu a Gomoru vyhladil tím, že způsobil, aby z nebe pršel oheň. Používal různých nadpřirozených prostředků, aby uvedl deset ran na Egypt a aby zničil faraóna a jeho vojsko v Rudém moři. — 1. Mojž. 6:5–7; 7:1, 11–23; 19:24, 25; 2. Mojž. 7:1 až 15:21.

Také přírodní zákony, které stvořil, například zákon o příčině a účinku, působí v určitém ohledu nepřímo k vyjádření jeho hněvu. Jestliže někdo porušuje Boží mravní zákony, musí trpět následky. ‚Sklízí, co rozsévá‘. (Gal. 6:7, 8, NS) Například nemírné používání alkoholu, volné pohlavní styky a požívání marihuany a jiných drog působí škodlivě na lidské tělo i na ducha. V podstatě je to nepřímý projev Božího hněvu. To vyplývá i z inspirovaného prohlášení, že lesbičtí a jiní homosexuálové ‚dostávají sami na sobě plnou odplatu, která jim patří za jejich pochybení‘. — Řím. 1:24–27, NS.

Bůh může používat k vyjádření svého hněvu také lidí. Použil na příklad izraelských vojsk pod vedením Jozueho k vyjádření svého hněvu vůči bezzákonným a zkaženým obyvatelům Kanaánu, protože jejich ‚nepravost byla dovršena‘. Mojžíš řekl svému lidu: „Pro zkaženost těchto národů vyhání je Jehova, tvůj Bůh, před tebou.“ — 5. Mojž. 9:5; 1. Mojž. 15:16.

O několik století později se však provinili sami Izraelité tím, že se ‚vysmívali poslům [pravého Boha] a pohrdali jeho slovy a posmívali se jeho prorokům, až propukla Jehovova zloba proti jeho lidu‘. Bůh vyjádřil svůj hněv tím, že na ně přivedl cizí Nabuchodonozorova vojska. Ta zpustošila zemi, zničila město Jeruzalém i s jeho chrámem a obyvatelé byli odvedeni do zajetí. — 2. Par. 36:16–21, NS.

Bůh dovoluje různým místním vládám, aby vyjadřovaly jeho hněv vůči osobám, které porušují správné lidské zákony, jež jsou v souladu se zákony Božími. Proto čteme o moci těchto vrchností: „Činíš-li však zlé, boj se, neboť ne bez příčiny nosí meč, neboť je Božím služebníkem, mstitelem, aby vyjádřila hněv nad tím, kdo činí zlo.“ — Řím. 13:1–4, NS.

Dalším lidským nástrojem, kterého Bůh někdy používá k vyjádření svého hněvu, je právní výbor místního křesťanského sboru, neboť tento výbor nese odpovědnost za duchovní blaho sboru. Jestliže tento výbor v souladu se svými povinnostmi vyloučí člověka, který úmyslně jedná špatně, je to projev Božího hněvu vůči tomuto přestupníku. Biblický příklad takového postupu je zaznamenán v 1. Korintským 5:1–13, kde čteme příkaz daný sboru v Korintě: „Odstraňte toho zlého člověka ze svého středu.“

Jehova Bůh vyjadřuje svůj hněv vůči zlým především prostřednictvím Ježíše Krista a jeho nebeských vojsk. Učiní to obzvláště v Armageddonu, v boji „velikého dne Boha, Všemohoucího“. (Zjev. 16:14, 16; 19:11–21) Jehova Bůh skutečně používá mnoho účinných prostředků k projevení svého hněvu a to je pro nás dalším důvodem, proč je moudré, abychom se báli vyvolat jeho nelibost.

PŘÍČINY BOŽÍHO HNĚVU

Jednou z hlavních příčin Jehovova hněvu je uctívání falešných bohů a odpadnutí od pravé víry. Protože Jehova je svrchovaný vládce celého vesmíru, Nejvyšší a stvořitel všech viditelných i neviditelných věcí, má právo na výlučnou oddanost všech svých inteligentních tvorů. On sám říká: „Já, Jehova, tvůj Bůh, jsem Bůh vyžadující výlučnou oddanost.“ Ti, kteří mu nevěnují výlučnou oddanost, právem vyvolávají jeho hněv. — 2. Mojž. 20:5, NS.

Také bezzákonnost a nemravnost všeho druhu vzbuzuje jeho hněv. Proto čteme: „Pro tyto věci“, totiž pro „smilstvo, nečistotu, pohlavní choutky, škodlivou žádost a lakotu přichází Boží hněv“. (Kol. 3:5, 6, NS; Ef. 5:3–6) Protože krev a lidský život jsou v Božích očích velmi cenné, musejí očekávat projev Božího hněvu všichni, kteří úmyslně zabíjejí lidi a (nebo) nesprávně používají krve. — 1. Mojž. 9:3–6; 3. Mojž. 17:10; Iz. 26:21; Skutky 15:20, 29; Zjev. 16:6; 18:24.

Také nepřátelé Božích služebníků vyvolávají Boží hněv, ať už tím, že je utlačují, nebo tím, že odporují osobám, jimž Bůh dal zvláštní pověření. Protože Egypťané utlačovali Boží lid, přivedl Bůh na jejich zemi deset ran a nakonec utopil faraóna i s jeho vojskem v Rudém moři. (2. Mojž. 14:26–28; 15:7) Když Izrealité putovali po poušti, vzepřel se Chóre, Dátan a Abiron Božímu služebníku Mojžíšovi. Bůh vyjádřil svůj hněv vůči těmto vzbouřencům tak, že způsobil, aby se pod nimi otevřela země a pohltila vzbouřence Dátana a Abirona i s jejich rodinami, zatím co Chóre a dvě stě padesát jeho přívrženců bylo zničeno ohněm. — 4. Mojž. 16:1–35; 26:9–11.

Že všichni, kteří pronásledují Kristovy následovníky, rovněž pocítí Boží hněv, jasně vyplývá z tohoto biblického textu: „Je od Boha spravedlivé, aby odplatil soužením těm, kteří vám působí soužení.“ — 2. Tess. 1:6–9; 1. Tess. 2:16.

Kdo neprojevuje víru v Jehovu Boha, v podstatě ukazuje, že pochybuje o Boží pravdivosti nebo o Boží moci a ochotě splnit své sliby. Kdyby se tedy stalo, že by některý křesťan sice nepěstoval modlářství, neodpadl od víry, neprováděl nemravné „skutky těla“ a nevzpíral se Božím pomazaným služebníkům, ale ze strachu by „odstoupil“ a vzdal se pravé víry — rovněž by si zasloužil Boží hněv a zničení. — Žid. 10:38, 39, NS.

BOŽÍ HNĚV JE V SOULADU S BOŽÍ LÁSKOU

Písmo svaté jasně ukazuje, že je možno sloučit Boží hněv s jeho láskou, a to především z toho důvodu, že hněv není vlastnost, která by u Boha převládala. Jeho Slovo nám dává radu: „Neměj společenství s nikým, kdo propadá hněvu.“ (Přísl. 22:24, NS) Bůh ‚nepropadá hněvu‘; pro něj není hněv pravidlem, ale výjimkou. Je ‚šťastným Bohem‘. (1. Tim. 1:11, NS) Není možné současně se hněvat a být šťastný. Láska je vlastnost, která u něj převládá, a je pro něj potěšením projevovat lásku. Je „pomalý k hněvu“. Protože má dokonalé sebeovládání, může odsunovat projev svého hněvu tak daleko, pokud to připouštějí jeho zásady. — Neh. 9:17; Iz. 42:14.

Proto nám jeho Slovo říká: „Nemám zalíbení ve smrti zlého . . . proč byste měli zemřít, dome izraelský?“ A pro útěchu těch, kteří činí pokání, říká prostřednictvím jiného proroka: „Nebude chovat svůj hněv navždy, protože má zalíbení v milující dobrotivosti. Opět nám prokáže milosrdenství.“ — Ez. 33:11, NS; Mich. 7:18, 19, NS.

Nejlepším důkazem toho je skutečnost, že Bůh dal to, co mu bylo nejdražší, svého jednozplozeného Syna, aby zemřel za hříchy lidstva. Na základě této oběti mohl dát Bůh vyhlídku na věčný život a na možnost úniku před jeho hněvem všem, kteří budou projevovat víru v jeho Syna. — Jan 3:16, 36; Řím. 6:23.

Skutečnost, že převládající vlastností u Boha není hněv, ale láska, je patrná i z toho, že projev jeho hněvu má být krátký ve srovnání s milující dobrotivostí a dobrou vůlí. Proto čteme o dni jeho pomsty, ale o roce jeho dobré vůle. (Iz. 61:1, 2, NS) A žalmista, král David, který proti sobě třikrát vyvolal Boží hněv, ale jemuž Bůh také prokázal jedinečným způsobem svou přízeň, své milosrdenství a svou milující dobrotivost, řekl: „Jeho hněv je na chvíli, jeho dobrá vůle na celý život.“ — Žalm 30:5, NS; 30:6, KB.

Král David správně rozuměl Božímu hněvu. Věděl, že Bůh „neživí“ svůj hněv, že v něm nemá potěšení, ale že má zalíbení v projevování dobré vůle a milující dobrotivosti. David však také poznal, že bázeň před Jehovovým hněvem je skutečně cestou moudrosti, neboť dále řekl: „Jehova je milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a oplývající milující dobrotivostí. Nebude po všechen čas stále vyčítat chyby, ani na neurčitý čas stále projevovat nelibost. Dokonce nám nedal ani podle našich hříchů a nepřivedl na nás to, co si podle svých omylů zasluhujeme. Neboť jako jsou nebesa vyšší než země, tak je vyvýšena jeho milující dobrotivost vůči těm, kteří se jej bojí. Jako otec projevuje milosrdenství svým synům, tak prokázal Jehova milosrdenství těm, kteří se jej bojí. Ale Jehovova milující dobrotivost je od neurčitého času až do neurčitého času vůči těm, kteří se jej bojí, a jeho spravedlnost k synům synů, k těm, kteří zachovávají jeho smlouvu, a k těm, kteří pamatují na jeho příkazy, aby je plnili.“ Budeme-li se moudře bát Božího hněvu a budeme-li přitom milovat Boha pro jeho dobrotivost, můžeme říci s Davidem: „Velebte Jehovu všechny jeho skutky, na všech místech jeho vlády. Veleb Jehovu, má duše.“ — Žalm 103:8–11, 13, 17, 18, 22, NS.