Otázky čtenářů
● Když se obrací na „bohaté“, vysvětluje učedník Jakub: „Zavraždili jste spravedlivého.“ (Jak. 5:1, 6) Co tím myslel, když přece psal svůj dopis křesťanům?
Když výraz „spravedlivý“ je v jednotném čísle, vztahuje se zřejmě na Pána Ježíše Krista. Je to potvrzeno slovy apoštola Petra, která řekl Židům: „Vy jste zavrhli toho svatého a spravedlivého a prosili jste za muže, vraha, aby vám byl volně vydán, zatímco jste zabili hlavního prostředníka života.“ (Skut. 3:14, 15, NS) Podobně řekl učedník Štěpán těm, kteří slyšeli jeho obhajovací řeč, pronesenou před sanhedrinem: „Kterého z proroků vaši předkové nepronásledovali? Ano, zabili ty, kteří předem oznamovali příchod spravedlivého, jehož zrádci a vrahy jste se nyní stali.“ — Skut. 7:52, NS.
Je pozoruhodné, že sanhedrin, židovský vysoký soud, který odsoudil Ježíše k smrti, sestával z bohatých a vedoucích mužů. (Srovnej Matouše 26:59, 66; 27:57; Marka 15:43; Jana 3:1; 7:45–51) Tak měli „bohatí“ zcela jistě něco společného s vraždou Ježíše Krista.
Ale zavraždění „spravedlivého“ nemusí být omezeno pouze na tuto vraždu Božího Syna. Podle Ježíšových slov, která nacházíme u Matouše 25:40, považuje Boží Syn jednání s jeho ‚bratry‘, duchem pomazanými následovníky, za jednání s ním samým.
Když psal Jakub svůj dopis (před rokem 62 n. l.), byli křesťané v prvé řadě pronásledováni Židy. První křesťanský mučedník Štěpán byl usmrcen židovskou lůzou, když předtím pronesl před sanhedrinem svou obhajobu. (Skut. 6:15; 7:57–60) Pronásledování křesťanů římskou vládní mocí začalo teprve roku 64 n. l. po velkém požáru, který zpustošil Řím a zničil asi čtvrt města. Z toho logicky vyplývá, že „bohatí“, které měl Jakub na mysli, byli bohatí Židé, kteří přímo nebo nepřímo (pronásledováním křesťanů) byli zapleteni do vraždy Ježíše Krista. — Matouš 27:24, 25.
Způsob, jakým se Jakub obracel na třídu bohatých, odpovídá asi tomu, co učinil Ježíš Kristus, když jednou mluvil se svými účedníky. Když Ježíš popsal různé druhy štěstí, řekl: „Běda vám bohatým, protože máte v plnosti svou útěchu.“ (Luk. 6:20–24, NS) I když by nečetli bohatí jako třída Jakubův dopis, pomohl Jakub křesťanům poznat správné stanovisko slovním obratem přímého oslovení. Skutečnost, že třída bohatých ‚bude kvílet nad bídami, které na ni přijdou‘, měla křesťany varovat, aby nebyli hmotařští. (Jakub 5:1; srovnej Jakuba 4:13–15) Mělo je též povzbudit, když věděli, že utiskování třídou bohatých přestane v Bohem určeném čase.
My jako křesťané musíme být pečliví, abychom se neprovinili zavražděním „spravedlivého“. V jiné části svého dopisu obrací se Jakub na křesťany, když píše: „Dále vraždíte.“ (Jakub 4:2, NS) Jak to bylo možné? Zřejmě tito křesťané ve skutečnosti nikoho nezabili. Ale zdá se, že zapomněli prokazovat dobro svým bratrům. Snad se zdráhali pomáhat potřebným bratrům, ačkoli mohli. Snad se na některé nepatrné dívali svrchu a pohrdali jimi nebo připustili, aby některé bratry nenáviděli ze zištnosti, závisti nebo pýchy. Takovým jednáním se mohli provinit vraždou. (Jakub 1:27; 2:15, 16) Jiný biblický pisatel, apoštol Jan, předkládá tentýž důkaz: „Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah . . . i my jsme povinni pokládat své duše za své bratry. Ale každý, kdo má prostředky tohoto světa k udržení života a vidí svého bratra v nouzi a přesto před ním uzavře dveře svého něžného soucitu, jakým způsobem v něm zůstává láska Boží?“ — 1. Jana 3:15–17, NS.
Ano, tento vražedný postoj zrcadlili dokonce někteří křesťané tím, že dávali přednost bohatým. Ačkoli Bůh všeobecně vyvolil chudé k tomu, aby byli dědici království, starali se jistí křesťané o to, aby bohatý, který přišel do jejich shromáždění, dostal dobré místo, ale chudému vykázali velmi skromné místo. Posuzovali tedy člověka podle toho, co má. Zapomněli vidět v chudém bližního, který si plně a zcela zaslouží jejich lásku. Jak zvrácený byl tento způsob jednání, ukazuje Jakub, když píše: „Vy však jste zneuctili chudého. Bohatí vás utiskují a vláčí vás před soudy, že? Rouhají se nádhernému jménu, jímž jste byli povoláni, že? Jestliže nyní plníte královský zákon podle Písma: ‚Budeš milovat svého bližního jako sám sebe‘, činíte zcela dobře. Jestliže však dále projevujete stranickost, činíte hřích.“ — Jakub 2:1–9, NS.
Dává někdo z nás křesťanů přednost lidem podle jejich postavení ve světě, podle jejich vyššího vzdělání nebo podle jejich majetku? Dáváme jim ve shromáždění přednost před jinými? To by jistě nebylo v souladu s Jakubovou radou. Jsou sice výjimky, ale tvrdý nelaskavý postoj je dnes zvláště u zámožných a vlivných členů lidské společnosti. Jistě by nikdo z nás neměl myslet, že někteří lidé zasluhují, aby jim byla dávána přednost pro to, že vlastní určitý majetek; také my bychom to neměli očekávat, máme-li nějaký majetek. Proto obrátil Jakub pozornost na utiskování, kterým se proviňovali bohatí jako třída. Ne chudí, nýbrž bohatí to byli, kdo nejčastěji křesťany vláčeli před soudy a špatně s nimi nakládali.
Aby nebyl křesťan symbolickém smyslu vinem zavražděním „spravedlivého“, musí mít vroucí lásku ke svým spoluvěřícím. Neměl by se na své bratry dívat spatra, bez ohledu na to, jak se zdají být nepatrní. Když je Jehova považuje za hodné své lásky, jistě by neměl žádný z jeho služebníků dávat najevo, že je větší než Jehova, kdyby se zdráhal milovat ty, které miluje Bůh. Místo toho mají přání použít svůj čas, své schopnosti a svůj majetek nesobecky k užitku svých bratrů, a sice všech svých bratrů. Apoštol Pavel napsal: „Co se mne týče, já chci velmi rád vydávat i být úplně vydán pro vaše duše.“ — 2. Kor. 12:15, NS.