Kterého jména si více vážíš — svého nebo Božího?

„Je lépe vybrat si jméno než hojné bohatství; přízeň je dokonce lepší než stříbro a zlato.“ — Přísl. 22:1, NS.

1. Na které přísloví o jménu jsme dotazováni, zda s ním souhlasíme?

SOUHLASÍŠ s dávným králem Šalomounem, když řekl, že „je lépe vybrat si jméno než hojné bohatství“? Jistě myslel dobré jméno, protože v paralelní větě tohoto přísloví dodává: „Přízeň je dokonce lepší než stříbro a zlato.“ (Přísl. 22:1, NS) Stříbro a zlato znamená bohatství.

2 a) Jak dostal král Šalomoun jméno i bohatství? b) Kdybychom měli volit mezi jménem a bohatstvím, co by bylo moudré si zvolit a proč?

² Mnozí lidé se snaží získat „hojné bohatství“ bez ohledu na to, jak to ovlivní jejich jméno. Jiní chtějí chránit své jméno tím, že zatajují nepoctivé metody a nečestné prostředky, kterými získali „hojné bohatství“. Král Šalomoun měl obojí: jméno i bohatství, a to i se ctí. Bůh, kterého uctíval Šalomoun, učinil jej bohatým na stříbro a zlato a jiné hmotné majetky, jak to zaslíbil slovy: „Také to, oč jsi nežádal, ti dám, jak bohatství, tak slávu, takže nebude mezi všemi králi žádný tobě podobný, po všechny tvé dny.“ (1. Král. 3:13, NS) Kdyby bylo možné si zvolit mezi příznivým jménem a hojným bohatstvím, bylo by moudré zvolit si příznivé jméno. Zkušenosti lidí to potvrzují. I my s tím souhlasíme, protože máme určitou sebeúctu.

3, 4 a) Jaký postoj bychom měli mít ke svému jménu, abychom ukázali, že jsme učiněni k Božímu obrazu, a proč? b) Jak se naučil Šalomounův lid poznat pravý význam třetího přikázání a co nám to dokazuje?

³ Skoro každý člověk si váží svého jména, i ty si jej vážíš. Tak to má být, protože tvé jméno zastupuje tebe. Tvůj Stvořitel tě vytvořil s touto vlastností sebeúcty. V tom ohledu jsme stvořeni k jeho obrazu, protože i on má sebeúctu. Váží si svého jména. Máme důvod k tomuto mínění, neboť myslíme na deset přikázání, která dal lidu krále Šalomouna. V třetím přikázání pravil: „Nesmíš brát jméno Jehovy, svého Boha, nehodně, neboť Jehova nenechá bez potrestání toho, kdo nehodně bere jeho jméno.“ — 2. Mojž. 20:7, NS.

⁴ Tento zákon vydal Bůh krále Šalomouna v roce 1513 př. n. l., ve dnech proroka Mojžíše, a Šalomounův lid se poučil během svých dlouhých dějin hořkými zkušenostmi, že Bůh bral svá slova vážně. Dějiny tohoto národa dokazují, že není pro nikoho dobré používat Boží jméno „nehodně“ nebo takovým způsobem, který neslouží dobrému účelu nebo jímž je jeho jméno zneužito nebo nesprávně používáno.

5. Jak ukazujeme, že si více vážíme svého jména než Božího, a proč bychom udělali dobře, kdybychom v této souvislosti uvažovali o otázce, která je kladena každému z nás?

⁵ Když špatně používáme Boží jméno, když je používáme tak, jako by bylo něco bezcenného, ukazujeme jasně, že si jej nevážíme. V takovém případě si vážíme svého vlastního osobního jména více než Božího jména. Bude to mít dobré následky? Zůstaneme nepotrestáni? Podle toho, co říká Bůh ve třetím přikázání, jistě nezůstaneme. Ačkoli to většina lidí nepoznává, je Boží jméno ve spojitosti s dnešními světovými poměry. Uděláme dobře, když budeme uvažovat o otázce kladené každému z nás: Vážíš si svého vlastního jména více než Božího jména? Pro nás je nezbytně nutné, abychom přemýšleli o této otázce, protože svět bude nyní velmi brzy potrestán za nevážnost k Božímu jménu. Jistě bychom nechtěli obdržet tento trest zároveň se světem.

6. a) Jak přirovnal Šalomoun vonný olej, který někdo používal, k dobrému jménu? b) Jak smýšlel Jákob o svém jménu pro krveprolití, které způsobil Simeon a Lévi?

⁶ Jaký dojem chce někdo vzbudit u druhých lidí, když se v tvé nepřítomnosti zmíní o tvém jménu, nebo jaká o tobě vyvstane představa v myslích jeho posluchačů? Nechtěl bys, aby to byla příznivá představa? Jistě bys nechtěl, aby tvé jméno zapáchalo, jako bys byl někdo, kdo vzbuzuje pohoršení. Ve starých časech působil vonný olej, který někdo používal, že jeho tělesná přítomnost byla příjemná, vycházela z něj příjemná vůně. Má zmínka o tvém jménu podobný účinek? Podle názoru krále Šalomouna by tomu tak mělo být, protože řekl pod božskou inspirací: „Jméno je lepší než dobrý olej.“ (Kaz. 7:1, NS) Předek krále Šalomouna — třináctý před ním, Jákob (Izrael) — byl téhož názoru. Když jeho dva synové, Simeon a Lévi, způsobili krveprolití ve městě Sichem, káral je Jákob a řekl: „Připravili jste mi veřejné odsouzení tím, že jste mne učinili zápachem obyvatelům země.“ (1. Mojž. 34:25–30; srovnej 2. Sam. 10:6) Jákob, kterého obyvatelé země spojovali s jeho Bohem Jehovou, neviděl rád, že jeho jméno bylo učiněno nepříjemným zápachem.

7. Co udělalo duchovenstvo křesťanstva z Božího jména a proč v tom ohledu ještě nepodnikli žádné změny?

⁷ Stejně tak bychom nebyli rádi, kdyby naše jméno páchlo mezi lidmi tím, jak by druzí o nás mluvili nebo proti nim jednali. Můžeme si tedy představit, co pociťuje Bůh, když jde o jeho jméno. Stalo se, že ti, kdo předstírají, že jsou jeho nejvěrnějšími přáteli na zemi, přinesli největší potupu na jeho jméno. Duchovenstvo křesťanstva učinilo Boží jméno neslýchaným zápachem na celé zemi. Vědí, nebo měli by vědět na základě svého teologického vzdělání, že Bůh je ve Svatém písmu nazýván Jehova. Po staletí učili, že Bůh Bible je Bohem, který má radost z věčného trápení svých tvorů, který připravil místo nazvané „peklo“, kde hoří věčný oheň smíchaný se sírou a kde udržuje hříšné lidské duše po jejich smrti naživu, aby byly po celou věčnost trápeny bez vyhlídky na vysvobození. Překroutili smysl některých biblických textů, aby podepřeli tuto nauku, a až dodnes ji neodstranili ze svých církevních vyznání a neprohlásili za bludnou nauku, která zneuctívá Boha a je inspirována démony. Nechtějí připustit, že učí lži.

8. V zájmu jakého jména trpí lži a na čí jména uvádějí potupu?

⁸ Tito duchovní trpí lži o Bohu pro své vlastní jméno. Tím uvádějí potupu nejen na Boha, ale též na nejvyššího z Boží rodiny, na jeho Syna Ježíše Krista, neboť podle jejich tvrzení učil Ježíš Kristus takové lži ve jménu svého nebeského Otce.

9. S jakými válkami spojuje duchovenstvo křesťanstva Boha a jak?

⁹ Duchovenstvo také spojilo Boha Bible s mnoha krvavými válkami. Jak? Tím, že se k němu modlili, aby dal jejich národu vítězství nad jiným národem; dokonce na opasku mladých vojáků stála slova: „Bůh s námi.“ Duchovenstvo dostalo vojáky svého národa již předem do nebe, protože tvrdilo, že všichni, kteří zemřou na bitevním poli pro své politické vládce, mají okamžitý přístup do nebe, kde budou s Bohem a Ježíšem Kristem. Nevadilo mu, jestliže se ukázalo, že jejich vojáci bojovali na straně poražených — zřejmě tedy na falešné straně; vojáci přesto vcházejí do nebeské blaženosti, protože zemřeli s požehnáním svých duchovních, kteří se za ně modlili. Tak představovalo duchovenstvo Jehovu jako Boha, jenž podporoval všechny krvavé války, které křesťanstvo vedlo za posledních šestnáct set let.

10. a) U koho udělalo duchovenstvo křesťanstva Boží jméno ošklivým zápachem a je k tomu Bůh lhostejný? b) Co nás učil Ježíš ve spojení s Božím jménem a jak se jej to dotýká, když se jedná proti této modlitbě?

¹⁰ Není divu, že Boží jméno zapáchá těm, kteří trpce říkají, že „náboženství je opium lidu“, i těm stovkám milionů lidí v nekřesťanských zemích, které křesťanstvo nazývá pohany! A pak si máme myslet, že Bůh si toho nevšímá, že je mrtvý a lhostejný, že to vše necítí? Jak by bylo nerealistické takto myslet! Jak mohou tak zvaní křesťané tak smýšlet, když chodí do kostela a připojují se ke knězi a věřícím v modlitbě, kterou nás učil modlit Ježíš Kristus: „Otče náš, jenž jsi na nebesích. Posvěť se jméno tvé.“ Ježíš Kristus učil své následovníky, aby se modlili o posvěcení jména jeho nebeského Otce a ne o to, aby toto svaté jméno se stalo ošklivým zápachem v celém vesmíru. Měli bychom si myslet, když jeho udánliví následovníci jednají proti této modlitbě a znesvěcují jméno jeho nebeského Otce, že mu to nevadí, že má tak málo úcty ke jménu svého Otce, že se o to nestará? Jistě ne! Neboť Ježíš Kristus si více váží jména svého Otce než svého vlastního jména.

CO BY SE MĚLI PTÁT LIDÉ, KTEŘÍ JSOU NÁBOŽENSKY VÁZÁNI

11. Nač bychom se měli ptát, když si vážíme Božího jména a snad příslušíme k některé náboženské společnosti, a co musíme udělat, abychom ušli společné odpovědnosti?

¹¹ My osobně si snad nechceme nevážit Božího jména, ale když jsme nějak nábožensky vázáni, měli bychom si klást otázku: „Patřím k náboženské společnosti, která nějakým způsobem znevažuje nebo znesvěcuje Boží jméno?“ Je-li tomu tak, měli bychom vědět, co musíme udělat, když si vážíme Božího jména. Co tedy? Osvobodit se od společné odpovědnosti s takovou náboženskou denominací před Bohem Bible, který je žárlivý na své jméno. — Ezech. 39:25.

12, 13. a) Proč jsme my i naše osobní jméno málo důležité? b) K čemu jsou v žalmu 148:11–13 vyzýváni příslušníci všech stavů?

¹² Když o tom přemýšlíme, osobní jméno každého z nás lidských tvorů je poměrně málo důležité. Žijeme nedokonalým životem několik málo let, pak zemřeme a jsme brzy zapomenuti těmi, kteří nás přežijí. A i když naše jméno pro nějakou vzpomínku zůstává, ztratí nakonec přece význam i vliv. Ale je tomu tak i s Božím jménem? Zdaleka ne! Protože podle žalmu 148:11–13, NS, se obrací inspirovaný skladatel písní na ‚krále země a všechny skupiny národů, knížata a všechny soudce zemské, mládence a panny, staré muže společně s chlapci‘ a pokračuje pak slovy:

¹³ „Kéž chválí Jehovovo jméno, neboť jeho jméno samo je nedosažitelně vysoké. Jeho důstojnost převyšuje zemi a nebe.“

14. a) Jak se někteří lidé snažili soutěžit s Jehovovým jménem a proč přitom měli malý úspěch? b) V které době se začalo vzývat Jehovovo jméno a která světová událost ukazuje, z jakých pohnutek se to dělo?

¹⁴ Důstojnost Boha Bible, Jehovy, jeho zásluha, jeho vážnost, jeho důležitost — to všechno nezbytně převyšuje zemi. Žádný člověk na zemi — ať byl sebe proslulejší — nevyvýšil tolik své jméno nebo svou pověst, že by převyšovalo jméno Boha, nebo že by byl stejně vznešený jako on. Žádný tvor v nebi nebo na zemi nemůže vyvýšit své jméno tak vysoko, jako je jméno Jehovovo, protože „jeho jméno samo je nedosažitelně vysoké“. (Žalm 148:13, NS) Je pravda, že lidé se neuctivě snažili postavit své jméno na roveň Jehovova jména nebo je ještě převýšit. Na příklad 235 let po tom, co byl stvořen první člověk, začali jeho hříšní potomci zneužívat Božího jména. Jeden z Adamových vnuků se jmenoval Enos a v 1. Mojžíšově 4:26, NS, o jeho době čteme: „V té době začalo vzývání Jehovova jména.“ Ale dělalo se to pokryteckým nebo rouhavým způsobem. Proto přišla v Noémových dnech, 1 656 let po stvoření člověka, světaširá potopa a všechny zničila.

15, 16. a) Jak způsobil Nimrod, že jeho jméno bylo vyvýšeno u jeho obdivovatelů a přívrženců, a jak o něm smýšlel Bůh? b) Jak se později vyjádřil Nimrodův potomek, který seděl na babylónském trůně, o svých ctižádostivých plánech, namířených proti Jehovovi?

¹⁵ Třináctý v Adamově rodové linii byl Nimrod. Dosáhl tak veliké vážnosti, že byl považován za někoho, komu bylo dobré se vyrovnat. V 1. Mojžíšově 10:8–10, NS je řečeno o tomto Noémově pravnuku: „Ten počal být mocným na zemi. Ukázal se jako mocný lovec v odporu proti Jehovovi. Proto se říká: ‚Jako Nimrod, mocný lovec v odporu proti Jehovovi.‘ A počátkem jeho království se stal Bábel [Babylón]“. Je tím míněno, že byl z Jehovova hlediska „mocný lovec“ a byl v Jehovově přízni? Ne! Neboť lovil lidi a podnikal vojenská tažení, která vedla k prolévání lidské krve. Proto říká Překlad nového světa Svatých písem: „Jako Nimrod, mocný lovec v odporu proti Jehovovi.“ Nimrod neprojevoval úctu k jedinému živému a pravému Bohu. Jeho jméno způsobilo, že Jehovovo jméno v myslích jeho obdivovatelů a přívrženců vybledlo. O patnáct století později řekl Nimrodův následovník na babylónském trůně:

¹⁶ „Vystoupím až na nebesa. Nad hvězdy Boha vyzdvihnu svůj trůn a posadím se na horu shromáždění v nejodlehlejší části severu. Vystoupím nad nejvyšší oblaka; učiním se podobným Nejvyššímu.“ — Iz. 14:4, 13, 14, NS.

17, 18. a) Jak se ukázalo, že Jehovovo jméno je pro Nimroda a jeho královské následovníky nedosažitelně vysoké? b) Kterými slovy z žalmu 126:1–3 je ukázáno, že mezi národy byl vzbuzen dojem příznivě nakloněný Jehovově jménu?

¹⁷ A přece Jehovovo jméno bylo pro Nimroda, krále-lovce z Babylóna a pro jeho následovníky nedosažitelně vysoké. V roce 539 př. n. l. bylo pokolení Nimrodových následovníků svrženo, když padlo hlavní město Babylón do rukou Médů a Peršanů. Necelé dva roky nato, v roce 537 př. n. l., bylo Jehovovo jméno vyvýšeno, když Jehovův duch způsobil, aby perský vítěz, Cýrus Veliký, vydal proslavený výnos, který zmocňoval Jehovův vypovězený lid, aby se vrátil do své vlasti a opět vystavěl Jehovův chrám v Jeruzalémě. (2. Par. 36:19–23; Ezd. 1:1–11) Bylo to příliš krásné, aby to mohla být pravda, a Židům neboli Izraelitům žijícím v zajetí to připadalo jako sen; na pohanské národy to však učinilo dojem příznivě nakloněný Jehovovi. V žalmu 126:1–3, NS je to krásně popsáno slovy:

¹⁸ „Když Jehova shromažďoval zpět sionské zajatce, byli jsme jako ve snu. V té době byla naše ústa naplněna smíchem a náš jazyk radostnými výkřiky. V té době říkali mezi národy: ‚Jehova učinil velkou věc tím, co s nimi učinil.‘ Jehova učinil velkou věc tím, co s námi učinil. Stali jsme se radostnými.“

19. Proč neuctívá duchovenstvo Jehovu Boha naukou o trojici, ale spíše tím zneuctívá jeho jméno?

¹⁹ Dnes nectí duchovenstvo křesťanstva Jehovu jako Boha. Dali jeho jméno stranou. Učí o trojici, sestávající z Boha Otce, Boha Syna a Boha Svatého Ducha a tím stavějí Ježíše Krista, Jehovova Syna na roveň Otci a též „Svatého Ducha“ na roveň Jehovovi, který tohoto svatého ducha vylévá. V zájmu svých náboženských cílů klade duchovenstvo Ježíše Krista do popředí. Podívej se do své Kralické bible nebo do jiných českých překladů Bible, kolikrát tam najdeš jméno Jehova. Je rozšiřován názor, že když pisatelé Nového zákona nazývali Ježíše Krista Pánem, mysleli tím Jehovu neboli Jahve. To vše je jistě zneuctívání Božího jména.

20. Co říká apoštol Pavel o Božím Synu podle Filipenským 2:5–11?

²⁰ Co však říká křesťanský apoštol Pavel? Popisuje ponížení Božího Syna a pak oslavení věrného Syna: „Zachovávejte si tento postoj mysli, jaký měl i Kristus Ježíš, který, ačkoli byl v podobě Boží, nemyslel na to, aby se něčeho zmocnil, totiž, aby byl rovný Bohu. Nikoli, ale vzdal se sám sebe a přijal podobu otroka a stal se podobným lidem. Více než to, když se octnul v podobě člověka, pokořil se a stal se poslušným až do smrti, ano až do smrti na mučednickém kůle. Právě proto jej Bůh povýšil k nadřízenému postavení a dal mu milostivě jméno, které je nad každým jiným jménem, aby se ve jménu Ježíše sklánělo každé koleno, těch v nebesích, těch na zemi i těch pod zemí, a každý jazyk aby veřejně vyznával, že Ježíš Kristus je Pánem, ke slávě Boha Otce.“ — Fil. 2:5–11, NS.

21. a) Jak dalece ukazují tato slova, že Jehovovo jméno je nedosažitelně vysoké? b) Jak dokazujeme jako křesťané úctu k Jehovovu jménu?

²¹ Z těchto inspirovaných slov se dozvídáme, že Bůh, Otec, odměnil svého Syna Ježíše Krista jménem, které stojí nad jmény všech ostatních Božích synů nebo tvorů. Proto musí všichni ostatní tvorové uznávat toto vznešené jméno a sklánět se před ním. Ale k čí slávě to musí dělat? K slávě vysoko povýšeného Ježíše Krista? Ne, nýbrž jak říká apoštol Pavel „ke slávě Boha Otce“. Vysoko povýšený Ježíš Kristus je nazýván „Pán“, ale ne Bůh, ani Otec, protože vždy zůstává Božím Synem. Hodnost a titul „Bůh Otec“ zůstává vždy Jehovovi. Bůh nedal svému nebeskému Synu jméno, které je vznešenější než jeho vlastní jméno nebo které je rovné jeho vlastnímu jménu. Jeho jméno zůstává nejvyšší, nedosažitelně vysoké. Ježíš Kristus v nebesích uznává tuto skutečnost. A proto my křesťané se stále modlíme ve jménu Ježíše Krista k Jehovovi Bohu: „Otče náš na nebesích, buď posvěceno tvé jméno.“ (Mat. 6:9) Nezneužíváme toto jméno, ale ctíme je jako nejvyšší jméno, které vůbec existuje. Oddělujeme se od všech náboženství, která zneuctívají Boží jméno.

KDYŽ ŠEL, ABY SI UČINIL JMÉNO

22, 23. a) Nemělo by se již dnes používat s úctou Boží jméno a proč bychom k němu nikdy neměli mít takový postoj jako faraón? b) Jak Bůh zvlášť oznámil své jméno, když se poprvé zjevil Mojžíšovi?

²² Původní Boží jméno není zastaralé a mělo by být i dnes používáno s úctou. Neměli bychom nikdy být jako farao, vládce starého Egypta, který tvrdohlavě bojoval proti tomuto jménu, když řekl: „Kdo je Jehova, abych poslechl hlasu jeho a propustil Izraele? Jehovu neznám, Izraele také nepropustím.“ (2. Mojž. 5:1, 2) Zdráhání uznat Jehovu nepřineslo faraónovi nic, než zničení v Rudém moři! Nejvyšší Bůh obzvláště oznámil své jméno, když vyslal svého proroka Mojžíše, aby se objevil před faraónem a vyžadoval od něho propuštění zotročeného izraelského lidu, aby mohl dostat do vlastnictví Zaslíbenou zemi. Prostřednictvím anděla zjevil se Bůh Izraelitovi Mojžíšovi na úpatí hory Oreb (neboli Sinaj) na arabském poloostrově. Když se Mojžíš dozvěděl, že se má vrátit do Egypta, ptal se, jaké má udat jméno Boha, který jej posílá. Přečteme si sami odpověď v Bibli:

²³ „I řekl Bůh Mojžíšovi: JSEM, KTERÝŽ JSEM. Řekl dále: Takto díš synům Izraelským: JSEM poslal mne k vám. Řekl ještě Bůh Mojžíšovi: Takto díš synům Izraelským: Jehova, Bůh otců vašich, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův poslal mne k vám; toť jest jméno mé na věčnost a tať jest památka má [můj titul, Nová anglická bible 1970] po všechny věky. Jdi, a shromáždě starší Izraelské, mluv jim: Jehova, Bůh otců vašich, ukázal mi se, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ — 2. Mojž. 3:13–16.

24. a) Proč tedy nemají křesťané právo měnit něco, co se dotýká Božího jména? b) Co velmi vhodného učinili Bohu oddaní, pokřtění křesťané v roce 1931 na svém hlavním kongresu?

²⁴ Když řekl, že Jehova je ‚jeho jméno na věčnost a jeho památka po všechny věky‘, je to i dnes, v naší generaci, jeho jméno a památka. Jako křesťané nemáme právo to měnit. „Jehova“ není „titul“ (Nová anglická bible), ale „památka“ nebo památné jméno, jak správně uvádí Kralická bible. Bylo to památné jméno již v době první lidské generace, protože v druhé kapitole, čtvrtém verši Svaté bible čteme slova: „Toto jsou dějiny nebes a země v době, kdy byly stvořeny, v den, kdy Jehova Bůh učinil zemi a nebesa.“ (1. Mojž. 2:4, NS) Protože jeho jméno je památné jméno, musí se na ně myslet navždy, po všechny generace. Bylo to tedy snad nesprávné, když tisíce oddaných pokřtěných křesťanů, kteří se shromáždili v neděli 26. července 1931 na kongresu v Columbu (Ohio), přijali biblické jméno Svědkové Jehovovi? Ne; bylo to velmi vhodné.

25. a) Pro jaký Boží čin přišel čas podle poznání, které měli tito křesťané již v roce 1925? b) Co tedy bylo správně řečeno v hlavním článku vydání Strážné věže z 1. února 1926?

²⁵ Již v roce 1925 začínali poznávat křesťané, kteří se tak označili, že přišla doba pro jediného pravého a živého Boha, „aby si učinil jméno“. (2. Sam. 7:23) Proto bylo správné, že ve vydání Strážné věže z 1. února 1926 (angl.) byl uveřejněn hlavní článek s titulem: „Kdo bude ctít Jehovu?“ Pod podtitulem „Učiní si jméno“ bylo v odstavcích 37 a 38 řečeno:

„Přirození potomci věrného Abrahama byli usazeni v Egyptě. Boží jméno bylo tehdy ignorováno a nebylo v myslích lidí tohoto národa, ani nějakého jiného národa na světě. David zaznamenal skutečnost, že Bůh odešel do Egypta, aby osvobodil svůj lid a učinil si jméno. (2. Samuelova 7:23) Nyní je stav stejný. Ti, kteří mají Abrahamovu víru, jsou usazeni v tomto zlém světě, jehož všechny organizace opustily Boha a pomluvily jeho svaté jméno.

Přichází doba, kdy si Bůh učiní jméno. Bůh chce mít někoho, kdo by byli jeho svědci na zemi. A kdo, jak můžeme očekávat, by měl mít přednost, aby vyplnil toto místo? Jistě nikdo jiný než Sión, Boží organizace, jejíž někteří členové jsou na zemi. Jim řekl Jehova: ‚Vy jste moji svědkové,‘ je výrok Jehovův, ano, ‚můj služebník, kterého jsem vyvolil, abyste věděli a věřili ve mne a abyste rozuměli, že já jsem týž. Přede mnou nebyl vytvořen žádný Bůh a po mně dále nebude žádný. Já, — já jsem Jehova a kromě mne není žádného záchrance. Já sám jsem dále oznamoval a zachraňoval a dával jsem [o tom] slyšet, když mezi vámi nebyl žádný cizí [bůh]. Vy tedy jste moji svědkové‘, je výrok Jehovův, ‚a já jsem Bůh‘. — Izaiáš 43:10–12, NS.“

26, 27. Opakování kterého Božího skutku předpověděl prorok Izaiáš a co proto napsal u Izaiáše 63:11–14, NS?

²⁶ Kromě toho, že jeruzalémský král David hovořil o tom, jak si Bůh učinil jméno, když osvobodil z otroctví ve starém Egyptě svůj vyvolený izraelský lid, předpověděl později žijící prorok Izaiáš dobu, kdy Jehova bude tento čin opakovat tím, že vysvobodí svůj vyvolený lid z jeho velice obtížného postavení. Osvobození se má očekávat od téhož Boha, a proto prorok Izaiáš pokračuje slovy:

²⁷ „A začal vzpomínat na dávné dny, na jeho služebníka Mojžíše: ‚Kde je ten, který je vyvedl z moře s pastýři svého stáda? Kde je ten, který do něho vložil svého svatého ducha? Ten, který nechal jít svou nádhernou paži po pravici Mojžíše; ten, který před nimi rozdělil vody, aby si sám učinil jméno trvající po neurčitý čas; ten, který je nechal jít vzdouvajícími se vodami, takže neklopýtli jako kůň v pustině? Tak jako když zvíře sestupuje na rovinu v údolí, sám Jehovův duch je nechal odpočinout.‘ Tak jsi vedl svůj lid, aby sis sám učinil krásné jméno.“ — Iz. 63:11 až 14, NS.

28. Kdo se v Egyptě začal bát Božího jména v době osvobození Izraele a co udělali a co zažili?

²⁸ V době osvobození Izraele z Egypta začali se mnozí Neizraelité bát Božího jména tak, že jednali podle toho. Jak? Když Izraelité po své první slavnosti pasach vytáhli z Egypta, podle zprávy v 2. Mojž. 12:38, NS, „vyšel též s nimi velký smíšený zástup“. Když Bůh rozdělil vody v Rudém moři, tento smíšený zástup prošel společně s Izraelity. A když Bůh opět nechal spadnout vody na pronásledující koně, válečné vozy a jezdce faraónovy a utopil krvežíznivé pronásledovatele, slyšel smíšený zástup zpívat Izraelity, kteří nyní byli na pobřeží sinajského poloostrova: „Jehova je zmužilý válečník. Jehova je jeho jméno . . . Jehova bude vládnout jako král na neomezenou dobu, ba navždy.“ — 2. Mojž. 14:31 až 15:18, NS.

29. Co se stalo s účinkem dojmu, který tehdy Jehovův zázrak udělal na národy, a co proto Izraelité byli povinni být a dělat?

²⁹ Mocný dojem, který udělal tento podivuhodný zázrak na národy tehdy, v roce 1513 př. n. l., ztratil od té doby svůj mohutný účinek. Jméno, které si Jehova učinil tehdy, před tak dlouhou dobou, je dnes málo přitažlivé pro národy, i pro tak zvané křesťanské národy křesťanstva. Nebojí se ho a neváží si jej. Křesťanstvo je v podobném stavu jako tehdejší starý Egypt, který utiskoval Jehovův lid. (Zjev. 11:8) Tehdejší Izraelité viděli vlastníma očima, co Jehova udělal, a naučili se tak znát a vážit si jeho jména, jak to nikdy nemohli dělat jejich věrní předkové. (2. Mojž. 6:2, 3) Následkem okolností byli Jehovovými svědky a proto byli povinni vydávat svědectví o Jehovově jménu a skutcích budoucím generacím. Jehova jim jasně řekl prostřednictvím proroka Izaiáše, že jsou jeho svědkové. Měli si vážit jména, které si Jehova učinil a měli vykonávat své povinnosti jako svědkové jediného živého a pravého Boha. V podobném postavení je dnes křesťanstvo.

30. Proč je dnešní křesťanstvo povinno být svědky Boha starého přirozeného Izraele?

³⁰ Dnes, stejně jako v minulých stoletích, tvrdí křesťanstvo, že je duchovním Izraelem, křesťanským Izraelem. Podle toho by musel být jeho Bůh nevyhnutelně také Bohem starého, přirozeného národa Izraele. Měli by mít jako tehdejší přirozený izraelský národ povinnost být svědky téhož Boha, Boha starého Izraele, který je současně Bohem Mesiáše, Ježíše, Božího Syna. Je-li někdo svědkem pro Ježíše, Mesiáše neboli Krista, neomlouvá ho to, aby nebyl zároveň svědkem pro Jehovu, ano, pro něho v první řadě. — Skut. 1:8; 5:27–32.

31. K jakému činu nastala pro Boha doba s ohledem na jednání a slova křesťanstva a jeho církví? A co to znamená pro dnešní lidi a národy?

³¹ Podívej se však na národy křesťanstva a jejich církve. Naslouchej tomu, co říkají. Zkoumej jejich skutky ve světle Svatého písma. Jak ukazují činy těchto národů a církví křesťanstva, že jsou Jehovovými svědky? Holé skutečnosti jasně naznačují, že opět jednou přišel pro Jehovu čas, aby si učinil jméno před všemi národy a lidmi, kteří pyšně a tvrdohlavě odmítají uznat, vážit si a bát se jeho svatého jména. Historický příklad faraóna a jeho vojenské síly u Rudého moře ukazuje, že pro nynější národy a lidi to znamená neštěstí, když si Jehova opět učiní jméno v přicházející bitvě „velkého dne Boha, Všemohoucího“! — Zjev. 16:14–16; 19:11–21.

32. Mají dnes národy důvod, aby řekly, že o ničem nevěděly? Co nemohou zničit příslušníci křesťanstva, kteří nepřátelsky smýšlejí o křesťanských svědcích Jehovových?

³² Mohou dnes, v roce 1972, mít všechny národy důvod říkat, že o tom všem neví? Když křesťanstvo zklamalo se svými více než devíti sty milióny zapsaných členů, nemá dnes, ve dvacátém století, v naší generaci, Jehova žádné věrné, dobrovolné svědky? Má! Příslušníci církví křesťanstva mohou popírat, že mezinárodně známí křesťanští svědkové Jehovovi jsou skutečně svědky nejvyššího Boha. Mohou říci, že nemají právo na toto jméno a že jsou falešní proroci. Mohou proto svědkům odporovat, nesprávně je označovat a pronásledovat, aby je přinutili zastavit svědecké dílo na celé zemi. Ale nepřátelsky smýšlející příslušníci křesťanstva a tak zvaní pohané nemohou nikdy zničit pověst, kterou si vydobyli křesťanští svědkové Jehovovi dvacátého století ve více než dvou stech zemích a asi sto šedesáti řečích.

33. Co proto musí uznat nepřátelsky smýšlející příslušníci celého křesťanstva o činnosti svědků Jehovových a proč?

³³ Nikdy nemohou popřít, že Boží jméno, které se objevuje v původním textu Bible tisícekrát, bylo oznámeno lidem na celém světě a že bylo pomoženo stům tisícům lidí všech ras, národů, kmenů a společenských vrstev, aby Boha a Otce Pána Ježíše Krista, Jehovu, poznali, báli se ho a sloužili mu. Toho by falešní proroci nikdy nedosáhli. (5. Mojž. 18:15–22) Ano, nepřátelsky smýšlející příslušníci celého křesťanstva musí přiznat, že se jim až dosud nepodařilo, aby zastavili kazatelskou a učitelskou činnost křesťanských svědků Jehovových. Proč ne? Protože nevzali na vědomí to, co řekl náboženský učenec Gamaliel odpůrcům křesťanských svědků Jehovových v prvním století: „Tak vám říkám: nepleťte se mezi ty lidi, ale nechte je na pokoji; (neboť je-li tento plán a dílo toto od lidí, bude zmařeno; ale je-li od Boha, nebudete je moci zmařit;) jinak by snad na vás bylo shledáno, že ve skutečnosti bojujete proti Bohu.“ — Skut. 5:34–39, NS.

„LID PRO JEHO JMÉNO“

34. Co se stalo s Židy, kteří v prvním století našeho letopočtu zasahovali do činnosti křesťanských apoštolů a proč ve spojení s tím vyvstává otázka týkající se Jehovovy existence?

³⁴ Co se stalo s Židy, kteří tehdy zasahovali do činnosti křesťanských apoštolů a jejich spoluvěřících? Nikoli apoštolské křesťanství, ale jejich vlastní náboženský systém byl zničen v roce 70 n. l., když byl zbořen starý, hradbami obehnaný Jeruzalém i se svým chrámem, aby již nikdy nebyl od Židů postaven. Jejich kněžstvo přestalo existovat nebo se již nemohlo za kněžstvo považovat. Ať skutečnosti zodpoví otázku, zda oni nesnášenliví rušitelé míru ‚ve skutečnosti bojovali proti Bohu‘. Tragická událost roku 70 n. l. v žádném případě neznamená, že Jehova přestal existovat, jakoby byl pouhým izraelským Bohem, národním Bohem, který trval pouze tak dlouho jako jeho historický národ. Nesmrtelný Jehova, který je Bohem bez začátku a bez konce, žil dále a žije ještě dnes, ačkoli to ateisté popírají. Ale neměl již pro věci, které se staly v roce 70, od té doby žádný národ?

35. Proč byl tehdejší izraelský národ „lid pro jeho jméno“ a proč je otázkou, jsou-li ještě dnes Jehovův „lid pro jeho jméno“?

³⁵ Když prorok Mojžíš v roce 1473 př. n. l. dával na rozloučenou své pokyny izraelskému národu, než přešel Jordán a přijal do vlastnictví Zaslíbenou zemi, řekl jim: „Jehova tě učiní svatým národem pro sebe, jak ti přísahal, protože neustále dodržuješ přikázání Jehovy, svého Boha, a chodil jsi po jeho cestách. A všechny národy země uvidí, že je nad tebou vzýváno Jehovovo jméno, a budou se tě bát.“ (5. Mojž. 28:9, 10, NS) Jak jim Jehova řekl, stali se „mým zvláštním vlastnictvím ze všech ostatních národů“. (2. Mojž. 19:3–5, NS) Tím, že nad nimi bylo vzýváno Jehovovo jméno, stali se „lid pro jeho jméno“. (Jer. 14:9; Dan. 9:19) Jsou příslušníci izraelského národa ještě dnes „lid pro jeho jméno“? Byli potvrzeni zřízením nezávislé, neteokratické republiky Izrael v roce 1948 jako „lid pro jeho jméno“, i když se nedrží Mojžíšova zákona a nemají v Jeruzalémě chrám, který je nazván Jehovovým jménem? Je pro nás důležité, abychom to věděli.

36. Patřil Ježíš k Jehovovu ‚lidu pro jeho jméno‘ a jak ukázal Jehova své rozhodnutí přenést své jméno z přirozeného Izraele na duchovní Izrael?

³⁶ Tato otázka byla rozhodnuta již v prvním století našeho letopočtu. Ježíš Kristus, narozený v Judově Betlémě z rodové linie krále Davida, byl od svého narození členem „lidu pro [Jehovovo] jméno“. Jeho jméno Ježíš obsahuje božské jméno, protože znamená „Jehova je záchrana“. Ale Ježíšův vlastní národ ho odmítl. Jeho následovníci, malý izraelský ostatek, oddělil se od izraelského národa a stal se duchovním národem. Zůstal za těchto okolností národ přirozených, obřezaných Izraelitů „lidem pro jeho jméno“ (Jehovovo jméno), nebo bylo Jehovovo jméno přeneseno nyní na duchovní národ Ježíšových následovníků a vzýváno nad ním? Bůh sám odpověděl na tuto otázku. V den letnic roku 33 n. l. splnil své proroctví u Joele 2:28–32 tím, že vylil svého svatého ducha. Na koho? Nikoli na nekřesťanské Židy v tehdy ještě existujícím jeruzalémském chrámu, nýbrž na dvanáct apoštolů a další učedníky Ježíšovy. Naplněni duchem, oznamovali Boží jméno. — Skut. 2:1–36.

37, 38. a) Kolik Židů se stalo členy Jehovova nového ‚lidu pro jeho jméno‘? b) Kdy otevřel Jehova příležitost Nežidům, aby patřili k ‚lidu pro jeho jméno‘?

³⁷ Tehdy, před více než devatenácti sty roky, začal Jehova vybírat nový lid, nad kterým mělo být vzýváno jeho jméno neboli který byl nazván jeho jménem. (1. Petra 2:9) Tisíce přirozených obřezaných Židů přijalo Ježíše jako Mesiáše a stali se členy tohoto „lidu pro [Jehovovo] jméno“. O necelých tři a půl roku později otevřel Jehova Bůh příležitost nežidovským neboli pohanským národům. Poslal apoštola Petra, aby vstoupil do pohanského domu v Cézareji a oznámil dobré poselství o Ježíši Mesiáši Korneliovi a jeho přátelům. Pro jejich víru vylil na ně Jehova svého svatého ducha. Tím učinil tyto věřící pohany členy „lidu pro své jméno“. Potom byla otevřena možnost pro všechny neizraelské neboli pohanské národy, aby se staly členy tohoto „lidu pro jeho jméno“. (Skut. 10:1 až 11:18) Je to pravda, ne proto, že to říkáme my, ale protože to řekl inspirovaný učedník Jakub, nevlastní bratr Ježíše Krista. Bylo to asi třináct let po obrácení pohana Kornelia a jeho přátel. Když mluvil před účastníky konference v Jeruzalémě, Jakub řekl:

³⁸ „Šimon [Petr] vyprávěl podrobně, jak Bůh poprvé obrátil svou pozornost k národům, aby z nich vybral lid pro své jméno. A s tím souhlasí slova proroků, jak je psáno: ‚Po těch věcech se obrátím a znovu vybuduji Davidův stánek . . . aby ti, kteří zůstanou z lidí, mohli vážně hledat Jehovu, společně s lidmi všech národů, lidmi, kteří se nazývají mým jménem, praví Jehova, který činí tyto věci.‘“ — Skut. 15:12–18; Amos 9:12, NS.

39. a) Proč Jehova nepřestal mít „lid pro své jméno“ po zboření Jeruzaléma v roce 70 n. l.? b) Které dílo, jež bylo začato před devatenácti sty roky, dokončuje dnes Jehova a jaký důkaz o tom máme?

³⁹ Proto Jehova nepřestal mít „lid pro své jméno“ po zboření starého obezděného Jeruzaléma a jeho chrámu v roce 70 n. l., a po rozptýlení přirozených obřezaných Židů. Měl nově vytvořený křesťanský „lid pro své jméno“. Co Jehova začal v prvním století, dokončuje dnes v dvacátém století. Nyní, před začátkem největšího soužení lidských dějin, které přijde na tento svět, doplnil duchovní „lid pro své jméno“. Dnes je stále ještě jejich ostatek na zemi. Kdyby tomu tak nebylo, jak bychom si pak mohli vysvětlit to, co se nyní děje na všech obydlených světadílech a ostrovech sedmi moří? Co? Jehovovo jméno je oznamováno a vyvyšováno v rozsahu, v jakém se to ještě nikdy nedělo od té doby, kdy na ně bylo uvedeno nekonečně mnoho potupy při zničení Jeruzaléma a jeho slavného chrámu v roce 70 n. l. Neklamme se: Jehova má dnes na zemi „lid pro své jméno“ a ten dokazuje, že je jeho lidem, i když je ho pouze ostatek.