Proč je nutno poznat, kdo je Bůh?

EXISTUJE pravý a živý Bůh? Jestliže ano, mělo by nás zajímat, kdo to je a jak smýšlí? Měli bychom vědět, zda se zajímá o lidstvo a zda se zabývá lidskými záležitostmi?

Někteří duchovní říkají: „Bůh je mrtev“ — s novodobými dějinami nemá nic společného. Co však, jestliže tito lidé nemají pravdu? Co když má Bůh přece jen zájem o lidské záležitosti a splní vzhledem k lidstvu určité předsevzetí? Nebylo by to nebezpečné pro ty, kteří se domnívají, že Bůh je mrtev?

Jestliže my, kteří máme příležitost poznat Boha, dáme najevo, že se o něj nestaráme, nemohlo by to pak vést k našemu neštěstí?

CO ŘÍKÁ BŮH O SOBĚ

Jestliže někdo až do této chvíle otálel s rozhodnutím, zda pro něj existuje Bůh, který se stará o lidi, nebo jestliže se někdo takovému rozhodnutí vyhýbal, je na čase, aby prozkoumal své vlastní srdce a svou schopnost přemýšlet. Váhá snad s tímto rozhodnutím, aby se vyhnul odpovědnosti? Skutečnost, že ze všech živých tvorů na zemi pouze člověk má rozum a schopnost úsudku, neznamená, že by člověk byl nezávislý na inteligenci, která je ještě vyšší, a že by mohl ovládat zemi svým vlastním způsobem. Dějinné skutečnosti dokazují, že tak nemůže jednat. Člověk dostal rozum k tomu, aby se mohl řídit zákony svého stvořitele, a to vede k jeho vlastnímu blahu.

Bůh mluví k lidem, kteří by jej měli znát, k těm, kteří mají jeho Slovo pravdy, jako například k lidem v křesťanských zemích. Říká: „Nepoznal jsi a neslyšel jsi? Jehova, stvořitel nejvzdálenějších končin země, je Bůh na neurčitý čas.“ — Iz. 40:28.

Na základě skutečnosti, že Jehova je stvořitel, je Bůh. Řekl Abrahamovi: „Jsem všemohoucí Bůh.“ (1. Mojž. 17:1) Žalmista píše: „Jehovovi, svrchovanému Pánu, patří východiska ze smrti.“ (Žalm 68:20) Křesťanští apoštolové jej v tomto smyslu uznávali, neboť řekli: „Svrchovaný Pane, ty jsi učinil nebesa a zemi a moře a všechny věci v nich.“ — Skut. 4:24.

Biblické dějiny tedy dokazují, že Bůh existuje. Ukazují, že není „mrtvý“, ale že má mnoho co dělat s lidskými záležitostmi.

MUSELA JEJ UZNAT SVĚTSKÁ VELMOC

Někdo snad řekne: „Jestliže je všemohoucí a je Bohem dobra, proč potom dnes nedává najevo, že něco dělá?“ Nuže, musíme vzít v úvahu, že Bůh má jako svrchovaný vládce právo jednat tehdy a tak, jak se mu líbí. A musíme uznat, že je Bohem pořádku a že má proto svůj časový plán pro splnění svého předsevzetí. — 1. Kor. 14:33; Gal. 4:4.

Asi sedmdesát let svého života snad považujeme za dlouhou dobu a několik staletí se nám zdá jako nekonečný čas. Pro Boha, který má svůj trůn vysoko nad zemí, jsou obyvatelé země, kteří mu odporují, jako kobylky. Jak dlouho žije kobylka? O Jehovovi je napsáno: „Tisíc let je v tvých očích jen jako včerejší den, když pominul, a jako noční hlídka.“ (Žalm 90:4, NS; Iz. 40:22) Událost, která se stala již v roce 1513 př. n. l., tedy téměř před třemi tisíci pěti sty lety, odehrála se tedy podle Božího počítání času teprve před polovinou týdne.

Událost, která se odehrála před touto „polovinou týdne“, nám skutečně ukazuje důvod, proč musíme poznat, kdo je Bůh. A tuto událost nechceme přehlížet jako něco nevýznamného. Nebezpečně tím byla oslabena světová velmoc oné doby. Mocný národ poznal, kdo je Bůh, ale poznal to proti své vůli a neblahým způsobem, který mohli odvrátit, kdyby byli použili rozumu a zdravé úvahy k tomu, aby poznali Boha způsobem pokojným a přátelským.

Tehdejší událost patří k dějinám, které se dnes opakují, ale v daleko větším rozsahu. Mocnost, která tehdy v šestnáctém století př. n. l. panovala nad zemí, tvořila jednu ze tří velkých větví lidské rodiny, totiž větev Noemova syna Chama. V oné zemi, v Egyptě, se také zdržoval národ, který pocházel od jiného Noemova syna, totiž Sema. Těchto lidí sice bylo dost, ale nebyli to žádní političtí buřiči. Byli to pokojní obyvatelé oné země. Přece však hamitská vláda podnikla tažení proti oněm Semitům, systematické vyhlazování národa, což se děje i v dnešní době v některých národech.

Byla to snad rasová otázka, která vedla k tomuto pokusu o vyhlazení národa, jak tomu často bývá? Nikoli. Byla to otázka NÁBOŽENSKÁ. Semité byli sice v Egyptě otroky, ale odmítli účastnit se uctívání mnoha bohů oné země. Znali totiž Boha celé země, svrchovaného Pána Jehovu, a uctívali jej.

Předkům Semitů, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, dal Jehova podivuhodná zaslíbení. Nejvýznamnější zaslíbení však ještě nesplnil. Tito předkové znali Boha a jeho jméno Jehova, ale někteří ze synů Jákobových neboli Izraelových pravděpodobně neznali Boha plně v tom, jaký skutečně je. Jejich předku Abrahamovi však Jehova pronesl proroctví, z něhož vyplývala doba, kdy ukončí jejich utiskování v této zemi. Potom měli poznat Boha více než kdy dříve. Tehdy, v šestnáctém století př. n. l., konečně nadešla ta doba. — 1. Mojž. 15:12–14.

Bůh osvobodil utlačované Semity, a tak poznala i velká vojenská mocnost egyptská, kdo je Jehova.

JAK BŮH POSTUPOVAL?

Aby Jehova přesvědčil onen mocný otrokářský národ o tom, že je svrchovaným Bohem, který mezi lidmi jedná tak, jak chce, musel použít nadlidské, nadpřirozené síly. Tím byla nejen uznána jeho existence, ale postaral se také o to, aby bylo jeho jméno ve vážnosti a aby se jej bála jak ona velká světová mocnost, tak i jiné národy, se kterými bude mít později co dělat jeho lid. Těmito důkazy moci a inteligence, jež daleko převyšují všechno lidské, prokázal, že je skutečně BŮH.

Egypt měl své mnohé bohy a své kněze, kteří pěstovali magii. Jak měly být odlišeny Boží zázraky, aby je Egypťané nepřipisovali svým vlastním bohům nebo svým kněžím? Jednoduchým a velmi účinným způsobem. Bůh chtěl použit jednoho muže jako svého mluvčího a proroka, aby předem oznámil tyto zázraky. Když se pak tyto zázraky staly, a zvláště tehdy, když postihly egyptské bohy, museli lidé uznat, že silnější moc Jehovova učinila jejich bohy bezmocnými.

Bůh měl ke splnění svého předsevzetí k dispozici vhodného muže. Tímto mužem byl Mojžíš, jenž se narodil v Egyptě a kterého jeho matka vychovala v poznání pravého Boha. Mojžíš se o čtyřicet let dříve pokoušel osvobodit Izraelity, ale zjistil, že ještě k tomu nepřišel Boží čas, a proto musel uprchnout z Egypta. V dalších čtyřiceti letech pracoval jako pastýř v Madiánsku a přitom se mu dostalo školení v trpělivosti, vytrvalosti a v pokoře. Potom Bůh poslal na hoře Oreb v Sinajské pustině k Mojžíšovi svého anděla, aby mu řekl:

„Tak řekneš synům Izraelským: ‚Jehova, Bůh vašich předků, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův, poslal mne k vám.‘ To je mé jméno na věčnost a to je má památka z pokolení na pokolení. Jdi, a shromáždíš starší muže Izraele a řekneš jim: ‚Jehova, Bůh vašich předků, se mi zjevil, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, a řekl: „Zcela jistě vám věnuji pozornost, i tomu, co se vám děje v Egyptě. A proto říkám: Vyvedu vás z trápení od Egypťanů do země Kananejských a Hetejských a Amorejských a Ferezejských a Hevejských a Jebuzejských, do země oplývající mlékem a medem.“‘ A jistě budou naslouchat tvému hlasu a přijdeš ty a starší muži Izraele k egyptskému králi.“ — 2. Mojž. 3:15–18.

ZAZNÍVÁ VÝZVA A JE NA NI DÁNA ODPOVĚĎ

Když Mojžíš předstoupil před faraóna a požádal jej, aby dovolil Izraelitům odejít určitou vzdálenost do pustiny, aby mohli slavit slavnost Jehovovi, bylo naprosto jasné, že to byla náboženská otázka. Faraón odpověděl: „Kdo je Jehova, abych poslechl jeho hlasu a propustil Izrael?“ Farao uctíval modly, a aby zdůraznil, jak Jehovou pohrdá, jako by Jehova byl zcela bezvýznamný, dodal pak slova: „Vůbec Jehovu neznám a nadto, Izrael nepropustím.“ — 2. Mojž. 5:1, 2.

To byla nestoudná výzva vůči Boží svrchovanosti. Bůh na tuto výzvu odpověděl způsobem, který nezanechal žádné pochybnosti v mysli jeho rozhořčených nepřátel ani v mysli jeho ctitelů. Dokázal, že je Bůh, který se zajímá o lidské záležitosti a také podniká určité kroky. Způsobil, že na Egypt přišla řada deseti ničivých ran, a tím přinutil faraóna, aby se podrobil.

První tři rány, (1.) přeměnění vody Nilu v krev, (2.) žáby po celé zemi, (3.) hejna komárů, postihly jak Egypťany, tak i Izraelity. Izraelité však věděli, že Jehova neměl v úmyslu je trestat, ale tím, že i oni museli trpět, mohli poznat, že to byl pro egyptské utlačovatele skutečný úder. Kdyby byl někdo mezi nimi pochyboval, jistě potom uznal Jehovu.

Vzhledem k těmto okolnostem mohl farao se svými kněžími pochybovat, zda je Jehova schopen chránit svůj vlastní lid. Také se zdálo, že kněží pěstující magii mohli napodobit první dvě rány. Při třetí, při pohromě v podobě komárů, byli však bezmocní a nemohli ji napodobit; museli připustit: „Je to prst Boží!“ Je pozoruhodné, že nepoužili Božího jména, Jehova. Na otázku, kdo přivodil pohromu na ně a na jejich bohy, daly však skutečnosti výmluvnou odpověď. — 2. Mojž. 8:19.

Bylo možné získat ochranu uctíváním pravého Boha, tohoto Boha, jehož jméno lidé nechtěli trpět? Na tuto otázku dala neklamnou odpověď čtvrtá pohroma. Tato pohroma se totiž nedotkla Izraelitů a nedotkly se jich ani další. Farao tedy musel ve dvou ohledech uznat, že Jehova je pravý Bůh: za prvé, kněží nemohli napodobit třetí pohromu ani další; a za druhé, Jehova oddělil svůj vlastní lid a ochránil jej. Ano, když přišla rána v podobě sedmé pohromy, těžkého krupobití, byli uchráněni i faraónovi služebníci, kteří uposlechli Mojžíšovu výstrahu a odvedli svůj dobytek do úkrytu. To dokázalo, že Jehova nebyl pouze kmenovým nebo národním Bohem, ale že je Bohem celé země a že zachovává všechny, kteří se na něj spoléhají. — 2. Mojž. 9:18–21.

V následujících událostech je výstraha pro dnešní národy. Přišly tři další pohromy, nakonec smrt prvorozených ve všech egyptských rodinách. Potom farao spěšně připustil, aby Izraelité odešli. Bůh dal jistě faraónovi i jeho poddaným víc než dost příležitostí, aby se vzpamatovali a zachránili si život. Byl vůči nim shovívavý. Na faraónovi se však ukázala pravdivost zásady: „Muž, který je opětně kárán, ale zatvrzuje svou šíji, zlomí se náhle, a to bez vyléčení.“ Jak? — Přísl. 29:1.

Několik dní po propuštění Izraelitů, když tábořili u Rudého moře, ukázal farao, že si již nezaslouží milost ani další trpělivost. Beznadějně se zatvrdil proti Jehovovi. Bylo tomu tak, jak Jehova řekl Mojžíšovi: „Potom farao jistě řekne o izraelských synech: ‚Zmateně bloudí zemí. Pustina se nad nimi uzavřela.‘ Tak skutečně připustím, aby se faraónovo srdce zatvrdilo a jistě je bude honit a já si pro sebe získám slávu prostřednictvím faraóna a jeho bojových sil a Egypťané jistě poznají, že já jsem Jehova.“ — 2. Mojž. 14:1–4.

Do léčky však nepadli Izraelité, ale Egypťané, a to znamenalo jejich zničení. Oné noci totiž statisíce Izraelitů přešlo za svitu měsíce pasach Rudé moře, jehož vody se zázrakem rozdělily a byly po jejich obou stranách. Vojenské bojové síly je pronásledovaly a vešly do vysušeného moře, ale když jim Jehova začal bránit v dalším postupu, cítili vojáci nebezpečí a začali si uvědomovat, že bojují proti Jehovovi. Nakonec uznali jej i jeho jméno a řekli si mezi sebou: „Utečme před jakýmkoli stykem s Izraelem, protože Jehova za ně jistě bojuje proti Egypťanům.“

Bylo však příliš pozdě, neboť Jehova způsobil, že byli obklopeni vodou, což vedlo k jejich zničení, zatímco izraelský lid byl v bezpečí na druhém břehu a díval se. — 2. Mojž. 14:25.

JAKÝM ZPŮSOBEM BYCHOM MĚLI UZNAT BOHA

Tak Egypťané ještě před svým zničením poznali, že Jehova je Bůh. Vládcové a národy, kteří dnes zaujímají k onomu jménu podobný postoj jako farao, měli by si dát pozor. A jednotlivci v takových národech, pokud chtějí, mohou se poučit z tohoto historického příkladu, který se skutečně odehrál, a mohou se vyhnout podobnému osudu. Ti, kteří se zatvrdili proti božskému jménu, bezprostředně před svým zničením poznají, že Bůh je Jehova, ale dovědět se o něm tímto způsobem není nic žádoucího. Měli bychom si přát uznat jej nyní jako pravého Boha a svrchovaného vládce, který má předsevzetí, a jako ochránce těch, kteří mu důvěřují. Měli bychom jej uznat tak jako Mojžíš a tak, jak k tomu nabádal Ježíš Kristus jiné. Jde zde o život a smrt, neboť Ježíš řekl pravdivě: „To znamená věčný život, že přijímají poznání o tobě, jediném pravém Bohu, a o tom, kterého jsi poslal, o Ježíši Kristu.“ — Jan 17:3.

Svědkové Jehovovi, kteří sami věnovali pozornost kázání dobrého poselství, poznali Jehovu studiem jeho Slova. Rádi bezplatně pomáhají druhým, aby získali toto poznání. Bude pro tebe užitečné, budeš-li s nimi doma studovat Bibli.