Hledá se posel
DNES je naléhavě nutné, aby někdo skutečně zastupoval Boha a mluvil za něj. Proč?
Protože se dějí věci, kterým lidé nerozumějí, věci, které silně ovlivňují nejen jejich každodenní činnost, ale jejich celý život. Církve pro to nemají uspokojivé vysvětlení. Bůh je však má. Existuje někdo, kdo může lidem přinést pravdu z Božího slova a říci jim, co je před námi a co mohou dělat, aby byli zachráněni a zůstali naživu?
Dnešním událostem můžeme lépe porozumět, podíváme-li se na určité události popsané v Bibli, které se staly za podmínek velmi podobných dnešní situaci. Poznáme-li, co Bůh učinil v tehdejší době a proč, rozeznáme, co činí dnes a co to pro nás znamená. Můžeme být také přesvědčeni, že jsme získali správné poznání, neboť Bůh nikdy nezmění své zásady. Jak se na určité věci díval tehdy, tak se na stejné věci dívá i dnes. — Malachiáš 3:6.
V oné minulé situaci se hledal posel a skutečně byl nalezen a dostal pověření. Byl to židovský Boží služebník, kněz Ezechiel. Ezechiel žil v době, kdy Židé, kteří byli jeho lidem, byli v smutné situaci. Bylo to roku 613 př. n. l. a Ezechiel byl s některými ze svých krajanů ve vyhnanství v Babylónii. Většina Židů však ještě byla v Jeruzalémě a v Judské zemi a nebyli si vědomi toho, že jsou ve velkém nebezpečí. Ezechiel byl sice v Babylónii, ale většina jeho poselství byla právě proto výstrahou Židům, kteří zůstali v Jeruzalémě, a tak bylo posíleno podobné poselství, které pronášel prorok Jeremiáš v samotném Jeruzalémě. Ezechielovo proroctví však mělo vést také Židy v Babylónii k tomu, aby napravili svůj vztah k Bohu.
Jehova Bůh se zjevil Ezechielovi ve vidění, v němž Ezechiel viděl Jehovův nebeský vůz. (Ezechiel, kap. 1) Přemožen padl Ezechiel na svou tvář před ‚podobou Jehovovy slávy‘ a slyšel hlas toho, který řídil vůz, jak mu dává úkol.
Jehova neoslovil Ezechiele jeho osobním jménem, ale jako „syna člověka“. Tímto výrazem, v hebrejštině ben adám, nejvyšší Bůh upozornil Ezechiele na jeho nízké postavení a původ, neboť byl potomkem pouhého pozemského člověka. Prorokovo vlastní jméno není v proroctví nijak zvlášť vyzdviženo.
Ezechiel byl zde osloven jako „syn člověka“, ale nemáme tomu rozumět tak, že by byl „předobrazem“ Ježíše Krista, který mluvil sám o sobě šestasedmdesátkrát jako o „Synu člověka“. Ježíš se neporovnával s Ezechielem, ale se „synem člověka“, který byl viděn ve vidění podle Daniele 7:13. Tento „syn člověka“ dostal od Boha královskou moc. — Srovnej Skutky 7:56.
EZECHIEL DOSTÁVÁ POVĚŘENÍ
Když Ezechiel padl na tvář a ležel na zemi, Jehova mu řekl: „Synu člověka, postav se na nohy, abych s tebou mluvil.“ Boží příkaz poskytl Ezechielovi účinnou sílu: „A začal do mne vcházet duch a konečně způsobil, že jsem se postavil na nohy, abych slyšel toho, který ke mně mluvil.“ (Ezechiel 2:1, 2, NS) Potom bylo Ezechielovi zjeveno, že je velmi nutné, aby zde byl posel. Bůh řekl:
„Synu člověka, posílám tě k izraelským synům, ke vzpurným národům, které se vzbouřily proti mně. Oni sami i jejich předkové se dopouštěli přestupku proti mně až právě do tohoto dne. Synové nestoudné tváře a tvrdého srdce — posílám tě k nim a řekneš jim: ‚Tak pravil Pán Jehova‘. A oni ať uslyší, nebo ne — protože jsou vzpurný dům — jistě také poznají, že sám prorok byl v jejich středu.“ — Ezechiel 2:3–5, NS.
Tímto způsobem dostal Ezechiel své pověření. Povšimni si, že nepovstal sám od sebe jako prorok. Bylo to obtížné poslání, a sotva by je nějaký jednotlivec převzal na sebe ze svého vlastního rozhodnutí. Skutečnost, že se mu Jehova ukázal v pozoruhodném vidění (a později mu ve vidění zjevil věci, které by Ezechiel jinak nemohl vědět), a také skutečnost, že Jehova jej přímo pověřil — to vše dokazuje, že slova, která Ezechiel řekl a napsal ve svém proroctví, byla inspirována Jehovou. Podivuhodným způsobem byl učiněn svědkem Jehovy Boha. Tato skutečnost je zdůrazněna i tím, že neobyčejně často používá osobního Božího jména.
EZECHIEL — PŘEDOBRAZ VĚTŠÍHO POSLA
Ezechielova slova byla prorocká, ale i on sám byl prorockou postavou, jak to je patrné z jeho způsobu jednání. (Ezech. 24:24) Byl „předzvěstí“ neboli znamením. Koho jako posel prorocky znázorňoval, jestliže nebyl předobrazem Ježíše Krista? Uvažujme nejprve o následující skutečnosti.
Pouhých šest let po Ezechielově vidění Božího nebeského „vozu“, totiž v roce 607 př. n. l., byl zničen Jeruzalém vojskem babylónského krále Nabuchodonozora. Ukáží-li skutečnosti, že Ezechiel prorocky znázorňoval dnes žijícího Božího „posla“, pak již systému dnešního světa nezbývá mnoho času do jeho úplného konce. Potom by svět jistě potřeboval posla, kterého by vyslal Bůh, aby dal výstrahu.
Všechno nasvědčuje tomu, že v roce 1914 nadešel pro tento svět „čas konce“. Novodobí historikové se shodují na tom, že v onom roce, kdy vypukla první světová válka se svou násilností a ničivostí, skončila určitá éra. Dospěli k tomuto závěru, aniž věděli, že podle biblické chronologie uplynuly v roce 1914 „časy národů“. — Lukáš 21:24, Elberfeld. bible.
Jak ukazuje Bible, že rok 1914 je zvláštním rokem? Proč je to tak důležité? Protože to má určitou spojitost s projevem Boží svrchovanosti nad zemí. Do doby, kdy Nabuchodonozor dobyl Jeruzalém, projevoval Bůh svou svrchovanost nad určitou částí země, totiž nad územím judských králů, a to prostřednictvím králů z Davidova rodu, o nichž se říkalo, že seděli na „Jehovově trůně“. (1. Paralip. 29:23) V roce 607 př. n. l. však odstranil toto království a připustil sedmdesátileté zpustošení země. Po sedmdesáti letech již Bůh nedosadil na trůn žádného krále, ale Jeruzalém zůstal pod panstvím nežidovských mocností.
Prostřednictvím proroka Daniele, Ezechielova spoluzajatce, poukázal Bůh na prorocké časové období „sedmi časů“ neboli sedmi let o 360 dnech, neboli celkem na 2 520 dnů, přičemž ve větším splnění měl každý den platit za rok. (Daniel 4:25; Ezechiel 4:6) 2 520 let začalo v roce 607 př. n. l. a skončilo v roce 1914 n. l. Po uplynutí této doby měl Bůh opět projevit svou svrchovanost, tentokrát nad celou zemí, a to prostřednictvím svého mesiášského krále. Měl začít vládnout „uprostřed svých nepřátel“ a podniknout kroky k úplnému odstranění lidského panství ze země“. — Žalm 110:1, 2, NS.
Biblická chronologie i zhoršující poměry, zvláště mezi národy křesťanstva, měly by nás tedy vést k tomu, abychom hledali protějšek posla Ezechiele. Měli bychom hledat jednotlivou osobu? Nikoli, měli bychom hledat skupinu lidí, kolektivní, sjednocenou skupinu. Proč?
Protože poselství, ačkoli je určeno v prvé řadě křesťanstvu, jež je protějškem Jeruzaléma, musí být oznamováno také všem ostatním národům. To by nikdy nemohl vykonat jediný člověk. V minulosti oslovoval Bůh kolektivní skupinu lidí slovem „služebník“ (v jednotném čísle). (Iz.43:10) Ježíš Kristus řekl svým následovníkům, že mu budou svědky a že ponesou dobré poselství národům. Apoštol Pavel srovnal tyto křesťany s lidským tělem, které sestává z mnoha údů. (Řím. 12:4, 5) Jakou skupinu lidí tedy Bůh svolal, aby vyřídili křesťanstvu poselství, které je varuje před nadcházejícím bojem proti němu?
LZE JE NAJÍT V ŽIDOVSTVU NEBO V KŘESŤANSTVU?
Protože Ezechiel byl Žid, mohli bychom nejprve hledat mezi přirozenými obřezanými Židy. Zjišťujeme však, že Židé nejednali jako mluvčí a aktivní zástupci Jehovovi, ale účastnili se aktivně spolu s národy křesťanstva první světové války. Chaim Weizmann, známý sionistický vůdce, dokonce nabídl ve světovém konfliktu britské vládě své služby jako objevitel na poli chemie. Židé v Palestině se potom zaměřili hlavně na politické cíle, například vytvořením vlasti pro židovský národ, a nestarali se o podporování uctívání Jehovy ani o oznamování jeho jména.
Měli bychom se tedy obrátit ve svém hledání ke křesťanstvu? Mezi stovkami odporujících si náboženských sekt křesťanstva jistě nenajdeme žádnou takovou sjednocenou kolektivní skupinu. Nejen to, ale křesťanstvo se také hrozně poskvrnilo krví během první světové války, která byla hlavně jeho válkou. Potom se zabývalo založením politického mírového zřízení a nezastávalo se Jehovovy svrchovanosti, která je vykonávána prostřednictvím jeho mesiášského království. Křesťanstvo jistě není protějškem Ezechiele.
CÍRKVE KŘESŤANSTVA SE PROKAZUJÍ JAKO FALEŠNÍ POSLOVÉ
Plní církve křesťanstva od té doby nutné předpoklady, aby jim mohlo být svěřeno postavení Božího posla? Tvrdí sice, že zastupují Krista a Boha, během války však byly rozštěpeny do dvou táborů. Potom se chtěli opět sjednotit a stát se v náboženském ohledu přáteli. Vatikán byl vyloučen z účasti na vypracování Versaillské mírové smlouvy z roku 1919 pro svůj vysloveně přátelský postoj vůči Německu. Do této mírové smlouvy byly pojaty stanovy Společnosti národů.
Když byla navržena Společnost národů jako mezinárodní organizace pro světový mír a bezpečnost, použily krví poskvrněné náboženské společnosti této příležitosti, aby zachránily svou čest, a postavily se za ni. Postavila se za ni anglikánská církev a kanadské církve, protože Velká Británie navrhla tuto Společnost a poskytovala jí hlavní podporu. Ve Spojených státech amerických byla Generální rada církví Kristových v Americe (jež byla v roce 1950 nahrazena Národní radou církví Kristových v USA, což je sdružení 33 protestantských a ortodoxních církví). 18. prosince 1918 zaslala tato Rada americkému presidentu společné prohlášení, v němž zdůrazňovala, aby podpořil tuto Společnost. V prohlášení bylo mimo jiné řečeno:
„Tato Společnost není pouhým politickým prostředkem; je to spíše politický výraz Božího království na zemi . . . církev může poskytnout ducha dobré vůle, bez kterého nemůže žádná Společnost národů existovat. Společnost národů má své kořeny v evangeliu. Stejně jako evangelium, i ona sleduje cíl: ‚Pokoj na zemi, dobrou vůli vůči lidem.‘“
Přijetím Společnosti národů jako ‚politického vyjádření Božího království na zemi‘ přijali členové Generální rady církví ve skutečnosti napodobení „Božího království na zemi“. Proč? Protože Ježíš Kristus, Hlava církve, řekl v roce 33 n. l. při výslechu, při němž šlo o jeho život, pontskému Pilátu tato slova: „Mé království nepatří tomuto světu. Kdyby patřilo, moji následovníci by bojovali, aby mne zachránili před uvězněním od Židů. Moje královská moc pochází odjinud.“ (Jan 18:36, Nová anglická bible.) Pokrytectví této skupiny a skutečnost, že není Božím pověřeným poslem, se jasně ukázaly o dvacet let později, kdy Společnost národů byla zbavena svého působení vypuknutím druhé světové války. Církve opět podporovaly i tuto válku ze všech sil a nabádaly své členy, aby se na ní podíleli.
CO SE VYŽADUJE OD BOŽÍHO POSLA
Kdo tedy prokázal svou způsobilost, aby byl pověřen, když nadešel čas, aby bylo lidem oznamováno Jehovovo jméno a jeho předsevzetí a aby jim bylo výstražně poukazováno na to, že pro křesťanstvo nadešel „čas konce“? Kdo byl hotov převzít tuto velkou úlohu jako „služebník“ Jehovův? Byl zde někdo, ke komu by mohl přijet Jehovův nebeský „vůz“ a před kým by mohl zůstat stát? Přesněji řečeno, byla zde nějaká skupina, která by přicházela v úvahu, aby ji Jehova pověřil, aby mluvila v jeho jménu, jako pověřil Ezechiele v roce 613 př. n. l.? Jakým předpokladům musela tato skupina odpovídat?
Taková skupina posla neboli „služebníka“ se musela jistě skládat z lidí, kteří nebyli poskvrněni vinou krve, jaká spočívala na křesťanstvu a na zbytku Velkého Babylóna, světové říše falešného náboženství, pro jejich podíl na válce. Musela to být skupina lidí, kteří vyšli z náboženských společností Velkého Babylóna. Nejen to, museli to být lidé, kteří nejen poznali pokrytectví náboženských společností a jejich jednání, jež zneuctívá Boha, ale kteří toto jednání také zavrhli a obrátili se k Jehovovi Bohu a uctívali jej tak, jak to vyžaduje Bible. Kdo to byl?
Chceme-li zjistit, která skupina byla skutečně pověřena, aby byla Božím poslem, musíme vážně uvažovat o těchto myšlenkách. Bůh nejedná s lidmi, kteří přehlížejí jeho Slovo a jednání podle svých vlastních nezávislých názorů. Neuznává ani ty, kteří tvrdí, že mu slouží, a současně se spolčují s náboženstvími, jež učí naukám, které neuctívají Boha. Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Nemůže tvrdit, že je ctitelem Božím, a zároveň se vměšovat do politiky a podílet se na radikálních hnutích a jiných plánech tohoto světa. (Mat. 6:24) Jehovův hlavní představitel, Ježíš Kristus, řekl: „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích.“ — Mat. 7:21, NS.
Pro každého člověka na zemi je důležité, aby zjistil, kterou skupinu Jehova pověřil jako svého „služebníka“ nebo posla. Musíme poznat poselství, které přináší, a porozumět mu. Je nutné, abychom podnikli potřebné kroky podle tohoto varování, abychom tak chránili svůj život, protože je v tak vážném nebezpečí, v jakém byl život obyvatel Jeruzaléma, když se blížilo zničení tohoto města. Proto budoucí vydání Strážné věže přinesou další vysvětlení o tom, koho Jehova pověřil jako svého posla a v čem tkví jeho práce, jak to Jehova zjevil ve svém vidění Ezechielovi.