Otázky čtenářů
● Často se velmi diskutuje o otázce, co je „vhodné“ a co je „nevhodné“, pokud jde o oblékání. Můžeme pro to stanovit nějaká pravidla? Jestliže ne, proč se tím tak znepokojovat?
Bible sama nijak podrobně nepopisuje, co je „vhodný“ oděv. Na druhé straně nám však poskytuje všechno, co potřebujeme, abychom mohli být plně přesvědčeni o tom, že náš oděv je vhodný. Jak to?
Již v první knize Bible je nám dáno měřítko. Zpráva v ní ukazuje, že pro první lidi, dokud byli bez hříchu, nebyl oděv žádným problémem. Oblékli se teprve po svém provinění, když začali pociťovat hanbu a vinu. Jak se oblékli? Bible říká, že si udělali „bederní pokrývky“ z fíkových listů. (1. Mojž. 3:6, 7) Je to pro nás platné měřítko?
Není, protože Bůh zřejmě nepovažoval takový kus oděvu za vhodný. Ačkoli oba lidi, kteří úmyslně přestoupili jeho zákon, vyhnal ze zahrady, která byla jejich domovem, považoval Bůh ve své milující dobrotivosti ještě za vhodné opatřit jim oděv. V 1. Mojžíšově 3:21 čteme: „A Jehova Bůh udělal pro Adama a jeho manželku dlouhé oděvy z kůže a oblékl je.“ Tito lidé sice přestoupili zákon, ale stvořitel nejen že s nimi jednal důstojně, ale poskytl jim tím také měřítko pro lidské oblékání.
Jak dlouhé asi byly tyto „dlouhé oděvy“? Zde použitému hebrejskému slovu se rozumí tak, že označuje dlouhé oděvy, které sahaly až ke kolenům nebo dokonce ke kotníkům. Má proto snad někdo právo odsuzovat nějaký oděv, jehož délka není přesně mezi těmito dvěma body, koleny a kotníky? Ne, protože to by byl pokus vkládat do výrazu „dlouhé oděvy“ takovou přesnost a podrobnost, která v něm prostě není. To by mohlo vést k nicotným závěrům, například k tomu, že bychom určovali, zda mají šaty sahat pod kolena, k jejich středu nebo právě po kolena, že bychom tedy určovali dělítko mezi vhodnou a nevhodnou délkou šatů. Tím by byla ztracena ze zřetele hlavní myšlenka určeného měřítka. Co nám ukazuje toto měřítko?
Ukazuje, že oděvy byly „dlouhé“ ve srovnání s krátkými ‚bederními pokrývkami‘. Nebyla to tedy jen nuzná pokrývka těla, ale pokrývka dobrá.
Nemáme důvod k pochybnostem, že ti, kteří se později chtěli líbit Bohu, drželi se vzhledem ke svému oděvu tohoto měřítka. Zdá se, že ve skutečnosti se to stalo měřítkem pro lidi všeobecně. Všechno, z čeho poznáváme, jaké bylo odívání ve starých dobách, potvrzuje nám uvedený názor.
Totéž měřítko zřejmě převzal křesťanský sbor v prvním století. Apoštol Pavel napsal, že by se ženy měly ‚zdobit dobře upraveným oděvem, se skromností a zdravou myslí‘. (1. Tim. 2:9) Pro slovo „oděv“ je zde použito řecké slovo katastolé a to znamená doslova „spouštění“. (Jednodušší tvar stolé v podstatě označuje dlouhé volné roucho; srovnej Marka 16:5; Lukáše 15:22; Zjevení 7:9.) Ať byla móda tehdy jakákoli, takové oděvy zřejmě sloužily jako dobrá pokrývka.
Proč Bůh dal takové měřítko? Jistě mělo sloužit člověku k požehnání, jako všechno, co činí Bůh. Následkem hříchu jsou lidé podrobeni vášni a mají snadno sklon k nemravnosti. Kdo se chce líbit Bohu, musí v tomto ohledu bojovat proti svým nesprávným sklonům. Měřítkem, které Bůh stanovil, když dal Adamovi a Evě oděv, předvídal dobrotivě a v lásce způsob, jak lze tento boj poněkud usnadnit.
Tím nemá být řečeno, že by za zvláštních okolností nebylo dovoleno nosit příležitostně jiný druh oděvu. Při určitých druzích práce by bylo nepraktické nosit obvyklý dlouhý oblek — například při práci rybářů, což bylo povolání některých z Ježíšových prvních učedníků. Je proto rozumné, že by se při určitých druzích práce a také při jiné činnosti (například při plavání) mohl nosit oděv kratší. (Srovnej Jana 21:3, 7.) Z vlastní zkušenosti však musíme připustit, že v případech, kdy je jasný důvod a účel použití takového oděvu, je jeho účinek na pozorovatele jiný než v případě, kdy pro nošení takového oděvu zřejmě není důvod a není zapotřebí. To, co Bůh učinil, když oblékal Adama a Evu, slouží však jako základní měřítko pro naše vedení. Jak již bylo ukázáno, byl tento oděv popsán slovem „dlouhý“, a ne slovem „krátký“.
Někdo se nyní může zeptat: Jestliže však nejsou uvedeny žádné zvláštní podrobnosti, jak můžeme vědět, zda je nějaký oděv skromný nebo neskromný, zda je příliš krátký nebo příliš těsný nebo nějak jinak pohoršující?
Boží slovo bylo napsáno tak, že mu lidé s normální inteligencí mohou rozumět. Řekne-li otec svému synovi, že nemá bít svou malou sestřičku nebo že ji nemá okřikovat, měl by tomu snad chlapec rozumět tak, jako by se vůbec nesměl sestřičky dotknout nebo s ní mluvit? Je snad nutná příliš velká inteligence k tomu, abychom poznali rozdíl? Cožpak by nepoznalo i dítě rozdíl mezi přátelským plácnutím a mezi ránou, která má ublížit, nebo rozdíl mezi normální řečí a křikem? Můžeme-li rozeznat rozdíl v takových věcech, proč by mělo být pro někoho z nás obtížné použít biblická měřítka na oblékání, abychom poznali, zda je něco střízlivé nebo extrémní, zda něco dobře padne nebo zda to je příliš těsně, zda je něco skromné nebo marnivé?
Nejsme-li si sami jisti, proč bychom nepozorovali jiné, kteří jsou kolem nás? Ve sboru pravých křesťanů jsou mnozí, v jejichž životě se zcela jasně projevuje Boží duch a kteří mají skutečné ocenění pro radu z jeho Slova. Jaké je naše oblékání ve srovnání s jejich?
Vzhledem k oblékání bychom měli mít ve skutečnosti největší starost o to, abychom si byli jisti, že plníme oba nejdůležitější předpisy: Lásku k Bohu a lásku k bližnímu, jakou máme sami k sobě. Protože milujeme sami sebe, je přirozené a správné, abychom se líbili sami sobě ve způsobu svého oblékání. Neměli bychom však v tom jít tak daleko, že bychom se zároveň nelíbili druhým. I kdybychom snad k tomu měli právo, přece by nás láska měla zdržet, abychom nepřehlíželi jejich zájmy a city. (1. Kor. 10:24; 13:4, 5; Fil. 2:4) Ve skutečnosti by naše radost z nějakého oděvu měla velkou měrou pramenit z pocitu, že je náš zjev příjemný také druhým.
Mnozí lidé si dnes ovšem libují v neskromnosti. Budeme-li se oblékat tak, abychom se líbili takovým lidem, vzbudí to jejich pozornost — a dokonce od nich dostaneme různé nabídky. Mohlo by nás to přivést ke klopýtání a k tomu, že bychom se dopustili smilstva, cizoložství nebo dokonce homosexuality. Nikdo by neměl být tak naivní, aby si myslel, že to je jinak. Komu se tedy chceš ve svém srdci líbit?
Znepokojující je také nebezpečí, že bychom mohli nemravností přivést ke klopýtání někoho jiného. Kristus Ježíš řekl: „Kdokoli přivede ke klopýtání jednoho z těchto maličkých, kteří věří, pro toho by bylo lépe, kdyby mu byl kolem krku položen mlýnský kámen, jakým otáčí osel, a kdyby byl skutečně uvržen do moře.“ (Mar. 9:42) Kdyby někdo nosil šaty, které jsou určeny k tomu, aby v druhé osobě vyvolávaly vášeň, mohl by se provinit tím, že by přivedl k pádu spolukřesťana. Má tím být řečeno, že by Bůh vydal někoho ke zničení jen proto, že má ten člověk krátké nebo těsné šaty? Ne; spíše by se to stalo proto, že provokující oděv takového člověka je následkem jeho nedostatku lásky ke spravedlnosti, místo které spíše dává najevo, že jeho nebo její srdce miluje to, co je v Božích očích zlé.
Kdyby nám Boží slovo poskytovalo skutečně úzkostlivě přesný, podrobný popis a pravidla vzhledem k tomu, co bychom měli nosit, záleželo by prostě na tom, zda jsme v tomto ohledu povolní, nebo ne. Skutečnost je však taková, že nám Bůh dává pravidla, která nás zkouší, abychom ukázali, co jsme skutečně uvnitř, co je v našem srdci ve spojení se schopností svědomí a jak dalece bereme ohled na duchovní blaho druhých.
Otázka je tedy celkem omezena na tyto myšlenky: Kdybys měl důvod k domněnce, že tvůj oděv vyvolává pohoršení, a to nejen u jedné nebo dvou osob, ale u mnohých, zvláště u těch, které miluješ — u tvých rodinných příslušníků a bratrů ve víře — podnikl bys pak nějakou změnu? Bylo by to tvé přání? A co je ještě důležitější, kdybys měl důvod k domněnce, že by účinek tvého vzezření mohl být druhým na škodu následkem myšlenek, které bys vyvolával v jejich mysli a srdci, litoval bys toho pak upřímně a uvedl bys věc rychle do pořádku?
Přirozeně jsou lidé, kteří mohou určovat pravidla ohledně oblékání. Kdo to je? Jsou to manželé a otcové. Všichni členové domácnosti nějakého muže nesou jeho jméno a tím, co dělají, uvádějí na jeho jméno dobré nebo špatné světlo. Jako Bohem dosazená hlava rodiny může právem zakázat nějaký oděv jako pohoršlivý.
Vidíme také, jak těžký je dnes úkol rodičů, snaží-li se uchránit děti před rozšířenou zločinností? Potom nebudeme úmyslně podrývat nebo podkopávat jejich úsilí tím, že bychom si nedělali starosti o to, je-li náš oděv skromný. Proč bychom jim měli tak těžký boj ještě ztěžovat?
Co lze říci o radě starších nebo o dozorcích ve sboru? Nemohou stanovit žádná pravidla o tom, co by měli nosit členové sboru, kromě pravidel obsažených v Bibli. Mohou však použít svého vlastního poznání, porozumění a moudrosti k posouzení, zda někdo zřejmě dává špatný příklad nebo se nechová podle biblických zásad vzhledem k oblékání. Mohou rozhodnout, že takovou osobu nebudou stavět do popředí tím, že by jí dávali úkoly, jaké dávají jiným, kteří mají zastupovat sbor ve shromážděních nebo mu mají sloužit. Takový postup by nebyl výsledkem nějakého nadržování nebo předsudků jedné nebo dvou osob, ale usoudila by tak rada starších, která uvažuje o vznesených námitkách.