Bůh uznává rodinné uspořádání
KDYŽ se narodí dítě, sejdou se kolem něho přátelé a příbuzní a jsou slyšet poznámky: „To je celý otec!“ nebo: „Vypadá úplně stejně jako jeho matka!“ Někdy není podobnost s některým z rodičů tak patrná ve vzhledu, ale později se projevuje v povahových rysech dítěte. Skutečně pro nás dnes platí totéž, co platilo v případě prvního člověka Adama, o němž Bible říká, že „se stal otcem syna ke své podobě, ke svému obrazu, a nazval jej jménem Set.“ — 1. Mojž. 5:3.
Pokud jde o rodičovství a rodičovská práva, Jehova Bůh nic nezměnil. Dal rodičům přednost a schopnost rodit děti ke svému vlastnímu obrazu a ke své podobě. A kromě toho jim dovoluje, aby vychovávali své děti tak, jak chtějí. Někteří rodiče zanedbávali své děti a někteří je dokonce vychovali tak, že se z nich stali Boží odpůrci, a přece jim Bůh neodňal tyto děti a nedal je do péče jiným lidem.
To je jistě spravedlivé a je to důkazem Boží velké shovívavosti. Nikdo si nemůže právem stěžovat, že by mu Bůh znemožnil výchovu dětí podle jeho vlastního přání. A kdo neučil své děti podle Božích zásad, nemá právo si naříkat nad těžkostmi, které vznikají ze špatného chování jeho dětí. Nedbalí rodiče se nemohou vyhnout zásadě, že „chlapec, kterému je ponechána volnost, způsobí hanbu své matce“. — Přísl. 29:15.
DĚTI NEJSOU BEZ HŘÍCHU
Všechny lidské děti po svých rodičích dědí některé žádoucí rysy, ale dědí také některé rysy nežádoucí. A bez výjimky všechny se narodily hříšné, protože jejich původní praotec ztratil neposlušností své postavení před Bohem. Bible nám říká: „Skrze jednoho člověka přišel na svět hřích a skrze hřích smrt a tak se smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili.“ — Řím. 5:12.
Adam zhřešil, neboť „minul cíl“ Božího měřítka spravedlnosti pro něj, a proto nedosáhl Boží slávy, kterou měl zrcadlit. Nemohl tedy na své děti přenést dokonalost a tak byl postižen celý lidský rod. „Všichni zhřešili a nedostává se jim Boží slávy.“ — Řím. 3:23.
Díky Boží nezasloužené dobrotivosti může Kristova výkupní oběť odstranit hřích, v němž jsme byli zrozeni. Člověk musí být ovšem v takovém věku, aby mohl přijmout Boží opatření. Ale jak je to s dětmi, které ještě nejsou dosti staré, aby mohly projevovat takovou víru? Nejsou bezhříšné. Žalmista David řekl: „S chybou jsem byl zrozen za porodních bolestí a v hříchu mne počala má matka.“ (Žalm 51:5) Jak tedy Bůh s námi jedná? Jedná s těmito dětmi prostřednictvím rodinného uspořádání. Proč? A jak působí tato zásada?
Jehova přisuzuje důležitost rodinnému uspořádání a učinil rodinu základní jednotkou pozemské společnosti. Určil postavení, význam i úkoly rodiny. On je Otec, „jemuž každá rodina v nebi a na zemi vděčí za své jméno“. (Ef. 3:15) Poskytuje rodině důstojnost a postavení. Otec je v rodině hlavou, matka je pomocnicí, a oba společně dostali od Boha odpovědnost za dohled nad dětmi.
RODIČE NESOU ODPOVĚDNOST ZA DĚTI
Velmi malé děti, které nedospěly ještě do věku odpovědnosti, jsou téměř úplně výsledkem jednání svých rodičů, jak na základě dědičnosti, tak i působením výchovy a okolí, které vytvářejí jejich rodiče. Proto Bůh ukládá odpovědnost rodičům, dokud dítě nedosáhne věku, kdy může nést samo odpovědnost za svá vlastní rozhodování a za své skutky.
Jednání rodičů, jež souvisí s jejich vztahem k Bohu, dotýká se proto celé rodiny. Podle lidských zákonů jsou rodiče voláni k odpovědnosti za skutky svých nezletilých dětí a stejně je volá k odpovědnosti i Bůh. Dopustí-li se dítě zločinu a zničí nějaký majetek, může otec čekat, že u něho zaklepe policie a že mu bude předloženo obvinění a bude vyžadována náhrada škody. Proč by tedy neměl Bůh rovněž vyžadovat od rodičů odpovědnost za skutky jejich malých dětí?
DALEKOSÁHLÉ NÁSLEDKY RODIČOVSKÉ VÝCHOVY
Správné či nesprávné skutky rodičů nebo správná či nesprávná výchova, kterou poskytují svým dětem, může ovlivnit děti jejich dětí a dokonce i pravnuky. Jestliže se například generace, jež se účastní světských záležitostí, zaplete do války, silně to zapůsobí na budoucí generace, jak tomu bylo při následcích první a druhé světové války.
Bůh poskytuje rodičům právo, aby vychovávali své děti bez jeho zásahu, a proto může poznat výsledky, jichž dosáhnou rodiče, kteří dbají jeho zákonů, i ti, kteří jich nedbají. Řekl Mojžíšovi: „Já, Jehova, tvůj Bůh, jsem Bůh vyžadující výlučnou oddanost a uvádím trest za provinění otců na syny, na třetí generaci i na čtvrtou generaci v případě těch, kteří mne nenávidí; ale prokazuji milující dobrotivost k tisící generaci v případě těch, kteří mne milují a dodržují má přikázání.“ (2. Mojž. 20:5,6) Není pochybnosti o tom, že děti vychovávané špatně budou téměř vždy dělat špatné věci a dostanou za své jednání odpovídající odplatu.
Abraham byl příkladnou hlavou rodiny, protože se držel Boží cesty a učil své děti, aby poslouchaly Boha. Ukázalo se, že to bylo pro jeho potomky na dlouhou dobu požehnáním. — 1. Mojž. 18:19; 5. Mojž. 4:37.
Později se však Abrahamovi potomci obrátili k modlářství a k jiným špatnostem, a proto je nepřátelské národy odvedly do zajetí. Od babylónského vyhnanství až do zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l. byli Židé ve skutečnosti stále pod nadvládou pohanských světových velmocí, nejdříve Babylóna, potom Persie, Řecka a Říma. Po mnoho generací cítili potomci břemeno hříchu svých předků.
Tato zásada platila také u pohanských národů. Lidé, kteří se odvrátili od uctívání Jehovy, Boha Noemova, byli při stavbě věže v Bábelu rozštěpeni do různých jazykových skupin a z těch se pak vyvinuly národy. Jejich potomci byli „odcizeni izraelskému státu a cizinci vůči smlouvám zaslíbení a neměli . . . žádnou naději a byli . . . bez Boha ve světě“. (Ef. 2:12) Pouze ti, kteří se odvrátili od špatného způsobu jednání svých předků a opustili pohanství, poznali Boha, neboť jej začali uctívat.
Důkazem toho, jak malé děti jsou souzeny spolu se svými zlými rodiči, jsou Kananité. Jejich dějiny jsou dlouhou řadou projevů nejhorší zkaženosti, a proto byl na Boží příkaz vykonán rozsudek nad nimi i nad jejich malými dětmi, když se Izraelité ujali země. — 5. Mojž. 7:1, 2.
Z toho všeho je patrné, že malým dětem v rodině připisuje Bůh zásluhu nebo provinění na základě postoje rodičů. Vyžaduje se od rodičů něco jiného, než aby byli ctiteli pravého Boha, Jehovy?
A vyžaduje se něco od malých dětí? Co lze potom říci o rodinách, kde je pouze jeden z rodičů ctitelem Jehovovým a učedníkem Ježíše Krista? O těchto otázkách bude pojednávat další článek.