Hájit svou nezávislost na Bohu vede do neštěstí
„Vím dobře, Jehovo, že pozemskému člověku nepatří jeho cesta. Člověku, který kráčí, ani nepatří, aby řídil svůj krok.“ — Jeremiáš 10:23.
1. Kdy je vhodné, aby člověk chtěl být nezávislý? Znázorni to.
PŘI svém narození je člověk zcela bezmocný a i pak je ještě po mnoho let závislý na druhých. Přesto mu to neškodí. Aby děti vyrostly ve vyrovnané lidi, připravené převzít odpovědnosti, které musí nést ti, kdo opouštějí rodiče a zařizují si vlastní existenci, potřebují vedení, péči a kázeň. V Přísloví čteme: „Prut a kárání dávají moudrost; ale chlapec, kterému je ponechána volnost, způsobí hanbu své matce.“ (Přísl. 29:15) U dospělých synů a dcer, kteří jsou schopni správně vykonávat své povinnosti v manželství, by naproti tomu byla úplná závislost na rodičích zcela nevhodná a nepřirozená. Taková závislost by také nebyla v souladu s tím, co řekl Bůh, když založil manželství: „Proto muž opustí svého otce a svou matku a musí se přidržet své manželky a oba se musí stát jedním tělem.“ (1. Mojž. 2:24) Podle toho rozhodují zřejmě potřeby a okolnosti člověka, má-li být právem závislý na někom jiném.
2. Může být někdo právem nezávislý na Bohu?
2 Zatímco samostatnost dospělých lidí a úplná závislost dítěte jsou samozřejmě přijímány jako správné, mnohým lidem je zatěžko uznat, že se mají podřizovat Bohu. Mají vlastní měřítka a chtěli by se jich držet. Ale jsou jejich okolnosti takové, že mohou být právem nezávislí na stvořiteli? Slova proroka Jeremiáše odpovídají na tuto otázku: „Vím dobře, Jehovo, že pozemskému člověku nepatří jeho cesta. Člověku, který kráčí, ani nepatří, aby řídil svůj krok.“ — Jer. 10:23.
ZÁVISLOST NA BOHU JE ROZUMNÁ A VHODNÁ
3. Kdo má absolutní právo určovat, jak se má člověk chovat, a proč?
3 Jakožto stvořitel má Bůh — a ne člověk — absolutní právo vymezovat měřítka, podle nichž mají řídit své kroky jeho rozumem obdaření tvorové. Otázky položené před mnoha staletími zdůrazňují tuto skutečnost: „Bude se sekera vyvyšovat nad toho, který s ní seká, nebo se bude pila zveličovat nad toho, který s ní pohybuje sem a tam, jako by hůl pohybovala sem a tam těmi, kteří ji zdvihají do výše, jako by prut zdvihal do výše toho, kdo není dřevo?“ (Iz. 10:15) „Kdo tedy ve skutečnosti jsi, ó člověče, že odmlouváš Bohu? Řekne výtvor tomu, kdo jej vytvořil: ‚Proč jsi mne tak učinil?‘ Co tedy? Nemá hrnčíř moc nad hlínou, aby udělal z téže hroudy jednu nádobu pro ctihodné použití, jinou pro nečestné použití?“ (Řím. 9:20, 21) Není to vrcholná opovážlivost, když ‚lidé z hlíny‘ trvají na tom, že chtějí být nezávislí na Bohu? Je to tak nerozumné, jako kdyby chtěl člověk tvrdit, že výrobce nemá právo určit, jak má být použito jeho výrobků.
4. Jak Bůh vštípil Adamovi do mysli, že člověk nemůže bezpečně nedbat božského měřítka pro dobré a zlé?
4 Bůh naznačil Adamovi, prvnímu člověku, že neuposlechnutí božského měřítka, pokud jde o chování, povede k smrti. Jehova Bůh řekl Adamovi: „Z každého stromu zahrady smíš jíst do sytosti. Ale co se týče stromu poznání dobrého a zlého, z toho nebudeš jíst, neboť toho dne, kdy z něho pojíš, jistě zemřeš.“ (1. Mojž. 2:16, 17) Protože zakázané ovoce samo o sobě nebylo škodlivé, musel pouze Boží zákaz způsobit, že jeho požití bylo špatné. Proto Adamova neposlušnost znamenala, že v jedení ovoce stojí po boku své manželky. Připojil se ke své ženě, která chtěla být nezávislá na Bohu a sama rozhodovat, co je dobré a co je špatné, místo aby se zastávala Božího stanoviska.
5. Proč bylo pro Adama správné, aby byl poddaný?
5 Povšimněme si, že Boží příkaz nebyl nerozumný, a proto by pro Adama nebylo obtížné zůstat poddaný svému stvořiteli. Nemusel trpět nesnesitelné násilí, takže by mohl vzniknout dojem, že je lépe dát přednost nezávislosti a smrti před závislostí a životem. Boží příkaz nezatlačil Adama do obtížného postavení. Bylo mnoho jiných ovocných stromů, z nichž mohl jíst až do sytosti. Všechno, co Adam měl — život, účelnou práci a ráj, který obýval spolu se svou manželkou, — přijal od Boha a dokazovalo mu to, že Bůh jej má rád. Z celého stvoření okolo sebe mohl Adam vidět, že moudrost Jehovy Boha je mnohem větší než jeho vlastní. Z toho, co jeho moudrý a milující Bůh udělal, mohl být Adam pevně přesvědčen, že je to pouze pro jeho štěstí a blaho, když bude respektovat úsudek svého stvořitele, pokud jde o dobré a zlé.
ŽÁDNÝ ROZUMEM OBDAŘENÝ TVOR NEMŮŽE BEZPEČNĚ HÁJIT SVOU NEZÁVISLOST NA BOHU
6, 7. (a) Z jakých důvodů si Eva myslela, že nezávislost na Bohu je něco vytouženého? (b) Proč Eva věřila hadovi?
6 Jako její manžel Adam, tak i Eva měla všechny důvody, aby zůstala poddána Bohu. Podílela se na stejných požehnáních. Ale Eva byla prvním člověkem, který byl sveden k víře, že je lepší neposlouchat Boha. Když jednou její muž nebyl s ní, slyšela hlas. Nebyl to ani hlas mužův, ani hlas Boží, ale hlas hada. Eva neutekla ve strachu, protože Bůh dal předtím jí a jejímu manželovi vládu nad všemi zvířaty, včetně hada. (1. Mojž. 1:28) Proto naslouchala. Had se tázal: „Skutečně řekl Bůh, že nesmíte jíst z každého stromu zahrady?“ Eva odpověděla správně, protože byla dobře poučena o zakázaném ovoci a s ním spojeném trestu smrti. Ale had odmlouval, když naznačil, že Eva je udržována v nevědomosti a že Bůh nepoužije svého zákona a neusmrtí přestupníka. — 1. Mojž. 3:1–5.
7 Eva byla důkladně podvedena; poddala se ctižádostivé touze být jako Bůh a sama rozlišovat mezi dobrým a zlým a jedla ze zakázaného ovoce. Zřejmě věřila ze dvou důvodů, že had řekl pravdu: jednak měla sama dojem, že ovoce stromu je dobré k jídlu, a jednak v ní neobvyklá opatrnost hada vzbudila dojem, že toto zvíře nemůže být pramenem špatných informací. Zdálo se, že přestoupení nemá žádné škodlivé následky, a proto Eva přišla důvěřivě k svému manželovi a přemluvila jej, aby jedl ovoce. — 1. Mojž. 3:1, 6.
8. Kdo vzbudil dojem, že mluví had?
8 Proti Evinu očekávání vedlo přání po nezávislosti na Bohu do neštěstí. Způsobilo hanbu, ztrátu rajského domova, tělesné i citové bolesti a nakonec smrt. (1. Mojž. 3:7, 16–19) Hadova slova se ukázala jako zlomyslná lež. Byla to první zaznamenaná lež, a proto ten, kdo ji vyjádřil — ne had, ale ten, který to zařídil tak, aby to vypadalo, jako když mluví had — je otcem nebo původcem lhaní. Jeho totožnost byla odhalena Božím Synem, Ježíšem Kristem, když řekl lidem, kteří jej chtěli usmrtit: „Vy jste ze svého otce, ďábla, a chcete činit žádosti svého otce. Ten byl vrahem, když začínal, a nestál pevně v pravdě, neboť v něm pravdy není. Když mluví lež, mluví podle svého vlastního sklonu, neboť je lhář a otec lži.“ (Jan 8:44) Ve Zjevení je tento neviditelný duchovní tvor označen jako „velký drak. . . ten původní had, který je nazýván ďábel a satan“. (Zjev. 12:9) Je symbolicky popsán: „Velký, ohnivě zbarvený drak se sedmi hlavami a deseti rohy a na jeho hlavách sedm diadémů; a jeho ocas táhne třetinu nebeských hvězd.“ — Zjev. 12:3, 4.
9. Co znamená to, že drakův ocas táhne třetinu nebeských hvězd?
9 Skutečnost, že drakův ocas táhne třetinu nebeských hvězd, naznačuje, že se ďáblovi zřejmě podařilo ovlivnit značné množství andělů, „jitřních hvězd“ (Job 38:7), aby se vzbouřili proti Bohu. Z Bible se dovídáme, že se to stalo ve dnech Noéma, vzdáleného Adamova potomka. V té době většina lidstva odmítala poddat se Boží vůli a mnozí andělé proti Božímu záměru „opustili své správné místo přebývání“ v nebi a zhmotňovali se jako lidé, aby mohli mít s krásnými ženami na zemi pohlavní styky. (Juda 6; 1. Mojž. 6:1, 2) Andělé tak hájili svou nezávislost na Bohu a to je přivedlo do neštěstí.
10, 11. Co se stalo s neposlušnými anděly, když se odhmotnili?
10 Když Jehova Bůh zničil potopou všechny lidi kromě Noéma a jeho sedmi nejbližších rodinných příslušníků, byli tito andělé přinuceni, aby se odhmotnili a navrátili se do duchovní říše. Avšak nezískali zpět postavení, které opustili. Bůh je ponížil do velmi nízkého stavu, nazvaného „tartarus“. Bible nám o tom říká: „Bůh neupustil od potrestání andělů, kteří zhřešili, ale uvrhnul je do tartaru a vydal je propastem hluboké temnoty, aby byli uchováni k soudu; a neupustil od potrestání starobylého světa, ale zachoval v bezpečí Noéma, kazatele spravedlnosti, se sedmi jinými, když uvedl potopu na svět bezbožných lidí.“ (2. Petra 2:4, 5) „Anděly, kteří nezachovali své původní postavení, nýbrž opustili své správné místo přebývání, uchoval ve věčných poutech pod hlubokou temnotou k soudu velikého dne.“ (Juda 6) Místo aby se neposlušností stali svobodnými, tito andělé se dostali do stavu, kde byla jejich svoboda omezena. Proto o nich mluví apoštol Petr: „Kázal duchům ve vězení, kteří kdysi byli neposlušní, když Boží trpělivost shovívala v Noémových dnech, zatímco byl stavěn koráb, v němž bylo málo lidí, totiž osm duší, bezpečně provedeno vodou.“ (1. Petra 3:19, 20) Toto omezení svobody je zřejmě důvodem, proč se již nemohou ztělesňovat a žít jako manželé společně s ženami.
11 Ze zprávy v 1. Mojžíšově není patrné, zda Noémovi a jeho rodině byly známy podrobnosti o potrestání neposlušných andělů. Zničení vzpurného lidstva je však dostatečným důkazem, že žádný rozumem obdařený tvor nemůže hájit svou nezávislost na Bohu, aniž se zřítí do neštěstí.
NEZÁVISLOST NA BOHU VEDE K PONÍŽENÍ
12. Jak došlo po potopě znovu ke vzpouře?
12 Je možno stěží uvěřit, že i po potopě se někdo chtěl učinit nezávislým na Bohu. A přece se to stalo. Satan ďábel našel ochotný nástroj v Nimrodovi, Noémově pravnukovi. O Nimrodovi čteme v 1. Mojžíšově: „Ten počal být mocným na zemi. Ukázal se jako mocný lovec v odporu proti Jehovovi. . . A počátkem jeho království se stal Bábel a Erech a Akkad a Kalné, v zemi Sinear.“ (1. Mojž. 10:8–10) Protože Bábel patřil k původní Nimrodově říši, muselo být započato pod jeho vedením se stavbou města a jeho věže. Tento plán byl podniknut navzdory Bohu, jehož záměrem bylo, aby se lidé rozšířili po celé zemi. Jehova Bůh zmařil plány stavitelů města a věže tím, že zmátl jejich jazyky. Protože se nemohli vzájemně dorozumět, přestali postupně se stavbou města a byli rozptýleni. — 1. Mojž. 11:1–9.
13. Co naznačuje, že ti, kteří se připojili k Nimrodovi ve vzpouře proti Bohu, nebyli v nevědomosti o Božích skutcích?
13 Protože Noé žil ještě 350 let po potopě (1. Mojž. 9:28), můžeme se domnívat, že byl ještě živ, když bylo zmařeno úsilí jeho pravnuka Nimroda v Bábelu. Lidé se tedy museli rozptýlit v době, kdy byla známa pravda o dřívějších událostech, na příklad o potopě. Důkazem toho je stará mytologie, v níž nacházíme ozvuky biblické zprávy, ale v pokroucené formě, přizpůsobené mnohobožství. Pověsti, které jednají o milostných vztazích mezi bohy a ženami na zemi, zřejmě narážejí na jednání neposlušných andělů před potopou. Není na zemi takřka národ, který by neměl pověst o všesvětové potopě. Také některé zmínky o stavění věže se najdou v pověstech.
14. K jakým ponižujícím zvykům vedla vzpoura po potopě?
14 To předpokládá, že rozptýlení lidé něco věděli o pravém Bohu a jeho skutcích. Protože se však proti němu vzbouřili, zřekli se dobrovolně jeho vedení a řízení. Bylo to k jejich dobru? Dějinné události odpovídají, že nebylo. Rozptýlení lidé a jejich potomci si během času vytvořili modly ze dřeva, kamene a jiného materiálu. Klaněli se před těmito modlami a volali o pomoc k neživým bohům. S uctíváním těchto bohů začali spojovat ohavné zvyky, jako chrámovou prostituci, obětování dětí, opilství a sebezraňování v takovém rozsahu, že tekla krev. (Srovnej 1. Král. 14:24; 18:28; Jerem. 19:3–5; Oz. 4:13, 14; Amos 2:8) Úpadek, který prožívali lidé odcizení Jehovovi Bohu, popisuje apoštol Pavel ve svém dopise Římanům (1:21–31):
„Ačkoli poznali Boha, neoslavovali jej jako Boha, ani mu neděkovali, ale stali se marnými ve svých úvahách, a jejich nerozumné srdce bylo zatemněno. Ačkoli tvrdili, že jsou moudří, stali se pošetilými a zaměnili slávu neporušitelného Boha za něco, co se podobá obrazu porušitelného člověka, ptáků, čtvernožců a všeho, co se plazí.
Proto je Bůh vydal v souladu s žádostmi jejich srdcí nečistotě, aby mezi sebou zneuctívali svá těla, totiž ty, kteří zaměnili pravdu Boží na lež a uctívali a prokazovali svatou službu spíše stvoření, než tomu, který stvořil a je na věky požehnaný. Amen. Proto je Bůh vydal hanebným pohlavním choutkám, neboť i jejich ženy zaměnily přirozené používání sebe za protipřirozené; a stejně i muži opustili přirozené užívání žen a prudce vzplanuli ve svém chtíči k sobě navzájem, muži k mužům, a páchali nemravnosti a dostali sami na sobě plnou odplatu, která jim patřila za jejich provinění.
A právě proto, že neuznali za dobré přidržet se Boha v přesném poznání, ponechal je Bůh v zavrženém stavu mysli, aby činili věci, které se nesluší, neboť byli naplněni vší nespravedlností, zkažeností, chamtivostí, špatností, byli plni závisti, vraždy, sporu, podvodu, zlovolného sklonu, byli našeptávači, pomlouvači, nenávidějící Boha, nestydatí, zpupní, domýšliví, vymýšlející škodlivé věci, neposlušní rodičů, bez porozumění, nedodržující smlouvy, bez přirozené náklonnosti, nemilosrdní.“
15. Existují stále ještě nedůstojné zvyky, které popsal apoštol Pavel?
15 Nemusíme připomínat, že to vše, co napsal apoštol Pavel, ještě dnes existuje a že tím vznikla atmosféra strachu a nedůvěry. Každodenně je ohrožován život, štěstí a zdraví druhých lidí nevážností k božským měřítkům dobra a zla. Krádeže, znásilnění a přepadání, páchané dospělými a mladistvými zločinci nebo perverzními lidmi, jsou na denním pořádku. Sexuální nemravnost vedla k rozšíření ošklivých pohlavních nemocí a k rozvrácení rodin, takže děti nedostávají potřebnou rodičovskou výchovu a mnoho životů je zničeno umělým přerušováním těhotenství. Tělesné, duševní i citové škody jsou patrné u těch, kdo nedbají na stvořitele. Působení neměnného božského zákona: „Cokoli člověk rozsévá, to bude také sklízet“ je nepopíratelné. — Gal. 6:7.
POSLUŠNOST BOHA PŮSOBÍ K DOBRU
16, 17. Jaký prospěch je výsledkem poslušnosti Boha?
16 Naopak, trvalý prospěch je výsledkem věrného lpění na Božích zákonech. Je to proto, že Všemohoucí je Bohem lásky (1. Jana 4:8), je nekonečně moudrý (Řím. 16:27) a uložil pouze takové zákony, které jsou k největšímu lidskému blahu. Tyto zákony mají ochraňovat člověka od škody a působit, aby se mu dobře vedlo. Všechny božské zákony, kterým jsou podřízeny lidské vztahy, spočívají na lásce k bližnímu. Apoštol Pavel napsal: „Nebuďte nikomu nic dlužni kromě toho, abyste se navzájem milovali; neboť ten, kdo miluje svého bližního, naplnil zákon. Neboť sbírka zákonů: ‚Nesmíš spáchat cizoložství, nesmíš zavraždit, nesmíš krást, nesmíš chtivě toužit‘ a jakýkoli jiný příkaz je zahrnut v tomto slovu: ‚Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.‘ Láska nezpůsobí bližnímu nic zlého.“ — Řím. 13:8–10.
17 Jistě žádný rozumný člověk nepopře, že by bylo k jeho prospěchu, kdyby všichni lidé prokazovali lásku k bližnímu. Ano, lidé najdou štěstí, pokoj a bezpečnost jen tehdy, když se podřídí Božímu zákonu. Anglický právník William Blackstone [čti: Vilijem Blekstoun] došel k závěru: „[Bůh] tak úzce spojil, tak neoddělitelně sepjal zákony věčné spravedlnosti se štěstím každého jedince, že toho může být dosaženo pouze jejich zachováváním; a když se přesně poslouchají, je štěstí nevyhnutelným následkem.“ Protože víme, že Boží zákon je pro nás k dobrému, měli bychom být pohnuti, abychom pro něj vyjádřili své ocenění, jak to učinil žalmista: „Sedmkrát denně jsem tě chválil pro tvá spravedlivá soudní rozhodnutí. Hojnost pokoje mají ti, kteří milují tvůj zákon, a nic pro ně není kamenem úrazu.“ — Žalm 119:164, 165.
ZŮSTAT PODDANÝM BOHU
18. Proč je nezbytně nutné přesné poznání Bible, abychom se líbili Bohu?
18 Ovšem, má-li se jedinec radovat s požehnání, která přicházejí z věrného dodržování Božího měřítka pro dobro a zlo, musí toto měřítko, jak je objasněno v Bibli, důkladně znát. Ten, kdo nikdy sám nezkoumal Boží měřítko nebo pouze přijal to, co o něm řekl někdo druhý, nemůže mít jistotu, že se z Božího hlediska správně chová. V Přísloví čteme: „Je cesta, která je přímá před člověkem, potom však končí cestami smrti.“ — Přísl. 14:12.
19. (a) Proč nestačí pouze poznání, aby mohl člověk zůstat uznaným Božím služebníkem? (b) Co je nutné mimo poznání?
19 Avšak nestačí mít pouze poznání, aby byl někdo dále podřízen svému stvořiteli. Adam na příklad věděl, že jedení zakázaného ovoce pro něj znamená smrt; „nebyl podveden“. (1. Tim. 2:14) A přece vědomě přestoupil Boží zákon. Proč? Protože přikládal vztahu k hříšné ženě větší cenu než vztahu ke stvořiteli. To ukazuje, že člověk může být a zůstat uznaným Božím služebníkem jen tehdy, když má nezničitelnou lásku k stvořiteli, takovou lásku, která předčí všechny ostatní náklonnosti. To znamená, že by byl ochoten obětovat všechno, i svůj život, aby zůstal poslušný Bohu, i když vnější tlak mu to činí velmi obtížné. Máš takovou lásku? Tvé věčné blaho závisí na tom, zda ji máš a zda si ji udržíš. Ježíš Kristus řekl: „Kdo má rád svou duši, zničí ji, ale kdo nenávidí svou duši v tomto světě, ten ji uchrání pro věčný život.“ — Jan 12:25.