Jsi milosrdný, jako je milosrdný tvůj otec?
JEHOVA je Bůh „bohatý na milosrdenství“. Žalmista o něm zpíval: „Jehova je milostivý a milosrdný, pomalý k hněvu a velký v milující dobrotivosti. Jehova je dobrý ke všem a jeho milosrdenství je nad všemi jeho díly.“ — Efez. 2:4; Žalm 145:8, 9.
Co to znamená pro tebe? Myslíš, že Boží milosrdenství je vlastnost, kterou používá jen tehdy, když se lidé dopustili něčeho zlého a stojí před ním jako soudcem? Vyjadřuje milosrdenství jen tehdy, když mírní svůj rozsudek nad přestupníky?
Nikoli. Slovem milosrdenství, jak je používáno ve Svatém písmu (hebr. rachám; řec. éleos), může být označen negativní čin, jako upuštění od potrestání. Ale většinou označuje pozitivní čin. Jak již bylo uvedeno v dřívějším vydání tohoto časopisu, milosrdenství je hlavně „činné slitování“, výraz přátelské pozornosti nebo soucitu, který přináší útěchu těm, kdo jsou v nouzi, těžkostech nebo nebezpečí.
Milosrdenství není v žádném případě omezeno na soudcovské rozhodnutí, nýbrž je význačným rysem Boží osobnosti. Je to běžný způsob, jak se Bůh chová k lidem, kteří jsou v nouzi; tím se projevuje nejvroucněji jeho láska. Boží Syn, který zjevil, jaký je jeho Otec, pomáhá nám svou vlastní osobností, řečí a skutky poznat, že Jehova je skutečně „Otec něžného milosrdenství a Bůh vší útěchy“. (Jan 1:18; 2. Kor. 1:3) Ano, hlavní důvod, proč byl Boží Syn poslán na zemi, byl, aby „se ve věcech týkajících se Boha stal milosrdným a věrným veleknězem“, jehož prostřednictvím se můžeme přiblížit „s volností řeči k trůnu nezasloužené dobrotivosti, abychom obdrželi milosrdenství a nalezli nezaslouženou dobrotivost jako pomoc v pravý čas“. — Žid. 2:17, 18; 4:15, 16.
Bůh není sentimentální. Používá svého milosrdenství stále v souladu s ostatními vlastnostmi a spravedlivými měřítky, včetně spravedlnosti a svatosti. (Oz. 2:19) Neměli bychom se tedy nikdy spoléhat na Boží milosrdenství a myslet si, že k nám bude vždy milosrdný, ať činíme cokoli. Nedovolí, aby se mu někdo vysmíval, a ti, kteří vědomě zasívají zlé, mohou očekávat, že budou zlé sklízet. (Gal. 6:7) Jestliže si nevážíme Božích spravedlivých cest svými slovy, skutky a způsobem života, hřešíme proti němu a on může právem ‚v hněvu zastavit své milosrdenství‘. — Žalm 77:9; Řím. 2:4–11.
MILOSRDENSTVÍ PLODÍ MILOSRDENSTVÍ
Boží Syn řekl: „Šťastni jsou milosrdní, protože jim bude prokázáno milosrdenství.“ (Mat. 5:7) To je ve velké míře pravdivé i pro náš vzájemný vztah k lidem. Ježíš vyjádřil zásadu: „Jak tedy chcete, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim.“ Když vyzval své učedníky, aby „byli milosrdní“ jako jejich Otec a přestali soudit a odsuzovat druhé, dodal: „Pěstujte dávání a lidé vám budou dávat. Budou vám sypat do klína dobrou míru, stlačenou, setřesenou a překypující. Neboť měrou, kterou vy měříte, budou zase měřit vám.“ — Luk. 6:31, 36–38.
Mnohá z inspirovaných přísloví zdůrazňují tuto myšlenku. V Příslovích 28:27 čteme: „Kdo dává tomu, jenž má málo prostředků, nebude mít nouzi, ale kdo skrývá své oči, toho budou hodně proklínat.“ Nebo: „Kdo má laskavé oči, bude požehnán, protože dal ze svého pokrmu poníženému.“ — Přísl. 22:9.
Ale takové soucitné jednání jistě není omezeno pouze na hmotné dávání. Lidé musí dostat pokrm pro svou mysl a své srdce: potřebují duchovní stravu a posilující poselství a povzbuzení. Jinak trpí nedostatkem a hladem, který je bolestivější, než kdyby jim chyběl hmotný pokrm. Ještě nikdy tomu tak nebylo jako dnes.
Ve světě, v němž je tolik necitelnosti k potřebám druhých, kde je tolik tvrdé kritiky a tak málo povzbuzujících výrazů ocenění, je milosrdný člověk skutečně osvěžujícím požehnáním. Když tak velkoryse dává sám sebe ještě více, než dává ze svého majetku, nezůstane bez odměny — jistě ne bez Jehovovy odměny. V Božím slově čteme: „Kdo prokazuje přízeň poníženému, půjčuje Jehovovi, a on mu oplatí jeho zacházení.“ (Přísl. 19:17) Ano, Jehova si váží těch, kteří napodobují jeho milosrdenství.
V Bibli je milosrdenství úzce spojeno s dobrotou. Když Jehova slíbil, že zjeví Mojžíšovi ‚všechnu svou dobrotu‘, nechal svého anděla přejít před prorokem a mluvit o Božím milosrdenství a milující dobrotivosti. (2. Mojž. 33:19; 34:6, 7) Také v Žalmu 145:9 je postaveno vedle sebe milosrdenství a dobrota: „Jehova je dobrý ke všem a jeho milosrdenství je nad všemi jeho díly.“
Jak dalece může milosrdný člověk vyvolat u druhých opětovný cit milosrdenství, vidíme z Pavlova výroku v Římanům 5:7: „Neboť sotva někdo zemře za spravedlivého; vskutku, za dobrého člověka se snad i někdo odváží zemřít.“ Jak jsme viděli, dobrota zahrnuje milosrdenství. Proč je pravděpodobnější, že někdo se odváží zemřít spíše za „dobrého člověka“ než za „spravedlivého člověka“?
Někdo může být považován za „spravedlivého“, má-li smysl pro právo, je-li poctivý a nedopouští se nemravnosti. Je prostý obžaloby, že koná zlé. Ale „dobrý člověk“ dělá ještě více. Nechce dělat pouze to, co je správné a vhodné. Milosrdenství jej nutí, aby dělal ještě více než to, co vyžaduje spravedlnost; jeho pohnutka je užitečný ohled na druhé a silné přání prospívat jim, pomáhat jim a pokud možno přispět k jejich štěstí. I když „spravedlivý člověk“ získá úctu a obdiv, nepůsobí tolik na srdce jako „dobrý člověk“. Ano, pro někoho, kdo je srdečný, ohleduplný, milosrdný a ochotný, jehož dobrota je opravdu vynikající a který získá náklonnost v srdcích druhých — pro takového člověka může být někdo ochoten i zemřít, jak říká Pavel. A jestliže lidé mohou projevit ocenění pro soucitného člověka, oč víc je může projevit Bůh! Skutečnost, že Bůh obětoval svého milovaného Syna, znázorňuje totiž, že sám miluje dobrotu a soucit. — Řím. 5:6–8.
NEDOSTATEK SOUCITU UBLIŽUJE
Jestliže milosrdenství plodí milosrdenství, je tomu stejně i naopak. Je to dobře znázorněno Ježíšovým podobenstvím o nemilosrdném otroku, který — když mu jeho pán odpustil nesmírný dluh — neprojevil soucit ke svému spoluotroku, jenž mu dlužil nepatrný obnos. Nedostatek milosrdenství tohoto muže se protivil ostatním otrokům, kteří to řekli pánovi; a pán si zavolal nemilosrdného otroka a řekl mu: „Zlý otroku, já jsem zrušil celý tvůj dluh, když jsi mne úpěnlivě prosil. Neměl jsi být zase ty milosrdný ke svému spoluotroku, jako jsem i já byl milosrdný k tobě?“ Rozhněván dal pán nemilosrdného otroka uvrhnout do vězení. — Mat. 18:32–34.
Stejný pocit vyjádřil David, když slyšel Nátanovo vyprávění o bohatém muži, který vzal chudému člověku jedinou ovci, aby mohl připravit jídlo pro hosta. David vykřikl hněvivě: „Muž, který to učinil, zaslouží, aby zemřel!“ Proč? „Protože neměl soucit“ se svým bližním. Ale David, který byl sám v srdci soucitný člověk, jak to ukázala jeho slova, musil zakusit strašnou ránu, když mu bylo řečeno: „Ty sám jsi tím mužem!“ Když tedy pěstujeme milosrdenství, neměli bychom připustit, abychom byli samolibí, nýbrž musíme dbát napomenutí: „Stále buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ — 2. Sam. 12:1–7; Luk. 6:36.
Jaká je to vážná věc, vidíme z Bible, podle níž jsou ‚nemilosrdní‘ počítáni k těm, kteří v Božích očích „zaslouží smrt“. (Řím. 1:31, 32) Vzpomeň si na farizey, kteří podle Ježíšových slov jsou jako třída určeni pro gehennu, pro věčné zničení. (Mat. 23:23, 33) Zřejmě velmi přispíval nedostatek milosrdenství k tomu, že si zasloužili tento rozsudek. Když je Ježíš napomínal, že „odsoudili nevinné“, řekl jim: „Jděte tedy a naučte se, co to znamená: ‚Milosrdenství chci a ne oběť.‘“ — Mat. 9:11–13; 12:7; Oz. 6:6.
Kořenem problému farizeů bylo jejich extrémní lpění na zákonech, s nímž přistupovali ke všem věcem. Pilně se zabývali pravidly, předpisy a řízením, ale přehlíželi nejdůležitější zásady Božího slova a základní pravidla pravého uctívání, nebo jim věnovali méně pozornosti. Jistě se nepodobali tomu, o němž tvrdili, že je jejich nebeským Otcem. (Jan 8:41) Vidíme na sobě nějaký sklon, abychom byli jako oni?
I když Boží milosrdenství není v žádném případě omezeno na dobu soudu, jsou to jistě příležitosti, kdy je obzvláště zřejmé. A jak velmi bychom si měli přát, abychom v takových dobách byli předmětem Božího milosrdenství!