„Milosrdenství vítězně jásá nad soudem“ — jak?
KAŽDÉHO z nás by mělo zajímat, že milosrdenství může ‚vítězně jásat nad soudem‘. Proč? Protože apoštol Pavel ve svém inspirovaném dopise ujišťuje, že „každý z nás bude za sebe vydávat účet Bohu“. — Jak. 2:13; Řím. 14:12.
Náš zájem je ještě vystupňován tím, že je již velmi blízká doba, kdy Bůh se ujme právního řízení proti celému lidstvu. Proroctví ukazují, že tajemný „veliký Babylón“, světová říše falešného náboženství, stejně tak jako všechny národy, brzy pocítí moc božského rozsudku. Před všemi lidmi na zemi stojí doba ‚velikého soužení‘ a jejich přežití záleží na tom, dostanou-li od Boha schválení, vynese-li nad nimi svůj příznivý rozsudek. (Mat. 24:21, 22; 25:31–34, 41; Zjev. 17:1–5; 19:11–15) Doba soužení bude předcházet tisícileté vládě Božího Syna nad zemí a v tomto ‚dni soudu‘ budou souzeni podle svých skutků ti, kteří zůstali naživu, a vzkříšení mrtví. — Mat. 11:21–24; 12:41, 42; Skut. 10:42; Zjev. 20:12, 13.
Ale i v naší době může milosrdenství ‚vítězně jásat nad soudem‘, protože Boží soudní výroky nejsou omezeny výhradně na soudní období v budoucnosti. Prostřednictvím Ježíše Krista, hlavy křesťanského sboru na celé zemi, zaměstnává se Jehova denně svými služebníky. V různé míře a různým způsobem projevuje jim — jako celku i jako jednotlivcům — svou přízeň nebo nepřízeň tak, jak to dělal za starých časů sboru tělesných Izraelitů. Jehova může například jednat jako soudce, když dosadí ve svém lidu někoho na odpovědnější místo, zatímco druhého poníží. (Srovnej Žalm 75:6, 7.) Anebo když vznikne rozdílnost názorů mezi těmi, kteří tvrdí, že mu slouží, a někdo snad je nespravedlivě obviněn nebo potírán, může Bůh také projevit svůj názor a ukázat, koho ve sporu podporuje. (Žalm 35:1, 23, 24) Dále ukazuje Svaté Písmo, že v křesťanském sboru jsou starší, kteří úřadují jako soudci, a tak zastupují Ježíše Krista, svou hlavu, a jeho Otce, Jehovu Boha. Jejich rozsudek má být veden a založen na Božím zjeveném slově. Bůh může použít tyto muže, aby vyslovili jeho rozsudek nebo udržovali kázeň. — 1. Kor. 5:3–5, 12, 13; 6:2–5.
VYVARUJ SE, ABYS ‚NEBYL SOUZEN BEZ MILOSRDENSTVÍ‘
Jak nám bude, až v nějaké kritické době přítomnosti nebo v rychle se blížícím dni soudu budeme skládat účty před Bohem a před jeho dosazeným soudcem, Ježíšem Kristem? Mnoho činitelů hraje svou roli, ale mohlo by nám být velmi užitečné, kdybychom si povšimli toho, co zdůraznil Jakub, učedník a nevlastní bratr Ježíšův: „Neboť ten, kdo neprokazuje milosrdenství, bude souzen bez milosrdenství. Milosrdenství vítězně jásá nad soudem.“ (Jak. 2:13) Jak můžeme dokázat, že ‚prokazujeme milosrdenství‘, abychom se vyhnuli ‚soudu bez milosrdenství‘?
Všimni si nejprve souvislosti inspirovaných Jakubových slov. Nejprve poukázal na to, jak je špatné být stranickým ve sboru, dávat přednost zámožným před chudými. (Jak. 2:1–9) Také zdůraznil, jak je důležité pomáhat učedníkům, kteří jsou v nouzi, a starat se o ně. (Jak. 1:27; 2:14–17) Pak mluvil o ‚těžším rozsudku‘, kterému podléhají ti, kdo slouží ve sboru jako učitelé, a důrazně poukázal na nutnost správně používat jazyka, totiž k žehnání a užitku, ne k proklínání a škodě. — Jak. 3:1–18.
Kde sami sebe nalézáme v tomto obraze? Vážíme si víc zámožných než nemajetných, ať sloužíme v Božím sboru nebo mimo něj? Jestliže máme odpovědné místo mezi Božím lidem, udílíme zvláštní přízeň, přednosti a ústupky na tomto základě? Nebo zacházíme se všemi nestranicky a máme větší zájem o dobré duchovní vlastnosti než o hmotný majetek či obchodní bystrost? Pamatujeme na to, že i když někdo může věnovat více peněz než druhý, je přece ‚groš chudé vdovy‘ zvláště chvályhodný, protože nebyl dán z přebytku, ale z nedostatku? — Luk. 21:1–4.
Avšak co to má co dělat s milosrdenstvím? Jak působí stranickost nebo oblíbenost na milosrdenství?
Jakub napsal: „Jestliže nyní plníte královský zákon podle Písma: ‚Budeš milovat svého bližního jako sám sebe‘, činíte zcela dobře. Jestliže však dále projevujete stranickost [snobismus, NAB], činíte hřích, neboť zákon vás kárá jako přestupníky.“ (Jak. 2:8, 9) Stranickost neboli dávání přednosti určitým osobám působí proti milosrdenství a potlačuje je. Člověk se tím snadno stane bezcitným k potřebám druhých a jak říkají Přísloví 21:13, „zacpává své ucho před nářkem poníženého“.
Pravda, je možné věnovat někomu zvláštní pozornost a v některých případech by měla být projevována. Ale měly by nás k tomu přimět jeho význačné duchovní vlastnosti. Například v 1. Timoteovi 5:17 čteme: „Starší muži, kteří předsedají znamenitým způsobem, ať jsou považováni za hodné dvojnásobné cti, zvláště ti, kteří tvrdě pracují v řeči a učení.“ O Epafroditovi, který „se velmi přiblížil smrti, když vystavil svou duši nebezpečí“, aby mohl sloužit Pavlovi, apoštol napsal: „Takoví muži ať jsou vám neustále drazí.“ (Fil. 2:25, 29, 30) To není stranickost. Je to jenom vhodné a zasloužené uznání věrné služby.
Jakub ukazuje, že milosrdenství hraje důležitou roli v pravém uctívání. Říká: „Způsob uctívání, který je čistý a neposkvrněný ze stanoviska našeho Boha a Otce, je starat se o sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovávat se neposkvrněným od světa.“ (Jak. 1:27) Takové uctívání nepřipouští, abys projevoval zájem o důležité potřeby bratrů jen tím, že vyjádříš přání nebo víru, že bude zas všechno dobré. Je nutné, abys jednal a dělal vše, co můžeš, abys jim pomohl. — Jak. 2:14–17.
Apoštol Jan smýšlel stejně a napsal: „Každý, kdo má prostředky tohoto světa k udržení života a vidí svého bratra v nouzi, a přesto před ním uzavře dveře svého něžného soucitu, jakým způsobem v něm zůstává Boží láska? Děťátka, milujme se, ne slovem ani jazykem, ale v skutku a v pravdě.“ Ano, s ‚veřejným vyznáváním Božího jména‘ nechceme zapomenout „činit dobro a podílet se o věci s jinými, neboť takové oběti jsou Bohu milé“, protože „váš Otec je milosrdný“. — 1. Jana 3:17, 18; Žid. 13:15, 16; Luk. 6:36.
Kromě toho vyžaduje pravé uctívání, abychom ‚krotili svůj jazyk‘ a nepoužívali jej s pýchou a žárlivostí, ani abychom se chlubili nebo dělali stranické rozdíly, ale užívali jej s něžností, mírností a rozumností. Laskavé a zdravé používání jazyka ukazuje, že máme moudrost ‚plnou milosrdenství‘. (Jak. 3:13–18) I to je velmi důležité, protože „z hojnosti srdce mluví ústa“. Proto Ježíš řekl, že „z každého neužitečného výroku, který lidé řeknou, budou se zodpovídat v den soudu“. — Mat. 12:34–36.
Kdybychom projevovali stranickost v jednání s druhými, kdybychom byli necitelní k jejich potřebám, kdyby používání našeho jazyka vůči druhým bylo drsné tím, že bychom je kriticky soudili — co bychom pak mohli očekávat v době soudu? Jakub říká: „Ten, kdo neprokazuje milosrdenství, bude souzen bez milosrdenství.“ „Kdo zacpává své ucho před stěžováním a nářkem poníženého, ten bude také sám volat a nedostane odpověď.“ (Přísl. 21:13) Bůh je nechá ‚užívat jejich vlastní lék‘.
JAK MŮŽE MILOSRDENSTVÍ VÍTĚZNĚ JÁSAT V DOBĚ SOUDU
Jehova Bůh je skutečně „milostivý a milosrdný, pomalý k hněvu a velký v milující dobrotivosti“. Avšak ti, kteří si přejí jeho milosrdenství v době soudu, musí být sami milosrdní. Již dříve řekl Ježíš totéž co Jakub: „Šťastni jsou milosrdní, protože jim bude prokázáno milosrdenství.“ — Žalm 145:8; Mat. 5:7.
Když se tedy opravdu soucitný křesťan dostane do těžkostí snad proto, že v nějakém ohledu zklamal nebo protože udělal chybný krok, nemusí se bát ‚soudu bez milosrdenství‘. Takový milosrdný člověk se nemůže srovnávat s tím, kdo zcela opustil spravedlivou cestu, aby pokračoval na špatné cestě s následkem, že „žádný ze všech jeho spravedlivých činů, které vykonal, nebude připomínán“ Bohem nebo jeho zástupci. (Ezech. 18:24) V době soudu — ať už před, během nebo po „velkém soužení“ — mu bude jeho milosrdné jednání k dobru. „Neboť Bůh není nespravedlivý, aby zapomněl na vaše dílo a na lásku, kterou jste prokazovali jeho jménu, v němž jste sloužili a stále sloužíte svatým.“ — Žid. 6:10.
Znázorňuje to Davidův případ. Kdyby se Bůh díval na Davida, jaký byl, když se dopustil špatného činu, který se týkal Uriáše Hetejského a jeho manželky, jistě by neměl příčinu, aby mu prokázal jakékoli milosrdenství. Ale Jehova věděl, že tento čin nebyl pro Davida charakteristický a že David ve skutečnosti byl soucitný muž. Dřívější Davidova upřímná oddanost a jeho milosrdné srdce jistě mnoho přispěly k tomu, že mu Bůh prokázal milosrdenství, ačkoli David neunikl kázni od Boha.
Když Jobovi údajní přátelé vznesli proti němu těžká obvinění, řekl: „Když [Bůh] žádá vyúčtování, co mu mohu odpovědět?“ Na co všechno myslel Job?
Souvislost jeho slov ukazuje, že věděl, že Jehova má velký zájem o to, zda on, Job, je mužem pravého slitování, milující dobrotivosti, který též může zachovat ryzost. (Job 31:13–22, 29–32; srovnej Žalm 37:21–26.) Všimni si též, že se Pavel modlil pro osvěžující laskavost, kterou mu prokázal jeho učedník Oneziforus, aby Pán tomuto muži s jeho domem dovolil, „aby nalezl Jehovovo milosrdenství v onen den“. — 2. Tim. 1:16–18.
Proto Bůh právem prokazuje milosrdenství těm, kteří mají dobré svědectví pro své milosrdné jednání. Když jsou Bohem souzeni, je pro jejich milosrdné jednání dobrý důvod, aby na ně bylo velkoryse použito opatření poskytnuté výkupní obětí Božího Syna. Tak může milosrdenství skutečně ‚vítězně jásat‘ nad nebezpečím nepříznivého soudu, který by snad mohl být namířen proti těmto lidem. (Jak. 2:13) Protože byli soucitní v jednání s druhými, je Jehova soucitný k nim.
Ti, kteří slouží ve sboru jako starší, se budou jistě snažit věrně zastupovat Jehovovo stanovisko i způsob ve svém jednání se všemi bratry a sestrami. Budou myslet na to, že budou sami muset „vydávat účet“ před nejvyšším pastýřem stáda. (Žid. 13:17; 1. Petra 5:2–4) Když slouží jako soudci, jistě si vzpomenou, že ti, kteří v této chvíli uklouzli na své křesťanské cestě, ale později činí pokání a projeví upřímné přání zůstat nadále věrní, že takoví v minulosti hojně prokazovali milosrdenství.
Ano, všichni máme jistě důvod toužebně si přát, aby náš „účet“ vykazoval hodně milosrdenství, protože „milosrdenství vítězně jásá nad soudem“.