Božské panství — jediná naděje pro celé lidstvo
„Navraťte se k pevnosti, zajatci naděje!“ — Zachariáš 9:12.
1. Co přineslo lidské panství až dodnes celému lidstvu a opravňuje vývojová teorie naději na lepší budoucnost?
MŮŽE „božské panství“ dát celému lidstvu něco, co mu nikdy lidské panství nedalo? To, co panství lidí dalo až dodnes lidstvu, jistě nebylo „božské“, jak někdy nazýváme to, co „je nanejvýš výborné“. Soudíme-li podle vývoje světového dění, nepřinese nám lidské panství nic lepšího, než co nám přineslo doposud. A to zdaleka není potěšující. Lidstvo bylo vždy zklamáno. Minulá staletí a tisíciletí dokázala, že každé panství, které mohli vytvořit lidé, bylo pouze lidské panství, a protože je člověk nedokonalý, byla to vždy nedokonalá panství. Velice rozšířená teorie o vývoji člověka nedává podklad pro naději, že náhlá a příhodná „mutace“ během naší generace nebo příštích milionů let vytvoří z lidí bohy. Naděje na osvobození z přítomné světové tísně se nemůže opírat o lidské panství.
2. a) Co je naděje a jaká by to byla naděje, kdyby byla pro celé lidstvo? b) Mohou být považovány Spojené národy za naději pro celý svět a co by se stalo, kdyby byly zbaveny moci?
2 Lidstvo je vcelku bez naděje. Naděje je „důvěra ve splnění očekávání“, „přání, spojené s očekáváním, že se splní“. Naděje se též může vztahovat na „osobu nebo věc, na niž je soustředěno očekávání“. Každý z nás jednotlivců má některé naděje nebo obavy. Ale nebylo by podivuhodné, kdyby byla jedna naděje, která by byla společná celému lidstvu bez ohledu na původ, barvu pleti, státní příslušnost nebo společenské postavení? Bylo by to opravdu podivuhodné, protože by to nebyla sobecká, nacionalistická nebo rasová naděje, ale naděje, která by uspokojovala společná přání a potřeby celého lidstva. Spojené národy, jako organizace pro světový mír a bezpečnost, trvají téměř třicet let a nejsou takovou nadějí ani nikdy nebudou. Také přijímáním nových národů za členy se jejich neúspěch nepromění v úspěch. V mezinárodním měřítku jsou Spojené národy to nejlepší, co lidstvo doposud mohlo poskytnout k uspokojení nutných lidských potřeb. Mnozí se ptají, co se stane, budou-li Spojené národy násilně zbaveny moci jako dřívější Společnost národů?
3. Jaké toužebné přání mají mnozí lidé, jejichž naděje, které vkládali do lidí, byly zmařeny?
3 Není pochyby, že lidstvo je se svou moudrostí u konce! Stále více přemýšlejících lidí poctivě přiznává, že lidské panství zklamalo. Naděje vkládané do lidí se zhroutily. Nejsmutnější přitom je, že nemají žádnou jinou naději, kterou by mohli sebe i jiné potěšit. Vše, co nyní mají, je toužebné přání něčeho nedefinovatelného, o čem sami nemají jasnou představu. Také nevědí, jak a odkud přijde nebo mají očekávat to něco, které by uspokojilo jejich srdečné přání.
4. Jak působily světové poměry na naděje některých doufajících lidí a k jakým námořníkům proto nemohou být přirovnáni?
4 Mnozí lidé ztratili naději pro bezútěšné, stále se zhoršující světové poměry. Naproti tomu jiní právě pro tyto poměry načerpali novou odvahu a posilnili se ve své naději. Nejsou jako námořníci, kteří vyjeli s lodí na moře a dostali se do hrozné bouře a o nichž jeden starověký básník říká: „Vrávorají a pohybují se nejistě jako opilec a dokonce jejich moudrost se ukazuje jako zmatená.“ — Žalm 107:23–27.
5. a) Jakou rozumnou žalmistovu radu poslouchají tito zvláštní lidé? b) Co je mimo lidské panství, do čeho můžeme vkládat své naděje? Které teorie tomu odporují?
5 Kdo jsou tito zvláštní lidé, jejichž naděje se stále posiluje, zatímco světové soužení nejen trvá, ale zvětšuje se? Co mají na rozdíl od ostatních lidí? Poslouchají rozumnou radu starověkého básníka, který říká: „Nevkládejte důvěru v urozené, ani v syna člověka, jemuž nepřísluší záchrana. Jeho duch vychází, vrací se opět ke své zemi; téhož dne mizí jeho myšlenky.“ (Žalm 146:3, 4) Tento starověký básník nám dává radu, abychom nevkládali své naděje do lidského panství, a proto všichni, kteří dnes poslouchají tuto radu, očekávají něco více než lidské panství. Ale odkud je možné očekávat něco jiného? Zastánci teorie o vývoji člověka a materialistické filozofie říkají, že nic není možné očekávat od něčeho jiného než od hmotných věcí, jako je člověk. Proto jsou bez jakékoli naděje a nakonec budou zoufalí. Jejich teorie jsou nejen neuspokojující, ale také nepřesvědčivé, protože jsou nerozumné a odporují dějinným skutečnostem. Kromě lidského panství je však skutečně něco jiného, v co můžeme mít naději. Co je to? Božské panství! K němu dnes vzhlížejí důvěřiví lidé.
K ČEMU MAJÍ BÝT OBRÁCENY NAŠE NADĚJE
6. Nač nás upozorňuje starověký básník v Žalmu 146:5–10?
6 Starověký básník obrací naši pozornost na toto panství. Na základě svých vlastních zkušeností a svých pozorování pokračuje slovy: „Šťastný je ten, jehož pomocí je Bůh Jákobův, ten, který svou naději vkládá v Jehovu, svého Boha, tvůrce nebes i země, moře a všeho, co je v nich, v toho, který zachovává pravost na neurčitý čas, který vykonává soud pro ty, kdo byli podvedeni, který dává chléb hladovějícím. Jehova osvobozuje spoutané. Jehova otevírá očí slepým; Jehova pozdvihuje zkrušené; Jehova miluje spravedlivé. Jehova chrání cizí usedlíky; poskytuje úlevu chlapci bez otce i vdově, ale cestu zlých křiví. Jehova bude králem na neurčitý čas.“ — Žalm 146:5–10.
7. Kdo dnes potřebuje tohoto Božího vládce a jaké má zvláštní jméno?
7 Náležíš k ‚podvedeným‘ nebo „hladovějícím“, kterých je na světě tolik pro nedostatky a neschopnost lidského panství? Patříš k ‚spoutaným‘, „slepým“ nebo ‚zkrušeným‘? Jsi ‚cizím usedlíkem‘, ‚chlapcem bez otce‘ nebo ‚vdovou‘? Pak upni svou naději na tohoto krále, kterého starověký básník jmenuje jménem. Jeho panství je božské panství, protože on, vládce, je Bůh. Není to bezejmenný bůh, kterého nelze odlišit od sta a milionů bohů uctívaných v Indii a v ostatních částech obydlené země. Je to Bůh, který nedostal své jméno od lidí, ale který si sám dal jméno, jaké nemá žádný jiný bůh na nebi nebo na zemi. Inspirovaný básník uvádí Boží jméno Jehova sedmkrát.
8. a) V koho máme vložit naději, když chceme být šťastni, a jak je nazýván v Římanům 15:13? b) Kterou knihu dal Bůh napsat, aby lidé všeho druhu mohli mít jím zaručenou naději?
8 Špatně informovaní a předpojatí lidé se mohou snažit odvrátit tě od toho, abys měl něco společného s tímto Bohem, Jehovou. Ale budeš i v nynějších ponurých dobách šťastný, vložíš-li do něho svou naději. Starověký básník řekl: „Šťastný je ten. . . který svou naději vkládá v Jehovu.“ (Žalm 146:5) Jeden člověk, který vložil svou naději v Jehovu, jej nazval před devatenácti sty roků „Bůh naděje“ nebo „Bůh, který dává naději“. (Řím. 15:13) Pouze on nám může dát naději společnou pro všechno lidstvo, protože on je stvořitelem lidského pokolení. Pouze v něm je naděje celého lidstva. Božské panství je nadějí celého lidstva. Kdyby je nezřídil, nebyla by pro lidstvo naděje. Aby lidé všech ras, kmenů, národů a jazyků mohli mít Bohem zajištěnou naději, dal napsat svatou inspirovanou knihu, Bibli. Pomocí této podivuhodné knihy, která byla napsána v jeho jménu, můžeš poznat tuto jistou naději.
9. a) Jakou naději dal Bůh lidem, když viděl, že ji potřebují? b) Jakou modlitbu za všechny, kteří mají tuto naději, najdeme zapsanou v Římanům 15:13?
9 Bůh Jehova viděl již před dávnou dobou, že lidé potřebují naději, a proto jim ji dal. Tato naděje, kterou dává, má moc posílit nás v nejtěžších dobách a ochránit nás až do jejího radostného uskutečnění. Proto bylo již před devatenácti sty roky napsáno těm, kteří měli tu naději: „Neboť jsme byli zachráněni v této naději; ale naděje, kterou je vidět, není nadějí, neboť jestliže člověk vidí věc, doufá v ni? Jestliže však doufáme v to, co nevidíme, neustále na to s vytrvalostí čekáme.“ (Řím. 8:24, 25) Bohem daná naděje nás má naplnit radostí a pomoci nám, abychom zachovali klid uprostřed světového zmatku, ano, naše srdce jí má překypovat a my o ní máme mluvit s jinými, kteří jsou zoufalí. Proto byla pronesena modlitba za ty, kteří se podílejí na této naději: „Ať Bůh, který dává naději, naplní vás vší radostí a pokojem, skrze vaši víru, abyste silou svatého ducha oplývali nadějí.“ — Řím. 15:13.
10. Koho Bůh brzy rozdrtí pod nohama těch, kteří sdílejí tuto naději, a jaký následek to bude mít pro nebe i zemi?
10 Musíme se pevně přidržovat této naděje ve světě, který pod vlivem neviditelného boha tohoto světa, satana ďábla, stále více propadá tomu, co je zlé. Osvobození od takového rozšíření zla se však rychle blíží, ano, stojí bezprostředně před námi. Proto se obracel inspirovaný pisatel prvního století našeho letopočtu na ty, kteří měli tuto božskou naději, slovy: „Chci však, abyste byli moudří v tom, co je dobré, ale nevinní v tom, co je zlé. Bůh, jenž dává pokoj, sám brzy rozdrtí satana pod vašima nohama.“ (Řím. 16:19, 20) Staré hebrejské slovo satan znamená „protivník“, „odpůrce“, a v tomto případě se vztahuje na hlavního Božího odpůrce, který jako první odporoval Bohu a vede na nebi i na zemi všechny ostatní tvory, kteří odporují Bohu a jeho dobrému předsevzetí. Bůh je mocnější než satan, a proto způsobí rozdrcení satana. Ten potom bude ležet rozdrcený pod nohama těch, kteří mají společnou naději. Tento způsob vyjádření srovnává satana s něčím, co může být rozdrceno pod nohama — nikoli se štírem, ale s hadem. Rozdrcení satana bude mít za následek mír v celém vesmíru!
11. Na který text z První Mojžíšovy se odvolává inspirovaný pisatel, když mluví o rozdrcení satana, a ke komu Bůh ve skutečnosti mluvil?
11 Jak víme, že satan bude rozdrcen tak, jako by byl hadem? Protože pisatel tohoto dopisu adresovaného doufajícím lidem v Římě, používá obrazné mluvy z první knihy Svatých Písem, z 1. Mojžíšovy. V celém dopise se několikrát odvolává na první Mojžíšovu. (Řím. 4:3, 9, 11, 17, 18, 22; 9:7, 9, 12) Na tomto místě se odvolává na 1. Mojžíšovu 3:14, 15, kde se Bůh zdánlivě obrací k hadovi na zemi, ale ve skutečnosti mluví k velkému odpůrci, který použil hada. Čteme zde: „A Jehova Bůh řekl nyní hadu: ‚Protože jsi učinil tu věc, jsi zlořečený ze všech domácích zvířat a ze všech divoce žijících polních zvířat. Budeš se plazit po břiše a budeš jíst prach po všechny dny svého života. A položím nepřátelství mezi tebou a ženou a mezi semenem tvým a semenem jejím. Ono ti rozdrtí hlavu a ty mu rozdrtíš patu.‘“ Více než čtyři tisíce let později mluví inspirovaný pisatel, křesťanský apoštol Pavel, o tomto prvém paprsku naděje.
12. a) Jak je tomu dlouho, co byl vynesen zničující rozsudek nad satanem? b) Proč všichni umíráme a proč je země stále méně vhodná jako domov člověka?
12 Dnes jsme o více než devatenáct století blíže k vykonání nadějného slibu Jehovy Boha, že rozdrtí pravého hada, satana ďábla, pod nohama Semene — jehož patu had satan rozdrtil k smrti — a také pod nohama jeho věrných následovníků. To znamená, že je tomu skoro šest tisíc let, kdy Bůh obrazně vynesl rozsudek zničení nad prvním odpůrcem satanem, protože vedl prvního muže a ženu, jejichž jsme všichni potomky, k odporu proti Jehovovi Bohu. Tím, že se připojili k satanovu odporu, přinesli smrt na celou lidskou rodinu. Proto byli vyhnáni z ráje rozkoše, zahrady Eden, a tak dnes nežijeme v ráji, v němž byli naši prarodiče stvořeni v dokonalosti. (1. Mojž. 2:7 až 3:24) Můžeme se pak divit, že člověk — přes pokroky v lékařské vědě — stále umírá, a že země — přes zlepšený způsob hospodaření — je pro znečištění stále méně vhodná jako domov člověka?
TEN, POD JEHOŽ NOHAMA DOJDE K ROZDRCENÍ
13. Kdo jediný se narodil na zemi, aniž zdědil rozsudek smrti, který byl vynesen nad Adamem a Evou, a jak se to stalo?
13 Nikdo z nás neušel zděděnému působení smrti ve svém těle. Je tomu tak proto, že všichni pocházíme z týchž rodičů, kteří odporovali Bohu a vzdali se života pod božským panstvím v rajském domově a poddali se panství satana ďábla, hlavního Božího odpůrce. (Řím. 5:12) Pouze jeden člověk se narodil na naší zemi, který nezdědil rozsudek smrti, jenž byl vynesen nad prvním mužem a první ženou — hříšníky Adamem a Evou. Tento muž se jmenoval Ježíš Kristus. Jak bylo možné to, co je z lidského stanoviska nemožné? Bylo to proto, že Ježíš neměl lidského otce neboli dárce života. Vaječná buňka v těle jeho lidské matky Marie nebyla oplodněna lidským manželem. Byl to všemohoucí Bůh v nebi, kdo vlil život do Mariiny vaječné buňky a způsobil, že se vyvíjela v dokonalou lidskou bytost. Nešlo přitom o nový život; Bůh pouze přenesl životní sílu svého nebeského Syna, jenž byl známý jako „Slovo“, do vaječné buňky panny a způsobil, že buňka začala růst.
14. a) Kdo oznámil Marii nastávající nadpřirozené narození? b) Jaké svědectví máme, že se Ježíš narodil bez hříchu?
14 Prostřednictvím anděla Gabriela oznámil nejprve panenské Židovce Marii tento čin a řekl jí, že má nazvat své dítě, které bude chlapcem, jménem Ježíš. (Luk. 1:26–38) Proto muž, za nějž se Marie později provdala, nebyl pravým otcem jejího syna Ježíše. (Mat. 1:18–25) Jak nám říká Svaté Písmo, Ježíš se narodil „neposkvrněný, oddělený od hříšníků“. (Žid. 7:26) Když byl plně dospělým mužem, mohl proto říci svým židovským kritikům: „Kdo z vás mne usvědčí z hříchu?“ — Jan 8:46.
15. a) Proč učinil satan Ježíše svým hlavním cílem útoku? b) Jakému strachu Ježíš nepropadl a jak proto zemřel?
15 Velký odpůrce, satan ďábel, učinil Ježíše Krista cílem svých útoků. Proč? Protože poznal, že tento Boží Syn bude hlavním Božím nástrojem k rozdrcení hlavy hada neboli k ‚rozdrcení satana pod nohama‘. Jak bylo předpověděno v 1. Mojžíšově 3:15, žil satan v nepřátelství se zaslíbeným Semenem, Ježíšem Kristem, a dal se do rozdrcení jeho „paty“. Avšak zjistil, že nemůže Ježíše zastrašit ani jej učinit svým otrokem, i když mu hrozil smrtí, dokonce násilnou smrtí. Ježíš neměl „strach ze smrti“ z ruky satanova pozemského nástroje, ale zachoval si nepřátelství se satanem, hadem, i jeho nástroji, jeho „semenem“. Ježíš se bál pouze Jehovy Boha. Proto neuzavřel s hadem, satanem, žádný kompromis a nevyhýbal se bojácně násilné smrti z ruky „semene“ velkého hada. Satanovi se ani nepodařilo, aby způsobil, že se Ježíš zalekne smrti jako zločinec na popravčím kůlu. Ježíš byl na základě falešných obvinění popraven. Zemřel s čistým svědomím obětní smrtí za tvory z masa a krve, kteří byli zotročeni satanem ďáblem.
16. Jak si podle Židům 2:14, 15 připravil satan sám porážku, když dal Ježíše usmrtit na základě falešných obvinění?
16 Tím, že satan, velký had, dal Ježíše popravit na základě falešných obvinění, připravil si vlastně sám porážku. Přinesl tím nejlepší důkaz, že zaslouží, aby byl zničen, vyhlazen z existence. To najdeme potvrzené v inspirovaných slovech, která byla zapsána o Ježíši jako člověku z masa a krve: „Protože tedy ‚dítky‘ jsou účastny krve a těla, byl také on podobným způsobem účasten těchto věcí, aby svou smrtí zničil toho, který má prostředek k způsobení smrti, to je ďábla; a aby osvobodil všechny ty, kteří byli pro strach ze smrti po celý svůj život podrobeni otroctví.“ — Žid. 2:14, 15.
17. a) Co ukazuje, že Bůh se nedá smrtí oloupit o svého hlavního ospravedlnitele? b) Jak tím byl Ježíš učiněn mnohem mocnějším než satan, velký had?
17 „Svou smrtí“ jako nevinný dokázal Ježíš Kristus, že až do svého konce žil nekompromisně v nepřátelství se satanem, velkým hadem. Ospravedlnil také božské panství svého nebeského Otce Jehovy, kterému mají být úplně poddáni všichni tvorové v nebi i na zemi, od nejvyššího až k nejnižšímu. Ponechá všemohoucí, nejvyšší Bůh svého hlavního ospravedlnitele navždy v poutech smrti a tak se sám oloupí o možnost ještě někdy opět použít tohoto věrného? Podle toho, co předpověděl, když v zahradě Eden mluvil k hadovi, jistě ne. Předpověděl, že semeni „ženy“ bude způsobena pouze rána na patě, a ne, že mu bude rozšlápnuta nebo rozdrcena hlava. Všemohoucí Bůh tedy uzdravil ránu, když Ježíše Krista třetího dne, 16. nisana roku 33 n. l., vzkřísil z mrtvých. Viděl, že jeho Syn Ježíš Kristus dal svůj dokonalý lidský život jako oběť za hřích pro celé lidstvo, a proto jej nepřivolal k životu jako dokonalého člověka z masa a krve, ale vzal jej opět do nebe, odkud přenesl jeho předlidský život do mateřského těla židovské panny. Bůh vzkřísil svého Syna Ježíše Krista jako nádherného duchovního tvora a propůjčil mu nesmrtelnost a „božskou přirozenost“. (1. Petra 3:18; 1. Kor. 15:42–54; 2. Petra 1:4) Tento způsob vzkříšení učinil oslaveného Ježíše Krista mnohem mocnějším než je velký had, satan. Získal tím také mocné postavení, v němž může „zničit toho, který má prostředek k způsobení smrti, to je ďábla“. — Žid. 2:14.
OSVOBOZENÍ!
18. a) Co může podle Židům 2:15 očekávat celé lidstvo od uzdravení rány na patě zaslíbeného Semene? b) Od jakého otroctví nemohli osvobodit celé lidstvo lidští vládcové, i když osvobodili zotročené obyvatelstvo své země?
18 Co může celé lidstvo očekávat od uzdravení rány, kterou způsobil velký had, satan ďábel, „patě“ zaslíbeného Božího semene? Něco, po čem celé lidstvo toužilo po tisíce let? Ano: osvobození! Pro celé lidstvo osvobození od otroctví! Zaslíbené Semeno okusilo smrt jako člověk z masa a krve nejen, aby odstranilo ďábla, který lidem hrozil smrtí, nebudou-li jeho otroky, ale též „aby osvobodil všechny ty, kteří byli pro strach ze smrti po celý svůj život podrobeni otroctví“. (Žid. 2:15) Je známo, že někteří političtí vládcové osvobodili zotročené obyvatelstvo své země, ale nikdo z nich nemohl osvobodit svůj národ nebo celé lidstvo od hromadného otroctví, do něhož zavedl lidi satan ďábel, velký had. Nikdo by se neměl posmívat a říkat, že není ďábel; že ďábel je pouze mytická postava. Šest tisíc let starý ďábel je dosti lstivý, aby způsobil, že světsky moudří lidé nevěří, že existuje!
19. Proč až dodnes ještě nebylo celé lidstvo osvobozeno? Ale co naznačuje, že to bude již brzy?
19 Snad si dnes řeknou mnozí lidé: „Když je skutečně ďábel a když před devatenácti sty lety Ježíš Kristus zemřel, aby nás osvobodil z otroctví ďábla, proč ještě necítíme toto osvobození? Proč ještě dnes nemá celé lidstvo pocit, že je osvobozeno, nýbrž je zotročeno světem, který je rok od roku horší?“ Důvod je v tom, že pro Boží zaslíbené Semeno ještě nepřišel čas, aby ‚rozdrtilo hadovi hlavu‘ a aby ‚zničilo satana ďábla‘. Tato vytoužená doba je však nyní velmi blízká. Když křesťanský apoštol Pavel napsal již v prvním století svým spolukřesťanům v Římě, že „Bůh, jenž dává pokoj, sám brzy rozdrtí satana pod vašima nohama“, pak to musí být dnes, o devatenáct set let později, již velmi blízko. (Řím. 16:20) Tento názor nepodporuje jen dlouhá doba, která uplynula, ale také „úzkost národů“, panující od roku 1914. (Luk. 21:25) Proto se očividně stupňuje očekávání těch, kteří mají Bohem danou naději.
20. a) K jakému důkazu a k přesvědčení lidí musel být vymezen určitý čas? b) Před jakou volbou stojí dnes všichni lidé, když toto časové období již brzy uběhne?
20 Aby se přesvědčily miliardy lidí, které stále ještě věří na lidské panství, bylo nutné, poskytnout jim dosti času k důkazu, že lidské panství (jak tvrdí) může vyřešit problémy, najít východisko a osvobodit celé lidstvo. Tento čas ještě zcela neuplynul. Ale poněvadž je blízko, musí lidé nyní volit, co by jednou provždy chtěli mít: lidské panství nebo Bohem dosazeného osvoboditele. Na konci vymezené doby bude každému odplaceno podle jeho volby. Pak Boží panství osvobodí pouze ty, kdo vložili svou naději v Bohem seslaného nebeského osvoboditele. Předtím nepřivodí zaslíbené Semeno, Ježíš Kristus, dlouho vytoužené osvobození.
21, 22. a) Co věděl Ježíš, když byl jako člověk na zemi, o čase pro království, a proč se dal ve třiceti letech pokřtít? b) Jaký život nabídl satan Ježíšovi, když jej pokoušel, a k čemu jej chtěl přimět svým posledním pokušením?
21 Když měl v prvním století našeho letopočtu Ježíš Kristus na zemi podíl na krvi a masu jako dokonalý člověk, věděl, že čas pro osvobození lidstva jeho vládou ještě nepřišel. Byl třicet let starý, když se rozhodl, že nastoupí podle Boží vůle cestu sebeobětování, a proto se dal pokřtít v Jordánu, aby symbolizoval, že se dává jako oběť. (Žid. 10:1–5; Mat. 3:13–17) Po křtu šel sám do judské pustiny, aby se po čtyřicet dní postil a o všem přemýšlel. Na konci této doby byl stejně pevně rozhodnut jako dříve jít po cestě oběti, kterou mu Bůh vyznačil, třeba až k smrti. Čtyřicátého a posledního dne půstu v pustině zjistil, že není sám. Někdo k němu přišel, aby jej pokoušel a způsobil, aby opustil cestu sebeobětování. Tím pokušitelem byl satan ďábel. Chtěl, aby si Ježíš zvolil život, který by mu jako člověku z masa a krve přinesl uspokojení vlastních přání i slávu a moc. Třetí a poslední pokušení bylo vyvrcholením. Matouš, jeden z osobních učedníků Ježíše Krista, podává zprávu o pokušení, které vzbuzovalo ctižádost (Mat. 4:1–9):
22 „Opět jej ďábel vzal na neobvykle vysokou horu a ukázal mu všechna království světa a jejich slávu a řekl mu: ‚Dám ti všechny tyto věci, jestliže padneš a prokážeš mi akt uctívání.‘“
23. Jak dokázal Ježíš, že smýšlí o satanově moci jinak než dnešní lidští vládcové, a které satanovo tvrzení Ježíš nepopřel?
23 Ježíš neodmítl tyto věci s poznámkou: „Není žádný ďábel. Jak by mi tedy mohl dávat ‚všechna království světa a jejich slávu‘, když mu prokáži jednoduchý akt uctívání? Jak vůbec mohu uctívat to, co neexistuje?“ Ježíš nesmýšlel stejně jako dnešní lidští vládcové národů, kteří nechtějí připustit, že pokušitel, satan ďábel, má moc nad ‚všemi královstvími světa‘, ano, kteří pro tuto myšlenku dokonce pronásledují. Nepopřel, že existuje ďábel a že neviditelně panuje nad ‚všemi královstvími světa‘. Nepopřel, že mu ďábel o ‚královstvích světa‘ může právem říci: „Chci ti dát všechnu tuto moc a jejich slávu, neboť mi byla předána, a komukoli si přeji, tomu ji dám. Učiníš-li tedy přede mnou akt uctívání, bude to vše tvé.“ (Luk. 4:5–7) Ježíš byl při této příležitosti skutečně pokoušen, a sice někým, kdo existoval a mluvil o skutečnostech. Co vše znamenalo Ježíšovo rozhodnutí pro zotročené lidstvo!
24. a) Jaký druh vlády nabídl ďábel Ježíšovi? b) Jakou otázku musel Ježíš tehdy rozhodnout a pro co se mohl rozhodnout?
24 Satan ďábel, velký had, se při této příležitosti nepokoušel rozdrtit patu zaslíbenému Božímu Semeni. Nabídl Ježíšovi něco, co by jej zdánlivě ušetřilo násilné smrti od toho, „který má prostředek k způsobení smrti, to je ďábla“. Nabídl mu jako člověku světové panství, panství nad ‚všemi královstvími světa‘, lidské panství nad celou zemí. Ano, avšak Ježíš by byl musel vykonávat toto „panství“ jako ďáblův ctitel a pod vedením ďábla, nadlidského duchovního tvora. Bylo zde nutné volit mezi dvěma způsoby panství. Pro které se Ježíš rozhodne? Pro lidské panství nebo pro božské panství? Pro lidské panství, které mu propůjčí ďábel a při němž by byl poddán ďáblu, nebo pro panství, které mu dá Bůh, a při němž by byl poddán Bohu? Jakou naději by ještě mělo zotročené lidstvo, kdyby se byl Ježíš rozhodl vykonávat lidské panství jako světský politik?
KŘESŤANSTVO VOLILO ŠPATNĚ
25. a) Kde dnes najdeme příklad, co by se bylo stalo, kdyby byl Ježíš přijal ďáblovu nabídku? b) Bylo křesťanstvo založeno Ježíšem Kristem a jeho apoštoly, nebo tvořil jeho začátek židovský národ?
25 Nejsme odkázáni na své představy! Máme dějinný příklad, který ukazuje, co by to pro nás bylo znamenalo. Jaký? Křesťanstvo. Křesťanstvo tvrdí, že na jeho území je rozšířeno křesťanství. Mnohé národy a jejich vlády jsou údajně křesťanské. Křesťanstvo nebylo založeno Ježíšem Kristem a jeho dvanácti apoštoly. Také židovský národ, ke kterému Ježíš na zemi patřil, není počátkem křesťanstva. Židovský národ skončil jako politický útvar v roce 70 n. l., když bojoval v Jeruzalémě, ne za Ježíše Mesiáše jako krále, ale za judaismus a za politickou nezávislost na Římské říši. V roce 73 n. l., tři roky po zničení Jeruzaléma, dobyly římské legie Masadu, poslední židovskou pevnost. Až dodnes nepatří přirození ortodoxní Židé v celém světě ke křesťanstvu, ačkoli s křesťanstvem spolupracují.
26. Kdy povstalo křesťanstvo, jak a s jakým druhem křesťanů?
26 Křesťanstvo vzniklo asi tři sta let po pokušení Ježíše Krista v judské pustině. Bylo to ve dnech římského císaře Konstantina Velikého, který byl pokřtěn jako vyznavač křesťanství v roce 337 n. l., krátce před svou smrtí. Údajně byl však obrácen na křesťanství již o mnoho let dříve, v roce 312 n. l. V té době se však takzvané křesťanství již tolik odvrátilo od nauk Ježíše Krista a jeho apoštolů, že údajní křesťané bojovali jako vojáci pro tohoto pohanského vojevůdce a politika Konstantina. Kromě toho byli v tehdejší církvi biskupové, kteří zastávali pohanskou nauku o trojici neboli trojjediném Bohu, sestávajícím z „Boha Otce, Boha Syna, Boha svatého Ducha“. Biskupové vášnivě rokovali o tom, je-li Bohem jediný Bůh Jehova z Hebrejských písem, nebo takzvaný „bůh ve třech osobách“, kde všechny „osoby“ byly stejně mocné a věčné. Konstantin se pokusil ukončit toto rokování.
27. a) Jaké náboženství chtěl uskutečnit Konstantin a co nabídl biskupům církve? b) Kdo stál za touto nabídkou, která byla učiněna biskupům, Kristus nebo satan?
27 Jako pohanský pontifex maximus se snažil získat pro sebe biskupy církve. Chtěl vytvořit sloučené náboženství, a tak byl zastáncem interkonfesionalismu neboli sjednocení pohanství a křesťanství. Ve svém postavení jako pontifex maximus a jako náboženská hlava Římské říše nabídl biskupům příležitost, aby ve službách římského státního náboženství dosáhli jako úředníci římské vlády moci, vážnosti a bohatství. Tak získali takzvaní křesťanští biskupové možnost, aby vládli jako lidé ve spojení s politickými vládami. Byl to Ježíš Kristus v nebi, kdo nabídl „biskupům“ panství ve spojení se ‚všemi královstvími světa‘, které sám odmítl? Nebo to byl satan ďábel, pokušitel, který si stále dělal nárok na to, že tato království mu byla předána? Správná odpověď není těžká: Byl to satan ďábel, který učinil biskupům prostřednictvím svého pontifika maxima na zemi podobný svůdný návrh, jaký kdysi učinil Ježíšovi. Následovali biskupové včetně „římského biskupa“ Ježíšův příklad?
28. a) Následovali ti biskupové Kristův příklad? Jak se projevilo jejich jednání? b) Jaký titul přijal „římský biskup“ a co se stalo s jednotou křesťanstva?
28 Světské a církevní dějiny odpovídají, že ne. Mnozí biskupové podlehli pokušení a vstoupili do císařské služby římského státního náboženství neboli státní církve, kde vytvořili hierarchii. Tak se zrodilo křesťanstvo, které začalo růst. V roce 378 n. l. šel římský biskup tak daleko, že přijal titul a povinnosti pontifika maxima, které římský císař Gracián odmítl. V následujících staletích došlo v křesťanstvu k mnoha rozštěpením, spojeným s náboženskými válkami, křižáckými výpravami a pronásledováním mezi takzvanými křesťany. Byly založeny různé národní a státní církve. Křesťanstvo se vyvinulo v nejvlivnější a početně nejsilnější náboženskou společnost světa. Celý pohanský, nekřesťanský svět, tvořící nyní dvě třetiny obyvatelstva země, se na ně dívá. Ale jaký dalo příklad? Pravého křesťanství? Nebo takzvaného božského panství, vykonávaného náboženskou hierarchií, která spolupracuje s lidskými králi, kteří tvrdí, že jsou králi „z Boží milosti“?
29. Proč se ptáme, zda mohou být označeny za křesťanské obě světové války, světové mírové organizace a přípravy na další světovou válku?
29 Byla první světová válka křesťanská, protože začala mezi dvěma evropskými státy, které byly údajně křesťanské? Byla Společnost národů křesťanská, protože byla podporována anglikánskou církví a protože byla označována americkými duchovními jako „politický výraz Božího království na zemi“? Byla druhá světová válka křesťanská, protože začala tím, že vojska jednoho takzvaného křesťanského státu vnikla na území druhého údajně křesťanského státu? Jsou Spojené národy křesťanská organizace pro světový mír a bezpečnost, když polovina ze 132 členských národů tvrdí, že jsou křesťanské? Jsou stálé přípravy na třetí světovou válku s atomovými bombami a raketami křesťanské, protože křesťanstvo myslí, že se musí chránit takovými zbraněmi, aby mohlo přežít?
30. a) Jaké špatné poměry vyznačují dnes křesťanstvo a jsou výrazem křesťanství? b) Co znázorňují tyto věci, pokud jde o volbu, před niž byl postaven Ježíš, když mu pokušitel nabízel světové panství?
30 Pozorujeme dnešní poměry v křesťanstvu, které již trvá šestnáct set let. Je mravní rozvrat v něm, přibývání zločinnosti, sociální a rasová nespravedlnost, utiskování, hospodářská nouze, chudoba a hlad, nedostatek úcty k právoplatným autoritám, špatné vlády, přepjatá touha po zábavě, nedostatek lásky k bližním, což znamená i nedostatek lásky k Bohu — jsou všechny tyto věci výrazem křesťanství? Jistě ne! Jsou výsledkem vzniku křesťanstva ve čtvrtém století n. l. Všechno, co se děje v křesťanstvu — které povstalo tím, že biskupové církve přistoupili na svůdnou nabídku pohanské Římské říše —, vhodně znázorňuje, co by se bylo stalo, kdyby byl Ježíš Kristus přijal úplatek, který mu byl nabídnut ve formě lidského panství nad ‚všemi královstvími světa‘. Přistoupil však Ježíš Kristus na svůdnou nabídku satana ďábla? Je odpovědný za dnešní světovou tíseň?
31. Jak se zachoval Ježíš k pokušitelově nabídce?
31 Biblická zpráva zní: „Potom mu Ježíš řekl: ‚Odejdi, satane! Neboť je psáno: „Jehovu, svého Boha, budeš uctívat a jemu samotnému budeš prokazovat svatou službu.“‘ Potom jej ďábel opustil a hle, andělé přišli a začali mu sloužit.“ — Mat. 4:10, 11; Mar. 1:12, 13.
32. a) Které panství Ježíš uznával, jak je zřejmé z poselství, jež kázal? b) Nač čekal Ježíš v té souvislosti?
32 Ježíš Kristus rozhodně odmítl lidské panství z rukou satana ďábla. Uznával božské panství, panství Jehovy Boha. Proto chodil po celé izraelské zemi a oznamoval: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo nebeské království.“ Po svém křtu v Jordáně byl pomazán Božím duchem, aby kázal toto poselství. Vyslal také svých dvanáct apoštolů, aby kázali toto poselství naděje pro celé lidstvo. (Mat. 4:13–17; Luk. 4:16–21; 9:1–6; Mat. 10:1–7) Ježíš Kristus čekal na dobu, až Bůh projeví své panství zřízením nebeského království pod zaslíbeným Semenem, které má rozdrtit ďábla, velkého hada, tím, že mu rozšlápne hlavu a tak jej zničí, aby celé lidstvo bylo osvobozeno. Ježíš zůstal až do své smrti věrný božskému panství; uznával jedině Jehovu Boha jako nejvyššího vládce, svrchovaného vládce vesmíru.
JIŽ BRZY SKONČÍ DLOUHÉ ČEKÁNÍ V NADĚJI
33. Až dokdy stále čekal Ježíš podle Židům 10:12, 13 po Boží pravici a co se podle Žalmu 110:1, 2 stane s námi, když se postavíme na stranu jeho nepřátel?
33 Po svém vzkříšení třetího dne čekal Ježíš dále na dobu, až Bůh zřídí nebeské království nad celým lidstvem. O tom bylo napsáno židovským křesťanům v prvním století: „Ale tento muž obětoval jednu oběť za hříchy provždy a posadil se po pravici Boží a od té doby čeká, až jeho nepřátelé budou učiněni podnoží jeho nohou.“ (Žid. 10:12, 13) Tato slova se vztahují na Žalm 110:1, 2, kde čteme: „Výrok Jehovův k mému Pánu zní: ‚Seď na mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele jako podnož tvým nohám.‘ Prut tvé síly vyšle Jehova ze Sióna, řka: ‚Jdi a podmaňuj uprostřed svých nepřátel.‘“ Při vykonávání příkazu bude Ježíš Kristus podporován velkým božským vládcem a všichni jeho zemští nepřátelé budou učiněni jeho podnoží, to je, všichni mu budou dokonale poddáni a zničeni. (Žalm 110:5, 6) Víme tedy všichni, co máme očekávat, když se postavíme na stranu jeho nepřátel, kteří jsou též nepřáteli božského panství.
34. a) Co může lidské panství nebo sám satan ďábel ještě poskytnout lidstvu ve zbývajícím čase? b) Které zvolání, jehož význam muselo celé lidstvo poznat, bylo slyšet v nebi, když byl satan vyhnán z nebe?
34 Co nám lidem mohou ještě poskytnout tito nepřátelé ve zbývajícím čase? Nic lepšího, než to, co nám již poskytli. Co může neviditelný satan ďábel, který ovládá tyto nepřátele, ještě nabídnout lidstvu prostřednictvím „království světa“? Nic, jen to, že s ním budou rozšlapáni a rozdrceni pod Kristovýma nohama. Protože se již splnila dvanáctá kapitola prorocké knihy Zjevení, jsou satan ďábel a jeho démonští andělé vyhnáni ze svatých nebes a svrženi do blízkosti země. Pod působením nátlaku satana, velkého hada, a jeho démonů na zemi, trpí od první světové války celé lidstvo. Za více než padesát let, které od té doby uplynuly, poznalo celé lidstvo velmi bolestivým způsobem význam zvolání, které bylo slyšet v nebi, když satan a jeho démoni byli vyhnáni: „Proto veselte se, nebesa, a vy, kteří v nich přebýváte! Běda zemi a moři, neboť ďábel k vám sestoupil a má velký hněv, protože ví, že má krátké časové období.“ — Zjev. 12:12.
35, 36. a) Umělo lidské panství osvobodit zemi a moře od této „bídy“? b) Jak daleko půjde satan ve svém ‚velkém hněvu‘, který má na Boží panství, a kterými slovy popsal Ježíš, co to ještě přinese lidstvu?
35 Přes všechny moderní vědecké vymoženosti a pokročilé vědomosti neumělo lidské panství osvobodit zemi a moře od „běd“ způsobovaných ďáblem. Satanův „velký hněv“, který má na božské panství, nepomine, dokud nepřivede úplně do zkázy politická zřízení lidského panství. V sebevražedném pokusu je nyní vede do záhuby pod nohy Božího zaslíbeného Semene, Ježíše Krista. To přinese s sebou dobu soužení, jaké obyvatelé země ještě nezažili. Ježíš Kristus popsal tuto dobu, když předpovídal „skonávání systému věcí“, slovy:
36 „Tehdy bude velké soužení, jaké nebylo od počátku světa až dosud, ano, jaké nikdy více nebude. Vskutku, kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebylo by zachráněno žádné tělo, ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny.“ — Mat. 24:3, 21, 22; Mar. 13:19, 20.
37. a) Předobrazem čeho bylo hrozné obležení a zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l.? b) Jak jistě přijde zničující soužení a jaká otázka je na místě v této souvislosti?
37 Hrůzy obležení a zničení města Jeruzaléma Římany v roce 70 n. l. byly předobrazem toho, jak hrozné bude blížící se celosvětové soužení, v němž bude zničeno křesťanstvo a celá další část přítomného lidského systému věcí. Tak jistě, jako přišla předpověděná celosvětová potopa ve dnech spravedlivého kazatele Noema, tak jistě, jako přišlo předpověděné zničení starého města Jeruzaléma ve dnech Jehovových proroků a ve dnech apoštolů Ježíše Krista, přijde i toto předpověděné zničující soužení, a sice ještě v naší generaci. Jehovovi křesťanští svědkové varují lidstvo nyní již téměř sto let před touto světovou katastrofou. Nejde jim o to, aby dokázali, že je pravda to, co kážou, ale daleko více jim jde o to, aby dokázali, že Jehovovo prorocké slovo, které kážou, je pravdivé. Nikdo z lidstva nemůže uniknout; každý bude postižen tímto soužením všech soužení. Otázka pouze zní: Kdo je přežije?
38. Které lidské prostředky k přežití „velkého soužení“ nepomohou a kde je proto možné nalézt jedinou naději pro celé lidstvo?
38 Nikdo na zemi nepřežije svou vlastní silou nebo za pomoci lidských ochranných zařízení. Křesťanstvo nebude útočištěm pro přežití jen proto, že staví na odiv Kristovo jméno a má na kostelních věžích připevněn kříž. Také Spojené národy, o nichž se stále častěji říká, že jsou „poslední nadějí“ lidstva, nebudou útočištěm. Spolky národů a státní smlouvy neposkytnou v tomto nesrovnatelném „velkém soužení“ bezpečnost ani vládcům ani ovládaným. Nic, co mohli lidé vymyslet, nemůže sloužit jako naděje. Proroctví Svatého písma varují před touto bezvýhlednou situací, do níž přijde celé lidstvo. Tváří v tvář těmto bezútěšným vyhlídkám pro celý lidský systém věcí je každému rozumnému člověku jasné, že jediná naděje pro celé lidstvo musí ležet někde mimo okruh samotných lidí. Lidstvo se ještě nikdy neumělo samo osvobodit a také se nikdy samo neosvobodí.
CO NÁM SKUTEČNĚ POSKYTUJE NADĚJI
39. a) Do jaké duchovní moci musíme vložit svou naději? Kdo však nemůže být touto nadějí? b) Kam se mají navrátit „zajatci naděje“, jak je k tomu vyzývá božský vládce?
39 Má-li být uskutečněna naše naděje, musíme ji vložit do něčeho duchovního. Ne do ‚boha tohoto světa‘, velkého hada, satana ďábla, který přináší lidstvu nynější „bídy“. (2. Kor. 4:4, KB) To je ten, jehož apoštol Pavel nazývá ‚duchem, který nyní dělá v synech vzpoury‘, a ti všichni chodí „podle obyčeje světa tohoto“. (Efez. 2:2, KB) Nikoli, my, kteří potřebujeme tak nutně spolehlivou naději, musíme odvrátit zraky od neviditelného „vládce tohoto světa“. (Jan 12:31) Musíme je odvrátit i od světa, který přináší smrt a bídu. Na jakou duchovní moc, která stojí nad lidmi i nad ďáblem, se musíme dívat? Kam se můžeme s důvěrou obrátit? Z doby před tisíciletími zní nám vstříc slova božského vládce: „Navraťte se k pevnosti, zajatci naděje!“ — Zach. 9:12.
40. a) Komu původně patřila tato slova u Zachariáše 9:12 a co bylo tehdy ‚pevností‘? b) Odkud se museli navrátit „zajatci naděje“ a jak jim byla otevřena cesta k svobodě?
40 Tato povzbudivá slova, zapsaná prorokem Zachariášem před asi 2 500 roky, byla určena lidem, kteří měli upřímné přání, aby byli oblíbeným národem velkého Ducha, o němž řekl Ježíš Kristus: „Bůh je duch a ti, kteří jej uctívají, musí jej uctívat duchem a pravdou.“ (Jan 4:24) ‚Pevnost‘, k níž se mají navrátit „zajatci naděje“, bylo Boží mesiášské království, jež bylo tehdy zastoupeno městem Jeruzalémem, kde sedával král z královského rodu Davida z Betléma na „Jehovově trůně“. (1. Par. 29:23) K této pozemské formě božského panství se měli vrátit „zajatci naděje“, když předtím žili po léta ve vyhnanství v pohanském Babylóně, kde bylo za dnů Nimroda, pověstného lovce, založeno falešné náboženství v odporu proti Jehovovi. (1. Mojž. 10:8–10; 11:1–9) V době proroka Zachariáše byl Babylón jako třetí světová moc biblických dějin sídlem světovlády. V roce 539 př. n. l. zlomil všemohoucí Bůh moc Babylónu nad jeho „zajatci“ a otevřel jim cestu k svobodě!
41. a) Proč to není pouze zlomek starých mrtvých dějin? b) Kdo jsou dnes „zajatci naděje“ a co potřebují?
41 To byl zlomek vzrušujících dějin dávné minulosti! Ale nejsou to mrtvé dějiny. Jsou to prorocké dějiny, které žijí dodnes a mají v naší generaci živou paralelu. Proto byla tato slova zapsána a uchována společně s proroctvím Zachariáše, jednoho z posledních Jehovových proroků před Ježíšem Kristem. Můžeme být dnes označeni jako „zajatci naděje“? Jistě, jestliže uznáme a přijmeme naději, kterou nám staví před oči „Bůh naděje“. V poslední knize jeho Svatých písem, ve Zjevení, je prorocky poukázáno na Babylón, ale ne na starý Babylón, nýbrž na dnešní Veliký Babylón. Tento mocný Babylón symbolizuje světovou říši falešného náboženství, která udržuje náboženské vztahy s politickými vládami. Všichni lidé světa, ať jsou přívrženci stovek náboženství nebo podporují světská politická zřízení, jsou „zajatci“ Velikého Babylóna a jeho politických spojenců. Aby mohli být zachráněni, musí být osvobozeni.
42. a) Proč je toto osvobození nezbytně nutné? b) Co je dnes ‚pevnost‘, k níž se musí „zajatci“ vrátit, a co odtud vysílá Jehova od roku 1914 n. l.?
42 Toto osvobození je nezbytně nutné. Proč? Protože Veliký Babylón a všichni jeho političtí milenci jsou odsouzeni k brzkému zániku. Jak mohou být lidé osvobozeni z duchovního zajetí, kde nemohou očekávat nic jiného než zničení v nastávajícím „velkém soužení“? Je pouze jedna cesta k osvobození: obrátit se k „pevnosti“, kterou postavil Jehova Bůh před oči všem ‚zajatcům naděje‘. ‚Pevnost‘ je Boží mesiášské království, které bylo ve staré době zastoupeno opevněným městem Jeruzalémem. Pozemské mesiášské království, které mělo sídlo v Jeruzalémě na Blízkém východě, již dlouho neexistuje. V naší době bylo obnoveno, ale ne v pozemském Jeruzalémě, nýbrž v nebesích, kde sídlí královský potomek krále Davida, Ježíš Kristus. Nemá pomíjející, doslovný trůn v pozemském Jeruzalémě, ale má skutečný ‚Jehovův trůn‘, protože „sedí na pravici“ Jehovy v nebesích. (Žalm 110:1, 2; Skutky 2:34–36; 7:55, 56; 1. Petra 3:22; Zjev. 3:21) Odtud vysílá Jehova od konce časů národů v roce 1914 „prut síly“ Kristovy.
43. a) Co je tedy jediná naděje celého lidstva? b) Odkud a kam se ‚navrátili‘ do roku 1918 n. l. Jehovovi křesťanští svědkové a jak vyzývají všechny ostatní ‚zajatce‘, aby se navrátili k „pevnosti“?
43 Pod nohama tohoto Krista a jeho věrných následovníků Jehova brzy ‚rozdrtí satana‘. (Řím. 16:20) Království mesiášského osvoboditele zastupuje oficiálně božské panství Jehovy, nejvyššího a všemohoucího Boha. Je jedinou nadějí lidstva. Je to Bohem určená pevnost, k níž se musíme obrátit, když chceme být svobodní a věčně žít ve štěstí. Od konce první světové války v roce 1918 již nejsou Jehovovi křesťanští svědkové v duchovním zajetí Velikého Babylóna, ale ‚navrátili se k pevnosti‘, k Božímu království, zřízenému na nebeském Siónu. Přes stále se zhoršující světové poměry užívají podivuhodné duchovní svobody a těší se ve své nádherné naději na blízkou budoucnost. Ve velkém soucitu s celým lidstvem se obracejí na všechny ‚zajatce‘ s naléhavou výzvou, aby se ‚navrátili k pevnosti‘, a tak plní Kristův prorocký příkaz: „Toto dobré poselství o království bude kázáno po celé obydlené zemi na svědectví všem národům; a potom přijde konec.“ — Mat. 24:14.