Ti, kteří jsou obtíženi vinou krve, nemohou uniknout Božímu soudu
OD vypuknutí první světové války v roce 1914 n. l. jsou pobíjeni muži, ženy a děti v takovém rozsahu, jak se to nikdy nedělo v historii lidstva. Na národech jistě spočívá nesmírná vina krve. To se týká zvláště národů křesťanstva, protože ty měly vedoucí úlohu v krvavých konfliktech tohoto století. Jejich tvrzení, že jsou křesťanské, je neuchrání před nepříznivým rozsudkem od Jehovy Boha. Nenávidí a dokonce zavrhuje osoby, které nesou vinu krve. — Žalm 5:6; 5:7, KB; Přísloví 6:16, 17.
Lidem a národům, na nichž spočívá vina krve, může se sice nějaký čas dobře dařit, ale nemohou navždy uniknout vykonání Božího soudu proti nim. Důkazem jsou stránky starověkých dějin. Povšimněme si například, co se stalo obyvatelům starověkého Jeruzaléma koncem 7. století př. n. l.
TVRZENÍ, ŽE JSOU VE SMLUVNÍM POMĚRU S BOHEM, NEPOSKYTUJE ŽÁDNOU OCHRANU
Obyvatelé Jeruzaléma se cítili bezpeční na základě svého zvláštního smluvního poměru s Bohem. Cítili se v bezpečí také proto, že jejich město bylo silně opevněno, a proto, že uzavřeli smlouvu s vojenskou mocí egyptskou. Když tedy koncem prosince roku 609 př. n. l. začal babylónský král Nabuchodonozor obléhat Jeruzalém, neměli obavy, že by jejich město bylo úplně zničeno. Nepovšimli si však, že Jehova Bůh opustil Jeruzalém. Jeho úmyslem bylo zúčtovat s obyvateli Jeruzaléma, kteří na sebe uvalili vinu krve.
Právě v den, kdy Nabuchodonozor začal s obléháním Jeruzaléma, zjevil to Jehova Bůh svou neviditelnou silou neboli svým duchem svému proroku Ezechielovi, který byl tehdy ve vyhnanství v Babylóně. (Ez. 24:1, 2) Ezechiel také dostal příkaz, aby popsal, co se stane s Jeruzalémem. V biblické knize, která nese jeho jméno, čteme:
„Slož příslovečný výrok o vzpurném domě a řekneš o nich: ‚Tak řekl [Svrchovaný] Pán Jehova: „Postav široce otevřený hrnec; postav jej a také do něho nalij vodu. Seber do něho kusy, každý dobrý kus, stehno i plec; naplň jej dokonce nejvybranějšími kostmi. Ať jsou vzaty nejvybranější ovce, a také pod něj narovnej dokola polena. Vař jeho kusy, vař uprostřed něho také jeho kosti.“‘“ — Ez. 24:3–5.
Jeruzalém zde byl přirovnán k široce otevřenému hrnci. Byly pod něj podloženy kusy dřeva a zapáleny, což tudíž znázorňovalo obležení Jeruzaléma. Toto obležení mělo postupně způsobit pro obyvatele takové horko, jako když vře voda. Kusy masa, které byly vloženy do hrnce, měly znázorňovat obyvatele Jeruzaléma, včetně uprchlíků, kteří utekli do města před blížícím se babylónským vojskem. Dobré kusy, které do něho byly vloženy, měly znázorňovat lidi z lepší sociální třídy města, zvláště krále a jeho knížata. Protože z kostí se skládá kostra, která podpírá masité tělo, znázorňují ‚nejvybranější kosti‘ ty, kteří podpírali stavbu národního organismu, totiž vojenské velitele a jejich štáb důstojníků. Všichni se měli „vařit“ při obležení.
Obyvatelé Jeruzaléma byli obtíženi vinou krve a proto si zasloužili takové neštěstí. Prostřednictvím Ezechiela Jehova prohlásil:
„Běda městu skutků krveprolévání, široce otevřenému hrnci, jehož rez je v něm a právě ten jeho rez z něho nesešel! Kus po kuse z něho vyber; nebude se nad ním metat žádný los. Neboť sama jeho krev se ocitla právě uprostřed něho. Dalo ji na zářivý, holý povrch útesu. Nevylilo ji na zem, aby ji přikrylo prachem. Abych roznítil zlobu k vykonání pomsty, položil jsem jeho krev na zářivý, holý povrch útesu, aby nebyla přikryta.“ — Ez. 24:6–8.
Morální kal a nečistota v tomto symbolickém hrnci, v Jeruzalémě zatíženém vinou krve, pevně lpěly na jeho stěnách a působily, že se tvořil rez. Tento kal a nečistotu nebylo možno jednoduše smýt nebo seškrábat. Jeruzalém přikládal lidské krvi tak malou cenu, že ani nevylil krev svých obětí a nepřikryl ji prachem. Pro své lidské oběti dělal méně, než co se mělo podle příkazu Božího zákona dělat s krví zvířat zabitých při lovu. (3. Mojž. 17:13, 14) Beze studu Jeruzalém vyléval násilně prolitou krev na zářivý, holý povrch útesu, takže byla veřejně patrná jako svědectví jeho trestuhodného jednání. Tato neúcta před lidskou krví vyvolala Jehovův hněv. Rozhodl se, že nepřipustí, aby krví poskvrněná minulost Jeruzaléma byla dále přikrývána, ale že způsobí, aby byla veřejně patrná jako krev na nezaprášeném, zářivém a holém povrchu útesu. Zločinci v Jeruzalémě budou bez rozdílu postaveni před soud „kus po kuse“. Nebude se nad nimi metat žádný los, jímž by byli vybíráni.
Jehovovo slovo prostřednictvím Ezechiele obsahuje další podrobnosti o obležení, neboť říká:
„Běda městu skutků krveprolévání! Také já sám udělám velkou hranici dřeva. Udělej mnoho polen. Zapal oheň. Důkladně uvař maso a vylij vývar a ať se kosti samy se sykotem rozpalují. Postav jej prázdný na jeho uhlíky, aby se rozpálil; a jeho měď se má rozžhavit a jeho nečistota se má rozpustit uprostřed něho. Ať se stráví jeho rez. Jaké těžkosti! Bylo by to únavné, ale velké množství jeho rezu z něho neschází. Do ohně s jeho rezem!“ — Ez. 24:9–12.
Jehova viděl, co si zasloužilo město, jež bylo plné krve a kalu. Muselo být zapáleno a vzplanout jako velká hromada polen. Vaření mělo probíhat dlouho, a proto muselo být vojenským velitelům a důstojníkům nesnesitelně horko, protože intenzita babylónského obležení neustále rostla; a ostatní obyvatelé museli být jako rozvařené maso již jen v takovém stavu jako vývar, který nemá žádnou pevnost. Město mělo být úplně vyprázdněno, jakmile padne do rukou babylónských obyvatelů. Jako vyprázdněný měděný hrnec mělo být postaveno na oheň zničení, protože kalem pokrytý rez lpěl stále ještě na jeho stěnách. Celý symbolický hrnec (Jeruzalém) měl být roztaven, aby z něho byla odstraněna nečistota.
Jeruzalém neměl žádnou možnost úniku. Jeho minulost zatížená vinou krve a jeho nečistota svědčili proti němu. Prostřednictvím Ezechiele Jehova prohlásil:
„Bylo nevázané chování v tvé nečistotě. Proto jsem tě musel čistit, ale ty ses od své nečistoty neočistilo. Již se neočistíš, dokud v tvém případě neupokojím svou zlobu. Já sám, Jehova, jsem mluvil. Musí to přijít a já budu jednat. Neopomenu a nepocítím ani zármutek ani lítost. Budu tě jistě soudit podle tvých cest a podle tvého jednání.“ — Ez. 24:13, 14.
Počátek babylónského obležení dokázal, že Jeruzalém, hlavní město judského království, odmítl očistit se od svého duchovního nevázaného chování. Jeho nečistota by skutečně nikdy neskončila, dokud by Jehova neupokojil svůj hněv zničením města, které bylo obtíženo vinou krve. Nebude litovat toho, že učinil takové radikální opatření.
ZNIČENÍ JERUZALÉMA VYVOLÁVÁ ZDĚŠENÍ
Zničení Jeruzaléma mělo vyvolat zděšení u těch, kteří byli společně zajati s prorokem Ezechielem. Toto zničení mělo znamenat zkázu nádherného chrámu, který vybudoval král Šalomoun, budovy, kterou Židé považovali za kouzelný prostředek proti neštěstí. (Jer. 7:1–11) Mělo také znamenat, že někteří ze starších Židů v Tel-Abibu budou oloupeni o své syny a dcery, které museli zanechat v Jeruzalémě v době, kdy byli odváděni do vyhnanství. Prorok Ezechiel dostal příkaz, aby dramaticky znázornil, jak na ně zapůsobí zničení Jeruzaléma. Bylo mu řečeno:
„Synu člověka, [já Jehova] ranou od tebe odnímám věc žádoucí tvým očím a neměl by ses bít v prsa, ani bys neměl plakat a ani zaslzet. Vzdychej beze slov. Pro mrtvé bys neměl truchlit. Uvaž si pokrývku hlavy a na nohy by sis měl obout sandály. A neměl bys zakrýt knír a neměl bys jíst chléb mužů.“ — Ez. 24:15–17.
To, co bylo žádoucí v Ezechielových očích, měla být jeho vlastní žena, které zemřela o necelých čtyřiadvacet hodin později. V poslušnosti Jehovova příkazu projevil čtyřiatřicetiletý Ezechiel sebeovládání vzhledem ke svým přirozeným, lidským citům. Nedal najevo žádné viditelné ani slyšitelné znamení zármutku nad smrtí své ženy. Oblékl si pokrývku hlavy a vše řádně ovázal a nic z ní nenechal viset přes svůj obličej, aby nebyl zakryt jeho horní ret. Nechodil bosý ve svém zármutku a nepřipustil ani, aby mu druzí projevili účast tím, že by mu připravili jídlo pro útěchu. To vyvolalo údiv mezi jeho spoluzajatci. Ptali se: „Neřekneš nám, co má s námi společného to, co děláš?“ (Ez. 24:18, 19) Ezechiel odpověděl:
„Přišlo ke mně samotné Jehovovo slovo a bylo mně řečeno: ‚Řekni izraelskému domu: „Tak řekl [Svrchovaný] Pán Jehova: ‚Hle, znesvěcuji svou svatyni, pýchu vaší síly, věc žádoucí ve vašich očích a předmět soucitu vaší duše, a vaši synové a vaše dcery, které jste zanechali — ti padnou mečem. A budete muset učinit právě tak, jak jsem učinil já. Nebudete zakrývat kníry a nebudete jíst chléb mužů. A budete mít pokrývky na hlavách a sandály na nohou. Nebudete se bít ani nebudete plakat a budete muset odumřít ve svých proviněních a skutečně budete sténat nad sebou navzájem. A Ezechiel se pro vás stal předzvěstí. Budete činit podle všeho toho, co činil on. Až to přijde, budete také muset poznat, že já jsem [Svrchovaný] Pán Jehova.‘“‘“ — Ez. 24:20–24.
Obyvatelé Jeruzaléma a Židé, kteří byli v babylónském zajetí, byli tak nevěrní, že bylo třeba rány v podobě zničení svatého města, chrámu a dětí, aby poznali, že Jehova netrpí vinu krve a morální nečistotu. Nemohli prostě věřit, že Jehova znesvětí svou vlastní svatyni tím, že připustí, aby Šalomounův chrám, který existoval po 420 let, byl dobyt pohanskými, modlářskými Babylóňany, a aby byl zpustošen a zničen. Jehova však neušetří to, co popsal Židům ve vyhnanství jako „pýchu vaší síly, věc žádoucí ve vašich očích a předmět soucitu vaší duše“ (buď Jehovovu svatyni v Jeruzalémě nebo jejich syny a dcery, kteří tam byli). Až se takovým úděsným způsobem splní jeho slova, budou muset tito vyhnanci poznat, že ten, který mluvil, učinil takovou věc, a že ten, který to skutečně učinil, byl tatáž osoba, totiž Jehova.
KŘESŤANSTVO OBTÍŽENÉ VINOU KRVE NEMŮŽE UNIKNOUT
Jehova Bůh nesnášel na neurčitý čas Jeruzalém obtížený vinou krve a stejně nepřipustí ani další existenci křesťanstva, které je obtíženo vinou krve. Sice snad tvrdí, že slouží Bohu, ale svým způsobem jednání ukazuje něco jiného. Křesťanstvo není Božím sborem ani chrámem, v němž Bůh přebývá duchem. (1. Kor. 3:16) Jeho tvrzení, že je tímto chrámem, je nezachrání, stejně jako existence Šalomounova chrámu nezachránila město Jeruzalém před zničením. Toto tvrzení bude odhaleno jako falešné, až bude křesťanstvo úplně zničeno.
Nikdo by si neměl myslet, že toto zničení nepřijde, neboť Jehova nezměnil svůj názor na vinu krve a na morální nečistotu. (Mal. 3:5, 6) Budoucí události a zprávy, které budou uveřejňovány, potvrdí pravdivost toho, co oznamoval pomazaný ostatek křesťanských svědků Jehovových v souvislosti s koncem křesťanstva. Až přijde na křesťanstvo „velké soužení“, bude to pomazaný ostatek vědět a nebude mít žádné pochybnosti o tom, jaký bude výsledek. Co až dosud oznamoval o výsledku tohoto soužení, bude stačit. Pro křesťanstvo nebude mít žádné poselství naděje.
Pomazaný ostatek bude potom ve stejné situaci jako Ezechiel, jemuž bylo řečeno:
„A pokud jde o tebe, synu člověka, nebude to v ten den, kdy jim odejmu jejich pevnost, krásný předmět jejich jásání, věc žádoucí jejich očím a touhu jejich duše, jejich syny a dcery, že v onom dni přijde k tobě uprchlík a způsobí, aby uši slyšely? V onen den se otevřou tvá ústa k uprchlíku a budeš mluvit a nebudeš již němý; a jistě se pro ně staneš předzvěstí a budou muset poznat, že já jsem Jehova.“ — Ez. 24:25–27.
Až do doby, kdy začalo obležení Jeruzaléma, řekl Ezechiel svému lidu dost. Již nebylo nutné, aby mnoho připojoval, aby božské proroctví znělo přesvědčivěji. Proto až do dne, kdy přišla pravá, potvrzující zpráva, měl být Ezechiel němý, to znamená, beze slov vzhledem k dalšímu prorokování o neštěstí, které mělo přijít na Jeruzalém a na judské království. Do té doby, než konečně přišel uprchlík se zprávou o zničení Jeruzaléma, mohli židovští vyhnanci v Babylóně přemýšlet o tom, co jim Ezechiel prorokoval. Pokud chtěli, mohli zůstat nevěřící, jejich nevíra však měla v určité době zaniknout tím, že přišel autentický, očitý svědek pádu Jeruzaléma.
Ezechiel potom měl být v takovém postavení, že mohl mluvit na základě potvrzených událostí. Měl mít nové, čerstvé poselství. Byla potvrzena jeho autorita jako pravého, inspirovaného Jehovova proroka. Jako člověk, který sloužil jako „znamení“ nebo jako „předzvěst“ toho, co mělo rychle propuknout, nikdy se neprokázal jako falešný.
Stejně jako přišlo zničení na Jeruzalém obtížený vinou krve, tak bude zcela jistě zničeno i křesťanstvo obtížené vinou krve. Zprávy, které budou proudit ze všech částí země, kde dnes má křesťanstvo převahu, budou potvrzovat pravdivost slova, že novodobá třída Ezechiele, pomazaný ostatek Jehovových křesťanských svědků, byla časovou „předzvěstí“ od svrchovaného Pána vesmíru. Lidé pak budou muset poznat, že Jehova je Bůh, který neponechá bez trestu násilné skutky a krveprolévání. Nebylo by proto rozumné dopřát sluchu tomu, co oznamují Jehovovi křesťanští svědkové, abychom si tak nepřivodili neštěstí, až na křesťanstvo přijde jeho násilný konec?