Žalm 119 oslavuje Jehovovo slovo

„Tvé slovo je lampou mé noze a světlem mé cestě.“ Badatelé Bible velmi dobře znají tento verš Svatého písma a rádi slyší tato slova. Je nanejvýše vhodné, že tato slova jsou obsažena v žalmu 119 (verš 105). Proč je to nanejvýš vhodné? Protože tento žalm od začátku až do konce oslavuje Boží slovo.

K pozoruhodným rysům žalmu 119 patří skutečnost, že to je akrostich; ale na rozdíl od většiny ostatních akrostichických žalmů, v nichž každý následující verš začíná následujícím písmenem hebrejské abecedy, v tomto žalmu začíná vždy osm veršů týmž písmenem. Hebrejská abeceda má dvaadvacet písmen a proto je tento žalm se svými 176 verši ze všech žalmů nejdelší.

Nejpůsobivější je však způsob, jak pisatel rozvíjí své téma ocenění pro Boží slovo. V tomto žalmu nacházíme osm hebrejských výrazů, jež se vztahují na Boží slovo nebo Boží jednání, a každý z nich se vyskytuje průměrně dvaadvacetkrát — celkem tedy 176krát. Jsou to výrazy „přikázání“, „zákon“, „nařízení“, „ustanovení“, „připomínka [připomínky]“, „soudcovské [soudcovská] rozhodnutí“, „výrok [výroky]“ a „slovo“. Žalm 19 se zmiňuje o pěti z těchto výrazů (v. 7–9; KB v. 8–10).

Výraz PŘIKÁZÁNÍ je překladem hebrejského slova misvá. Když se židovský chlapec stává v náboženském ohledu zletilý — podle židovského zákona ve věku třinácti let —, slaví s ním jeho rodina bar misvá, protože se nyní stal „synem přikázání“, to znamená, že nese odpovědnost vůči zákonu. Hebrejské slovo misvá se v Bibli vyskytuje asi 180krát a vztahuje se — až na poměrně málo výjimek — na Boží přikázání, která dal Bůh svému izraelskému lidu. Třetí kniha Mojžíšova proto končí slovy: „To jsou přikázání, která dal Jehova Mojžíšovi jako příkazy izraelským synům na hoře Sinaj.“ Zdá se, že to je označení, které nejvíce zahrnuje Boží požadavky obsažené v jeho Slově. V závěru knihy Kazatel proto čteme slova: „Boj se pravého Boha a zachovávej jeho přikázání. Neboť to je všechna povinnost člověka.“ — 3. Mojž. 27:34; Kaz. 12:13.

Přikázání vydává ten, kdo má úplnou moc nebo autoritu. Pisatel žalmu 119 to uznával a záleželo mu na tom, aby dodržoval tato přikázání. Proto vhodně ukončil žalm slovy: „Hledej svého služebníka, neboť jsem nezapomněl na tvá vlastní přikázání.“ — Žalm 119:176.

ZÁKON je překladem hebrejského slova tora. Může se vztahovat na celý Jehovův zákon nebo na určité části zákona. Mojžíš napsal: „toto je zákon zápalné oběti“, „obilné oběti“, „oběti za hřích“. — 3. Mojž. 6:9, 14, 25; 7:1.

Zákon je definován jako „soubor pravidel, která jsou považována za závazná pro členy nějakého státu nebo obce“. Tento výraz se vyskytuje téměř vždy v jednotném čísle, zatímco výraz „přikázání“ je častěji v čísle množném. Žalmista si jistě velmi cenil Božího zákona, protože řekl: „Zákon tvých úst je pro mne dobrý, více než tisíce kousků zlata a stříbra.“ „Jak jen miluji tvůj zákon! Po celý den se jím zabývám.“ „Hojnost pokoje patří těm, kteří milují zákon, a nic pro ně není kamenem úrazu.“ — Žalm 119:72, 97, 165.

Výraz NAŘÍZENÍ („rozkazy“, KB) je překladem hebrejského slova pikkudim. Pochází z téhož kořene jako slovo „dozorce“ a znamená dohlížet. Odpovídající české výrazy by zněly „pokyny o určitých podrobnostech“ a „pravidlo jednání“. S vřelým oceněním mluví žalmista o těchto „nařízeních“: „Pohleď, že jsem miloval tvá vlastní nařízení.“ „Dodržoval jsem tvá vlastní nařízení.“ „Díky tvým nařízením se chovám s porozuměním.“ — Žalm 119:152, 100, 104.

USTANOVENÍ („stanovy“, Nová anglická bible) je překladem hebrejského slova hok, jež se často vztahuje na Boží požadavky. Na rozdíl od předcházejících slov se však tohoto slova používá také na Boží ustanovení pro neživé stvoření. (Job 28:26; 36:10) „ustanovení“ je definováno jako směrodatné pravidlo nebo zásada.

Žalmista si vážil Božích ustanovení, neboť čteme: „Tvá ustanovení se pro mne stala melodiemi.“ (Žalm 119:54) Znovu a znovu prosí Boha: „Uč mne svým ustanovením“ (verše 12, 26, 64, 68, 124, 135) a chválí také Boha, protože to činí (verš 171). Nechtěl se je pouze učit, ale také toužil je dodržovat: „Dodržuji nadále tvá ustanovení.“ — Žalm 119:8.

Ve spojení s Božím vyjádřeným předsevzetím s jeho služebníky existuje další hebrejské slovo eda, které se překládá jako PŘIPOMÍNKY („pokyny“, Nová anglická bible; „svědectví“, KB). To může znamenat svědectví a výraz pochází ze základního významu znovu procházet, opakovat, a proto je překládán slovem „připomínky“ (NS). Žalmista vyjadřuje velké ocenění pro tyto připomínky a znovu říká, že je dodržoval. (Žalm 119:22, 88, 129, 167, 168) Modlí se, aby jeho srdce bylo nakloněno Božím připomínkám (verš 36). Také prohlašuje: „Budu také mluvit o tvých připomínkách před králi a nebudu zahanben“ (verš 45).

Předcházejících pěti výrazů (přikázání, zákon, nařízení, ustanovení, připomínky) používá žalmista ve spojení s věcmi, které mají mnoho společného s Božím slovem. Výrazem docela jiného druhu je označení SOUDCOVSKÁ ROZHODNUTÍ („výnosy“, Nová anglická bible), což je překlad slova mišpat. Měli bychom mít zdravou bázeň před Božími soudcovskými rozhodnutími. Žalmista o tom říká: „Strachem před tebou mne v těle zamrazilo a bál jsem se pro tvá soudcovská rozhodnutí.“ (Žalm 119:120) Mluví o tom, že je poznal (verš 7), oznamoval (verš 13), že po nich toužil (verš 20). Věnuje jim náležitou pozornost (verš 30), považuje je za spravedlivé (verš 106) a dvakrát vyjadřuje prosbu: „Podle svých soudcovských rozhodnutí zachovej mne naživu.“ — Žalm 119:149, 156.

Další slovo, které měl pisatel žalmu 119 zřejmě obzvláště rád, je imra, které se překládá jako VÝROK. Pochází ze slova, které prostě znamená „říkat“ a vztahuje se tudíž na něco řečeného. Žalmista používá opětovně tohoto výrazu na Boží zaslíbení, a proto Nová anglická Bible všude jednotně překládá toto slovo výrazem „zaslíbení“. Žalmista prosí, aby jej Bůh podporoval a prokazoval mu přízeň „podle svého výroku“ (verš 116, 58, 170). Boží výroky jsou mu velkou pomocí: „Ve svém srdci jsem uchoval tvůj výrok, abych proti tobě nehřešil.“ (Verš 11) Raduje se nad Božími „výroky, jako když někdo nachází velkou kořist“. — Verš 67, 162.

A nakonec nacházíme hebrejský výraz dabar pro SLOVO. Neoznačuje se jím — jako často v češtině — jednotlivé slovo, ale spíše celá myšlenka nebo výrok. Proto je desatero přikázání označeno jako „Deset slov“. (2. Mojž. 34:28) Z veršů 9 a 105 je dobře patrné ocenění, jež měl pisatel pro Boží slovo: „Jak očistí mladý muž svou stezku? Tím, že zůstává na stráži podle tvého slova.“ „Tvé slovo je lampou mé noze a světlem mé cestě.“

Tím vším dává pisatel žalmu 119 jistě dobrý příklad všem, kteří milují Jehovu Boha. S potěšením vyjadřoval své ocenění pro Boží slovo tím, že spřádal své myšlenky kolem osmi základních hebrejských slov a potom uspořádal tyto myšlenky v akrostichické neboli abecedně seřazené hebrejské básni o 176 verších. Jistě to byl namáhavý úkol. Jako král Šalomoun snažil se „nalézt líbezná slova a napsat správná slova pravdy“. (Kaz. 12:10) Boží „výroky“ byly pro něj sladší než med, miloval Boží přikázání více než „přečištěné zlato“. — Žalm 119:103, 127.

Co bychom měli dělat, máme-li stejné ocenění pro Boží slovo? Měli bychom se jím pravidelně zabývat a „uvažovat“ o něm. (Žalm 119:15, 48, 78, 148, Nová anglická bible) A ještě více: Měli bychom být hotovi oznamovat je jiným a neměli bychom se stydět mluvit o něm dokonce i před králi. Především bychom měli plnit Boží požadavky.