Co je tvá duše?

MNOHO lidí věří, že člověk má duši, které je něčím odlišným a odděleným od těla. Předpokládají, že tato duše opustí při smrti tělo. A podle toho, zda někdo vedl dobrý život nebo ne, jeho duše přijde údajně buď do pekla a bude tam mučena, nebo přijde do nebe a bude se těšit u Boha z věčného štěstí.

Z toho vyplývá, že víra v ohnivé peklo spočívá na nauce, že člověk má duši, která přežívá smrt těla. Souhlasí však tato nauka s Biblí?

V první knize Svatého písma, v První knize Mojžíšově je zpráva o tom, co je lidská duše. V 1. Mojžíšově 2:7 se píše o vytvoření prvních lidí: „Jehova Bůh přistoupil k vytvoření člověka z prachu země a vdechl do jeho chřípí dech života a člověk se stal živou duší. [hebrejsky: nepheš] „Povšimni si, že Bible neříká, že člověk dostal nějakou duši, nýbrž říká: „Člověk se stal živou duší.“

Apoštol Pavel ukázal ve svém inspirovaném dopise Korinťanům, že křesťanská nauka o duši se neodlišovala od toho, co je vyloženo v První knize Mojžíšově. Citoval z 1. Mojžíšovy 2:7 a řekl: „Je to tak i psáno: ‚První člověk Adam se stal živou duší.‘“ (1. Kor. 15:45) Pavel použil slova psyché, což je řecké slovo pro duši; to dokazuje, že slovem psyché a rovněž hebrejským slovem nepheš je možné označovat člověka samotného.

Je pozoruhodné, že četní bibličtí učenci dvacátého století, katoličtí, protestantští a židovští, často připouštějí, že duše je člověk sám. Čteme:

„Známý verš v 1. Mojžíšově [2:7] nenaznačuje, jak je to často chápáno, že člověk sestává z těla a duše; naznačuje, že Jahve učinil člověka z prachu zemské půdy a pak postupoval tak, že neživou postavu oživil životním dechem, který vdechl do jeho nosu, takže se člověk stal živou bytostí, což je zde jediným výrazem slova nepheš [duše]“ (Časopis pro starozákonní bádání, ročník 41, něm.).

„Neměli bychom si myslet, že člověk má nějakou duši; člověk je duše.“ (Komentář k Nové Bibli, angl.)

„Duše podle SZ [Starého Zákona] není část člověka, nýbrž celý člověk — člověk jako živá bytost. V NZ [Novém zákoně] má pojem podobný význam, a sice znamená zde lidský život: život jednotlivé, rozumem obdařené bytosti.“ (Nová katolická encyklopedie, angl.)

„V Novém zákoně neznamená ‚zachránit svou duši‘ (Mar. 8:35) zachránit nějakou ‚duchovní‘ část člověka v protikladu k jeho tělu (v platonickém smyslu), nýbrž celou osobu, přičemž důraz je kladen na skutečnost, že tato osoba je živá, má své touhy, projevuje lásku, má potřebu něco dělat atd., a také na to, že je něčím hmatatelným, tělesným.“ (Nová americká Bible, „Poznámky k Biblickým teologickým pojmům“, ang.)

„Bible neříká, že bychom měli nějakou duši. ‚Nepheš‘ je osoba sama, její potřeba výživy, krev v jejích cévách, její bytí.“ (Dr. H. Orlinsky z Hebrew Union College, citováno v New York Times ze 12. října 1962)

Když se tedy slova pro „duši“ v původních jazycích (nepheš a psyché) mohla vztahovat přímo na člověka samého, měli bychom očekávat, že se jí budou připisovat běžné tělesné funkce nebo charakteristické příznaky lidí. Je tomu tak skutečně? Tvá duše — jsi to opravdu ty? Zamysli se nad následující úvahou:

Zkoumáme-li způsob, kterým jsou tato slova použita v biblické hebrejštině a řečtině, pak zjistíme, že duše se rodí. (1. Mojž. 46:18) Může jíst nebo hladovět. (3. Mojž. 7:20; Žalm 35:13) Může se radovat nebo být zarmoucena. (Žalm 35:9; Mat. 26:38) Může se zamilovat. (1. Mojž. 34:3) Může jiným žehnat. (1. Mojž. 27:4) Může naslouchat. (Skutky 3:23) Duše může hřešit, přísahat, toužit po něčem a být zachvácena strachem. (3. Mojž. 4:2; 5:4; 5. Mojž. 12:20; Skutky 2:43) Může být unesena a spoutána. (5. Mojž. 24:7; Žalm 105:18) Můžeš ty to všechno dělat nebo se nic z toho nemůže s tebou stát? Ano tvá duše, to jsi ty.

Když tedy tvá duše umře, umřeš ty, přestaneš vědomě existovat. Bible mluví opakovaně o tom, že duše umírá. Prostřednictvím svého proroka Ezechiele Jehova objasnil: „Hle, všechny duše — mně patří. Jak duše otcova, tak i duše synova — mně patří. Duše, která hřeší, ona sama zemře.“ (Ezech. 18:4, 20) O Mesiáši neboli Kristu se u proroka Izaiáše píše, že „vylil svou duši až k smrti“. (Iz. 53:12) A Ježíš Kristus řekl: „Kdo má rád svou duši, zničí ji.“ — Jan 12:25)

Neexistují však v Písmu místa, kterým by se dalo porozumět tak, jakoby naznačovala možnost, že člověk má nesmrtelnou duši? Nikoli. Je zajímavé, že sami bibličtí učenci, kteří nejsou svědky Jehovovými, dospěli na základě vlastního studia k takovýmto závěrům. David G. Buttrick [čti: batrik], mimořádný profesor teologie na semináři v Pittsburghu, napsal v časopise Presbyterian Life [čti: lajf] (květen 1970): „Nenacházím v Písmu nic, co by podporovalo myšlenku, že duše mají ‚nesmrtelnou jsoucnost‘. „K významu slova „duše“ poznamenává tento učenec: „Když Bible používá slovo duše, znamená to obvykle ‚život‘ nebo ‚být naživu‘, a ne něco od nás odděleného. Domyslíme-li věc do konce: Když nám Bible říká, že jsme smrtelní, říká, že umíráme, že skutečně umřeme.“ V dalším pokračování své argumentace říká: „Kdybychom měli nesmrtelnou duši, nepotřebovali bychom Boha — naše nesmrtelnost by byla dostačující. Bible však odporuje těmto marným nadějím: Jsme smrtelní, a proto se musíme upnout k Bohu. Křesťané nevěří na trvalý život, nýbrž ve vzkříšení.“

Bible zřetelně objasňuje, že mrtví nejsou při vědomí. I katolické překlady podávají správně smysl Kazatele 9:10, kde je napsáno: „Všechno, co chce činit tvá ruka, to konej celou svou silou, protože není práce ani vymýšlení ani poznání ani moudrost v šeolu, v místě k němuž jdeš.“ Protože není žádná nesmrtelná duše, která by přežila smrt těla, neexistuje nic, co by bylo možno po smrti mučit v ohnivém pekle. Bohem zaslíbené vzkříšení je však ujištěním pro mrtvé, kteří jsou v pekle, že se navrátí k životu.