Hledejte Boha, pokud může být nalezen
„[Bůh] určil ustanovená období a stanovené hranice přebývání lidí, aby hledali Boha, zda by snad po něm tápali a skutečně ho nalezli.“ — Skutky 17:26, 27.
1. Proč byl Pavel neznámým mužem v neznámém městě a k čemu to vedlo?
TOHO MUŽE ve městě nikdo neznal a i jemu bylo při jeho příchodu město neznámé. Když se rozhlížel, objevil oltář, který byl zasvěcen „Neznámému Bohu“. Uctíval bys rád Boha, který by ti byl neznámý? Byla to velmi neuspokojivá situace, a to bez pochyby pociťoval i apoštol Pavel, když na své druhé misijní cestě dorazil okolo roku 50 n. l. do Athén. Jeho křesťanští bratři ho doprovodili z Bérie do Athén a podle jeho příkazu jej tam opustili. Pavel teprve krátce předtím, na příkaz z nebes, přicestoval do Makedonie, ležící severně od Athén. Zřejmě ještě nikdy v Athénách nebyl, ale pravděpodobně věděl, že toto město je střediskem učenosti a také náboženství. Byl tím znepokojen a „pobouřil se v něm jeho duch, když viděl, že je město plné model“. Jak se zachoval Pavel? Jak by ses byl zachoval ty, kdybys byl křesťanským Židem? — Skut. 16:9, 10; 17:15, 16, 23.
2. Jak může něco „neznámého“ škodlivě působit a jak se Pavel snažil změnit tuto situaci?
2 Něco „neznámého“ nemá jasné nebo „pevně stanovené“ hranice. Tato okolnost může působit škodlivě a snadno vést k neštěstí. Pokud je možno, měli bychom tedy takovou situaci změnit. Pavel to udělal. Začal seznamovat Athéňany se sebou a se svým příkazem a zároveň se sám seznamoval s nimi a s jejich způsobem myšlení. „Začal tedy rozmlouvat v synagóze se Židy a s jinými lidmi, kteří uctívali Boha, a každý den na tržišti s lidmi, kteří se tam naskytli.“ (Sk. 17:17) Jeho zkušenost, kterou učinil se Židy v Athénách, se asi příliš nelišila od toho, co zažil v jiných městech. Avšak na tržišti se sešel s mnohými, kteří se honosili svým zájmem o vědu a filosofii. „Skutečně, všichni Athéňané a cizinci, kteří zde pobývali, netrávili svůj volný čas ničím jiným, než že vyprávěli nebo poslouchali něco nového.“ (Sk. 17:21) Bylo tedy možno říci, že hledají Boha ve známých náboženských hranicích? Stěží. Podívejme se blíže na ty, kdo se scházeli na tržišti.
3. Čím byli známi epikurejci a stoikové a jak dalece vidíme i dnes stejný postoj?
3 Na příklad je zmínka o epikurejcích. Ti věřili, že hlavním účelem života je pokud možno nejvíce užít a vyvarovat se špatných následků, které s sebou přináší nemírný požitek. Pavel oznamoval „dobré poselství o Ježíši a o vzkříšení“ a tato nauka byla v odporu k jejich postoji: „Jezme a pijme, protože zítra máme zemřít.“ (Sk. 17:18; 1. Kor. 15:32) Jedinou hranicí, kterou nechtěli překročit, byla snaha vyhnout se všemu, co by ohrozilo jejich honbu za potěšením a dosažení tohoto potěšení. Ne, nehledali pravého Boha uvnitř jím stanovených hranic. I o stoicích se mluví. Ti nevěřili v osobního Boha, nýbrž představovali si spíše neosobní božstvo, z něhož vyzářila lidská duše. Pro ně znamenal ctnostný život „následovat přírodu“, protože věřili, že hmota a energie jsou základem vesmíru. Věřili, že lidské záležitosti jsou řízeny osudem. Ani oni nebyli hledači pravdy a nebyli ochotni přijmout poselství, které Pavel na Boží příkaz zvěstoval. Již při krátké úvaze není těžké vidět velkou podobnost mezi naukami těchto skupin a mnohým dnešním učením lidí, kteří se zastávají hmotařství a milují zábavy. Pro ně je Bůh mrtev, ať to říkají nebo ne, aspoň pokud jde o jejich zájem upřímně jej hledat nebo po něm tápat.
4. Proč byl Pavel veden na Areopág a jak asi smýšlel o této příležitosti?
4 Všeobecný postoj vůči Pavlovi nebyl příliš příznivý. Někteří „se s ním začali v rozmluvě přít“ a označili jej za „mluvku“ a „zvěstovatele cizích božstev“. Vedli jej k Areopágu, možná, aby jej tam vyslechli. Pavel se musel radovat z této příležitosti vydat dobré svědectví a my jsme rádi, že řeč, kterou pronesl, byla zapsána k našemu užitku. Bude nás zajímat, jak se vypořádal s problémem „neznámého“ a s tím souvisejícími otázkami hranic. Představme si, že jsme tam a že mu nasloucháme. — Sk. 17:18–22.
TEOKRATICKÉ HRANICE
5. a) Co je pozoruhodného na Pavlových úvodních slovech? b) Jak se chopil problému „neznámého“?
5 „Muži Athénští, vidím, že ve všech věcech se více nežli jiní zdáte být oddáni bázni před božstvy. Když jsem na příklad obcházel a bedlivě pozoroval vaše předměty uctívání, našel jsem také oltář, na němž bylo napsáno: ‚Neznámému Bohu‘. Proto komu nevědomky přinášíte zbožnou oddanost, toho vám zvěstuji.“ (Sk. 17:22, 23) Jak taktní jsou tato úvodní slova! Neřekl nic, co by jeho posluchače mohlo nepřátelsky naladit nebo co by vzbudilo dojem, že jsou mezi nimi názorové rozdíly. Zmínil se o jednom jejich ‚předmětu uctívání‘ a společně s nimi uvažoval o tomto zvláštním oltáři. Aniž by se dotazoval, na jakého boha při tom mysleli, začal budovat logické a přesvědčivé důkazy a přitom řadil k sobě solidní, pravdivé skutečnosti. Napřed se vzdálil od „neznámého“. Neřekl otevřeně, že je to špatné, nýbrž jednoduše vysvětlil, že bude zvěstovat toho jediného, který si zaslouží, aby byl uctíván. Všimni si, jak pokračoval.
6. Jakou pravdu vysvětluje Pavel o Božím záměru s lidmi a jejich bydlištěm?
6 Vysvětluje, že Bůh, stvořitel všech věcí, který dává život a dýchání, nebydlí v chrámech, které byly postaveny lidmi, a že nemá zapotřebí, aby mu bylo slouženo lidskýma rukama. Kdyby tím vznikl dojem, že Bůh je mimo dosah lidí, jeho další slova vyjadřují správné stanovisko. „[Bůh] učinil z jednoho člověka všechny lidské národy, aby bydlely na celém povrchu země, a určil ustanovená období a stanovené hranice přebývání lidí, aby hledali Boha, zda by snad po něm tápali a skutečně jej nalezli, neboť není ve skutečnosti nikomu z nás vzdálen.“ (Skut. 17:24–27) Jak věda, tak Bible dokazují skutečnost, že celá lidská rodina může odvozovat svůj původ od jediného člověka. Tento člověk zase obdržel svůj život a dýchání od Boha, svého stvořitele. Pak vyjadřuje Pavel zajímavou myšlenku, že hranicí bydlení člověka je ‚celý povrch země‘. Tato myšlenka je přirozeně v rozporu s ctižádostivým tvrzením, že hranicí je nebe. Člověk může cestovat atmosférou a dokonce dorazit až k Měsíci, ale nemůže tam navždy bydlet. Měl by se spokojit tím, aby žil v Bohem pevně ustanovených hranicích.
7. Co je vždy spojeno s tím, když Bůh vydá rozhodnutí nebo něco podobného?
7 Co měl Pavel na mysli, když pak řekl: „[Bůh] určil ustanovená období a stanovené hranice [doslova: „stanovené meze“] přebývání lidí, aby hledali Boha“? Všimni si slova „určil“. Když Bůh, svrchovaný Pán, vydá rozhodnutí nebo něco podobného jako nařízení, zákon či přikázání, pak je zároveň s tím určena teokratická hranice, stanovená mez nebo demarkační čára. Je tomu tak vždy, protože takovým nařízením jsou uloženy určité požadavky a povinnosti, které musí být splněny. Poslušnost vyžaduje zůstat uvnitř těchto mezí. Neposlušnost znamená, že se přejdou nebo poruší tyto hranice neboli meze, vnikne se do zakázaného území a pak se člověk proviní tím, že zasáhne do práv druhých. Další zkoumání ve světle Božího slova nám pomůže hledat Boha, ale ještě dříve si povšimněme těchto ‚ustanovených období‘ a ‚stanovených hranic přebývání lidí‘.
8. Jak byly uloženy určité hranice neboli meze, když Bůh dal Abrahamovi zaslíbení?
8 Veden Božím slovem a duchem, Pavel načrtává události po stvoření, aby ukázal, jak jediný pravý Bůh zřídil určité hranice neboli meze jak v čase, tak v místě. Jaké jsou to hranice? Ačkoli první zaslíbení a proroctví bylo dáno v Edenu, nalézáme základní článek, jakýsi odrazový můstek, v době, kdy Bůh učinil s Abrahamem smlouvu, kterou potvrdil přísahou. Jehova ji uzavřel slovy: „Prostřednictvím tvého semene si budou jistě žehnat všechny národy země, protože jsi naslouchal mému hlasu.“ (1. Mojž. 22:18) Z toho je zřejmě vidět, že Abraham ‚neuctíval nevědomky Neznámého boha‘. Zcela naopak! Také to však znamená, že národy se nemohou s úspěchem snažit, aby si žehnaly v nevědomosti a podle svých vlastních představ. Lidé mohou najít Boha a získat jeho požehnání pouze na té cestě, kterou sám ustanovil. Jak říká Izaiáš: „Hledejte Jehovu, pokud může být nalezen.“ Musíme jej také hledat tam, kde se dá nalézt, „pokud prokazuje, že je blízko“. (Iz. 55:6) Jsi ochoten jako Abraham naslouchat Božímu hlasu?
9. Jak se splnilo toto zaslíbení, při němž hrály úlohu jak časové, tak místní hranice?
9 Nyní si povšimni, jak se splnilo Boží zaslíbení a jakou úlohu přitom hrály časové a místní hranice. Bůh řekl o Abrahamově semenu: „Věz jistě, že tvé semeno bude dočasným usedlíkem v zemi, jež není jejich . . . po čtyři sta let . . . Ale ve čtvrté generaci se sem vrátí.“ Dále Jehova slíbil: „Tvému semeni dám tuto zemi, od egyptské řeky k velké řece, řece Eufratu.“ Po tomto období čtyř set let, když Izraelité, Abrahamovi potomci, přijímali Zákon na hoře Sinaj, Jehova výslovně zaslíbil: „A pevně stanovím tvé hranice od Rudého moře k moři Filištínů a od pustiny k Řece.“ Na druhé straně byli Izraelité varováni, aby při své cestě pustinou neporušili hranice jiných národů, na příklad Moábských nebo Ammonitských. To nám pomáhá porozumět, jak vhodná byla slova Mojžíšovy písně v 5. Mojžíšově 32:8: „Když Nejvyšší dával národům dědictví . . . pevně stanovil hranice národů s ohledem na počet izraelských synů.“ — 1. Mojž. 15:13–21; 2. Mojž. 23:31; 5. Mojž. 2:4, 5, 18, 19.
10. a) K jakému účelu zřídil Bůh „ustanovená období“ a „stanovené hranice přebývání lidí“? b) Jaký důvod spojený s výstrahou použil Pavel, když se opíral o tyto myšlenky?
10 Nyní lépe porozumíme, co měl Pavel na mysli, když mluvil o ‚ustanovených obdobích‘ a ‚ustanovených hranicích přebývání lidí‘. Proč to Bůh určil? Lidé často zřizují hranice, na příklad vysoké zdi, aby bránili přístup neznámým a nevítaným lidem. V tomto případě však vidíme potěšující opak. Pavel říká, že jejich účel je v tom, aby sloužili jako ukazatel cesty nebo návod lidem, „aby hledali Boha . . . a skutečně jej nalezli, neboť není ve skutečnosti nikomu z nás vzdálen“. Tato myšlenka je potvrzena poukazem na to, že člověk je svým životem a pohybem závislý na Bohu, „právě jak řekli někteří z vašich básníků: ‚Neboť my jsme také jeho potomstvo.‘“ Pak Pavel varuje, aby se nedali svést modloslužbou, formou uctívání, které spočívá na nevědomosti: „Protože jsme tedy Boží rod, neměli bychom si představovat, že se božská bytost podobá . . . něčemu, co bylo vytvořeno lidským uměním a důvtipem.“ Zatímco nasloucháme, chtěli bychom vědět, co je od nás očekáváno. A hned se to dozvídáme: „Bůh sice přehlédl časy takové nevědomosti, ale nyní říká lidstvu, že by měli všichni všude činit pokání.“ — Skut. 17:27–30.
11. Jaký byl vrchol Pavlova dokazování a o jakých teokratických hranicích se zmínil v té souvislosti?
11 Apoštol nyní rychle přichází k vrcholu svých důkazů, aspoň tak dalece, pokud je mu dovoleno mluvit. V málo slovech se navrátil až ke stvoření člověka a nyní vysvětluje, co Bůh přikazuje, aby člověk dělal, a udává k tomu důvod tím, že poukazuje na budoucnost. Proč to pokání? „Neboť [Bůh] ustanovil den, v němž má v úmyslu soudit obydlenou zemi ve spravedlnosti mužem, kterého jmenoval, a dal záruku všem lidem tím, že jej vzkřísil z mrtvých.“ (Skut. 17:31) Poznáváš teokratické hranice, totiž ustanovený „den“ a jmenovaného „muže“, za něhož Bůh ručí, že bude lidi spravedlivě soudit a vynese příznivý rozsudek nad těmi, kteří budou Boha vážně hledat? Tyto pevně stanovené časové meze se vztahují na větší věci než na „stanovené hranice přebývání lidí“, o nichž se mluví ve Skutcích 17:26. Protože chceme obdržet příznivý rozsudek, musíme získat jasnou představu o demarkační čáře mezi poslušností a neposlušností Boha a mezi tím, co je správné a nesprávné. Neurčuj si sám tuto čáru. Jak uvidíme, je k tomu zapotřebí více pečlivosti, než si myslíme, a svou úlohu hraje i srdce a mysl.
12, 13. a) Jakou všeobecnou reakci vyvolala zmínka o vzkříšení, avšak jaké byly výjimky? b) Jak dalece by mohlo být užitečné podívat se nazpět?
12 To, že Pavel mluvil o vzkříšení z mrtvých, bylo pro většinu jeho posluchačů příliš. „Začali se někteří posmívat, ale jiní říkali: ‚Chceme tě o tom slyšet ještě jindy.‘“ Dobré svědectví, které Pavel vydal, nezůstalo však bez výsledku. „Někteří muži se k němu připojili a stali se věřícími, mezi kterými byl též Dionysius, soudce soudu Areopágu, a žena jménem Damaris a další kromě nich.“ Těší nás, že víme, že někteří lidé reagovali positivně a prokázali se jako poslušní. — Skut. 17:32–34.
13 Pavel musel být při této příležitosti stručný. Protože my sami dnes nejsme pod takovým okamžitým tlakem, shledáme, že to stojí za to, abychom se ohlédli a viděli, jak a proč bylo před Pavlovými dny nutné hledat Boha, jak bylo této nutnosti učiněno zadost a jaké povinnosti na nás spočívají.
JAK A PROČ ZAČALO HLEDÁNÍ
14. a) Co bylo důvodem, že Jehova musel hledat člověka? b) Jak projevil Adam špatné svědomí, ale ukázal nějakou známku pravé lítosti?
14 Je překvapující, když zjistíme, že první místo, kde mluví Bible o hledání, není o tom, že člověk hledal Boha, ale naopak. V 1. Mojžíšově 3:9 čteme: „A Jehova Bůh neustále volal na člověka a mluvil opakovaně k němu: ‚Kde jsi?‘“ Jaká podivuhodná situace! Nebylo snad něco v pořádku? Ano, došlo ke špatnému jednání a to způsobilo, že Adam a jeho žena „slyšeli hlas Jehovy Boha, který se . . . procházel v zahradě . . ., odešli, aby se ukryli před tváří Jehovy Boha uprostřed stromoví zahrady“. Když se snažíme před někým se skrýt, bývá důvodem špatné svědomí, které v nás vyvolá strach a hanbu. Jistě znáš ten pocit. Adam jej měl, když odpověděl Bohu: „Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě, ale bál jsem se, protože jsem byl nahý, a proto jsem se skryl.“ Něco zcela jiného je bát se a mít přání ukrýt se, než litovat a snažit se obnovit dobrý vztah. Nikde není ani zmínky o tom, že by Adam a jeho manželka litovali. Mrzely je následky jejich jednání, ale nevyjadřovali lítost nebo stud pro samotný skutek. V čem pozůstávalo jejich špatné jednání? — 1. Mojž. 3:8, 10.
15. Jak byla Božím příkazem v 1. Mojžíšově 2:16, 17 určena hranice jak doslovně, tak v mravním ohledu?
15 Jak Adam, tak jeho žena přestoupili jisté teokratické hranice, a sice doslova a také obrazně neboli v mravním ohledu. Také se provinili, že zasáhli do práv druhých. Když Bůh postavil Adama do Edenu, nevyzval ho pouze, aby volně jedl ze všech stromů kromě jednoho. Naopak čteme, že „Bůh též uložil člověku tento příkaz: ‚Z každého stromu zahrady smíš jíst do sytosti. Ale ze stromu poznání dobrého a zlého, z toho nebudeš jíst, neboť v ten den, kdy z něho budeš jíst, jistě zemřeš.‘“ Ještě na dalších dvou místech to Bůh označil jako příkaz. (1. Mojž. 2:16, 17; 3:11, 17) Je zajímavé, že když se satan prostřednictvím hada ptal Evy na tento příkaz, nikdo z nich nemluvil o tom jako o příkazu, ale pouze jako o něčem, co řekl Bůh. (1. Mojž. 3:1, 3) Avšak — jak již bylo předem řečeno — příkaz vždy vytvoří jednu nebo více hranic. V tomto případě byl „strom poznání dobrého a zlého“ doslova zakázaným územím pro Adama a Evu. Neměli jíst jeho plody a ani se jich dokonce dotýkat. Strom však nebyl mimo jejich tělesný dosah, proto to byla rovněž vysoce důležitá mravní hranice, která zde byla vytýčena. Božím příkazem byla zkoušena jejich poslušnost.
16. Co způsobilo v Evině případě porušení mravní hranice a k jaké další chybě to vedlo?
16 Naslouchání hadovi vedlo k porušení mravních hranic. „Žena tudíž viděla, že . . . je potěšením pro oči, ano, že strom je žádoucí na pohled.“ Touha a přání vznikly v jejím srdci. Ačkoli právě opakovala Boží příkaz, dovolila, aby se nesprávné informace dostaly z její mysli do srdce. Byla svedena k víře, že může sama stanovit demarkační čáru a sama poznat „dobré a zlé“. Nedělá to většina lidí ve svém životě tím, že si vytvoří vlastní měřítka pro správné a nesprávné, anebo že přijímají měřítka druhých? Dělal jsi to i ty, když jsi byl druhými k tomu povzbuzován, a myslel jsi že upřímnost je dostačující vodítko? — 1. Mojž. 3:5, 6.
17. Jak následovalo porušení doslovné hranice a zásah do práv druhých?
17 Když Eva porušila mravní hranice nesprávným přáním a rozhodnutím, že bude jíst zakázané ovoce, následovalo rychle porušení doslovných hranic. „Začala tedy brát z jeho ovoce a jíst je. Potom dala z něho též svému muži, když byl u ní, a začal z něho jíst.“ (1. Mojž. 3:6) Přestoupení hranice je často spojeno se zásahem do práv druhých. V tomto případě zasáhla nejprve Eva do práv svého manžela jakožto hlavy, když se sama chopila iniciativy, ale co bylo ještě důležitější, oba zasáhli do práv Jehovy Boha, když svým činem a svým duchem neposlušnosti si zvolili svou vlastní cestu. Dobrovolně přestoupili hranice. Vědomě nedbali Boží demarkační čáry mezi tím, co je dovoleno jíst a co není dovoleno, a vytvořili si svou vlastní. Co to přineslo?
18. a) Jak hájil Bůh svá práva? b) Jak dalece bylo lidstvo postiženo Adamovou neposlušností a jaké otázky tím vznikají?
18 Když Bůh oznámil svůj rozsudek, byli Adam a jeho žena vyhnáni ze své domovské zahrady. Návrat byl znemožněn. Jehova „vyhnal člověka a postavil na východní straně zahrady Eden cheruby a planoucí ostří neustále kroužícího meče, aby střežili cestu ke stromu života.“ (1. Mojž. 3:24) To bylo nebezpečné označení hranic, pro ně nepřekonatelná překážka. Ale co bylo ještě horší, byli vyhnáni od Jehovovy tváře a přítomnosti. Jako Adamovy děti, my všichni ‚učinění z jednoho člověka‘, jsme tím velmi postiženi. Pro zděděný hřích a nedokonalost, nehledě na ‚časy nevědomosti‘, v nichž žijeme, jsme odcizeni Bohu. (Skut. 17:26, 30) Je pravda, že mezi lidmi odcizenými Bohu se pěstuje mnoho náboženství. Je mnoho náboženských společností a mnozí lidé jsou spokojeni se svým náboženstvím. Sami rozhodují mezi dobrým a zlým ve věcech náboženství nebo kde jde o mravní spornou otázku. Děláš to také? A znamená to, že neexistuje žádná naděje? Je zbytečné hledat pravého Boha a pravé náboženství? Může hledání pro nás skončit úspěšně? Podívejme se, co se stalo po vyhnání člověka z Edenu a jaké povzbuzení z toho můžeme mít.
JAK MŮŽE SKONČIT HLEDÁNÍ
19. Jaký rozdíl poznáváme mezi Adamovými prvními dvěma syny a jak dopadlo Kainovo jednání?
19 Pozorujeme-li rozdíl mezi Adamovými prvními dvěma syny, pomůže nám to v našem hledání. Každý z nich přinesl Jehovovi oběť, ale jak ukazují události, učinil to každý z jiné pohnutky. Kainova oběť pozůstávající z ‚nějakého ovoce země‘ byla asi jen formalitou, aby nebyl předstižen svým mladším bratrem Ábelem, který přinesl vybranou oběť, „několik prvotin svého stáda, ba jejich tučné kusy“. Způsobem, který není popsán, ukázal Jehova, že hleděl se zalíbením na Ábela a jeho oběť, ale „nepohlédl s žádnou přízní na Kaina a jeho oběť“. Proto „Kain se rozpálil velkým hněvem“. Pak jej Jehova laskavě varoval: „Obrátíš-li se, abys činil dobře, nebude povýšení? Jestliže se však neobrátíš, abys činil dobře, hřích číhá u vchodu a žádá si tě; a dostaneš jej ty, ano ty, pod svou moc?“ Z toho je vidět, že Kain již jednal špatně. Zřejmě hledal „povýšení“ ze sobeckého, svéhlavého postoje. Byl nebezpečně blízko překročení hranice sebeovládání. Pak ji překročil a stal se prvním vrahem. „Kain odešel od Jehovovy tváře a usadil se v zemi Útěku“, v zemi útěku před spravedlností. — 1. Mojž. 4:3–16.
20. Jak mohl Ábel získat silnou víru a s jakými dalšími dobrými vlastnostmi byla jeho víra spojena?
20 Jaký blahodárný opak, podíváme-li se na Ábela! Bůh mu nějakým způsobem ukázal přízeň. Ábel si toho byl plně vědom. Pavel zdůrazňuje tuto skutečnost, když říká: „Vírou obětoval Ábel Bohu oběť větší ceny než Kain a skrze tuto víru dosáhl svědectví, že byl spravedlivý, neboť Bůh vydal svědectví ohledně jeho darů; a skrze ni, ačkoli zemřel, ještě mluví.“ (Žid. 11:4) Ábelova víra měla dobrý základ. Nepochybně dostal přesný popis velkorysých opatření, která Jehova určil pro život v zahradě Eden. Jistě věděl, že Jehova mluvil s Adamem jako otec se synem. Byl seznámen se zaslíbením a proroctvím o rozdrcení hlavy hada, které učinil v Edenu Jehova Bůh, a choval jistou naději, že se splní, ačkoli nevěděl kdy a jak. Kromě víry a naděje měl ještě další vynikající vlastnost. Měl pravou lásku k Jehovovi, spojenou se silným pocitem věrnosti a ocenění, dosti silným, aby přemohl špatný vliv a špatný příklad svých rodičů a svého staršího bratra. — 1. Mojž. 3:15; 1. Kor. 13:13.
21. Jak nám může Ábelův příklad sloužit k povzbuzení?
21 Pro Ábela, který měl důkaz, že na něm spočívá Jehovovo požehnání, tím skončilo hledání pravého Boha. Již nemusel hledat Boha, kromě v tom smyslu, že se vždy snažil udržet si jeho přízeň v duchu pravé poslušnosti, vycházející ze srdce. Co bylo možné pro Ábela, je možné i pro tebe. Budeme hledat s důvěrou v Božím slově další vedení a povzbuzení. Mysli na to, jak Jehova pomáhal Ábelovi a jak dokonce i Kainovi podal pomocnou ruku.