Vyhlížíš dychtivě po dědictví?
„Pak král řekne těm po své pravici: ‚Pojďte vy, kteří máte požehnání mého Otce, dědičně se ujměte království, připraveného pro vás od založení světa.‘“ — Matouš 25:34.
1–3. a) Proč je dědictví, na něž máme naději, významnější než peníze nebo majetek? b) Na jaké rozdílné dědictví mají podle Bible naději ti, kdo slouží Bohu?
VÍŠ to, že máš naději na dědictví? Není to dědictví peněz, které může s sebou přinést těžkosti, dědictví, pro něž se často příbuzní znepřátelí. Naopak, u tohoto dědictví si všichni předpokládaní dědicové vzájemně pomáhají, aby každý dostal co nejvíc.
2 Apoštolové Ježíše Krista mluvili často o dědictví, na něž mají naději duchovní bratři Božího Syna, a sice stát se Kristovými spoludědici v nebesích. Ti se mají podílet na jeho královské vládě. Proto zahrnuje jejich dědictví dary neporušitelnosti a nesmrtelnosti. — 1. Kor. 6:9, 10; 15:50; Ef. 1:14; 1. Petra 1:4.
3 Avšak jsou ještě jiní, kteří mají naději na dědictví. Ježíš mluvil v jednom ze svých podobenství o lidech, kteří prokážou milující dobrotivost jeho duchovním bratrům, nebeským dědicům. Řekl těmto dobrosrdečným lidem: „Dědičně se ujměte království, připraveného pro vás od založení světa.“ Podle jeho slov to pro ně bude znamenat věčný život. Nepřijmou totéž dědictví jako nebeští dědicové, nýbrž mají žít pod tisíciletým panstvím Kristova království v jeho pozemské sféře. — Mat. 25:34, 46; Zjev. 20:4, 6.
4, 5. Jaký smysl má řecké slovo přeložené v Bibli jako „zdědit“?
4 Řecké slovo kleronomeo, které je v Bibli přeložené jako „dědit“, nevztahuje se pouze na to, co se dostane na základě příbuzenského vztahu, tak jako syn má právo na otcovské dědictví. Spíše to znamená něco, co se dostane jako odměna nebo dar, poskytnutý za věci vykonané ve víře v Jehovovo opatření skrze Ježíše Krista.
5 Všichni, kteří se na základě oběti Ježíše Krista přiblížili k Jehovovi Bohu a nyní žijí oddaným životem, mají naději na toto dědictví. Jaká je to nádherná vyhlídka! Je to dědictví, které se nedá srovnávat s žádným pozemským dědictvím, jež nám mohou zanechat naši rodiče.
TI, KTEŘÍ SE DÍVALI STALETÍ KUPŘEDU
6–8. a) Jak se dívali bohabojní lidé staré doby na toto dědictví? b) Kde a kdy doufali tito mužové, že přijmou dědictví?
6 Co bys podstoupil, abys obdržel dědictví, odměnu věčného života? Apoštol Pavel popisuje, jak se dívali věrní mužové staré doby na toto dědictví, které tehdy ještě leželo staletí v budoucnosti. O Abrahamovi napsal: „Vírou Abraham . . . poslechl a vyšel na místo . . . ačkoli nevěděl, kam jde . . . Neboť očekával město [království], jež má pravé základy a jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh.“ „Vírou Abraham . . . jako by byl obětoval Izáka.“ — Žid. 11:8–10, 17.
7 O jiném muži, který si cenil nade všechno božské dědictví, Pavel řekl: „Vírou odepřel Mojžíš, když vyrostl, nazývat se synem dcery faraónovy a raději si zvolil, aby s ním bylo špatně zacházeno spolu s Božím lidem, než aby měl dočasný požitek z hříchu, . . . neboť upřeně hleděl vstříc vyplacení odměny.“ — Žid. 11:23–26.
8 Tito mužové a mnozí jiní netoužili po pozemském dědictví v přítomném systému věcí, ale po dědictví v Božím novém pořádku. Pavel říká: „Nedostalo se jim splnění zaslíbení, ale viděli je zdaleka a zdravili je . . . Proto se Bůh za ně nestydí, že je vzýván jako jejich Bůh, neboť jim připravil město [království].“ — Žid. 11:13–16.
9. Mají svědkové Jehovovi větší jistotu, že přijmou odměnu, než bohabojní muži staré doby jen proto, že Boží nový pořádek je již blízko před námi?
9 Svědkové Jehovovi vědí, že je naděje na toto dědictví, odměnu a všichni by je chtěli přijmout. Opravdu nemusíme se ani dívat příliš daleko do budoucnosti, protože stojíme na prahu nového pořádku. Avšak je nějaké nebezpečí, že bychom mohli podceňovat nebo nevážit si dědictví, a proto bychom je nemohli přijmout? Jistě. Musíme stále dbát na to, aby láska k tomuto dědictví u nás zaujímala správné místo, aby nebyla pouze v hlavě, ale také v srdci. Aby se každý z nás mohl sám zkoumat, podívejme se na biblickou zprávu, která vyzdvihuje význam dědictví. Je to zpráva o dvojčatech Jákobovi a Ezauovi.
10. Jaké zvláště cenné dědictví měl Izák?
10 Přenesme se do doby, kdy byli ještě malí. Oba byli poučováni svým otcem Izákem a matkou Rebekou o zaslíbeném „semeni“, které má požehnat všem rodinám země. (1. Mojž. 3:15) Oba věděli, že jejich dědovi Abrahamovi bylo řečeno, že „semeno“ přijde z jeho rodové linie, skrze Izáka, a také věděli, že na jejich otci Izákovi spočívá Boží požehnání. (1. Mojž. 21:12; 22:15–18; 25:11; 26:24) Toto dědictví mělo nesmírný význam. Navíc byl Izák i velmi zámožný. Jeho synové měli také dědit jeho majetek a při tom měl prvorozený obdržet dva díly. Avšak kdo z chlapců se prokáže jako hodný dědictví — zvláště zaslíbení „semene“, které mělo vyjít z jeho rodové linie? Ezau, prvorozený, byl z lidského stanoviska ve výhodnějším postavení. — 1. Mojž. 25:25, 26.
11, 12. Popiš postoj, který měli Jákob a Ezau již ve svém mládí!
11 Biblická zpráva zní: „A hoši povyrostli a Ezau se stal mužem, který dovede lovit, mužem pole, ale Jákob mužem bezúhonným, který bydlí ve stanech. — 1. Mojž. 25:27.
12 Jak vrhají tato slova světlo na postoj hochů? Objasňují, co bylo v srdci každého z nich. Ezau byl odvážný lovec. Zdržoval se venku na poli a osvojoval si lovecké umění. Naproti tomu Jákob se staral o rodinné záležitosti. Hebrejské slovo, které je zde přeloženo jako „bezúhonný“, znamená „zdravý“, „nevinný“, „úplný“. Jákob, ačkoli nedával najevo svou sílu a své schopnosti, jak to asi dělal Ezau, nebyl slabochem, protože Jehova o něm později řekl, že měl ‚dynamickou energii‘. (Oz. 12:3) Jákob si nade vše vážil smluvního zaslíbení daného Abrahamovi a chtěl se za každou cenu od svého otce dozvědět více. Zasvětil se péči o zájmy rodiny, kterou Jehova vybral jako dědice. Chtěl zůstat v blízkosti těch, kterým Bůh žehnal, ačkoli se díval na Ezaua jako na toho, kdo je před ním, protože byl prvorozený.
13. Jak později oba chlapci jasně projevili svůj postoj k dědictví?
13 Později projevili oba chlapci ještě zřetelněji svůj postoj. Čteme:
„Jednou Jákob vařil nějaké jídlo, když Ezau přišel z pole a byl unaven. Tu řekl Ezau Jákobovi: ‚Rychle, prosím, dej mi sousto toho červeného — tady toho červeného, protože jsem unaven!‘ . . . Nato řekl Jákob: ‚Napřed mi prodej své právo prvorozeného!‘ A Ezau pokračoval: ‚Já tu skoro umírám a jaký mám prospěch z práva prvorozeného?‘ A Jákob dodal: ‚Nejprve mi přísahej!‘ A pak mu přísahal a prodal Jákobovi své právo prvorozeného. A Jákob dal Ezauovi chléb a dušenou čočku a on začal jíst a pít. Pak vstal a šel svou cestou.“ — 1. Mojž. 25:29–34.
OTÁZKA OCENĚNÍ
14, 15. Vzal Jákob sobecky Ezauovi výhodu, když koupil jeho právo prvorozeného, a jak dalece toto jednání ospravedlnilo Jehovův úsudek?
14 Byl Jákob sobecký a vzal Ezauovi neprávem výhodu? Mohlo by se to zdát. Ale uvažuj: Oceňoval Ezau skutečně nádherné věci, které byly spojeny s jeho právem prvorozeného? A že nebyl na pokraji smrti, jak řekl, je vidět z toho, že po jídle vstal a šel svou cestou. Bible říká, že „byl unaven“. Co tedy způsobilo, že Ezau tak jednal? Zpráva říká: „Tak Ezau pohrdl právem prvorozeného.“ Apoštol Pavel potvrdil tato slova, když označil Ezaua jako toho, „kdo si neváží svatých věcí, . . . který se vzdal svých prvorozenských práv výměnou za jeden pokrm“. — 1. Mojž. 25:34; Žid. 12:16.
15 To vše dokazuje, že Bůh, který předvídal charakteristické vlastnosti hochů, správně soudil, když před jejich narozením řekl jejich matce Rebece: „Starší bude sloužit mladšímu.“ — 1. Mojž. 25:23; Řím. 9:12.
16. Proč byl Jákob oprávněn přijmout od svého otce požehnání prvorozeného? Ale proč asi nic nepodnikal, aby je dostal?
16 Jákob měl nyní právo prvorozeného z dvojí strany: Božím slibem a právem koupě. Avšak ještě neměl Izákovo požehnání, které příslušelo prvorozenému. Jákob jednal i nadále nesobecky, protože nic nepodnikl, aby Ezaua předešel. Čekal nepochybně na Jehovu. Izák mezitím oslepl a nebyl si zcela vědom toho, co se dělo. Rebeka si stále ještě vzpomínala na to, co řekl Jehova před narozením hochů, a tak jistě jednala na Jehovův popud, když řekla Jákobovi, co má dělat, aby dostal požehnání.
17, 18. Ukaž, proč Rebeka a Jákob nejednali nepoctivě a že Jákob dostal požehnání s Jehovovou pomocí.
17 Někteří čtenáři Bible považují jednání Rebeky a Jákoba za podvod a nepoctivost. Ale je tomu tak? Kdo v té době opravdu zaujímal vším právem postavení prvorozeného? Kdo se staral o dědictví? Proč zatajil Ezau před svým otcem Izákem, že Jákob získal koupí právo prvorozeného, a přece se ještě snažil získat pro sebe požehnání? Je pravda, že Izák omylem myslel, že žehná Ezauovi, když žehnal Jákobovi. Ale později poznal, že Jákob a Rebeka jednali správně. Viděl v tom Jehovův zásah a tak požehnal Jákobovi znovu, tentokrát vědomě, a přitom vyjádřil proroctví o „semeni“. Pak poslal Jákoba pryč, aby ho ochránil před hněvem jeho bratra Ezaua. Navíc požehnal samotný Bůh Jákobovi, když mu zaslíbil, že „semeno“ vyjde z jeho rodové linie. — 1. Mojž. kap. 27; 28:1–4.
18 Dalším důkazem, že Jákob nesledoval sobecké zájmy, je skutečnost, že odešel z domova a nepečoval o rodinný majetek. Také nic nenasvědčuje tomu, že by byl někdy usiloval o své dva podíly. Nic pro něj nebylo cennější, než budoucí dědictví. Záleželo mu na tom, aby Bůh zachoval smlouvu s rodinou. Jeho vděčnost Jehovovi a jeho ocenění pro zaslíbení zastínily každou další úvahu.
19. a) Co cítil Jákob, když se měl opět setkat s Ezauem? b) Jaký neobyčejný zážitek měl Jákob, než se setkal s Ezauem?
19 V protikladu k nedostatku ocenění, které Ezau často projevil, dokázal Jákob znovu, jak si váží Božího dědictví, a to tím, co učinil o dvacet let později, když se vracel, aby navštívil otce. Jákob měl důvod věřit, že by mu Ezau mohl ublížit, a proto byl trochu úzkostlivý a opatrný. Poslal Ezauovi dar před průvodem své rodiny. Jestliže jej Ezau přijme, bude to znamenat, že je mezi nimi mír. Avšak dříve než se setkali, stalo se něco neobvyklého. Bible podává zprávu:
„Později té noci [Jákob] vstal a vzal své dvě manželky a své dvě služebnice a svých jedenáct mladých synů a přešel přes brod Jaboku. Vzal je tedy a převedl je přes řečiště potoka a přenesl všechno, co měl. Nakonec Jákob zůstal sám. Pak s ním začal zápasit nějaký muž, dokud nezačalo svítat. Když uviděl, že nad ním nezískal převahu, dotkl se pouzdra jeho kyčelního kloubu; a Jákobův kyčelní kloub se vymkl z pouzdra, zatímco s ním zápasil. Potom řekl: ‚Nech mne jít, protože již začalo svítat.‘ Nato řekl: ‚Nenechám tě jít, dokud mi dříve nepožehnáš.‘ Tu mu řekl: ‚Jaké je tvé jméno?‘, načež řekl: ‚Jákob.‘ Pak řekl: ‚Tvé jméno již nebude Jákob, nýbrž Izrael, protože jsi tak zápasil s Bohem a s lidmi, že jsi nakonec získal převahu.‘ A Jákob se zeptal a řekl: ‚Pověz mi, prosím, své jméno.‘ On však řekl: ‚Proč se dotazuješ na mé jméno?‘ A s tím mu tam požehnal. Proto Jákob nazval to místo Fanuel, protože, jak řekl, ‚viděl jsem Boha tváří v tvář a přece byla má duše osvobozena‘. A slunce nad ním začalo zářit, když šel kolem Fanuel, ale kulhal na nohu.“ — 1. Mojž. 32:22–31.
20. Proč zápasil Jákob celou noc s andělem?
20 To odhaluje velký rozdíl v postoji Jákoba a Ezaua vůči dědictví. Zatímco Ezau nebyl ochoten vytrpět trochu hladu v zájmu práv prvorozeného, Jákob bojoval celou noc s Božím andělem, který se zhmotnil jako muž. Jákob to udělal, aby prostřednictvím anděla dostal od Jehovy slůvko požehnání. Jákob bezpochyby věděl, že se anděl objevil pro nějaký určitý účel; věděl, že andělé, kteří se zjevili při dřívějších příležitostech, předávali požehnání nebo příkaz, kterým byla potvrzena abrahamovská smlouva. (1. Mojž. 28:10–15; 31:11–13) Proto si bezpodmínečně přál, aby s ním byl Bůh i nadále, jako byl s jeho otcem a dědem; zápasil tedy celou svou silou s andělem a nepustil jej. Jákob tím dokázal, že jeho nejsrdečnějším přáním bylo získat Boží přízeň. — Srovnej 1. Mojž. 28:20–22.
21. Proč vymkl anděl Jákobův kyčelní kloub?
21 Jákob ovšem nemohl Božího anděla přemoci nebo porazit. Událost sloužila jako zkouška, přeje-li si Jákob z celého srdce, aby se líbil Bohu. Jediným dotekem způsobil anděl ve své nadlidské síle, že se vymkl Jákobův kyčelní kloub, takže potom kulhal. To mělo Jákoba poučit, že má zůstat pokorný, a mělo mu to být ochranou. Mělo mu to připomínat, že to bylo z Boží nezasloužené dobrotivosti, ne z jeho vlastní síly nebo zásluhy, že mu Bůh požehnal a použil jej. Srovnej se zkušeností apoštola Pavla, zapsanou v 2. Korintským 12:6–10.
22. Jaká požehnání dostal Jákob tehdy pro velké ocenění dědictví a jaká na něj ještě čekají?
22 Výsledek v případě Jákoba i Ezaua by nás měl povzbudit, abychom zůstali věrní a pevně se drželi naděje na odměnu. Jákobovi bylo požehnáno, takže se stal praotcem velkého národa. Ale co bylo ještě důležitější, tento národ byl Jehovou použit pro záchranu lidského pokolení. „Semeno“, Mesiáš, přišlo z Jákobovy rodové linie. Pro svou pevnou víru ‚žije‘ Jákob v Božích očích a jistě bude vzkříšen, aby dostal své dědictví, život v pozemské sféře Božího království. Bude nepochybně jedním z ‚knížat‘, jehož dosadí Ježíš Kristus jako dozorce a pastýře svého lidu. — Luk. 20:37, 38; Žalm 45:17.
JAK SMÝŠLÍŠ O DĚDICTVÍ?
23, 24. Jaké otázky si můžeme klást a můžeme si dědictví zajistit?
23 Po úvaze o Jákobově a Ezauově životě, může se každý z nás ptát: „Co dělám se svým životem? Vážím si opravdu zaslíbeného dědictví, života v Božím novém světě? Jsem ochoten vzít na sebe nepříjemnosti v zájmu tohoto dědictví? Snažím se ze všech sil, abych je přijal?“
24 Tak jako Jákob, můžeme i my něco dělat, abychom si zajistili dědictví. Jákobova mysl a srdce byly od mládí obráceny k zaslíbením. Zřejmě věnoval čas tomu, aby se důkladně poučil, jak jednal Bůh s jeho otcem Izákem a dědem Abrahamem. Modlil se k Bohu. Těžce pracoval a prodělal mnoho zkoušek, ale vždy si zachoval mírného ducha a silnou víru.
25. Jaké otázky si můžeme klást, abychom zjistili, jsme-li si vědomi svých duchovních potřeb?
25 Jehova byl velmi laskavý, že se postaral o naše duchovní potřeby. Vážíš ti toho, jako si toho vážil Jákob? Čteš pravidelně Bibli? Čteš Strážnou věž, a to nejen studijní články, ale i ostatní? Obsahují výborná poučení, která nikde jinde nenajdeš.
26, 27. Jak si můžeme vzít příklad z Jákobovy trpělivosti, s níž čekal na Jehovu, aby dostal dědictví?
26 Jsi také tak trpělivý a nesobecký jako Jákob? Jsi ochoten sloužit Jehovovi s nerozděleným srdcem a čekat na jeho požehnání? Jákob se nerozhněval, když ve stáří sedmdesáti sedmi let dostal od svého otce radu, aby opustil jeho dům; odešel, aniž si vzal něco ze svého dědictví. Nesmýšlel tak jako ztracený syn z Ježíšova podobenství, který chtěl odejít z domova a žádal svůj dědický podíl, aby jej podle svého přání použil. Jákobovi bylo devadesát sedm let let, když se vrátil domů, ne proto, aby vznesl nárok na své pozemské dědictví, ale proto, že mu to Bůh přikázal. — 1. Mojž. 31:3.
27 Ježíš řekl: „Nikdo nezanechal dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro dobré poselství, aby se mu nedostalo nyní, v tomto časovém období, stonásobně domů, a bratrů a sester a matek a dětí a polí s pronásledováním, a v budoucím systému věcí věčného života.“ (Mar. 10:29, 30) Tak smýšlel také Jákob.
28, 29. Jak nám ukazuje Jákobův příklad, že máme mít stále upřený zrak na dědictví?
28 Nejde jen o to, sloužit Bohu s myšlenkou na omezený čas nebo s nadějí na hmotné pohodlí nebo příjemnosti, nebo o snášení nějakých zkoušek. Je nutno po celý život mít ustavičně zrak upřený na dědictví.
29 Musíme jako Jákob, který po celou noc zápasil s andělem, použít všech svých sil a dělat všechno, čeho je schopna naše ruka, abychom získali dědictví. (Kaz. 9:10) Všechno, co Jákob dělal, dělal správně a celou svou silou. Kladl také zájmy svého bližního před své vlastní zájmy. Pracoval na příklad těžce pro Lábana, svého příbuzného a zaměstnavatele. Řekl:
„Už dvacet let jsem u tebe. Tvé ovce a tvé kozy nepotrácely a nikdy jsem nejedl berany z tvého stáda. Nikdy jsem ti nepřinesl zvíře roztrhané na kusy. Já sám jsem často nesl jeho ztrátu. Ať bylo některé ukradeno ve dne nebo bylo ukradeno v noci, vyžadoval jsi je z mé ruky. Zakusil jsem, že ve dne mne stravovalo horko, v noci zima a spánek často prchal od mých očí.“ — 1. Mojž. 31:38–40.
30. Proč pracoval Jákob po dvacet let tak těžce pro Lábana?
30 Jákob nevykonal svou práci jenom proto, aby pomohl Lábanovi, ani proto, aby zbohatl, nýbrž zvětšoval svá stáda proto, aby se jednou mohl vrátit domů se svou vlastní domácností. Proč? Protože věděl, že Abraham a Izák bydleli v zemi jako cizinci a že ji Bůh nakonec dá Abrahamovým potomkům. Jákob věřil tomuto zaslíbení. Naplňovalo celé jeho srdce. Chtěl, aby jeho domácnost byla svobodná a mohla sloužit Bohu s nerozděleným srdcem. Bůh mu žehnal, takže jeho dvanáct synů se opravdu stalo základem velkého izraelského národa.
31. Jaké dílo, které se dá srovnat s Jákobovou činností konají dnes křesťané?
31 Křesťané dnes musí vykonávat dílo, které vyžaduje jejich nedílnou pozornost. Toto dílo spočívá v péči o zájmy království. Má být oznamováno dobré poselství. Je nutná věrnost. Dílo pasení musí být konáno se stejnou horlivostí a úsilím, jaké projevoval Jákob při pasení svých i Lábanových ovcí. Jako Jákobovi, i nám se vyplatí upřeně hledět vstříc budoucímu dědictví. Řecké slovo v Židům 11:26 přeložené jako „upřeně hledět vstříc“ znamená odvracet zrak od všeho jiného a mít před očima jen jeden cíl.
32. Co skutečně znamená upřeně hledět vstříc dědictví nebo odměně?
32 Když upřeně hledíme vstříc dědictví, nemůže nás nic přimět ke klopýtání. Nic nás nemůže přivést na scestí. Můžeme mít jistotu, že dostaneme nádherné dědictví, ať již v nebi — jako duchem zplození bratři Ježíše Krista — nebo v pozemské sféře království. Tuto naději má dnes většina svědků Jehovových. Obě skupiny mají stejný postoj jako apoštol Pavel, který měl naději nebeského povolání, povolání „tam nahoře“, a který napsal: „Bratři, ještě o sobě nemyslím tak, jako bych toho dosáhl; ale jedno musím říci: Zapomínám na to, co je za mnou a upínám se k tomu, co je přede mnou a neustále sleduji cíl, cenu povolání tam nahoře, kterou Bůh poskytuje skrze Krista Ježíše.“ Kéž by si všichni Boží služebníci zachovávali takový upřený pohled. — Fil. 3:13, 14.