Odolávej ‚sklonu k závisti‘
NEDOKONALÝ člověk má sklon závidět druhým jejich proslulost, úspěchy nebo bohatství. Tento sklon je tak silný, že Bible říká: „Duch, který se v nás usídlil, touží neustále se sklonem k závisti.“ — Jak. 4:5.
Ačkoli duch závisti neboli sklon k závisti ‚sídlí‘ v každém z nás, nedokonalých tvorů, Bůh tento sklon neomlouvá. Závist je odsuzována stejně jako smilstvo, nevázanost a opilství jakožto skutek těla, který brání člověku dosáhnout Božího království. (Gal. 5:19–21) Proč však projevuje Jehova Bůh tak silný odpor k závisti?
To proto, že závist pochází ze sobectví a je zcela cizí stvořitelově osobnosti, povaze a způsobu jednání. Hlavní vlastností Jehovy je láska, on uznává jako své služebníky pouze lidi, kteří projevují lásku jako on.
Závistivý, nelaskavý člověk se neraduje „s těmi, kteří se radují“. (Řím. 12:15) Může se dokonce dopustit podvodu, krádeže či nějakého jiného nepoctivého skutku. Nebo snad se snaží posmívat se předmětu své závisti tím, že výkony druhého posuzuje příliš kriticky či pochybuje o jeho schopnostech nebo pohnutkách. Tak dochází k hádce, sváru, nesvornosti, nenávisti a dokonce k mohutným sporům, kterými může být zničen dobrý vztah k našim bližním. Na tuto skutečnost poukazuje Jakub 4:1, 2, kde čteme: „Odkud pocházejí války a odkud boje mezi vámi? Což není jejich zdrojem vaše touha po smyslovém potěšení, která působí rozpor ve vašich údech? Žádáte, a přece nemáte. Dále vraždíte a jste chtiví, a přece nemůžete obdržet.“
Sklon k závisti není přirozeně pouze u lidí, kteří se snaží nepoctivým způsobem se proslavit nebo zbohatnout. Někdo na příklad může těžce pracovat a mnoho vykonat. To je chvályhodné. Avšak může to dělat pro určitý sklon k závisti. Jak to? Protože nepracuje, aby vykonal něco užitečného, nýbrž aby zastínil práci, zručnost nebo výkony druhých. Závist jej žene, aby dosáhl toho, co dosáhli druzí, ano, aby je v tom ještě předčil. To je potvrzeno slovy moudrého pisatele knihy Kazatel: „Já sám jsem viděl všechnu tu těžkou práci a všechnu tu dovednost v práci, že to znamená vzájemné soupeření; i to je marnost a honění za větrem.“ — Kaz. 4:4.
Chce-li se někdo blýsknout svou prací, je tím zatlačen do pozadí každý zájem a soucitnost pro druhé. Nebere ohled na jejich tělesné a duchovní nedostatky. Touha po soupeření a závodění nastoupí na místo přátelské spolupráce. Používá se přitom nečestné měřítko, takže při srovnání se posuzuje pouze podle kvantity, zatímco ale nedbá na kvalitu nebo upřímné, nesobecké snažení druhých. Cena člověka se posuzuje hlavně podle jeho výkonů, ne podle toho, čím sám je.
Stavět druhé lidi do stínu je ošklivý rys a ti, kteří to dělají, ‚se honí za větrem‘, za marností. Kdo mluví všude o svých výkonech a srovnává je s jinými, má sklon s nimi soupeřit a závidět jim. Snaží se udělat na ně dojem svou nadřazeností a neuznává dobré vlastnosti, které mají. Žárlivě bdí nad svým postavením, protože se bojí, že druzí mohou být také tak výkonní jako on, nebo jej dokonce předčit. Takový způsob jednání je v odporu k tomu, co Bible přikazuje křesťanům: „Nestaňme se samolibými tím, že bychom se navzájem podněcovali k soupeření a vzájemně si záviděli.“ — Gal. 5:26.
Ve sborech Božího lidu dnes musí zvláště starší dbát na to, aby si nezačali příliš mnoho myslet o sobě a o svých výkonech. To by mohlo vést k tomu, že by druhým bránili chopit se určitých předností z toho jednoduchého důvodu, že sami chtějí zůstat v popředí. Měli by stále myslet na to, že Jehova Bůh dává růst. Sbor nenáleží jednomu člověku, nýbrž Bohu. — Skut. 20:28; 1. Kor. 3:7.
Kdo (ať už jednotlivec, nebo skupina) by nebyl ochoten přenechat druhým účast na určité odpovědnosti, působil by proti vedení Božího ducha. Apoštol Pavel nabádal dozorce Timotea, aby to, co se naučil, ‚svěřoval věrným lidem, kteří zase budou dostatečně způsobilí učit jiné‘. (2. Tim. 2:2) Starší, kteří mají pravého ducha, pomáhají tedy jiným mužům ve sboru, aby rozvíjeli vlastnosti, které jsou nutné pro převzetí odpovědného postavení ve sboru. Kdyby to nedělali, protože by se snad vědomě nebo nevědomě strachovali, že tím bude omezen jejich vliv, působili by nejen proti svým vlastním zájmům, ale též proti zájmům celého sboru. Množství schopných mužů může vykonat daleko více než jednotlivec nebo jen několik jednotlivců. A čím více schopných starších má sbor, tím více znamenitých vlastností se spojuje k podpoře jeho duchovních zajmů.
Jaký by měl mít člověk postoj, aby přenechával druhým účast na přednostech, je vyjádřeno slovy, která řekl Mojžíš Jozuemu: „Žárlíš kvůli mně? Ne, přál bych si, aby všichni z Jehovova lidu byli proroky, protože Jehova by na ně vložil svého ducha!“ — 4. Mojž. 11:29.
Opačný postoj může mít vážné následky. Ježíš Kristus to během své pozemské služby stavěl apoštolům jasně před oči. Když nějaký muž — zřejmě pod vlivem Božího ducha — vyháněl démony v Ježíšově jménu, snažil se apoštol Jan i druzí, aby mu v tom zabránili, protože s nimi nechodil. Asi si mysleli, že nepatří k jejich zvláštní skupině a že by proto svými mocnými skutky ovlivňoval jejich činnost. Když to Ježíš slyšel, uvedl vše na správnou míru a varovně řekl: „Ale kdokoli přivede ke klopýtání jednoho z těchto maličkých, kteří věří, pro takového by bylo lepší, kdyby mu byl dán kolem krku mlýnský kámen, jakým otáčí osel, a kdyby byl skutečně svržen do moře.“ (Mar. 9:38–42) Ano, apoštolové mohli svým egocentrickým postojem způsobit klopýtání nových a pokorných lidí. Bůh nepovažuje takový postoj za neškodný.
Když se tedy chceme Jehovovi Bohu líbit, měli bychom považovat závist za to, čím je: za hřích proti Bohu a našim bližním, za výraz nelásky. Pro špatné plody, které závist přináší, máme dobrý důvod ji nenávidět. Tato nenávist nás nejen chrání před tím, abychom byli sami závistiví, ale i před tím, abychom nevzbuzovali u druhých závist nebo ducha soupeření.