Otázky čtenářů

● Znamenají Pavlova slova v 1. Korintským 6:1–7, že se křesťan za žádných okolností nemá soudit s tím, kdo je jeho bratr ve víře?

Inspirovaná rada apoštola Pavla zní: „Odváží se někdo z vás, kdo má něco proti druhému, jít před soud nespravedlivých lidí, a ne před svaté? Nebo nevíte, že svatí budou soudit svět? A má-li být vámi souzen svět, jste nezpůsobilí rozsoudit zcela všední záležitosti? Nevíte, že budeme soudit anděly? Proč tedy ne záležitosti tohoto života? Jestliže nyní máte záležitosti tohoto života, které mají být rozsouzeny, dosadíte za soudce ty, na které se ve sboru pohlíží svrchu? Říkám to, abyste se zastyděli. Je pravda, že mezi vámi není nikdo moudrý, který by byl schopen rozsoudit své bratry, ale bratr jde s bratrem k soudu, a to k nevěřícím? Opravdu, pak je to vaše úplná porážka, že máte mezi sebou právní pře. Proč raději nedovolíte, aby vám bylo ukřivděno? Proč se raději nedáte o něco zkrátit?“ — 1. Kor. 6:1–7.

Těmito slovy ukázal Pavel korintským křesťanům, jak je nedůsledné předkládat spory mezi křesťany světskému soudu. Soudci byli lidé, kteří se nedávali vést vznešenými zásadami Božího zákona a jejichž svědomí nebylo školeno studiem Božího slova. Protože mnozí soudcové té doby byli zkažení a dávali se podplácet, měli křesťané malý důvod věřit, že tito muži vynesou spravedlivý rozsudek. Pavel je označil jako ‚nespravedlivé lidi‘. Kdyby křesťané předkládali své spory takovým lidem, byli by ‚dosazovali za soudce‘ lidi, na které se ve sboru pohlíželo svrchu, protože se jim nedostávalo poctivosti.

Tím, že by předkládali své záležitosti ke správnému rozsouzení nevěřícím, by vlastně říkali, že nikdo ve sboru není tak moudrý, aby mezi křesťany spravedlivě rozsuzoval „záležitosti tohoto života“. To by se nedalo sloučit se skutečností, že duchem pomazaní křesťané jako nebeští spoluvládci Ježíše Krista mají soudit nejen lidi, ale také anděly. A kdyby poháněli své bratry ve víře před pohanské soudce, uvalovali by velkou potupu na Boží jméno. Škodilo by to zájmům pravého uctívání, protože lidé ve světě by byli sváděni k myšlence, že se křesťané neliší od jiných lidí, protože nejsou s to urovnat své neshody. Pro jednotlivé křesťany by bylo lepší, kdyby utrpěli osobní ztrátu, než aby škodili celému sboru tím, že by zveřejňovali své neshody.

Půjdou tedy Bohu oddaní křesťané před světské soudy, když to má nepříznivý vliv na podporu pravého uctívání nebo když to vrhá u lidí ze světa špatné světlo na pravé uctívání? Ne. Praví křesťané jsou přirozeně stejně jako všichni ostatní lidé stále ještě nedokonalí. Dělají chyby a často vznikají těžkosti v obchodních a podobných záležitostech. Avšak neshody tohoto druhu mají být urovnány uvnitř sboru, protože Boží slovo obsahuje potřebné směrnice a protože jsou ve sboru muži, kteří jsou dobře seznámeni s Biblí.

Jestliže se však křesťan zdráhá napravit těžké provinění, když je k tomu veden staršími, kteří slouží ve sboru v postavení soudců, je vyloučen. To je v souladu s Ježíšovými slovy: „Nevyslechne-li ani sbor, ať je pro tebe jako člověk z národů a jako výběrčí daní.“ (Mat. 18:17) Když například někdo podvedl své křesťanské bratry nebo se nestará v hmotném ohledu o svou manželku a své děti a nelituje takového způsobu jednání, je vyloučen ze sboru. — 1. Tim. 5:8.

Poškozený se pak může rozhodnout, chce-li se pokusit právní cestou přinutit dlužníka, kterému nyní byla odňata pospolitost, aby dal věc do pořádku. Přirozeně by měl poškozený uvážit, zda se vyplatí vynaložit čas a prostředky a jestli by přece sbor nezískal špatnou pověst, kdyby jednání jeho dřívějšího člena vyšlo na veřejnost. Jestliže křesťan, kterému se stalo bezpráví, věří, že Boží jméno neutrpí pohanu a že je bezpodmínečně nutné soudní narovnání, a je-li to v souladu s jeho svědomím, nebude jednat proti duchu rady apoštola Pavla, když soudně zažaluje někoho, kdo již nepatří ke křesťanskému sboru. Jehova Bůh trpí světské vrchnosti, aby sloužily jako jeho nástroj a stavěly před soud přestupníky zákona; ten, kterému bylo učiněno bezpráví, může použít zákonnou pomoc, když udělal ve sboru všechno, co mohl, aby uvedl věc do pořádku. — Řím. 13:3, 4.

Může se stát, že svědomí křesťana dovoluje jednat se svým bratrem ve víře před soudem. Může to být v případě, když má pojišťovna nahradit škodu. V některých zemích vyžaduje zákon, že určité záležitosti musí být projednány před soudem, jako například otevření závěti. Tím však nikdo nezíská veřejně špatnou pověst, ani není uvalena potupa na sbor. Jde-li o právní záležitosti tohoto druhu, které nepůsobí špatně na sbor, mohou se křesťané dát vést tím, co považují za stávajících okolností za nejlepší.

Avšak jestliže člen křesťanského sboru nebere ohled na to, jaký vliv má jeho jednání na dobrou pověst sboru, a nedbá-li na radu, kterou mu dává Boží slovo, nebyl by „bez obžaloby“. Takový křesťan by neměl dobré „svědectví od lidí, kteří jsou vně“, od lidí mimo sbor. (Tit. 1:6; 1. Tim. 3:7) Jistě by nebyl příkladem, který by mohli jiní napodobit, a to by působilo na přednosti, které snad má ve sboru.