Dobrý vztah vede ke sdělování myšlenek
„Protože jsme k vám. . . měli něžnou náklonnost, byli jsme velmi potěšeni, že jsme vám mohli dát nejen Boží dobré poselství, ale také své vlastní duše, protože jste se stali našimi milovanými.“ — 1. Tessalonicenským 2:8.
1. Jakou otázku si musí položit manželské dvojice a kde hledáme spolehlivou odpověď?
MŮŽETE jako manželská dvojice mluvit spolu otevřeně a bez zábran o všem? Mělo by tomu tak být. Nebo jste zjistili, že existují určité hranice nebo dokonce překážky, které vedou ke zklamání a někdy dokonce i k nepřátelství? Dějiny sdělování myšlenek jsou nesmírně zajímavé; ukazují jeho původ a dobrý základ, na němž bylo založeno. Vedení a poučení o tomto námětu nebudeme hledat v nějakém mýtu nebo legendě, ale v Božím slovu, které je jediným zdrojem spolehlivého poučení.
2. Co máme rozumět pod pojmem sdělování myšlenek a k jakému závěru docházíme?
2 Nejprve se možná zeptáte, co to znamená sdělovat si myšlenky. Znamená to mluvit o svých myšlenkách a navzájem si poskytovat informace. Následkem toho máme něco společného. Může to být pouze v rozumové oblasti, sdělujeme-li si poznatky a porozumění, ale mezi manželem a manželkou může a má mít svou úlohu i srdce, city a přání, i milující zájem o druhého. Jednoduchý a přímý způsob sdělování je mluveným slovem. Mluvíte spolu, vzájemně se dorozumíváte. Jinými slovy, dochází mezi vámi ke sdělování myšlenek, k vzájemnému porozumění a ke shodě myšlenek. Nezáleží jenom na tom, co se říká, ale také na způsobu, jak se to říká. I pohled může mít hluboký význam a může jím být sdělen cit; jistě si vzpomínáš, že tomu tak bylo v počátečním období vaší známosti. Neuvědomuješ si na základě těchto skutečností, že nejdůležitějším předpokladem dobrého sdělování myšlenek je váš dobrý vzájemný vztah?
3. a) V jakém ohledu je Bible prostředkem ke sdělování myšlenek? b) Jaké poučení nám poskytují slova u Matouše 15:1–9?
3 Dalším prostředkem ke sdělování myšlenek je psané slovo. Důkazem je to, co právě nyní čteš. Tištěná stránka ti něco sděluje. Nejlepším příkladem je ovšem Svaté písmo. Je pravda, že většina lidí, i když jsou členy křesťanstva, dnes neuznává Bibli jako Boží slovo, ačkoli je stále ještě používána při bohoslužbách. To by tě však nemělo překvapit ani odradit. Je tomu podobně jako v době Ježíšově. Farizeové a zákoníci stále tvrdili, že zastávají Zákon, ale, jak ukázal Ježíš, na prvním místě horlivě hájili tradice svých předků a tak ‚přestupovali Boží přikázání‘. Byla to snad vina Božího psaného Slova, Hebrejských písem? Nikoli. Spíše neplnili první a základní předpoklad, neboť neměli dobrý vztah oddanosti k Jehovovi. Ježíš o nich vhodně řekl slova, jež citoval z Izaiášova proroctví: „Tento lid mne ctí svými rty, ale jejich srdce je ode mne daleko vzdáleno. Je to marné, že mě ustavičně uctívají, neboť jako nauky učí lidské příkazy.“ — Mat. 15:1–9.
4. Jak můžeme dokázat, že jsme vnímaví a sdílní, a s jakým výsledkem?
4 Stejně jako dnešní duchovenstvo křesťanstva, jež má k dispozici úplnou Bibli, i tehdy věděli tito muži velmi dobře, co bylo v psaném Božím slovu, ale byli slepí a hluší vůči poselství a vůči duchu, které ho mělo zprostředkovat. V té době však byly také výjimky, a mezi dnešními výjimkami můžeš být ty. Při jedné dřívější příležitosti řekl Ježíš svým učedníkům: „Vám je poskytnuto rozumět svatým skrytým věcem nebeského království, ale oněm lidem to není poskytnuto. . . ‚Neboť srdce tohoto lidu ztloustlo a poslouchali ušima rozmrzele a zavírali oči, aby nikdy neviděli očima a neslyšeli ušima a aby smysl toho nepochopili svým srdcem a neobrátili se zpět, abych je neuzdravil.‘ Šťastné jsou však vaše oči, protože vidí, a vaše uši, protože slyší.“ — Mat. 13:11–16.
5. Co bylo nápadné při stvoření člověka ve srovnání s ostatními stvořitelskými skutky na zemi?
5 Počítáme tě k těmto šťastným výjimkám, a proto se nyní společně podívejme zpět do dějin sdělování myšlenek a sledujme, jak začalo a čemu se z toho můžeme naučit. Ve zprávě o stvoření, jež je zapsána v první knize Mojžíšově, v první kapitole, zjišťujeme, že až do šestého dne je činnost v každém dnu uvedena hebrejským slovem, které vyjadřuje, že se něco má stát. Ano, Bůh vyjadřoval své pokyny, ale dosud není zmínka o nikom, kdo by na ně reagoval. Ve zprávě o koruně pozemského tvorstva pozorujeme však nápadnou změnu, neboť čteme: „A Bůh dále řekl: ‚Udělejme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby.‘ “ Ačkoli stvořitel zaujímal postavení, v němž mohl dávat pokyny někomu podřízenému, zval nyní někoho ke spolupráci. Toto pozvání bylo řečeno přátelským, laskavým tónem; je z něho patrný dobrý vztah, šťastné společenství. Tak by tomu mělo být mezi manželskými druhy. Jsi-li manžel, mluvíš ke své manželce slovy: „Pojď, budeme spolu. . .“? — 1. Mojž. 1:3, 6, 9, 14, 20, 24, 26.
6. Jakou radu dostávají v tomto ohledu starší ve sboru?
6 Nyní zde sice pojednáváme zvláště o vztahu, který má panovat mezi manželi, ale stejná zásada platí i v jiných vztazích, také ve vztahu mezi staršími neboli dozorci a ostatními ve sborech svědků Jehovových. Ačkoli jako starší máte zvláštní odpovědnost, která s sebou nese určitou míru autority, přece by z vašeho celkového postoje a způsobu vyjadřování mělo být patrné, že zvete ke spolupráci, ne že byste pouze udíleli pokyny. Jestliže někomu pomáháme řešit problém, který vyvstal například při vydávání svědectví v určitých územích, pak je daleko lepší, řekneme-li: „Pojďme a podívejme se na ten problém společně“, než prostě říci, co je nutné dělat. Upřímný duch nesobecké a milující oddanosti by měl být patrný nejen z toho, co říkáme, ale i z tónu našeho hlasu a ze způsobu našeho jednání. Povšimni si, jak jasně a krásně to vyjadřuje apoštol Pavel ve svém dopise tessalonicenskému sboru: „Protože jsme k vám tedy měli něžnou náklonnost, byli jsme velmi potěšeni, že jsme vám mohli dát nejen Boží dobré poselství, ale také své vlastní duše, protože jste se stali našimi milovanými.“ Jaký je to krásný příklad dobrého vztahu, který vede k dobrému sdělování myšlenek slovem i činem! — 1. Tes. 2:8.
VZORNÝ PŘÍKLAD DOBRÉHO SDĚLOVÁNÍ MYŠLENEK
7. Jak Jan ukazuje, s kým Bůh mluvil, jak o tom čteme v 1. Mojžíšově 1:26?
7 Vraťme se však zpět ke svému příběhu. Víme, ke komu mluvil Jehova v době, kdy stvořil člověka? Odpověď nám pomůže ocenit hluboký význam skutečnosti, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu a podobě. Když Jan uvádí zprávu svého evangelia o Ježíši, mluví o něm jako o „Slovu“, které bylo „na počátku. . . u Boha. Všechny věci vešly v jsoucnost jeho prostřednictvím“, včetně člověka. Jan dále říká: „Tak se Slovo stalo tělem. . . a viděli jsme jeho slávu. . . a byl plný nezasloužené dobrotivosti a pravdy“; a ten, „který je v Otcově náručí, ten o něm podal vysvětlení“. Z tohoto nádherného popisu Ježíše vyzařuje pravý duch krásného vztahu, který byl spojen s živým sdělováním myšlenek. — Jan 1:1–3, 14, 18; viz též Přísloví 8:22, 30, 31.
8. Jaký je význam titulu „Slovo“ a jak platí na Krista Ježíše?
8 To rovněž vyplývá z významu titulu „Slovo“. Je to titul, který označuje nositele poselství nebo mluvčího, jakým byl na příklad v minulých dobách úředník, který stál před oknem, jež bylo zastřeno závěsem, a hlasitě sděloval ostatním poselství od krále, který seděl uvnitř za oknem a nebylo jej vidět. Titul onoho úředníka byl Kal Hatze, což znamená „hlas nebo slovo krále“. Tak i Boží Syn působil jako ústa neboli mluvčí svého Otce Jehovy. Byl hoden důvěry a jeho prostřednictvím bylo ostatním sdělováno všechno, co si stvořitel přál sdělit. Po dobu své pozemské služby věrně sloužil týmž způsobem. Při jedné příležitosti řekl: „Nemluvil jsem ze svého vlastního popudu, ale sám Otec, který mne poslal, dal mi přikázání, co mám říkat a mluvit. . . Proto věci, které mluvím, mluvím tak, jak mi je řekl Otec.“ Ve stejném postavení bude mluvit a jednat, až v bitvě armageddonské povede nebeská vojska při vykonání Božích spravedlivých soudů, neboť v této souvislosti je rovněž označen jako „Slovo Boží“. — Jan 12:49, 50; 14:10; Zjev. 19:13.
9. Který vynikající příklad nacházíme v 1. Mojžíšově 1:26 a je možné, abychom se jím řídili i dnes?
9 Uvědomíme-li si tyto skutečnosti, jak hluboce by na nás měla zapůsobit myšlenka, že člověk byl stvořen k obrazu a podobě velkého stvořitele a jeho milovaného Syna! Již skutečnost, že to můžeme ocenit a že o tom spolu můžeme mluvit, sama o sobě ukazuje, že tomu tak je. Kromě toho nám Jehova ve svém psaném Slově laskavě ukázal vzor pro dobrý vztah a sdělování myšlenek; a dokonce i po šesti tisíci letech hříchu a nedokonalosti je stále možné přizpůsobovat se tomuto vzoru. Právě o to se s Boží pomocí snaží statisíce Jehovových křesťanských svědků. Snažíte se o to i vy v manželském životě?
10. Jak a proč se těm, kteří se opírají o lidskou moudrost, nedaří skutečně řešit manželské problémy?
10 Zabývejme se tímto vzorem ještě podrobněji; poznáme, které základní rysy máme napodobovat, kterých věcí se máme vyvarovat, a je-li to nutné, které máme odstranit. To je ve skutečnosti jediný účinný způsob, jak se vypořádat s těžkostmi a problémy, zvláště v manželských vztazích, a jak je překonat. Je pravda, že existuje mnoho různých myšlenkových směrů, kterých se zastávají společenské organizace, jež se takovými problémy zabývají a jsou ochotny radit i pomáhat. Nevyslovujeme pochybnosti o jejich pohnutkách; je nutné říci, že jejich snahy v nejlepším případě představují souhrn lidské moudrosti v oblasti psychologie. V podstatě říkají, že manželství je lidský vztah a z tohoto hlediska je nutné na ně pohlížet. Neuznávají, že stvořitel má právem své místo jako původce tohoto vztahu, a odmítají uznat jej jako osobního autora svaté Bible, jež obsahuje rady a poučení pro všechny lidské vztahy. Kdo již slyšel, že by nějaký psychiatr poukázal svému pacientu nebo klientu na Svaté písmo jako na konečnou autoritu a vodítko? A kolik kněží nebo duchovních by poradilo členům svého stáda, aby se obrátili k Bibli, musí-li řešit takovéto problémy?
11. a) Z čeho je patrné, že se člověk nevyvíjel? b) Co je patrné z Adamových slov, která jsou jako první zaznamenána v 1. Mojžíšově 2:23?
11 My se však chceme vystříhat světské moudrosti a chceme hledat radu v knize, kterou opatřil velký Lékař, a budeme v ní s důvěrou hledat pomoc, „bez všech pochybností“. (Jak. 1:6) Čteme-li od 1. Mojžíšovy 1:26 dále, poznáváme zcela jasně, že se člověk nevyvíjel, jak tomu učí lidé se světskou moudrostí. Co se stalo, když Bůh „přistoupil k tomu, aby ze žebra, které vzal z člověka, postavil ženu a přivedl ji k člověku“? Adam neměl nouzi o slova. Nepřivítal ji nějakým štěknutím, jímž by vyjádřil souhlas, ani nějakým nesouhlasným vrčením. Naopak, jakmile spatřil tento nanejvýš podivuhodný a vítaný dar, tuto ideální pomocnici a doplněk, ihned nahlas vyjádřil své city. Sotva zde jen stál a díval se na ni; z toho, co řekl, spíše se zdá, že ji objal, když mluvil slova významná a plná citu:
„Je to konečně kost z mých kostí
a tělo z mého těla.
Ona se bude jmenovat žena,
neboť z muže byla vzata.“
Ano, byla to skutečná poezie, pravá co do formy i výběru slov; každý verš krásně odpovídá dalšímu a myšlenky na sebe navazují v dokonalé rovnováze. Bezpochyby by to bylo ještě zřetelněji patrné, kdybychom četli tyto verše v původní řeči. Člověk byl skutečně stvořen k Božímu obrazu — s podivuhodnou schopností sdělovat myšlenky. — 1. Mojž. 2:22, 23.
12. Jak Boží slovo končí pozváním?
12 Na prvních stránkách Božího slova nacházíme tedy zajímavou a povzbuzující zprávu o výměně myšlenek mezi jednotlivými osobami, jak v nebi, tak i na zemi. Boží slovo také nekončí nějakým velkolepě zaznívajícím vyvrcholením, ale končí pozváním v podobě důvěrného rozhovoru mezi dvěma osobami, které zřejmě k sobě měly dobrý vztah. „Ten [Kristus Ježíš], který vydává svědectví o těchto věcech, říká: ‚Ano, přicházím rychle.‘ “ Nato slyšíme, jak milovaný Jan, již v pokročilém věku, se zářícíma očima opravdově odpovídá: „Amen! Přijď, Pane Ježíši.“ Ano, čím dříve, tím lépe. Takový tón zaznívá z jeho slov. — Zjev. 22:20.
PŘEKÁŽKA JE PŘEKONÁNA
13. Jak přestupek člověka ovlivnil potřebu sdělování myšlenek i způsob vyjadřování?
13 Pokud Adam a jeho žena měli dobrý vztah ke svému stvořiteli i navzájem, neexistovaly žádné problémy. Jakmile však byl tento vztah porušen úmyslným přestupkem, ihned vznikla překážka, jež potlačovala potřebu sdělovat myšlenky. „Člověk a jeho manželka se odešli skrýt před tváří Jehovy Boha“, když slyšeli jeho hlas v zahradě. Proč? Adam řekl: „Bál jsem se.“ Nemohli již předstupovat před Boha a báli se, co by jim řekl. Ani tón, jímž spolu mluvili muž a jeho žena, nemohl být příliš srdečný. Nemáme sice zprávy o žádných podrobnostech, ale můžeme to vyvozovat z prohlášení, jímž se Adam chtěl ospravedlnit před Jehovou: „Žena, kterou jsi mi dal, aby byla se mnou, dala mi ovoce ze stromu, a tak jsem je jedl.“ Evě bylo potom řečeno: „Budeš velmi toužit po svém manželovi a on bude nad tebou panovat.“ Jak uvidíme později, slovo „panovat“ jistě poukazuje na jednu z hlavních příčin těžkostí ve sdělování myšlenek, zvláště ze strany manželky. — 1. Mojž. 3:8–16.
14. a) Co to znamená chodit s Bohem? b) Co poznáváme z výrazu „vírou“, který se opakuje v 11. kapitole Židům?
14 Znamená to, že situace je pro nás beznadějná a že nemáme žádnou vyhlídku na odstranění této těžkosti? V první knize Mojžíšově je v souvislosti s určitými lidmi uveden výraz, který naznačuje, že tomu tak není. O Enochovi a Noemovi je řečeno, že stále chodili s pravým Bohem, tedy nejen při nějaké příležitosti, ale po celý svůj život. Totéž bylo možné jistě říci také o Abelovi. (1. Mojž. 5:22–24; 6:9) Jestliže spolu dva stále chodí, musí být mezi nimi nutně také vztah na dobrém základě a nenucené sdělování myšlenek. To vyplývá také z jiného výrazu, jehož je použito na tyto tři osoby a také na mnoho jiných. V 11. kapitole Židům se Pavel zmiňuje o určitých osobách, počínaje Abelem, a říká o nich, že „vírou“ dokazovali svou věrnou oddanost a odevzdanost Bohu, neboť věřili, „že se stává dárcem odměny těm, kteří jej vážně hledají“. Tyto vlastnosti jsou podstatnou součástí vzoru, který máme napodobovat. — Žid. 11:4–6.
15. Proč Jehova odstranil překážku, která vznikla následkem hříchu, a jak bychom na to měli reagovat?
15 Jehova ve svém milosrdenství a milující laskavosti umožnil, aby překážka byla překonána, „protože on sám dobře ví, jak jsme utvořeni, a pamatuje na to, že jsme prach“. My sami však musíme mít správný postoj srdce, nebo alespoň musíme být ochotni učit se správnému postoji, protože „Jehovova milující laskavost je. . . vůči těm, kteří se jej bojí. . . a k těm, kteří pamatují na jeho příkazy, aby je plnili“. (Žalm 103:10–14, 17, 18) Nesmíme být svévolní nebo panovační. Pozorujeme-li dále lidi, o nichž se zmiňoval Pavel, pak na kladné straně vidíme dva, totiž Abrahama a Mojžíše, od nichž se můžeme mnoho naučit, studujeme-li vzor, jímž se chceme řídit.
16. a) Co je charakteristické pro vztahy? b) Jak Abraham dokázal svou víru a oddanost a k čemu to vedlo?
16 Zřídka se stává, že by nějaký vztah zůstal nezměněn, pokud se to vůbec kdy stane. Buď se dále vyvíjí, nebo ochabuje. Vývoj vztahu může být také zdravý, nebo nezdravý. Nad tím je nutné bedlivě bdít, zvláště mezi lidmi, kteří žijí v tak úzkém společenství jako manžel a manželka. Zpočátku si snad vzájemně věří a důvěřují, to však nesmí být považováno za samozřejmé. Buďte ochotni projevovat tyto dobré vlastnosti také v malých věcech. Abraham to činil po celý svůj život, jak to ukazuje zpráva, jež začíná v 1. Mojžíšově, ve 12. kapitole. Pavel se zmiňuje o třech příležitostech, kdy Abraham okamžitou poslušností dokázal, že pevně věří v Jehovu a je mu oddán: 1. opustil své domovské město a svou zemi, když byl povolán, a 2. po léta žil „dočasně v zemi. . . cizí“ a zvláště 3. okolnost, že „obětoval Izáka“. (Žid. 11:8–10, 17–19) Povšimni si, jak tuto myšlenku podpořil Jakub, když o poslední události řekl: „Vidíš, že jeho víra působila spolu s jeho skutky, a jeho skutky byla jeho víra zdokonalena, a splnil se text Písma, který říká: ‚Abraham uvěřil Jehovovi a bylo mu to počítáno za spravedlnost‘, a byl nazván ‚Jehovovým přítelem‘.“ V tomto vztahu byl patrný skutečně zdravý vývoj. Jaký to byl vzrušující závěr! Abraham měl velkou víru v Jehovu a Jehova měl ke svému příteli pevnou důvěru. — Jak. 2:21–23; 1. Mojž. 18:19; Řím. 4:16–22; Gal. 3:7–9.
17. a) Jaký vzor dal Ježíš svým následovníkům? b) Co patří k přátelství a jak to bylo patrné u Abrahama?
17 Ježíš uvedl vzor neboli příklad pravého přátelství ve spojení s dobrým sdělováním myšlenek. Důležitou součástí tohoto vzoru je skromnost, ano pokora, spolu s pohotovostí sloužit. Když byl Ježíš poslední noc se svými učedníky, umyl jim nohy a potom řekl: „Jestliže jsem tedy já vám umyl nohy, ačkoliv jsem Pán a Učitel, máte si také vy navzájem umýt nohy. Neboť jsem vám dal vzor, abyste právě jako já jsem učinil vám, také činili.“ Později téže noci jim řekl: „Jste moji přátelé, děláte-li, co vám přikazuji. Již vás nenazývám otroky, protože otrok neví, co dělá jeho pán. Ale nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám dal vědět všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (Jan 13:14, 15; 15:14, 15; Fil. 2:3) Věnoval jim svou důvěru a nic před nimi nezatajil. Podobně mluvil Jehova mnohokrát s Abrahamem jako s přítelem, a jednou velmi dlouho v důvěrném rozhovoru, kdy dovolil Abrahamovi, aby se přimlouval za Sodomu a Gomoru, jak je to zapsáno v 1. Mojžíšově, kapitole 18. Také Abrahamova manželka Sára si zaslouží, aby zde o ní byla zmínka. Byla pohotová sloužit. Projevovala víru. Bylo patrné, že má velkou úctu. A Petr říká, že vy, manželky, můžete se stát „jejími dětmi za předpokladu, že nadále činíte dobro a neobáváte se žádné příčiny hrůzy“. — 1. Petra 3:5, 6; 1. Mojž. 18:6; Žid. 11:11.
18. Čím se vyznačoval Jehovův vztah k Mojžíšovi a jak v tomto případě vyvrcholilo sdělování myšlenek?
18 Pro Abrahama byl příznačný důvěrný vztah, který měl jako ‚Jehovův přítel‘; u Mojžíše byl vynikající mimořádný způsob, jak s ním Jehova mluvil. Když Jehova káral Marii a Árona za to, že kritizovali Mojžíše, řekl: „Kdyby se vyskytl nějaký váš prorok pro Jehovu, dal bych se mu poznat ve vidění. Mluvil bych s ním ve snu. Ne tak můj služebník Mojžíš! Je mu svěřen celý můj dům. Od úst k ústům k němu mluvím, a tak mu ukazuji, a ne v hádankách; a spatřuje Jehovův zjev.“ (Jak. 2:23; 4. Mojž. 12:6–8) O mnoho let dříve, ve zprávě o tom, jak Jehova používal Mojžíšův stan, který byl postaven „daleko od tábora“, jako „stan setkání“, je řečeno, že „všechen lid viděl stát sloup oblaku u vchodu do stanu. . . A Jehova mluvil k Mojžíšovi tváří v tvář, tak jako mluvívá muž se svým bližním.“ Sdělování myšlenek dosáhlo velkolepého vyvrcholení, když na Mojžíšovu žádost „Jehova přešel před jeho tváří a prohlásil: ‚Jehova, Jehova, Bůh milosrdný a dobrotivý, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti a pravdě.‘ “ — 2. Mojž. 33:7–11, 17–20; 34:6, 7.
19. Proč měl Mojžíš tak jedinečné postavení?
19 Důvěrný způsob sdělování myšlenek mezi Jehovou a Mojžíšem byl jistě jedinečný. Jaký k tomu byl důvod? Jednak to Mojžíš velmi potřeboval, neboť byl vůdcem lidu, s nímž bylo těžké jednat, „tvrdošíjného lidu“, který byl ‚nakloněný ke zlému‘, a také proto, že on sám zachovával neochvějně věrnou oddanost Jehovovi. (2. Mojž. 32:9, 22, 25–29) A mluví se ještě o jiné vlastnosti. „Muž Mojžíš byl daleko nejmírnější ze všech lidí, kteří byli na povrchu země.“ Také v tomto ohledu byl jedinečný, a proto v závěrečných slovech o něm čteme: „Ale ještě nikdy nepovstal v Izraeli prorok jako Mojžíš, kterého Jehova znal tváří v tvář.“ — 4. Mojž. 12:3; 5. Mojž. 34:10.
SOUHRN
20, 21. a) O čem se poučujeme z nebeského příkladu vztahů a sdělování myšlenek? b) Čemu se také učíme z pozemských příkladů?
20 Co tedy můžeme souhrnem říci? Co tvoří dobrý vztah, který vede k dobrému sdělování myšlenek? První příklad, který nacházíme v inspirovaných Svatých písmech, je příklad Jehovy a jeho Syna. Od počátku měli o sebe navzájem pravý, milující zájem. ‚Jehova sám mne vytvořil jako počátek své cesty. . . měl právě mne obzvláště rád den co den a radoval jsem se před ním neustále‘. Ačkoli Jehova byl vyšší, pozval svého Syna, aby s ním spolupracoval. Syn sám projevoval vždy hluboký respekt a byl poslušný. Měli mezi sebou nejužší styk a vzájemně si důvěřovali. Byli naprosto jednotní. — Přísl. 8:22, 30; 1. Mojž. 1:26; Jan 11:42; 14:10, 11.
21 K jakému závěru docházíme, pozorujeme-li pozemské příklady, které jsou zapsány v Božím slovu? Ačkoli je tvůj partner stejně nedokonalý jako ty sám, naučte se taktně projevovat vzájemné ocenění, a to nejen v prvních dnech, ale až do vysokého věku. Chraň se před panovačným postojem, který by vznikl z pýchy a sobectví; nechtěj prosazovat pouze svou vlastní vůli a neočekávej, že se ti tvůj manželský druh přizpůsobí v každém ohledu, až do nejmenších podrobností, které skutečně nejsou důležité. Spíše se naučte spolu chodit a mluvit, buďte pohotoví přizpůsobit svůj krok i náladu druhému. Vybudujte si vzájemnou víru a důvěru a zachovávejte ji. Nejhorším nepřítelem upřímného sdělování myšlenek je podezřívání. Snažte se rozvíjet a upevňovat pouto pravého přátelství. Pěstujte a projevujte „něžnou náklonnost“ spolu s milosrdenstvím a mírností. — Fil. 1:8; 1. Tes. 2:8; Jak. 5:11.
22. Která další důležitá otázka si zasluhuje naši pozornost?
22 I když se manželské dvojice naprosto upřímně snaží činit všechny tyto věci, mohou snadno vzniknout problémy, bez ohledu na to, jsou-li oba manželé pravými křesťany nebo ne. Jak můžeme v takových případech zůstat věrní, zvláště v rozdělené domácnosti? V dalším článku najdeme odpověď na tuto otázku.