Zaujmout vyrovnané stanovisko k vyloučeným
1, 2. a) Proč právem vystupuje křesťanský sbor proti někomu, kdo působí v jeho středu nemravným vlivem, a kdo je za to zvláště odpovědný? b) Jaké je v tomto ohledu další nebezpečí?
TROCHU kvasnic může zkvasit celé těsto. Stejně může nemravný vliv určitých lidí pronikat celým sborem a zkazit jej. Proto by se sbory měly chránit před takovým vlivem a zvláště by na to měli dbát starší sboru. — 1. Kor. 5:6; Skutky 20:28–30.
2 Je opravdu nebezpečné být lhostejný k této záležitosti, jako byl lhostejný sbor v Korintě, který trpěl ve svém středu provinilce a nic nepodnikl, aby se očistil od vlivu „kvasu“. Je však ještě další nebezpečí. Jaké? Nebezpečí upadnout do druhého extrému, to je, být příliš přísný a tvrdý.
3, 4. Co znamenají slova apoštola Pavla v 2. Korintským 2:11?
3 Apoštol Pavel varoval před tímto nebezpečím ve svém druhém dopise Korintským, zřejmě (jak ukazuje souvislost) ve spojení s hříšníkem, o němž psal v prvním dopise a kterého měli ‚odstranit ze svého středu‘. (1. Kor. 5:1–5, 13) Tento provinilec bezpochyby činil pokání. Po výzvě, aby mu odpustili, protože zarmoutil celý sbor, Pavel připojuje slova: „ . . . aby nás satan nepřelstil, neboť jeho záměry nám nejsou neznámé.“ (2. Kor. 2:5–11) Co tím apoštol myslel?
4 Satanovy „záměry“ jsou pohltit pokud možno nejvíce Božích služebníků, a aby to docílil, „obchází jako řvoucí lev“. (1. Petra 5:8) Muž, kterému musela být v Korintě odňata pospolitost, byl ‚předán‘ satanovi, když byl vyloučen ze sboru a tak vyhoštěn do satanem ovládaného světa. (1. Kor. 5:5; Skut. 26:18; 1. Jana 5:19) Jako „trochu kvasnic“ působí v celém těstě, tak působil tento krvesmilník ve sboru jako „tělo“ neboli tělesný element; a tím, že jej duchovně smýšlející sbor odstranil ze svého středu, vydal „tělo“ zničení. Satanovým záměrem nebo cílem je tak dlouho pevně držet kořist, až ji zcela pohltí, to je, až člověka zcela duchovně zničí. Proto kdyby sbor — i v dobrém úmyslu — byl příliš opatrný nebo by příliš váhal přijmout kajícného hříšníka nebo by jeho přijetí zbytečně odkládal, pak by sloužil odpůrcovým záměrům. (Srovnej 2. Kor. 2:7.) Jiné překlady 2. Kor. 2:11 znějí: „Abychom nebyli oklamáni od satana, neboť nejsou nám myšlení jeho neznámá.“ (KB) „Abychom nebyli přelstěni satanem — vždyť dobře známe jeho úmysly!“ (Žilka)
5, 6. a) Jakého špatného postoje vůči vyloučeným se musí vyvarovat křesťanští starší i členové sboru? b) Znázorni to.
5 Jak starší, tak jednotliví členové sboru by se měli chránit před podobným postojem, jaký zaujímali určití rabínští pisatelé, kteří považovali pohany za nepřátele. Je správné nenávidět zlo, kterého se dopustil vyloučený, ale není správné nenávidět člověka nebo nelidsky s ním jednat. Jak již bylo řečeno, podle některých rabínských spisů neměla být poskytnuta pomoc pohanům, i když byli v nebezpečí života. Dejme tomu, že křesťan jede loďkou po jezeře a vidí, jak jiná loď, na níž jede vyloučený, se překotí, on vypadne a zoufale se snaží udržet se nad vodou. Smí být křesťan slepý k nebezpečí, v němž je tonoucí, a veslovat pryč s myšlenkou, že se před Bohem neproviňuje, protože utopený byl přece vyloučen, a proto je považován ‚za člověka z národů‘? Jistě ne. To by bylo kruté a nelidské. Nedovedeme si představit, že by se tak zachoval Ježíš Kristus, a také by se tak nezachoval žádný rozumně smýšlející Žid prvního století, kdyby viděl pohana nebo výběrčího daní v podobné situaci.
6 Uvažme však méně extrémní situaci. Co dělat, jestliže žena, která byla zbavena pospolitosti, po návštěvě sborového shromáždění, když opouští sál království, zjistí, že její auto má prázdnou pneumatiku? Měli by jí muži ze sboru, kteří vidí její potíž, odmítnout pomoc a snad to nechat dojít tak daleko, že nějaký člověk ze světa přijde a pomůže jí? I to by bylo zbytečně nelaskavé a nelidské. Takové případy se však již staly. Možná, že v tom nebyl ani tak zlý úmysl, jako pouze nedostatek vyrovnaného stanoviska.
7. Čemu se můžeme naučit z příkladu, který dal v tomto ohledu sám Jehova Bůh?
7 Chceme-li napodobovat svého nebeského Otce, měli bychom myslet na to, že projevil prvním dvěma lidem, když jim v Edenu odňal pospolitost, také určitou ohleduplnost. Opatřil jim oběma oděv. (1. Mojž. 3:21) To byla vůči nim nezasloužená laskavost. Ježíš připomněl svým učedníkům, že Jehova „působí, aby jeho slunce vycházelo nad zlými lidmi i nad dobrými a dává déšť na spravedlivé i na nespravedlivé“. (Mat. 5:45) Apoštol Pavel ukázal, že i když pohanské národy svou nezávislostí odporují Božím cestám, Jehova „nezůstal bez svědectví, že dělá dobro, když [jim] dává déšť z nebe a plodná období a naplňuje [jejich] srdce pokrmem a dobrou náladou“. (Skut. 14:16, 17) S někým se ‚nestýkat‘ nebo s ním jednat jako s ‚člověkem z národů‘ nám nebrání, abychom byli slušní, zdvořilí, ohleduplní a lidští.
CO JE DUCHOVNÍ SPOLEČENSTVÍ
8. a) Co znamená řecké slovo, které Pavel užívá v 1. Korintským 5:9, 11 a jež je přeloženo výrazem „stýkat se“? b) Co znamená udržovat s někým „pospolitost“? c) Máme společenství s přestupníky, když je napomínáme k pokání?
8 Řecký výraz, který Pavel použil pro „stýkat se“, je sloveso synanamignymi a značí „míchat nebo mísit dohromady“. Základní slovo (mignymi) je použito u Matouše 27:34, kde se mluví o vínu míchaném se žlučí, a u Lukáše 13:1, kde je popsáno, že Pilát smíchal krev s oběťmi. Rozumí se tím tedy skutečné splynutí, smíšení či sjednocení do nějaké sloučeniny nebo směsi. V tomto smyslu „stýkat se s druhými“ by pro nás znamenalo udržovat s nimi pospolitost, mít s nimi společenství. České slovo „pospolitost“ má význam „příslušnost do jediného celku, sounáležitost. . . společenství, komunita, jednota. . . společné užívání něčeho“. (Slovník spisovného jazyka českého, 1971) Mít s někým společenství či pospolitost značí považovat jej za rovnocenného, zajímat se o jeho názory, sdílet je a veřejně se k nim hlásit. Mít duchovní společenství znamená bavit se s druhým o duchovních věcech. Když však někoho nabádáme k pokání, nepřátelíme se s ním; nepodporujeme jej v jeho falešných názorech a citech, ale jednáme s ním jako s člověkem, který potřebuje nápravu.
9. a) Co rozhoduje, může-li starší sboru napomínat nebo mluvit s vyloučeným, kterého náhodou potkal? b) Proč může starší právem domluvit vyloučenému, který nejednal tak, jak je popsáno v 2. Jana 7–11?
9 Co by měl tedy dělat starší sboru, když jednoho dne náhodou potká vyloučeného — na ulici, při světském zaměstnání nebo kdekoli jinde? Bude jednat v rozporu s odnětím pospolitosti, které uložil sbor, jestliže jej osloví a povzbudí, aby se „obrátil“ a snažil se opět o usmíření se svým nebeským Otcem? Přijde na okolnosti. Jestliže vyloučený jednal jako učitelé a šiřitelé falešných nauk, popsaní v 2. Jana 7–11, když se snažil svést druhé k falešné víře nebo nemravnému jednání, nebude s ním chtít starší mít nic společného. Ale ne všichni, kteří se dostali na cestu hříchu, se stali ‚podvodníky a antikristy‘. Nepatří-li vyloučený k této třídě, nebyl by starší oprávněn na základě příkladu, který dal sám Jehova Bůh, mluvit s vyloučeným a povzbudit jej, aby se snažil získat znovu Boží přízeň? Takovou domluvou by starší nejednal proti rozhodnutí sboru o vyloučení, ale spíše by ukázal, že s ním souhlasí a podporuje je.
10–12. a) Uchovají si všichni vyloučení znaky a způsoby, kterými působili jako ‚kvasnice‘? Uveď příklad. b) Jaké okolnosti se musí brát v úvahu ke zjištění, jak je nutné chovat se k vyloučeným? c) Jak je to znázorněno v podobenství o marnotratném synovi?
10 Také si musíme povšimnout, že v 1. Korintským 5:11 nás apoštol varuje před stykem s tím, kdo „je“ smilník nebo se dopouští podobných vážných činů. Co však když ten, kdo byl z tohoto důvodu vyloučen, dříve nebo později poskytne přesvědčivé důkazy, že se vzdal svého špatného jednání? Může se říci, že stále ještě „je“ smilník nebo přestupník, který působí ve sboru jako ‚kvasnice‘?
11 Například mladý muž, kterému byla odňata pospolitost pro smilstvo, se později ožení, má rodinu a vede spořádaný život. Nebo ten, kdo byl vyloučen ze sboru pro opilství, opustí svou nectnost, a pokud vůbec pije, pije pouze střídmě. Těmito změnami mohou lidé opět získat všeobecnou vážnost. Ale snad se ještě neobrátili na sbor a nežádali oficiálně o přijetí. Není zde očividný rozdíl mezi nimi a těmi, kteří pokračují ve špatném jednání, jež přivodilo jejich vyloučení? Ti, kteří se vzdali špatných zvyků, snad stále projevují nějaké ocenění pro křesťanskou pravdu, snad se dokonce zastanou pravého křesťanského sboru, když jej někdo pomlouvá. Neměl by se na tyto okolnosti brát náležitý ohled a neměly by ovlivnit náš postoj, který máme jako členové sboru k takovým lidem?
12 Kdyby marnotratný syn z Ježíšova podobenství přišel domů opilý a snad si přivedl jednu ze svých nevěstek, otec by byl jistě reagoval jinak. Otec se však mohl právem domnívat, že syn se vrátil ze správných pohnutek. Místo aby se bál nejhoršího, doufal v nejlepší a šel vstříc svému synu, který se dostal na scestí.
13. a) Jakým způsobem se může podle výroků Jana Křtitele a apoštola Pavla lépe než slovy dokázat pokání? b) Jak se hodí tato zásada na vyloučeného?
13 I dnes bychom měli myslet na to, že nejlepším důkazem pokání nejsou formálně vyslovená slova, ale skutky. (Srovnej 1. Jana 3:18.) Když určití lidé přišli k Janu Křtiteli (jeho křest byl symbolem pokání na odpuštění hříchů), ukázal jim, že nepovažuje jejich formální jednání za nejdůležitější nebo za vše, čeho bylo zapotřebí. Vyzval je, aby šli a ‚vydávali ovoce, které odpovídá pokání‘, a pak uvedl příklady takového ovoce neboli dobrých skutků: být milosrdný a štědrý, nepodvádět nebo nevydírat nikoho, netýrat někoho a nevydávat falešné svědectví. (Mat. 3:7, 8; Luk. 3:7–14) Také apoštol Pavel nabádal lidi, „aby činili pokání a obrátili se k Bohu a aby činili skutky, které odpovídají pokání“. (Skut. 26:20) Když vyloučený přestane s nesprávným jednáním, pro které jej sbor odstranil ze svého středu jako ‚kvasnice‘, může být tato změna považována přinejmenším za známku toho, že se „obrátil“ a svého dřívějšího jednání lituje. — Skut. 3:19.
14. Jaké další možnosti má vyloučený, aby ‚vydával ovoce, které odpovídá pokání‘, a za jakých okolností může starší považovat za správné jej oslovit?
14 Vyloučený může také svou návštěvou křesťanského shromáždění, které je přístupné veřejnosti, podat důkaz o tom, že ‚vydává ovoce, které odpovídá pokání‘. Jestliže by však této příležitosti využil, aby ospravedlňoval své nesprávné jednání nebo je omlouval a aby druhé získal pro nebiblický názor, pak by se na něj hodil popis v 2. Jana 7–11. Avšak když to nedělá, nepostupuje starší proti radě Bible, když k němu jde — snad již častěji pozoroval jeho přítomnost — a promluví s ním povzbudivá slova, aby zapůsobil na jeho duchovní uzdravení a jeho návrat jako člena sboru. — Jak. 5:19, 20.
15. Co je možné dělat, když vyloučenému, který by rád navštěvoval shromáždění, brání vážné překážky?
15 V některých případech nemůže vyloučený navštívit křesťanské shromáždění, ačkoli by to rád udělal. Místo shromáždění může být dosti vzdálené a nepřístupné veřejnými dopravními prostředky. Nebo brání návštěvě shromáždění osobní poměry či zdravotní stav. V jednom takovém případě zaplatila jedna paní osm dolarů za taxi, aby mohla navštívit shromáždění. Řekla starším, že by byla ráda přítomna, ale že není možné, aby pokaždé vydala tolik peněz. Dokázala upřímnost svého přání, když šla v neděli celou cestu pěšky. Jestliže by členové sboru viděli takového člověka na jeho dlouhé cestě k místu shromáždění a měli místo ve voze, nebylo by lidské vzít jej s sebou?
16. Proč je v takovém případě nutná opatrnost a koho je proto moudré požádat o radu?
16 Když ovšem chybí důkazy pro „ovoce, které odpovídá pokání“, a je známo, že takový člověk vede stále nemravný život, je situace jiná. V tom případě by sbor mohl získat špatnou pověst, kdyby takového člověka bral s sebou nebo mu pravidelně pomáhal. Proto by bylo dobré, kdyby členové sboru, kteří znají vyloučeného, jenž potřebuje pomoc, aby mohl navštěvovat shromáždění, a přeje si, aby mu bylo pomoženo, nejprve požádali o radu starší sboru, než sami něco podniknou. — 1. Petra 2:12; 3:16.
V RODINĚ
17. Které biblické povinnosti a které vztahy trvají vzdor odnětí pospolitosti?
17 Protože odnětím pospolitosti se sborem nejsou přerušeny příbuzenské vztahy ani manželství, vyžaduje zvláštní pozornost situace, která může vzniknout v rodině. Manželka, jejíž manžel je vyloučen, není osvobozena od biblického požadavku respektovat ho jako hlavu; může ji osvobodit pouze smrt nebo biblický rozvod. (Řím. 7:1–3; Mar. 10:11, 12) Také manžel není osvobozen od povinnosti milovat svou manželku, s níž je „jedno tělo“, i když jí je odňata pospolitost. (Mat. 19:5, 6; Ef. 5:28–31) Stejně zůstávají rodiče dále pod přikázáním, aby ‚vychovávali děti v kázni a usměrňovali jejich mysl k Jehovovi‘, i když jejich synovi nebo dceři, kteří byli pokřtěni, ale jsou ještě nezletilí, musela být odňata pospolitost. (Ef. 6:4) A synové a dcery každého stáří jsou dále povinni ‚ctít otce a matku‘, i když byla jednomu z rodičů nebo oběma odňata pospolitost. (Mat. 15:4; Ef. 6:2) To není těžké pochopit, když uvážíme, že křesťané jsou podle Bible povinni projevovat příslušnou úctu i politickým činitelům tohoto světa. — Řím. 13:1, 7.
18. Jak mohou rodiče konat svou povinnost ‚vychovávat děti v kázni a usměrňovat jejich mysl k Jehovovi‘, a přece dbát na vyloučení ze sboru?
18 Členové rodiny mohou konat tyto biblické povinnosti, aniž jednají proti opatření, kterým sbor někomu z nich odňal pospolitost, pokud s ním nepěstují duchovní společenství. Avšak jak mohou rodiče poslouchat přikázání, aby vychovávali své děti v souladu s Božím slovem, když některé z jejich dětí je vyloučené? Mohou při výchově takového dítěte přesto používat Boží slovo nebo nějakou publikaci, ale v tomto případě to nedělají proto, aby se s dítětem bavili o duchovních věcech jako s ostatními dětmi, nýbrž aby je napravili. Rodiče musí sami rozhodnout, jak mají při tom postupovat. Nemusí být proto nelaskaví, ale pouze nepěstují s vyloučeným dítětem totéž schválené duchovní společenství jako s ostatními dětmi. Vyloučené děti by měly být povzbuzeny, aby byly přítomny na rodinném biblickém studiu, a tak ‚usměrňovaly svou mysl k Jehovovi‘.
19. Jak může křesťan přispět k tomu, aby jeho vyloučený manželský druh byl opět přijat, aniž jedná proti opatření sboru o odnětí pospolitosti?
19 Podobně je tomu u manželů, je-li jeden z nich vyloučen. Manželský druh, který je s ním „jedno tělo“, má právem dělat všechno, co je možné, aby vyloučenému pomohl na cestu pokání a k znovupřijetí do sboru. Nepěstovat s někým duchovní společenství neznamená nepoužívat Bibli nebo publikace vysvětlující Bibli, protože, jak jsme viděli, „společenstvím“ rozumíme vzájemnost citů a názorů a přátelskou rovnost. Jestliže nevinný manželský druh používá Boží slovo nebo biblické spisy pouze k tomu, aby vyloučeného napravil a pomohl mu, nepěstuje s ním takové společenství. Tak by mohl manžel, který si naplánuje čtení nějaké biblické látky, povzbudit svou vyloučenou manželku, aby mu naslouchala, když si předčítá. Nebo manželka, jejíž manžel byl vyloučen, by se jej mohla zeptat, jestli je ochoten naslouchat, zatímco si sama čte. Takové předčítání může ovšem vést k rozhovoru. Pak je nutné se vyvarovat duchovního společenství s vyloučeným, to je, nesdílet s ním jeho špatné názory či city nebo omlouvat nesprávné jednání, které vedlo k jeho vyloučení. (Viz knihu „Organizace, jež káže a činí učedníky“.)
20. a) Musí být otec bezpodmínečně zbaven odpovědného postavení ve sboru, jestliže dovolí vyloučenému nezletilému synovi nebo dceři, aby se opět vrátili domů? Na čem to závisí? b) V kterém případě by vznikly oprávněné pochybnosti, zda jej ponechat v tomto postavení?
20 Tu a tam se stává, že nezletilý syn nebo dcera byli vyloučeni pro nemravnost a opustili dům rodičů. Později však přišli k rozumu a prosili rodiče, aby se mohli vrátit. Záleží na rodičích, především na otci, zda to dovolí. Když jsou syn nebo dcera ochotni respektovat rodičovskou autoritu, může otec dovolit návrat a využít toho, aby dítěti pomohl k duchovnímu zdraví. Je-li otec starším nebo služebním pomocníkem, neznamená to nutně, že musí být ze svého postavení odvolán, pakliže si nadále zachoval úctu sboru. Když by se však syn nebo dcera chtěli vrátit, ale nebyli by ochotni vzdát se nemravného jednání, které vedlo k jejich vyloučení, pak by otec zřejmě neprojevoval zájem o duchovní blaho své rodiny, kdyby dovolil, aby se takový zdroj duchovní nečistoty navrátil do rodinného kruhu. Tím by vznikly oprávněné pochybnosti o jeho vhodnosti pro jakékoli odpovědné postavení ve sboru. — 1. Tim. 3:4, 5, 12.
21. Kdo má právo rozhodnout, v jakém rozsahu se stýkat s vyloučeným členem rodiny, který bydlí mimo dům? Pouze kdy by zasáhli starší sboru?
21 Pokud jde o vyloučené členy rodiny (ne nezletilé), kteří bydlí mimo dům, musí každá rodina sama rozhodnout, v jakém rozsahu se chce s nimi stýkat. Není věcí starších ve sboru, aby o tom rozhodovali. Starší musí především dbát o to, aby zabránili, aby duchovním společenstvím s lidmi, kteří museli být odstraněni jako ‚kvasnice‘, nebyly opět zaneseny tyto ‚kvasnice‘ do sboru. Jestliže tedy otec, jemuž byla odňata pospolitost, navštěvuje syna nebo dceru nebo vnoučata a je přijímán v křesťanském domě, není to věcí starších. Otec má přirozené právo navštěvovat své nejbližší příbuzné a své děti. Také když synové nebo dcery — i když jsou vyloučeni — ctí své rodiče a navštěvují je, aby se podívali, jak se jim zdravotně daří a zda něco nepotřebují, není to samo o sobě duchovní společenství.
22. Proč kromě nezletilých synů a dcer mohou být vzati do rodiny i jiní vyloučení rodinní členové a kdo o tom rozhoduje?
22 V případech, kdy vyloučený otec nebo vyloučená matka je již starý nebo potřebují zdravotní péči, může syn (nebo dcera) považovat za správné vzít ho k sobě, aby tak mohl lépe vykonávat své synovské povinnosti. Stejně se mohou rozhodnout křesťanští rodiče vzít si k sobě dospělého syna (nebo dceru), který byl vyloučen, jestliže je velmi nemocen nebo je pro úraz neschopný práce či je ve finanční tísni. To vše jsou humánní rozhodnutí, která musí učinit křesťanské rodiny, a sboroví starší nemusí zasahovat, pokud nejsou zřejmé důkazy, že by tím byl sbor vystaven zkaženému vlivu.
23. Za jakých podmínek by křesťanská rodina právem bránila v přístupu do bytu některému ze svých členů?
23 Kdyby však nějaký příbuzný, kterému byla odňata pospolitost, využíval příbuzenské vztahy, aby jednal tak, jak je popsáno v 2. Jana 7–11, pak mu křesťanští příbuzní právem odmítnou přístup do bytu a dají mu na srozuměnou, že není vítán, protože jeho návštěva sleduje cíl rozšiřovat nesprávné nauky nebo se zastávat nesprávného jednání. — Juda 3, 4; srovnej 5. Mojž. 13:6–8.
24. Pokud nejde o pokrevní příbuzné, komu by měli členové sboru moudře přenechat vedení v duchovním posilování vyloučených?
24 V případech, kdy nejde o příbuzného, mají členové sboru přenechat starším jako pastýřům stáda, aby nesli hlavní odpovědnost za napomínání a napravování vyloučených, i když ti jsou v určitém smyslu jako vracející se marnotratný syn ještě „daleko pryč“, ale je zřejmé, že chtějí jít po správné cestě. Někdy snad starší považují za dobré, aby určitý člověk pomáhal vyloučenému k návratu, snad ten, který mu původně umožňoval dojít k poznání biblické pravdy.
UŽITEK Z VYROVNANÉHO STANOVISKA
25. a) Co nám pomáhá, abychom mohli zaujmout vyrovnané stanovisko k vyloučeným? b) Jak je někdo podle 1. Korintským 5:5 ‚vydán satanovi ke zničení těla, aby duch byl zachráněn‘?
25 Držíme-li se Bible — jestliže tedy nezlehčujeme její slova, ani nečteme „mezi řádky“ to, co v ní není —, nebude pro nás těžké zaujmout vyrovnané stanovisko k vyloučeným. Myslíme pak stále na to, že vyloučení bylo provedeno proto, aby sbor byl zachován čistý a schválený Bohem, zbavený škodlivého vlivu. Takové ‚kvasnice‘ by duchovně ‚zkvasily‘ „těsto“ celého sboru. Proto sbor ‚ničí‘ hříšný tělesný vliv tím, že nekajícného provinilce odstraní ze svého středu a vydá jej satanem ovládanému světu, aby zachoval a zachránil ‚ducha‘ — to je, převládající postoj, smýšlení a hybnou sílu sboru. — 1. Kor. 5:5.
26. a) Co mohou zrcadlit členové sboru na základě svého vyrovnaného stanoviska a jak to může povzbudit a příznivě ovlivnit lidi, kteří mají přání, aby byli opět přijati do sboru?
26 Vyrovnané stanovisko nám také pomáhá, abychom v blahodárné míře zrcadlili božské vlastnosti svého nebeského Otce, který je jak spravedlivý, tak milosrdný. Vyloučení, kteří mají srdečné přání navrátit se, nemusí váhat nebo mít pochybnosti, jak jejich úsilí k návratu bude přijato. Nemusí se bát, že narazí na chladné odmítnutí nebo na lhostejnost. Poznají, že jejich postavení není beznadějné, ale že starší sboru jsou ochotni jim ukázat, co musí dělat, aby byli opět uznáni Božím sborem a měli užitek ze všech jeho opatření. Když mají starší důvod si myslet, že vyloučení v obvodu jejich sboru nevědí o této možnosti, snad budou považovat za správné tyto informace jim předat.
27. a) Co je nutné, má-li někdo být opět přijat sborem? b) Proč by měli ti, kteří touží po duchovním obnovení, projevit tuto vlastnost a podniknout nutné kroky k radosti celé Boží rodiny v nebi i na zemi?
27 Aby získali schválení ve sboru, je nutné, aby vyloučení projevili pravou pokoru. (Iz. 57:15; Jak. 4:8–10) Protože však jde o život a protože se blíží ke konci „přijatelný čas“ Boží dobré vůle a shovívavosti, neměli by se dát držet pýchou, aby se vrátili k svému nebeskému Otci, získali opět jeho přízeň a byli opět přijati do šťastné rodiny jeho duchovních dětí nebo těch, kteří se ještě jeho dětmi stanou. (2. Kor. 6:1, 2) Budou vděčni Bohu, že učinil milosrdné opatření, že jim může být odpuštěno a mohou být duchovně obnoveni, a poznají, že ‚Boží laskavost se snaží vést je k pokání‘. — Řím. 2:4.