Svoboda od strachu před duchovním nebezpečím
1. Jak musíme jednat, abychom byli prosti tohoto strachu?
CHCEME-LI být prosti strachu před duchovním nebezpečím, jak je to popsáno v Žalmu 91, musíme jednat způsobem, který je v tomto žalmu stanoven. O tomto způsobu žalmista dále říká: „Řeknu Jehovovi: ‚Ty jsi mé útočiště a má pevnost, můj Bůh, v něhož budu důvěřovat.‘“ — Žalm 91:2.
2. Kdo je označen tímto jedinečným jménem, v souladu s 2. Mojžíšovou 6:2, 3?
2 Povšimněme si, že žalmista (nebo ten, koho znázorňuje) říká Jehovovi: „Ty jsi mé útočiště a má pevnost.“ Tím ukazuje, že Nejvyšší a Všemohoucí je ten, který má jedinečné jméno Jehova. To odpovídá slovům, která Nejvyšší řekl Mojžíšovi, když se Mojžíš vrátil do Egypta: „Já jsem Jehova. Objevoval jsem se Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi jako všemohoucí Bůh, ale pokud jde o mé jméno Jehova, nedal jsem se jim poznat.“ — 2. Mojž. 6:2, 3.
3. Jakého hebrejského výrazu použil Všemohoucí, když blíže vysvětloval význam svého jména, a co to znamenalo, podle podání určitých překladů?
3 Když Všemohoucí blíže vysvětloval své jméno, řekl Mojžíšovi: „Ehveh ašér enveh.“ Tento výraz, který je v hebrejském textu 2. Mojžíšovy 3:14, znamená: „CHCI BÝT, ČÍM CHCI BÝT“ (překlad rabína Leesera); nebo: „Stanu se tím, co se mi zalíbí“ (překlad Rotherhamův); nebo: „PROKÁŽI, ŽE JSEM TÍM, ČÍM PROKÁŽI, ŽE JSEM“ (Překlad nového světa). To znamenalo, že Všemohoucí se mohl přizpůsobit poměrům svého lidu a že se mohl stát a stával (neboli prokazoval) vším, čím se potřeboval stát (neboli prokázat) v zájmu svého lidu a v souladu se svým předsevzetím. Mohl úspěšně zvládnout každou situaci a činil to. Tímto hebrejským výrazem tedy nepoukazoval na to, že existuje sám o sobě a že je věčný.
4. a) Co znamená jméno Jehova podle hebrejského slova, od něhož je odvozeno, a s ohledem na koho a na co? b) Co můžeme říci o použití tohoto jména na Krista, Božího Syna?
4 Božské jméno má vztah k tomuto výrazu. Jméno Jehova bylo učiněno ‚pamětním‘ jménem, jeho ‚pamětním jménem pro generaci za generací‘. (2. Mojž. 3:15) Podle hebrejského slova, z něhož je jméno Jehova odvozeno, znamená zřejmě „dává nastat [nebo: prokazuje se]“, totiž vzhledem k sobě samému a k tomu, čím se On chce stát neboli prokázat, a nikoli vzhledem ke stvořitelským skutkům. Která jiná inteligentní bytost, kromě Nejvyššího a Všemohoucího, mohla by si právem dát takové jméno? Ani Ježíš Kristus, Boží Syn, nepřijal takové jméno. Mohlo mu byt dáno jméno, v němž bylo Boží jméno obsaženo, totiž Ješua neboli Ježíš, což znamená „Jehova je záchrana“, ale nikdy mu nemohlo být dáno samotné jméno Jehova. — Jer. 23:6; 33:16.
5. Proč je vhodné říci o Jehovovi, že je naším „útočištěm“ a „pevností“, a která moudrá slova nacházíme v Příslovích 18:10?
5 Ti, které znázorňuje žalmista, když mluví v Žalmu 91:2, mohou tedy právem říci Jehovovi: „Ty jsi mé útočiště a má pevnost.“ Tím se pro ně stal, ovšem v duchovním smyslu, zvláště od poválečného roku 1919 n. l. Protože Jehova je neviditelný, musí mít silnou víru ten, kdo mu říká tato slova, míní je vážně a jedná podle nich. Ke komu jinému je však možné utéci do bezpečí jako do útočiště, než k Jehovovi, Nejvyššímu? Není Všemohoucí jedinou skutečnou nedobytnou a nezničitelnou pevností? Král Šalomoun napsal pod vlivem moudrosti, která mu byla inspirována, slova: „Jehovovo jméno je silná věž. Do ní utíká spravedlivý a je ochráněn.“ — Přísloví 18:10.
6. Čí jméno musíme vzývat — nyní ovšem skrze Krista — abychom byli zachráněni, a kdo je pro křesťany „útočiště“ a „pevnost“?
6 I padlí, hříšní lidé musí konečně vzývat Jehovovo jméno, aby dosáhli věčné záchrany, i když se to nyní děje prostřednictvím Ježíše Krista, Božího Syna. Předkřesťanský prorok Joel nebyl jediný, kdo to řekl. (Joel 2:32) Mluvil o tom i apoštol Petr v den letnic roku 33 n. l., kdy byl založen křesťanský sbor. (Skutky 2:21) O několik let později poukázal na to i apoštol Pavel. (Řím. 10:13) I když v dnešní době můžeme vejít do spojení s Nejvyšším a Všemohoucím pouze prostřednictvím Ježíše Krista, jeho prostředníka, Jehova je a zůstává naším útočištěm, naší nedobytnou pevností. — Sof. 3:12.
BŮH, V NĚHOŽ MÁME DŮVĚŘOVAT
7–9. a) Proč použití výrazu „můj Bůh“ v Žalmu 91 nevylučuje uplatnění tohoto žalmu na Ježíše Krista? b) Co zvolal pochybující Tomáš před vzkříšeným Ježíšem a co dokázal Jan tím, že pojal tuto okolnost do svého evangelia?
7 Pro žalmistu byl Jehova více než jen útočištěm a pevností. Celé jeho prohlášení Jehovovi zní: „Ty jsi mé útočiště a má pevnost, můj Bůh, v něhož budu důvěřovat.“ — Žalm 91:2.
8 Výrazem „můj Bůh“ žalmista označil Jehovu jako božskou bytost, kterou uctívá. Ježíš Kristus sám vhodně použil tohoto výrazu na Jehovu. Výraz „můj Bůh“ také nevylučuje použití Žalmu 91 na Ježíše Krista. Krátce před svou smrtí na popravčím kůlu za Jeruzalémem citoval Ježíš Žalm 22:1 (22:2, KB), když volal ke svému nebeskému Otci: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?“ (Mat. 27:46; Mar. 15:34) Když Ježíš po svém vzkříšení z mrtvých dovolil apoštolu Tomášovi, aby se podíval na stopy po hřebech na jeho rukách a nohách, řekl Tomáš překvapeně: „Můj Pane a můj Bože!“, ale Ježíš porozuměl tomuto Tomášovu zvolání správně a správně mu také rozuměl apoštol Jan. Když Jan zapsal ve svém evangeliu tuto okolnost, nechtěl tím vyjádřit myšlenku, že Ježíš je Jehova Bůh nebo „Bůh Syn“ podle učení trojice; ihned po odpovědi, kterou dal Ježíš Tomášovi, vysvětlil Jan, proč zapsal Tomášovo zvolání:
9 „Ježíš . . . prováděl před učedníky také mnoho jiných znamení, která nejsou zapsána v tomto svitku. To však bylo zapsáno proto, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Boží Syn [nikoli ‚Bůh Syn‘]“. — Jan 20:26–31; Mat. 16:16.
10. a) Ke komu vystupoval Ježíš podle poselství, které vzkázal svým bratrům prostřednictvím Marie Magdalény? b) Před jakou naukou nás chrání uctívání Jehovy, jediného pravého a živého Boha?
10 Týden před touto událostí s Tomášem mluvil vzkříšený Ježíš s Marií Magdalénou blízko hrobu, kam bylo položeno jeho mrtvé tělo, a řekl jí: „Jdi . . . k mým bratrům a řekni jim: ‚Vystupuji ke svému Otci a k vašemu Otci a ke svému Bohu a k vašemu Bohu.‘“ (Jan 20:17) Nebeský Otec byl Bohem jak pro Ježíše, tak i pro Ježíšovy učedníky. Inspirované biblické texty často označují Ježíše Krista jako „Syna Božího“, ale nikdy jako „Boha Syna“. (Mat. 14:33; 27:40, 43, 54; Mar. 1:11; 5:7; 15:39; Luk. 1:35; Jan 1:34, 49; 5:25; 10:36; 11:4, 27; Skut. 9:20; Zjev. 2:18 atd.) Uctívání Jehovy, Nejvyššího a Všemohoucího, jediného pravého a živého Boha (Jan 17:3), nás tedy chrání před uctíváním falešného boha trojice a před jinými pohanskými způsoby uctívání. Jehova je Bůh, v něhož máme důvěřovat.
11. Komu důvěřoval Pavel, Ježíš, žalmista i pisatel Přísloví?
11 Apoštol Pavel řekl: „Bylo to proto, abychom důvěřovali nikoli sami v sebe, ale v Boha, který křísí mrtvé. Z tak velké věci, jako je smrt, nás vyprostil a vyprostí.“ (2. Kor. 1:9, 10) A v Židům 2:13 jsou Ježíši Kristu do úst vložena slova z Izaiáše 8:17, 18, kde je napsáno: „A opět: ‚Budu v něho důvěřovat.‘ A opět: ‚Hle! Já a malé děti, které mi dal Jehova.‘“ Nesmíme důvěřovat sami v sebe ani v jiné smrtelné lidi: „Nevkládejte důvěru v urozené ani v syna pozemského člověka, u něhož není záchrana . . . šťastný je ten, jehož pomocí je Bůh Jákobův, ten, který svou naději vkládá v Jehovu, svého Boha.“ (Žalm 146:3–5) Také moudrý král Šalomoun se vyjádřil o tomto bezpečném pravidle jednání, když řekl: „Důvěřuj v Jehovu celým svým srdcem a nespoléhej se na své vlastní porozumění.“ — Přísl. 3:5.
12. Důvěřujeme-li Jehovovi jako Bohu, jaký vztah musíme mít k jeho slovu, přikázáním a k jeho uctívání?
12 Důvěřovat v Boha, jehož jméno je Jehova, znamená tedy neochvějně se držet jeho uctívání a neuzavírat žádné kompromisy s Velkým Babylónem, světovou říší falešného náboženství. (Zjev. 17:1 až 18:24) ‚Důvěřovat Jehovovi jako Bohu‘ znamená plně věřit celému Písmu svatému, které Jehova inspiroval svým svatým duchem, a zachovávat jeho přikázání, jak to činil jeho Syn, Ježíš Kristus. Znamená to žárlivě bdít nad tím, aby uctívání Jehovy nebylo smíšeno s lidskými tradicemi a světskými zvyky.
13. a) Které čtyři faktory společně působí k naší ochraně podle úvodních dvou veršů Žalmu 91? b) Ve které zvláštní době pro nás společně působily tyto čtyři božské vlastnosti a kde jsou znázorněna nebezpečí, před nimiž jsme chráněni?
13 Pozastavme se nyní na okamžik a povšimněme si, že v prvních dvou verších Žalmu 91 jsou uvedena čtyři významná označení pro toho jediného, jehož uctíváme, a také čtyři důležité věci, které jsou s těmito označeními spojeny: (1) Nejvyšší a jeho „skrýše“, v níž je možno bydlet; (2) Všemohoucí a jeho „stín“, v němž můžeme mít příbytek; (3) Jehova a jeho útočiště a pevnost a (4) Bůh a jeho důvěryhodnost. To je skutečně nepřekonatelná kombinace činitelů, jež všechny přispívají k ochraně a záchraně pravých ctitelů, kteří splňují odpovídající požadavky. Tato nesrovnatelná kombinace božských vlastností působí již po všechna ta minulá desetiletí „času konce“ přítomného systému věcí, a proto se až dodnes těšíme z podivuhodné duchovní ochrany. Nyní žalmista dále ukazuje, jak to sloužilo k naší duchovní ochraně, upozorňuje nás na nebezpečí, před kterými jsme byli uchráněni, a pomáhá nám, abychom si toho vážili.
NEBEZPEČNÁ „PAST PTÁČNÍKOVA“
14, 15. a) Jak máme chápat slova ze Žalmu 91:3 a proč? b) Jaké podobné přirovnání používá David v Žalmu 124 a na koho se toto přirovnání vztahuje?
14 Žalmista dále ukazuje, že to, o čem mluvil v prvních dvou verších, pravdivě odpovídá skutečnosti. Říká: „Neboť on sám tě vysvobodí z pasti ptáčníkovy, z moru, který působí neštěstí.“ — Žalm 91:3.
15 Tato slova jsou obrazná, symbolická, protože my sami nejsme doslovní ptáci, kterým by hrozilo nebezpečí, že by se dostali do pasti doslovného „ptáčníka“. Jsme zde však přirovnáváni k ptákům „v samotném stínu Všemohoucího“. Žalmista David přirovnal sám sebe a své druhy k ptákům, kteří skutečně upadli do pasti, ale byli z ní vysvobozeni. V Žalmu 124:1–8 řekl: „Řekni nyní, Izraeli: ‚Kdyby se již dříve neprokázalo, že Jehova je s námi, když lidé povstali proti nám, potom by nás dokonce zaživa pohltili . . . Požehnaný buď Jehova, který nás nevydal jako kořist jejich zubům. Naše duše je jako pták, jenž unikl z pasti těch, kteří kladou návnadu. Past se polámala a my sami jsme unikli. Naše pomoc je ve jménu Jehovy, který udělal nebe i zemi.‘“ V tomto případě ti, „kteří kladou návnadu“, nejsou doslovní „ptáčníci“, a „pták“, který unikl z jejich polámané pasti, nebyl doslovný pták, ale „naše duše“, duše neboli život izraelského národa.
16. Jak se v dnešní době splnil Žalm 124 a existuje nebezpečí, že by bylo možno padnout ještě do nějaké jiné „pasti“?
16 Ve splnění tohoto prorockého žalmu Jehova Bůh polámal past, do které upadl pomazaný ostatek duchovních izraelitů. Tuto past nastražil Velký Babylón se svými pomocníky z politických, soudcovských a vojenských kruhů. Na jaře poválečného roku 1919 polámal Jehova tuto past pro ostatek, který činil pokání, nepřipustil, aby „ti, kteří kladou návnadu“, symboličtí ptáčnici, rozsápali „ptáka“ v pasti. Nato byl osvobozený ostatek duchovních izraelitů vzat do „skrýše Nejvyššího“ a do „stínu Všemohoucího“. Ještě však existuje „past“, kterou pro ostatek nastražil „ptáčník“, a Jehova proto musí ostatek chránit, aby do ní nebyl chycen.
17. Kdo je podle výkladů v uvedených vydáních Strážné věže z roku 1904 a 1927 symbolický „ptáčník“ neboli „ten, který klade návnadu“?
17 Kdo tedy je ten „ptáčník“ a co je jeho „past“? Již dávno bylo jasně poznáno, že tímto symbolickým „ptáčníkem“ je satan, ďábel; tento názor je jednotný. Již ve vydání Strážné věže z 1. března 1904 (angl.) vysvětloval článek nazvaný „Pod jeho křídla!“ Žalm 91:3; o „pasti ptáčníkově“ je tam řečeno, že to jsou „satanovy svody, jimž padnou za oběť všichni, kteří nejsou chráněni“. (Str. 74, sloupec 2.) Shodný názor je v daleko pozdější Strážné věži, v níž je řečeno: „Zdá se jisté, že ‚ptáčník‘, kterého zde jmenuje prorok, je ďábel, a že jeho past spočívá v metodách, které používá, a v jeho organizaci, která působí mnoha rozmanitými, podvodnými způsoby, aby do ní byli polapeni ti, kteří tvrdí, že jsou služebníky nejvyššího Boha.“ (Strana 231, odst. 37 Strážné věže z 1. srpna 1927, angl., v níž první ze tří článků pojednává o Žalmu 91 [podle Authorized Version].) Ze všech v Bibli uvedených symbolických „ptáčníků“ neboli „těch, kteří kladou návnadu“, je satan ďábel ten nejvýznamnější.
18. Koho Jeremiáš a Ozeáš přirovnávají k ptáčníkovi a jaké jsou jejich metody?
18 U Jeremiáše 5:26 je popsána metoda symbolického ptáčníka: „Neboť mezi mým lidem byli nalezeni zlí lidé. Neustále slídí, jako když se plíží ptáčníci. Nastražili zkázonosnou past. Jsou to lidé, které chytají.“ Jakým způsobem si počínali v odpadlém Efraimovi (desetikmenném království) falešní proroci jako ptáčníci, o tom se dovídáme u Ozeáše 9:8, kde je řečeno: „Pokud jde o proroka, ptáčníkova past je na všech jeho cestách.“ Velký „ptáčník“, neboli „ten, který klade návnadu“, satan ďábel, se vydal chytat lidi, ty, kteří bydlí ve „stínu Všemohoucího“.
19. Co je symbolická „past“ velkého „ptáčníka“?
19 Co je jeho symbolická „past“, z níž Jehova Bůh vysvobozuje lidi a před kterou jsou v bezpečí všichni, kteří zůstávají ve „skrýši Nejvyššího“? Symbolická „past“, kterou nastražil satan ďábel pro ty, kdo důvěřují v Jehovu Boha jako ve své „útočiště“ a „pevnost“, je pozemská organizace, která odporuje organizaci Boží, totiž satanova viditelná organizace. Do této „pasti“ se Boží velký odpůrce snaží vlákat Jehovovy ctitele a držet je v ní jako oběť, aby se duchovně úplně zhroutili a byli nakonec zničeni.
20. a) Odkdy bylo obzvláště poukazováno na to, že Bůh má organizaci, a k čemu patří ten, kdo nepatří k organizaci Boží? b) Ke které organizaci patřil Ježíš a jeho učedníci, jak to Ježíš sám řekl?
20 Zvláště od roku 1922 bylo na základě inspirovaného Písma poukazováno na to, že Jehova Bůh má organizaci, k níž patří také organizovaný „ostatek“ na zemi. Dále bylo poukazováno, že existuje nepřátelská organizace, organizace satanova, která se skládá z části neviditelné, démonské, a z části viditelné, která je na zemi. Bylo ukázáno, že ten, kdo nepatří k viditelné organizaci Jehovově, patří k organizaci odpůrce. Ježíš Kristus, na něhož se Žalm 91 vztahuje v první řadě, patřil k organizaci Jehovově. K této božské organizaci patřili také jeho věrní učedníci. Proto v modlitbě, kterou pronášel před svými jedenácti věrnými apoštoly, řekl Bohu: „Nejsou částí světa, stejně jako já nejsem částí světa.“ (Jan 17:14, 16) Řekl, že proto je bude svět nenávidět. — Jan 15:18–20.
21. 22. a) Co je obvykle používáno jako vnadidlo do pasti a jakého lákadla používá velký ptáčník? b) Co napsal Jan pod Boží inspirací jako výstrahu před touto klamnou návnadou?
21 Člověk nebo zvíře obvykle upadne do pasti nevědomky. Lovec obvykle nastraží nějaké vnadidlo, aby přilákal nic netušící oběť do pasti, která se uzavře, jakmile se oběť zakousne do návnady. „Ptáčník“, satan ďábel, je velkým lovcem, který chytá na vnadidla. Jaké návnady používá, aby přilákal lidi do své viditelné světské organizace, aby se v ní ocitli jako oběť v pasti? Vnadidlem jsou sobecká lákadla tohoto světa, jeho slibné příležitosti, jak sobecky získat bohatství, slávu, postavení a moc. Jehova Bůh varoval před těmito svůdnými vnadidly, když inspiroval křesťanského apoštola Jana, aby těm, kteří přebývají „v samotném stínu Všemohoucího“, napsal:
22 „Nemilujte svět ani věci ve světě. Jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska, protože všechno ve světě — žádost těla a žádost očí a okázalé vystavování vlastních prostředků k životu — to nepochází od Otce, ale pochází ze světa. Nadto svět pomíjí a stejně i jeho žádost, ale kdo činí Boží vůli, zůstává navždy.“ — 1. Jana 2:15–17.
23. a) Proč nechceme jednat jako Démas, o němž se zmínil Pavel? b) Z jaké pasti jsme se dostali tím, že jsme uposlechli výzvy ve Zjevení 18:4, a z čeho se nyní těšíme?
23 Dnes, devatenáct set let od doby, kdy Jan napsal tato slova, je bezprostředně blízko konečné zničení organizace satana ďábla, která se podobá pasti. My jsme opustili satanovu viditelnou organizaci a bydlíme nyní „ve skrýši Nejvyššího“; proč bychom se měli dát zlákat, abychom se vrátili do této organizace, která je odsouzena k zániku? Nechtěli bychom se podobat někdejšímu křesťanu Démasovi, o němž apoštol Pavel v posledním dopise před svou smrtí řekl: „Démas mne opustil, protože miloval přítomný systém věcí, a šel do Tessaloniky.“ (2. Tim. 4:10) Náboženský Velký Babylón, k němuž patří také křesťanstvo, padl do satanovy pasti — do jeho viditelné organizace —, je v ní pevně držen a brzy s ní zanikne. My jsme uposlechli Boží výzvu ve Zjevení 18:4 a vyšli jsme z Velkého Babylónu i ze satanovy pasti, v níž je Velký Babylón chycen. Nevrátíme-li se tam zpět, můžeme se nadále těšit z požehnaných výsledků toho, že jsme byli vysvobozeni z „pasti ptáčníkovy“. Ve „stínu Všemohoucího“ se těšíme duchovní ochraně.
„MOR, KTERÝ PŮSOBÍ NEŠTĚSTÍ“
24, 25. a) Co spojuje žalmista ve stejném verši s pastí ptáčníka? b) Co je tím znázorněno a proč je to vhodný symbol?
24 Ve stejném verši, v němž žalmista mluví o „pasti ptáčníkově“, zmiňuje se ještě o něčem jiném, co by mohlo ohrozit naše duchovní bezpečí: Smrtelný mor, který je velmi nakažlivý a snadno přenosný. Říká: „On sám tě vysvobodí z pasti ptáčníkovy, z moru, který působí neštěstí.“ — Žalm 91:3.
25 Ptáčníkova „past“ je symbolická a stejně symbolický je i „mor“, který působí neštěstí. Žalmista uvádí pod inspirací obě tyto věci do souvislosti, a proto dnešní symbolický mor je něco, co působí společně s ptáčníkovou pastí, totiž se satanovou viditelnou, pozemskou organizací. Tento symbolický „mor“ je ve skutečnosti vytvářen a pěstován v satanově sobecké světské organizaci. Tento nakažlivý „mor“, který zuří jako bouře po celé zemi, je nacionalismus.
26. Odkdy jsou národy ovládány nacionalismem a co řekl nedávno historik Toynbee o nacionalismu?
26 Historikové si povšimli, že národy jsou od první světové války (1914–1918) ovládány duchem nacionalismu. To je také přirozené, neboť spojenci vedli tuto válku „v zájmu sebeurčení národů“. 21. listopadu 1972 řekl anglický historik Arnold Toynbee:
„Pod vlivem nacionalismu se od druhé světové války zdvojnásobil počet svrchovaných, nezávislých jednotlivých států a jejich průměrná velikost se tak zmenšila o polovinu... Strategické a hygienické problémy lidstva jsou celosvětové a jsou také naléhavé; vlády jednotlivých států je nemohou vyřešit. Vyžadují ustanovení celosvětové vlády, která by měla odpovídající moc. Lidstvo může přežít jedině tehdy, bude-li politicky jednotné, ale v nynější době vzniká stále více jednotlivých států. Zešíleli jsme?“
27. Jak dalece se podobá nacionalismus „moru, který působí neštěstí“?
27 Satan ďábel, kterého Ježíš Kristus označil jako „vládce tohoto světa“, nese odpovědnost za tuto vlnu nacionalismu a doufá, že tímto způsobem zničí ty, kteří řekli Jehovovi: „Ty jsi mé útočiště a má pevnost, můj Bůh, v něhož budu důvěřovat.“ (Žalm 91:2) Tento politický „mor“, nacionalismus, způsobil mnoho velkých „neštěstí“. Přestože v roce 1920 byla založena Společnost národů, povstali silně nacionalisticky smýšlející diktátoři, jako Mussolini v Itálii, Stalin v Rusku, Hitler v Německu a strana Japonska, která usilovala o imperialistické cíle. Nacionalismus přispěl podstatnou měrou k vypuknutí druhé světové války. Je příčinou fanatického patriotismu, náboženského uctívání státních symbolů a výsostných znaků, militaristického vyzbrojování a s tím spojených daňových břemen, mezinárodních sporů a toho, že národy lpí na své svrchovanosti a nejsou ochotny podřídit se Jehovovi, svrchovanému vládci celého vesmíru, a jeho mesiášskému království.
28. Komu přinesl tento „mor“ zvláštní těžkosti? V jakém ohledu se však nedopustili kompromisů?
28 Kromě neštěstí, které tím bylo způsobeno lidskému rodu jako celku, vznikly zvláštní těžkosti pro Jehovovy křesťanské svědky. Všemohoucí však nepřipustil, aby byli nakaženi „morem“ nacionalismu. Nedali se svést ani přinutit k uctívání politické „šelmy“, která nese číslo 666, a jejího politického obrazu, Spojených národů, jež nastoupily po Společnosti národů. (Zjev., kap. 13; 15:2–4; 20:4) Nepřistoupili na žádné kompromisy, pokud jde o výlučnou oddanost Bohu a o podporování jeho univerzální svrchovanosti.
29. Čeho se Jehovovi svědkové zastávali v roce 1939, kdy již zuřila druhá světová válka, a jak to působilo na jejich duchovní smýšlení?
29 V roce 1939, kdy již zuřila druhá světová válka, v celém světě jednotně vystoupili za absolutní křesťanskou neutralitu vůči politickým a vojenským sporům. (Viz článek „Neutralita“ ve vydaní Strážné věže z 1. listopadu 1939 (angl.).) Ačkoli pro svou věrnost mnoho vytrpěli, někteří až do smrti, Jehova Bůh jim „ve skrýši Nejvyššího“ a „v samotném stínu Všemohoucího“ poskytoval duchovní ochranu.