Važme si svého vztahu k Jehovovi

„Abyste se prokázali jako synové svého Otce, který je v nebesích.“ — Matouš 5:45.

1. Proč si vážíme dobrého přítele a proč musíme Jehovu považovat za svého nejlepšího přítele?

SPOLEHLIVÝ přítel má být považován za náš nejcennější majetek. Takový člověk nás uklidňuje a utěšuje, když jsme v nouzi, a sdílí s námi radost, když se nám dobře daří. Máme-li více věrných přátel, jsme opravdu bohatí. Koho však považuješ za svého nejlepšího přítele? Pravděpodobně toho, s nímž máš nejvíce společného a jehož přátelství nejvíce odpovídá tvým potřebám. Všichni máme přátele, kteří jsou nám milí a cenní, ale žádný z nich není jako Jehova, který může tak dokonale splnit naše potřeby. „Působí, že ten, kdo nemá dynamickou energii, překypuje plnou silou.“ (Iz. 40:29–31) Dává nám vše, co potřebujeme. Ti, kteří oceňují svůj vztah k němu, jako věrní druhové se k němu nerozlučně připoutají.

2, 3. a) Jak můžeme Jehovu osobně poznat? b) Jaká odpovědnost je spojena s tímto přátelstvím?

² Díváme-li se z lidského stanoviska, může se zdát vztah k Bohu nerealistický. Jak mohu být důvěrným přítelem někoho tak vzdáleného? Jaká je možnost osobně ocenit jeho vlastnosti? Jen málokteří z nás mají vyhlídku, že s ním budou mít společenství v jeho doslovné přítomnosti, ale to neznamená, že nikdy nemůžeme poznat, jakou je osobností. Prostřednictvím svého Syna nám dal přesné poznání své osoby. Ježíš řekl: „Kdo viděl mne, viděl také Otce.“ (Jan 14:9) Jeho učedníci mohli v Ježíšovi vidět stejné vlastnosti, jako má Otec. Jeho přítomnost a dílo mezi lidmi nám dávají jedinečnou příležitost, abychom se osobně seznámili s jeho Otcem. „Šťastné jsou oči, které spatřují to, co spatřujete vy,“ řekl Ježíš. „Mnozí králové a proroci toužili vidět věci, které spatřujete vy, ale neviděli je.“ (Luk. 10:23, 24) Ani Mojžíš, který zažil důvěrnost osobního dorozumění s Jehovou, nebyl tak požehnán, jako ti, kteří viděli a slyšeli Ježíše.

³ Ježíš nám umožnil, abychom poznali Jehovu. Ukázal nám, jak se můžeme přiblížit k jeho Otci, abychom získali jeho dobrou vůli. Ježíšova osobní znalost Otce se nám stala pramenem poznání, z něhož můžeme čerpat. Apoštol Pavel napsal: „V něm jsou pečlivě skryté všechny poklady moudrosti a poznání.“ (Kol. 2:3) Když studujeme Ježíšovo učení a vlastnosti, lépe porozumíme jeho Otci a naučíme se jej oceňovat jako důvěrného přítele. Čím k němu budeme blíže, tím větší bude naše radost. A stejně tak vzroste i naše odpovědnost. Budeme vůči němu vždy odpovědnější. O tom, kdo se dobrovolně odvrátí od Jehovy, když jej již jednou uznal jako svého přítele, je řečeno, že „nohama pošlapával Božího Syna a . . . s opovržením hrubě urazil ducha nezasloužené laskavosti“. (Žid. 10:28, 29) Tato skutečnost nás neodvrátí, ale spíše je větším důvodem, abychom hledali Boží přátelství.

JEŽÍŠ SI VELMI VÁŽIL SVÉHO VZTAHU K JEHOVOVI

4. Jakou příležitost měl Ježíš, aby poznal svého Otce, a jaký úkol obdržel?

⁴ Ježíš v každém ohledu projevoval, jak si váží vztahu ke svému Otci. Vše, co řekl a učinil, dokazovalo, že velmi dobře zná svého Otce a že si přeje, aby se mu ve všem podobal. V předlidské existenci, která trvala po věky, byl ustavičně v Otcově přítomnosti, mohl jej doslova vidět a pociťovat úzký vztah mezi milujícím Otcem a oddaným Synem. Jeho pracovním pověřením bylo, aby uskutečnil Otcovy stvořitelské záměry. Proto „všechny věci vešly v jsoucnost jeho prostřednictvím“. (Jan 1:3) K dokonalému provedení jeho práce náleželo nekonečné množství povinností, jejichž rozsah si stěží můžeme představit. Bylo mu svěřeno užívání nejmocnější síly, která existuje: svatého ducha. Používal této síly ve věrné poslušnosti vůle svého Otce a uskutečnil všechno, co si Bůh předsevzal.

5. a) Jak dalece vykonával Ježíš dokonce i na zemi svou moc? b) Jaké dva účely sledoval tím, když vykonával svou moc?

⁵ Syn ví, co to znamená mít velkou moc. Je „nade všemi ostatními“ a Otec „dal všechny věci do jeho ruky“. (Jan 3:31, 35; Mat. 28:18) Když byl na zemi, měl stále ještě část této moci. Když apoštol Petr reagoval násilím na Ježíšovo zatčení, Ježíš jej pokáral a řekl: „Nebo si myslíš, že se nemohu obrátit na svého Otce, aby mi opatřil v tomto okamžiku víc než dvanáct legií andělů?“ (Mat. 26:53) Se svými apoštoly mluvil s autoritou. Když jej oslovili „Pane“, souhlasil s tím a řekl: „Mluvíte správně, neboť já tím jsem.“ (Jan 13:13) Jeho slova a chování nevzbuzovaly pochybnost o tom, kdo má odpovědnost. Avšak svou moc vykonával vždy s laskavostí, aby naplnil dvojí záměr: za prvé, aby vyvýšil svého Otce a zjevil jeho předsevzetí, a za druhé, aby pomohl těm, kteří chtěli být poslušni. Ve všem, co dělal, sledoval úmysl obrátit pozornost na svého Otce a vyvýšit jeho jméno před druhými. Vynaložil velké úsilí, aby učinil známými Otcovy podivuhodné vlastnosti a milující opatření. Bez váhání opětovně uznal svou závislost na Jehovovi Bohu a projevil své rozhodnutí vždy činit „to, co ho těší“. — Jan 8:29.

6. Jak projevoval Ježíš upřímný zájem o druhé?

⁶ Měl zájem o blaho druhých a snažil se jim pomoci, aby dosáhli přízeň jeho Otce. Nikdy nevyužil své autority k vykořisťování druhých ve svůj prospěch. Jeho nepatrný hmotný majetek dosvědčoval, že se nechtěl obohatit na jejich úkor. Nerozkazoval lidem; jeho osobnost se vyznačovala ohleduplností a mírností. Se všemi, kteří k němu přicházeli, jednal stejně, nedával přednost bohatým a neopovrhoval chudými.

7. Jaký postoj měl Ježíš k autoritě svého Otce a jak to působilo na jeho učedníky?

⁷ Viděl ve svém Otci všechno dobré, spravedlivé a správné. Poslušnost pro něj nebyla jen povinností; chtěl, aby jeho Otec byl jeho Pánem. Ježíš vzbuzoval ve svých učednících stejné přání, protože ve své vlastní osobě dokonale zrcadlil tyto vlastnosti. To, co na něm viděli, působilo, že si přáli Ježíše jako svého Mistra. Petr mluvil za všechny věřící, když o Ježíši řekl, že je „Boží Svatý“ a že má „slova věčného života“. (Jan 6:67–69) Protože Ježíš se vždy dovolával lásky, cítili se k němu lidé instinktivně přitahováni. (Jan 15:12) Svazky vzniklé touto láskou trvaly i za cenu života. Tím vznikla neoddělitelná jednota, která je spojovala ve věrné poslušnosti Otce.

8. Jak dokazoval Ježíš dokonalou důvěru ve svého Otce?

⁸ Ježíš měl k svému Otci plnou důvěru. Byl z celé duše přesvědčen, že Otec jej nikdy nezklame. Nechoval v mysli pochybnosti o dobrotivosti, spravedlivosti, o ceně nebo konečném výsledku skutků svého Otce. Aniž zaváhal, dal se Otci k dispozici a byl ochoten horlivě jednat „ne jak já chci, ale jak ty chceš“. (Mat. 26:39) To byla rozhodnutí, která učinil ten, jenž zná Otce lépe než kdokoli jiný. Zřejmě měl posvátnou bázeň z nepopsatelné krásy vlastností, které viděl u svého Otce.

JEŽÍŠ ZJEVIL JEHOVU JAKO PŘÍTELE

9. Jak nám Ježíš pomohl, abychom porozuměli hloubce Otcovy lásky k nám?

⁹ Jaké požehnání by pro nás bylo, kdybychom znali Otce tak dobře jako Ježíš! Ježíš měl upřímné přání pomoci nám, abychom jej poznali a abychom i my pocítili vznešenou radost z Otcova přátelství. Prostřednictvím svého jednání zjevil Otcovy podivuhodné vlastnosti, takže je všichni mohli vidět. Nejvýznamnější z těchto vlastností je jeho nekonečná láska. U Jana 3:16 čteme: „Tak velice Bůh miloval svět, že dal svého jednozplozeného Syna“ jako oběť výkupného. Začneme chápat hloubku této lásky, když pozorujeme Ježíše, kterého přiměla táž láska, že se dobrovolně „vzdal své duše pro své přátele“. (Jan 15:13) Cítíme, že jsme Ježíši věčně zavázáni díkem za to, co učinil. Když poznáme, že toto opatření bylo umožněno Otcem za cenu života jeho vroucně milovaného Syna, jsme k Jehovovi přitahováni se srdcem překypujícím vděčností.

10. Jak napodobil Ježíš svého Otce tím, že byl pokorný?

¹⁰ Lidé, kteří přicházeli k Ježíši, poznávali, že je vždy přístupný, ochotný naslouchat a že má vždy o ně upřímný zájem. (Jan 4:6, 30–34) Mnozí byli překvapeni, když v něm našli pravou pokoru, kterou obyčejně nemívají lidé s autoritou. Jak to hřeje u srdce, když víme, že se můžeme přiblížit k Otci, Jehovovi Bohu, s jistotou, že nás přijme laskavě a bude mít upřímný zájem o naše potřeby! Dokonce i Otec má podivuhodnou pokoru, a proto se cítíme k němu neodolatelně přitahováni. — Žalm 18:35; 18:36, KB.

11. Co viděli lidé na Ježíši tak přitažlivého, že se stávali jeho učedníky? Jak to působilo na jejich vztah k Otci?

¹¹ I když byl Ježíš dokonalý muž se všemi mužnými vlastnostmi, nebyl to důvod, proč působil přitažlivě. Kdo neměl lásku ke spravedlnosti a ctnostné vlastnosti, na toho nepůsobil, jak to bylo i prorocky předpověděno. (Iz. 53:1, 2) Ti, kteří se stali jeho učedníky, vážili si velice dobroty a spravedlnosti, a neomylně poznali, že Ježíš je takový. Když si všímáme těchto podivuhodných vlastností na Ježíši, zvětšuje se naše úcta k Otci, protože i my jej osobně začneme obdivovat. A začínáme milovat spravedlnost, kterou projevuje na všech svých cestách.

KRISTUS ZJEVIL NÁŠ VZTAH K JEHOVOVI

12. a) Jak bychom mohli reagovat na tvrzení, že můžeme být Jehovovými přáteli? b) Jaké poznání nás povzbuzuje, abychom se přiblížili k Bohu?

¹² Naše první reakce na tvrzení, že můžeme být Jehovovými blízkými přáteli, je pocit, že toho nejsme hodni. Přesto však nás srdečně vyzývá, abychom k němu přišli, tak, jak by vyzýval otec své děti. Je opravdu naším Otcem a my máme místo v jeho rodině lidských synů. Když se k němu obracíme skrze Ježíše, nemusíme se vzdát své lidské přirozenosti, protože jsme původně byli stvořeni k jeho ‚obrazu a podobě‘ a máme určitou míru jeho vlastností. (1. Mojž. 1:26) Protože tyto svazky již existují, můžeme s ním pěstovat smysluplný příbuzenský vztah. Ve skutečnosti je pro nás jedině přirozené patřit k jeho rodině; mimo jeho rodinu bychom mu byli odcizeni, byli bychom odříznuti od všeho, co potřebujeme pro svůj život. Adam byl odpovědný za porušení, které nastalo v příbuzenském vztahu mezi Bohem a člověkem; jeho vědomý hřích měl za následek naše odsouzení jako odcizených hříšníků. Jehova milosrdně pro nás opatřil cestu, abychom opět získali to, co jsme ztratili. Ježíš nám zjevil, co nám chybí, a přesně nám ukázal, jaké změny na své osobnosti musíme učinit, abychom mohli být opět přijati do Boží rodiny.

13. Co překazilo náš vztah k Bohu a jak bude překážka odstraněna?

¹³ Ať bychom se sebevíc snažili, nikdy bychom nemohli sami přemoci zděděný hřích. Pokud v nás zůstává, naše osobnost zrcadlí naše hříšné sklony, které jsou Bohu nepřijatelné. Pavel se přiznal: „Činím to špatné, co si nepřeji.“ Byl šťasten, že mohl uvažovat o dobrodiních výkupného, kterým nakonec budou odstraněny všechny překážky, které stojí v cestě rozvoji nové osobnosti. (Řím. 7:19, 24, 25) Ti, kteří jsou hodni dobrodiní výkupného, učí se projevovat novou osobnost způsobem, který se líbí Bohu.

14. Jakou přednost dostávají ti, kteří jsou v dobrém vztahu k Bohu?

¹⁴ Když se opět dostaneme do dobrého vztahu k němu, získáme znovu ztracené přednosti v jeho službě. Nabízí nám příležitost účastnit se díla, které právě vykonává, totiž zvěstování poselství o království. Zve nás, abychom se účastnili, ne jako nízcí otroci, ale jako jeho „spolupracovníci“. (1. Kor. 3:9) Je nám prokázána čest ‚spolupracovat s ním‘. (2. Kor. 6:1) Dnes se těší více než 2 000 000 „spolupracovníků“ z přednosti, že se s ním mohou podílet na tomto záchranném díle.

15. Co musíme uznat o výsledku svého úsilí, i když se co nejvíce snažíme?

¹⁵ Ačkoli sami vynakládáme velké úsilí, daleko největší podíl na tomto díle má Bůh. Náš úkol spočívá pouze v tom, že přinášíme dobré poselství lidem kolem nás, a děláme, co můžeme, abychom poučili ty, kteří naslouchají. (Mat. 24:14; 28:19, 20) Můžeme být vděčni, že nám přidělil takovou léčivou, cennou činnost, která nám dává příležitost, abychom plně využívali svůj rozum a své schopnosti. Děláme, co můžeme, ale poznáváme, že bychom byli domýšliví, kdybychom pokládali výsledek za svou zásluhu. Jehova otevřel srdce statisícům, kteří přijali poselství, a odstranil překážky, kterými byli drženi v nevědomosti. Když je jeho zákon v jejich srdcích, je to proto, že jej tam vložil podle své nové smlouvy. (Žid. 10:16) Velké změny v jejich životě se nedají připsat nám jako schopným učitelům, nýbrž působení jeho mocného svatého ducha.

16. Jakou zásluhu o nové učedníky musíme připsat Jehovovi?

¹⁶ Když vidíme, že noví věřící zaujímají pevný postoj, jsme svědky viditelného důkazu působení Božího ducha. Je to skutečně Boží zázrak, kdykoli nějaký člověk otevře srdce, aby přijal pravdu Bible. Musíme pokaždé žasnout, když někdo je uzdraven ze své duchovní slepoty a osvobozen z ďáblova osidla. A když se pak lidé oddají Bohu a podstoupí křest ve vodě, aby se stali Ježíšovými učedníky, musí být celá zásluha připsána Otci. Ježíš to sám přiznal, když řekl: „Žádný ke mně nemůže přijít, jestliže jej nepřitrhne Otec.“ (Jan 6:44) Jaká je to přednost být nejen jeho přítelem, ale být také pověřen odpovědností jako spolupracovník! Toto poznání působí, že jsme hluboce vděčni.

KRISTUS ZJEVIL NAŠE ODPOVĚDNOSTI VŮČI BOHU A LIDEM

17. a) Co očekává Jehova od nás? b) Jaký dokonalý příklad dal v tom ohledu Ježíš?

¹⁷ Ježíš nám pomáhá svým příkladem a svým učením porozumět, v jakém jsme vztahu k jeho Otci a jaké odpovědnosti v tomto příznivém postavení máme. Jeho Otec očekává, že mu budeme důvěřovat. Ježíš se nikdy nespoléhal na svůj vlastní úsudek. Ve všem, co dělal, hledal vedení a pomoc svého Otce a neustále se k němu modlil. (Luk. 6:12) Také poslušnost je důležitá. Musíme však projevovat poslušnost správného druhu. Bůh nechce, abychom mu sloužili ve slepé poslušnosti jako otrok, který nesmí myslet; ani nechce, abychom jej poslouchali ze strachu před trestem. Ježíš dal správný příklad, protože byl nejen „spravedlivý“, ale také „dobrý“ člověk. Nechránil se před tím dělat něco špatného, protože to zakazoval Boží zákon, ale protože to sám nesnášel. Stejně jako jeho Otec, ‚miloval spravedlnost a nenáviděl bezzákonost‘. (Žid. 1:9) Pro něj bylo nemyslitelné uvažovat o něčem špatném. — Mat. 6:22, 23.

18. Jak dalece budou lidé potřebovat psané zákony, až se stanou dokonalými?

¹⁸ Když zkoumáme pohnutky, které přiměly Ježíše, aby se stal dokonalým příkladem, lépe porozumíme, na jak vysoké úrovni s námi bude jednat jeho Otec, když se nám případně podaří dosáhnout dokonalosti. Lidé, kteří projevují jako Ježíš bohulibou vlastnost dobroty, nepotřebují podrobné zákony. Pavel to potvrdil, když řekl: „Zákon není vyhlášen pro spravedlivého, ale pro bezzákonné a nepoddajné.“ (1. Tim. 1:9) Když vyjmenoval ovoce Božího ducha, dodal: „Proti takovým věcem není zákon.“ (Gal. 5:22, 23) Lidem, kteří se budou řídit svými spravedlivými sklony, nebudou psané zákony omezením nebo překážkou. Až dosáhneme dokonalosti, budeme jednat správně, protože se jako dokonalí lidé rozhodneme milovat, co je správné. „Tvorstvo bude také osvobozeno z otroctví zkaženosti a bude mít nádhernou svobodu Božích dětí.“ (Řím. 8:21) Obsáhlá sbírka zákonů bude pak patřit minulosti. Jediná směrnice, kterou bude člověk potřebovat, bude shrnuta do jednoduchého požadavku: „Abys jednal podle práva a miloval laskavost a abys byl skromný, když chodíš se svým Bohem.“ (Mich. 6:8) Šalomoun to vyjádřil několika slovy, když řekl, že „to je celá povinnost člověka“: „Boj se pravého Boha a zachovávej jeho přikázání.“ — Kaz. 12:13.

19. Jak budeme smýšlet o činění zla, jestliže budeme napodobovat Ježíše?

¹⁹ Měli bychom se snažit, abychom byli co nejblíže Ježíšovu dokonalému příkladu. Jestliže budeme mít jeho smýšlení, nikdy se nebudeme dívat negativně na Boží zákon a nebudeme jej poslouchat jen tak dalece, pokud to bude nezbytně nutné. Protože milujeme spravedlnost a nenávidíme bezzákonnost, nikdy nebudeme cítit, že je něco správné jen potud, pokud nás křesťanský sbor nemůže potrestat. Také nebudeme zkoušet, jak daleko můžeme dojít k hranicím špatnosti, aniž porušíme zákon, nebo trvat na něčem pochybném jen proto, že to starší nemohou zakázat. Protože milujeme Jehovu, budeme ‚nenávidět, co je špatné‘, a pokud to je možné, zůstaneme od toho vzdáleni. — Žalm 97:10.

20, 21. a) K čemu nás má pohánět naše ocenění? b) Proč je to nutné pro dobrý vztah k Jehovovi?

²⁰ Úzký vztah k Jehovovi je to nejkrásnější, co může člověk mít. Je cennější než jakýkoli hmotný poklad. Chvályhodné vlastnosti dobroty a lásky, které jsou v nás vzbuzovány, jsou neocenitelné. Ocenění nás pohání, abychom zvali druhé, aby se připojili k rodinnému příbuzenství s Bohem. Horlivě na ně voláme: ‚Přijď! . . . vezmi si zdarma vodu života.‘ (Zjev. 22:17) Naše osobnost je nyní přetvářena pravou láskou, které nás učil Ježíš, a přemáháme nedokonalé sklony myslet výhradně na sebe. Tato láska nás učí, že kdybychom odmítali sdílet dobrodiní Boží nezasloužené laskavosti, opomíjeli bychom její účel. (2. Kor. 6:1) Čím více se bude prohlubovat naše ocenění pro tuto božskou vlastnost, tím větší bude náš zájem o blaho druhých.

²¹ Bez tohoto zájmu není možné si udržet vztah k nebeskému Otci. Abychom mu byli přijatelní, bude vždy záviset na naší ochotě napodobovat jeho lásku ve styku s druhými. Každý výraz laskavosti, kterou Bůh projevil, byl opakován v Ježíšově jednání s námi, a tím byla ještě více zdůrazněna Boží hluboká láska k lidstvu. Kdo projevuje sobeckou neúctu k bližnímu, nikdy nemůže být učiněn dokonalým ve své lásce k Bohu. Soucítění s druhými je základní nutnost dobrého vztahu k Bohu.

22. a) Jak můžeme prokazovat svým bratrům pravou lásku? b) Jak můžeme projevovat lásku lidem mimo sbor?

²² Porozuměli jsme tomu a máme upřímný zájem o druhé. Zvláště máme zájem o ty, kteří jsou s námi spojeni v křesťanském sboru. Snažíme se činit „dobro všem, ale zvláště těm, kteří jsou nám příbuzní ve víře“. (Gal. 6:10) Chceme v každém ohledu pomáhat, když pozorujeme, že naši bratři potřebují duchovní nebo hmotnou pomoc. Avšak naše láska se neomezuje pouze na naše duchovní bratry; rozšiřuje se na všechny lidi, dokonce i na ty, kteří jsou nyní zcela odcizeni Bohu. Máme s nimi soucit a ten nás pudí, abychom pro ně něco udělali, stejně jako si přejeme, aby druzí učinili něco pro nás. (Mat. 7:12) Jestliže se učí tomu, co učil Ježíš, učí se poznávat cestu života. Tím, že kážeme poselství o království, pomáháme jim získat správný vztah k Jehovovi a ukazujeme nejvyšší zájem o jejich blaho. (Mat. 28:18–20) To je jedna z nejkrásnějších možností, jak jim můžeme projevit dobro. S radostí se chápeme každé příležitosti, abychom se účastnili této činnosti, a nespokojujeme se jen zdánlivou službou. Stále uvažujeme o tom, jak využíváme svého času a prostředků, abychom našli další příležitost ke kázání. Průkopnická služba, služba tam, kde je větší potřeba atd. , jsou cenné přednosti, které nám umožňují dokázat, jak velká je skutečně naše láska.

23. Jaký užitek máme, jestliže se snažíme zachovat si dobrý vztah k Jehovovi?

²³ Toto dílo působí k dobru pro všechny zúčastněné. Jehova se raduje z naší dobrovolné poslušnosti a z naší snahy ospravedlnit jeho jméno. I Ježíš se raduje, že nás bude mít jako poddané ve své tisíciletém panství. Jsme přitahováni ke svým duchovním bratrům a jsme s nimi spojeni vřelým poutem jednoty. Ovcím podobní lidé nám budou vždy vděčni za to, co jsme pro ně z lásky učinili. I naše srdce se raduje, když vidíme nádherná požehnání, která pro nás plynou ve vztahu k Jehovovi! Jakou máme radost, že nám bylo umožněno učinit si z něho přítele a přijmout ujištění o budoucnosti v jeho ‚věčných příbytcích‘! — Luk. 16:9.

24. Proč bychom si měli vážit svého vztahu k Jehovovi?

²⁴ Jehova se jistě prokázal jako náš nejlepší a nejspolehlivější přítel. Poznat jej jako blízkého druha je největší obohacení našeho života. Jako „šťastný Bůh“ splňuje již nyní své sliby, že nás učiní šťastnými. (1. Tim. 1:11) Jestliže se nám podaří upevnit a zachovat toto pouto přátelství, bude naše radost trvat věčně. Vážíme si bezpečí, pokoje mysli a naděje, které jsme našli ve svém vztahu k Bohu a chceme Jehovovi, svému nejlepšímu příteli, vyslovit nejhlubší a nejsrdečnější dík.