6 000 let pozvolného uskutečňování Jehovova předsevzetí s lidstvem
KDYŽ Adam otevřeně zavrhl Jehovovu právoplatnou svrchovanost, jednal Jehova s lidmi milosrdným, milujícím způsobem. Nenechal Adama ihned zemřít. Nezačal opět zcela od začátku tím, že by za něj stvořil náhradu, nýbrž rozhodl, že nechá Adama dále žít a zplodit potomstvo. Lidská rodina pocházející od Adama byla Bohem „podrobena marnosti“, když zdědila skrze Adama odsouzení k smrti. Lidstvo samo se nemohlo osvobodit z tohoto nešťastného postavení. Avšak bylo podrobeno marnosti „na základě naděje“, protože Bůh ve své nesrovnatelné nezasloužené laskavosti plánoval východisko pro věrné Adamovy potomky. Tak budou „osvobozeni z otroctví zkaženosti“ a získají „nádhernou svobodu“ opět jako Boží děti. Tato nádherná naděje byla vyjádřena v proroctví, které vyslovil sám Jehova v Edenu. Projděme nyní zprávu o jednotlivých tisíciletích, abychom zjistili, byl-li Bůh pomalý při uskutečňování svého předsevzetí, které přivodí osvobození lidstva. — Řím. 8:20, 21; 1. Mojž. 3:15; 2. Petra 3:9.
4026–3026 př. n. l.
Již v tisíciletích před stvořením člověka projevil Bůh svou hlubokou lásku a velký zájem o lidskou rodinu tím, že jí připravil rajský domov. Když se však člověk v Edenu vzepřel, provedl Jehova, svrchovaný vládce, soud. Odsoudil Adama a Evu k smrti a vyhnal je ze zahrady rozkoše. Jehova jednal v souladu se svým smyslem pro právo. Nevykonal však rozsudek tím, že by lidi vyhubil. Ačkoli oba první lidé byli hříšníky, dovolil jim, aby měli děti. Když Jehova odsoudil Adama a Evu, prohlásil také, že vzbudí „semeno“ neboli potomka, který rozdrtí satana a jeho přívržence. Tím ukázal, že bude s Adamovými potomky jednat milosrdně, takže prostřednictvím tohoto zaslíbeného „semene“ budou moci mít naději na vzkříšení a život. — 1. Mojž. 3:8–24.
Když Kain zavraždil svého bratra Abela, poukázal Jehova zřetelně na to, že lidstvo má být voláno k odpovědnosti pro vinu krve. Tento Bůh se smyslem pro právo inspiroval věrného Enocha k proroctví, že Jehova přijde „se svými svatými myriádami, aby vykonal soud proti všem a aby všechny bezbožné usvědčil ze všech jejich bezbožných skutků“. Tak Jehova ukázal, že se zlými bude stále jednat podle práva a spravedlnosti. Avšak těm, kteří jej budou ctít, nabízí ve svém milosrdenství nádhernou naději. — 1. Mojž. 4:9–11; Juda 14, 15; 2. Mojž. 34:6, 7.
3026–2026 př. n. l.
Na začátku tohoto tisíciletí se narodil Noe. Jeho prostřednictvím vytvořil Jehova prorocký obraz osvobození, jak je chce nakonec uskutečnit pro lidstvo. Jak při tom postupoval? Jehova vyslovil svůj rozsudek nad bezbožnými tím, že přivodil potopu. Jen Noe a jeho rodina přežili tuto katastrofu v arše společně se zástupci všech druhů zvířat a pak vstoupili na očištěnou zemi. O více než dva tisíce let později vysvětlil Ježíš, Mesiáš, prorocký význam potopy, když řekl: „Neboť jako byly Noemovy dny, právě taková bude i přítomnost Syna člověka. Neboť jako byli v těch dnech před potopou, když jedli a pili, muži se ženili a ženy se vdávaly, až do dne, kdy Noe vstoupil do archy; a nepovšimli si, dokud nepřišla potopa a všechny je nesmetla, taková bude přítomnost Syna člověka.“ Tak mluvil Ježíš, „Syn člověka“, o nadcházejícím „dni a hodině“, kdy Jehova Bůh způsobí na zemi „velké soužení“, aby v něm vyhladil bezbožné lidi. — 1. Mojž. 6:13–22; Mat. 24:36–39.
Když Jehova po potopě dovolil lidem, aby jedli zvířecí maso, prohlásil život za svatý a zakázal požívání krve. Ještě však za Noemova života zkazila se očištěná lidská společnost a pohrdala Božím zákonem, když Nimrod, chladnokrevný lovec, se sám ustanovil prvním králem země. Jehovovo předsevzetí spočívalo v tom, že se lidé rozptýlí po celé zemi. Když se Nimrod vzepřel uskutečnění tohoto předsevzetí tím, že chtěl lidstvo jako diktátor a „bůh“ udržet pod sebou, Jehova zakročil. Zmátl lidské jazyky, a tím lidi přinutil, aby se rozptýlili „po celém povrchu země“. Tak ukázal, že žádný, kdo se snaží jednat proti jeho vyjádřenému předsevzetí, nebude mít úspěch. — 1. Mojž. 9:1–7; 10:9, 10; 11:1–9; Iz. 55:11.
2026–1026 př. n. l.
Jehova prohlásil, že zaslíbené „semeno“ a osvoboditel lidstva vyjde z potomstva Noemova syna Sema. K tomuto potomstvu patřil Abrahám, jehož silná víra mu byla připsána jako spravedlnost. Bůh s ním uzavřel smlouvu a prohlásil, že prostřednictvím Abrahámova semene „si budou jistě žehnat všechny národy země“. Tím, že dopustil, aby Abrahám šel tak daleko, že se snažil obětovat svého syna lzáka, vytvořil Bůh obraz, který představoval budoucí oběť jeho vlastního Syna, jenž přinese svůj život jako výkupné za lidstvo, ale poukazoval též na nádhernou naději na vzkříšení. Kromě toho použil Bůh Abrahámova pravnuka Josefa v Egyptě, aby znázornil, jak bude vzbuzen Mesiáš jako záchrance lidstva. V blízké zemi Uz se držel Job „pevně své ryzosti“ a dokázal, že satan je lhář, čímž bylo předstíněno, jak Mesiáš a další věrní Boží služebníci vytrvají za těžkého pronásledování k ospravedlnění Jehovova předsevzetí. — 1. Mojž. 22:3–18; Žid. 11:17–19; 1. Mojž. 47:21–27; Job 2:3.
V polovině tohoto tisíciletí vyvedl Jehova pod Mojžíšem Izraelity z Egypta a řekl jim: „Vy sami se mně stanete královstvím kněží a svatým národem.“ Bůh dal Mojžíšovi podrobný zákon a nařízení, týkající se svatostánku, služby v něm i kněžství. To vše znázornilo Jehovovu budoucí správu, kterou mají být všechny věci shromážděny pod Mesiášem. Na konci tohoto tisíciletí Bůh uzavřel s věrným králem Davidem smlouvu, že Mesiáš, jako „Davidovo semeno“, bude navždy sedět na trůnu Božího království. Když se tisíciletí blížilo ke svému konci, skončil Davidův syn Šalomoun stavbu Jehovova velkolepého chrámu v Jeruzalémě. Ano, uskutečňování Božího předsevzetí nezadržitelně postupovalo. — 2. Mojž. 19:5, 6; Ef. 1:9, 10; 1. Par. 17:11–14; 2. Par. 5:1.
1026–26 př. n. l.
Zasvěcení nádherného Jehovova chrámu vystavěného Šalomounem proběhlo v prvním roce 4. tisíciletí. Tehdy uplynula právě polovina času mezi stvořením Adama a dneškem. Šalomoun se vhodně modlil, aby se jeruzalémský chrám stal domem modlitby pro všechny národy. Jehova však vyvolil zvláště Izraelity za nástroj, kterým zjeví své božské předsevzetí s obnovením lidstva, a jejich prostřednictvím vytvořil další prorocké obrazy budoucích událostí. — 1. Král. 8:1–66; Mar. 11:17.
Izraelský národ mezitím odpadl od Jehovy. V roce 740 př. n. l. použil Jehova Asýrii jako ‚prut svého hněvu‘, aby potrestal severní izraelské království a dal odvést do vyhnanství jeho obyvatele. V roce 607 př. n. l. použil stejným způsobem Babylón, který zpustošil Judu a Jeruzalém. Po sedmdesáti letech se navrátil ostatek věrných Židů z vyhnanství v Babylónu zpět, aby v Jeruzalémě opět vystavěl chrám a zřídil pravé uctívání. — Iz. 10:5–11; Jer. 25:8–14.
Bůh použil proroka Daniela, aby předpověděl, že „Mesiáš, vůdce“ se objeví 69 týdnů roků po tom, co vyjde příkaz, aby byl znovu vystavěn samotný Jeruzalém; tento příkaz byl vydán v roce 455 př. n. l. Podle toho se měl objevit Mesiáš, Boží Pomazaný, v roce 29 n. l. Bůh též poukázal na to, že panství národů nad zemí bude trvat s jeho připuštěním 2 520 let, od roku 607 př. n. l. do roku 1914 n. l. — Dan. 9:24–27; 4:16, 23, 25, 32; 4:13, 20, 22, 29, KB.
V tomto tisíciletí byl ukončen kánon Hebrejských písem, a sice ke konci 5. století př. n. l. Jazykové hranice však neměly bránit rozšíření důležitého poselství, které bylo obsaženo ve svatých svitcích. Proto se začalo v 3. století př. n. l. v Egyptě s prací na Septuagintě, řeckém překladu Hebrejských písem, který byl s užitkem používán řecky mluvícími Židy roztroušenými v jiných zemích. — Řím. 3:1, 2; 15:4.
26 př. n. l. — 975 n. l.
Události prvního století n. l. mají pro lidstvo ohromný význam. Od jara roku 29 n. l. sloužil Jan Křtitel, aby „připravil“ cestu pro Mesiáše. Na podzim toho roku pokřtil Jan Ježíše; tehdy pomazal Jehova Ježíše „svatým duchem a mocí“. Tím se Ježíš stal Mesiášem, Jehovovým veleknězem a budoucím králem, který měl přinést lidstvu věčnou záchranu. Tím, že Ježíš za své tříapůlleté služby kázal a činil zázraky, ukázal, jak bude uskutečňovat Jehovovo předsevzetí, až mu bude dáno zaslíbené královské panství. Bude křísit mrtvé, uzdravovat lidi v pozemském ráji a přivádět je k dokonalosti. Ježíš byl přibit na mučednický kůl, když byl odsouzen židovskými kněžími a římskou správou. Po jeho smrti a pohřbu jej Jehova prohlásil za dokonale spravedlivého tím, že jej vzkřísil k nebeskému životu. Jako velekněz přinesl pak Ježíš Bohu v nebesích hodnotu své dokonalé lidské oběti, aby mohla být použita k užitku lidstva. — Mat. 3:3, 13–17; Sk. 10:37–43; 1. Tim. 3:16; Žid. 9:24–28.
O letnicích roku 33 n. l. vylil Jehova svého ducha na shromážděné Ježíšovy učedníky a přijal je jako duchovní izraelity do nové smlouvy zprostředkované Kristem. Počínaje obrácením Kornelia a jeho domácnosti v roce 36 n. l. byli přijímáni i pokřtění pohané do tohoto „Izraele Božího“. Toto „malé stádo“ pomazaných křesťanů má velkolepou vyhlídku, že budou mít účast s Kristem na jeho nebeském království. — Sk. 2:1–4; 10:24, 44–48; Žid. 9:15; Gal. 6:15, 16.
V prvním století n. l. byl upevněn křesťanský sbor. Někteří apoštolové a jiní Ježíšovi učedníci napsali Křesťanská řecká písma. Na konci 1. století byl biblický kánon dokončen. Jehovovo nádherné předsevzetí bylo nyní zcela písemně podchyceno. Inspirované spisy ukázaly, kolik Božích proroctví se již splnilo nebo se právě splňovalo. Daly podnět ke spolehlivé naději, že se splní všechna Jehovova zaslíbení skrze království jeho Syna. — Sk. 9:31; 2. Tim. 3:16, 17; 2. Petra 1:19–21.
Pomazaní křesťané kázali v „celém stvoření, jež je pod nebem,“ nefalšované dobré poselství. Avšak po smrti apoštolů nastalo předpověděné velké odpadnutí a křesťanský sbor byl znečištěn „vlky“, kteří do něho vnikli, „bezbožnými lidmi“, kteří pošlapávali Boží nezaslouženou laskavost. V roce 325 n. l. založili odpadlíci pod ochranným panstvím pohanského Říma pokrytecké křesťanstvo, a to vedlo k hluboké duchovní temnotě. Na konci 5. tisíciletí bylo porozumění a ocenění Jehovova nádherného předsevzetí s královstvím zcela nepatrné. Avšak Boží zaslíbení zůstala spolehlivá. Bůh nelže. — Kol. 1:13, 23; Sk. 20:29, 30; Juda 4; Tit. 1:2.
975–1975 n. l.
Během 6. tisíciletí pokračoval Jehova ve zkoušení svých věrných pomazaných tím, že připouštěl pronásledování. Konečně se začala rozjasňovat temnota, když byla Bible přeložena do mnoha jazyků a zvláště od šestnáctého století byla rozšířena v celém křesťanstvu. V sedmdesátých letech devatenáctého století nastalo podivuhodné oživení v porozumění základním biblickým pravdám. Jehova začal shromažďovat své pomazané. Ti začali být opět známí jako třída „věrného a rozumného otroka“, protože v hojné míře rozdávali duchovní pokrm. Horliví křesťané vzhlíželi s očekáváním k roku 1914 n. l. , protože v tom roce měly uplynout „časy pohanů“. A skutečně, Jehova dosadil v roce 1914 Ježíše Krista v nebeském království na nebeské hoře Sion na trůn a přenesl na něj „království světa“. Všechny části „znamení“, které předpověděl Ježíš a které mají ukázat jeho přítomnost v nebeské slávě a skonávání světa, jsou jasně patrné, protože se splnily a ještě splňují. To byl pro pravé křesťany důvod k velké radosti a vedl k tomu, že nadšeně oznamovali Boží zřízené království. — Zjev. 20:4; Mat. 24:3–14, 32–34, 45–47; 25:31–33.
Od roku 1919 je znovuzřízen pro Boží pomazaný ostatek na zemi pod Kristem jako hlavou duchovní ráj. A od roku 1935 se objevili ještě další pokorní ctitelé — „velký zástup“ —, kteří se připojili k Jehovovu pomazanému ostatku třídy království a velebí Jehovu na celé zemi. Shromažďování „velkého zástupu“ pokračuje již čtyřicet let. Dnes očekávají více než dva miliony těchto Božích služebníků, že přežijí rychle se blížící „velké soužení“ a vstoupí na očištěnou zemi, která bude učiněna doslova celosvětovým rájem na celou věčnost. Ve více než 38 000 křesťanských sborech ve 210 zemích jsou členové horlivého Božího lidu nejen připravováni na přežití, ale též na společné dílo, které je před námi ve spojení s doslovným pozemským rájem. — Jan 10:16; Zjev. 7:9, 10, 14, 15; srovnej Iz. 35:1–10; 65:17–23.
JEHOVA POSTUPNĚ JEDNÁ VE PROSPĚCH LIDÍ
Ano, Jehova je stále postupující Bůh. Není pomalý, když jde o to, aby se v každém ohledu uskutečnilo jeho vznešené předsevzetí k požehnání a blahu jeho tvorů. Bezbožní lidé se snad posmívají dobrému poselství, že v našich dnech začala zaslíbená „přítomnost“ Mesiáše jako panujícího krále. Avšak jejich posměch padne na ně zpět, až přijde „den a hodina“, které Jehova určil pro „zjevení Pána Ježíše z nebe s jeho mocnými anděly“. Bude to znamenat ohnivé zničení „a pomstu na těch, kteří neznají Boha, a na těch, kteří nejsou poslušni dobrého poselství o našem Pánu Ježíši“. Můžeme být jisti, že „Jehova není pomalý vzhledem ke svému slibu“. Zatímco trpělivě čekáme na „Jehovův den“, kdy bude jednat, můžeme se těšit, že se rychle zvětšuje „velký zástup“, který přežije „velké soužení“. Je jistě vhodné, abychom se pro něj namáhali. — 2. Tess. 1:7–10; 2. Petra 3:3, 4, 9; 1. Tim. 4:10.
Když myslíme na vše, co Jehova učinil, aby přivedl člověka do jeho původního stavu, plní se naše srdce radostí. Protože jsme zcela přesvědčeni o tom, že se Jehovovo vznešené předsevzetí splní na těch, kteří milují Boha, budeme následovat vedení Jehovy a jeho Syna, Ježíše Krista, skrze „velké soužení“ až do nastávajícího tisíciletého královského panství. Ano, Jehova Bůh „jednal vynikajícím způsobem“ ve prospěch lidstva a činí to i nadále. — Iz. 12:2–5.