„Staňte se k sobě navzájem laskavými“
JAK je příjemné být ve společnosti laskavých lidí! Jejich pozornost k ostatním lidem a živý zájem o jejich blaho je přímým opakem sobectví lidí, kteří jsou bezohlední a nelaskaví.
Kdo se chce líbit Bohu, má vážný důvod, aby se zajímal o to, jak projevovat laskavost. Jehova Bůh, stvořitel lidstva, si přeje, abychom všichni plnou měrou pěstovali tuto vlastnost. Laskavost je ovocem jeho ducha. (Gal. 5:22) Těm, kteří milují Boha, dává Bible naléhavou radu: „Oblékněte něžnou náklonnost soucitu, laskavost, pokoru mysli, mírnost a shovívavost.“ — Kol. 3:12.
Příklad projevování laskavosti, který nám dal Jehova Bůh, měl by nás přimět k tomu, abychom ve svém vlastním životě také rozvíjeli tuto podivuhodnou vlastnost. Právě proto nás apoštol Pavel napomíná: „Staňte se k sobě navzájem laskavými, plnými něžného soucitu, ochotně si vzájemně odpouštějte, stejně jako vám Bůh také ochotně odpustil skrze Krista.“ — Ef. 4:32.
Jehova Bůh nám jistě prokázal laskavost, když nám odpustil naše přestupky. Bible říká: „Odpustil nám laskavě všechna naše přestoupení.“ (Kol. 2:13) Proto by bylo jistě nesprávné, kdybychom vůči svým bližním pociťovali rozhořčení nebo nelibost pro méně významné přestupky, kterých se snad dopouštějí vůči nám. Jistě by bylo nelaskavé, kdybychom se jim vyhýbali nebo kdybychom s nimi nechtěli mluvit, protože nás v nějakém ohledu zklamali. Chtěli bychom, aby oni tak reagovali na všechna naše menší pochybení? A co by bylo s námi, kdyby nám Jehova Bůh počítal všechny naše přestupky? — Žalm 130:3.
Přejeme-li si, aby nám Bůh dále prokazoval dobrodiní své laskavosti, musíme být ochotni přikrývat menší přestupky mezi sebou navzájem. Jak zdůraznil Ježíš Kristus: „Jestliže odpustíte lidem jejich přestupky, odpustí váš nebeský Otec i vám, jestliže však lidem neodpustíte jejich přestupky, ani váš Otec neodpustí vaše přestupky.“ — Mat. 6:14, 15; viz též Luk. 6:35, 36.
BÝT POZORNÍ V ŘEČI I V JEDNÁNÍ
Laskavost však nespočívá jen v odpouštění. Zahrnuje také pozornost v řeči a jednání. Někdy si lidé dovolují určitou volnost vůči příbuzným a důvěrným přátelům. Při jednání s cizími lidmi jsou snad velmi zdvořilí, užívají slov jako „prosím“ a „děkuji“ a jsou velmi pozorní, pokud jde o jejich city. Může se však stát, že při jednání s členy rodiny jsou velmi nepozorní v řeči a jednání. Takový člověk si snad myslí, že lidé, kteří jej skutečně znají, budou mu rozumět, bez ohledu na to, jak jedná a jak se vyjadřuje. Do jisté míry to snad je pravda, je však přitom život pro jeho blízké druhy skutečně krásnější a příjemnější? Není pro ně ve skutečnosti obtížnější projevovat mu laskavost?
Povšimněme si, jak věrní andělé jednali s lidmi laskavě a s úctou. Andělé sice převyšují lidi v síle a moci, ale nikde v Bibli nečteme, že by si byli dovolovali nějakou volnost, když mluvili s lidmi na zemi. (2. Petra 2:11) S těmi, které oslovovali, jednali s úctou a důstojně. Když například anděl, který zastupoval Jehovu, mluvil s Abrahámem, řekl slovo „prosím“. (1. Mojž. 13:14) Neměli bychom být ochotni jednat stejně s ostatními lidmi, projevovat jim úctu a čest, která jim patří?
Je pravda, že v tomto nelaskavém světě je někdy obtížné projevovat laskavost. Člověk snad zjistí, že musí jednat s nelaskavými lidmi, kteří se neřídí žádnými zásadami. Znamená to však, že bychom k nim měli být nelaskaví? Rozhodně ne.
Vzpomeňme si na Lota a na situaci, která tehdy byla v Sodomě. Když ve svém domě ubytoval anděly, kteří jej navštívili, zástup mužů obklopil dům a chtěli, aby jim vydal své hosty k nemravným účelům. Co učinil? Ztratil snad sebeovládání a hněvivě okřikl zástup? Ne, Lot se velmi ovládal a obrátil se k zástupu se slovy: „Prosím, moji bratři, nejednejte špatně.“ — 1. Mojž. 19:7.
Jestliže Lot mluvil laskavě s lidmi velmi sprostými, jistě bychom nechtěli jednat méně laskavě s lidmi, kteří společně s námi hledají Boha, když snad oni někdy jednají v nějakém ohledu bezmyšlenkovitě. Měli bychom se snažit, abychom jim projevovali velkou laskavost, jako ji projevujeme i lidem, kteří se nezajímají o biblické poselství. Tak budeme jednat v souladu s inspirovanou radou: „Pokud k tomu máme příhodný čas, čiňme dobro všem, ale zvláště těm, kteří jsou nám příbuzní ve víře.“ — Gal. 6:10.
Právě tak jednal pisatel této inspirované rady, apoštol Pavel. Když napsal Filemonovi, aby laskavě přijal zpět svého uprchlého otroka Onezima, který se stal nově obráceným bratrem, Pavel sám projevil velkou laskavost. Pavel mohl přikázat Filemonovi, aby udělal to, co on, apoštol, považoval za správné. Ale apoštol Pavel se raději dovolával Filemonovy lásky k tomu, co je spravedlivé. Napsal: „Ačkoli mám. . . ve spojení s Kristem velkou volnost v řeči, abych ti nařídil činit to, co je vhodné, raději tě napomínám na základě lásky vzhledem k tomu, že jsem takový, jaký jsem, Pavel, letitý muž.“ — Filem. 8, 9.
Tato laskavá, vřelá slova jistě zapůsobila na Filemonovo srdce daleko účinněji než autoritativní příkaz. Taková laskavost přímo člověka nutí k příznivé odpovědi. Laskavost také posiluje pevná pouta lásky a vzájemné náklonnosti mezi lidmi.
Tato vlastnost může mocně ovlivnit k dobrému i nelaskavé osoby. Bible říká: „Je-li tvůj nepřítel hladový, nakrm jej, je-li žíznivý, dej mu něco pít, neboť učiníš-li to, nakupíš žhavé uhlí na jeho hlavu.“ (Řím. 12:20) Jestliže s někým nelaskavým mluvíš a jednáš laskavě, může se zastydět za své chování. Jeho postoj k tobě se může obměkčit. Může se stát, že jeho srdce bude reagovat laskavě a tak vyjde najevo jeho lepší stránka. Nebylo by to skutečně nádherné požehnání a odměna za to, že jsi projevil laskavost?
Jestliže laskavost má takové požehnané výsledky, měli bychom se skutečně snažit pěstovat tuto vlastnost v plnější míře. To velmi přispěje ke štěstí druhých a také my sami budeme šťastnější. „Více štěstí je v dávání než v přijímání,“ říká Boží slovo. (Sk. 20:35) Nejdůležitější však je, že tím získáme a zachováme si schválení našeho laskavého nebeského Otce, Jehovy Boha.