„Choďte dále jako děti světla“
„Kdysi jste byli tmou, ale nyní jste světlem ve spojitosti s Pánem. Choďte dále jako děti světla.“ — Efezským 5:8.
1. Jak Jan ve svém evangeliu těsně spojuje život a světlo a jak ukazuje protiklad mezi světlem a tmou?
APOŠTOL Jan byl zcela jistě přesvědčen o tom, že život je těsně spjat se světlem. Povšimni si, jak silně to zdůrazňuje ve svém evangeliu i ve svém prvním dopise. Na počátku svého evangelia představuje „Slovo“ (to znamená Ježíše v jeho předlidské existenci) a mluví o tom, že Slovo mělo úzký vztah k Bohu. Potom říká: „Co jeho pomocí [pomocí Slova] vešlo v jsoucnost, byl život a život byl světlo lidí. A světlo svítí v temnotě, ale temnota je nepřemohla.“ Jan tedy neztrácí čas tím, že by mluvil o rozporu mezi světlem a tmou, a zdůrazňuje, že tma nemůže nabýt převahy nad tím, který byl Božím „hlavním prostředníkem“, aby zprostředkoval lidstvu život a světlo. — Jan 1:1–5; Sk. 3:15.
2. a) Komu mělo být dostupné pravé světlo? b) Kdo přijal Ježíše jako nositele světla a kdo nikoli?
2 Potom Jan uvádí některé poučné myšlenky, jež mají pomoci lidem, kteří snad nevědí, jak mají postupovat, aby unikli z říše tmy pod satanovou mocí. Ukazuje, že náš vlastní postoj a naše vlastní reakce je rozhodujícím činitelem v otázce, zda budeme mít užitek ze světla, není rozhodující náš původ, naše minulé zážitky ani naše přirozené vlohy. Jan ukazuje, že bychom sice mohli mít na základě svého původu ty nejlepší předpoklady, a přece se může stát, že nepřijmeme světlo. Nejprve ukazuje, že světlo mělo být dostupné všem bez rozdílu: „Pravé světlo, které svítí lidem všeho druhu, mělo přijít na svět.“ Potom se zmiňuje o tom, že lidstvo všeobecně ‚jej neznalo‘, neboli neuznalo Ježíše v jeho postavení. Potom Jan pokračuje: „[Ježíš] přišel do svého vlastního domu, ale jeho vlastní jej nepřijali. Ale všem těm, kteří jej přijali, dal oprávnění stát se Božími dětmi, protože projevovali víru v jeho jméno.“ — Jan 1:9–13.
3. a) Jaká odpovědnost spočívala na tehdejší generaci Židů? b) Jaké požehnání dostali ti, kteří přijali Ježíše, a na jakém základě?
3 Jaký je to vynikající popis situace! Tehdejší generace Židů měla na základě svého původu a svých minulých zkušeností nejlepší předpoklady pro to, aby přijala Ježíše jako Mesiáše, který jim byl poslán z nebe, jako toho, na něhož poukazoval Zákon. (Řím. 10:4) Když se Ježíš narodil jako člověk, byl jedním z nich, narodil se, tak říkajíc, v jejich vlastním domově, a přece jej většina z nich zavrhla. Špatný postoj většiny byl v příkrém protikladu k dobrému postoji těch, kteří jej přijali a pochopili, že „byl plný nezasloužené laskavosti a pravdy“. Povšimněme si také, že těm, kteří jej přijali, bylo dáno „oprávnění stát se Božími dětmi, protože projevovali víru v jeho jméno“. To znamená, že projevovali víru v to, co jeho jméno zastupovalo, v toho, který se postaral o „vysvobození [od rozsudku] výkupným, skrze jeho krev“, a protože projevovali ‚víru v jeho krev‘. — Jan 1:12, 14; Ef. 1:5–7; Řím. 3:25; Sk. 4:12.
4. Co Ježíš řekl o opatření, které Bůh učinil pro lidstvo, a za jakých předpokladů bylo možno z něho mít užitek?
4 Jak nám to pomáhá podniknout správné kroky, abychom unikli ze tmy do světla a do svobody Božího mesiášského království? Na tuto otázku dostaneme nejlepší odpověď, budeme-li dále uvažovat o Janově evangeliu. Další podrobnosti se dovídáme ze slov, která řekl Ježíš Nikodémovi a která jsou zapsána u Jana 3:16–21. Nejprve tam čteme: „Neboť tak velice Bůh miloval svět, že dal svého jednozplozeného Syna, aby každý, kdo projevuje víru v něj, nebyl zničen, ale měl věčný život.“ Ano, světu lidí bylo dostupné nejen světlo, ale i „věčný život“, a to za největší cenu jak pro Boha, tak i pro jeho milovaného Syna. Aby však někdo mohl mít užitek z tohoto opatření, musel splnit určitý předpoklad. Bylo nutno ‚projevovat víru‘, to znamená projevovat správný postoj a správně reagovat. Kdo tak nejednal nebo dokonce odmítl projevovat víru, byl Bohem odsouzen nebo, lépe řečeno, Boží rozsudek nad ním zůstal v platnosti. — Jan 3:16, 18, 36.
5. Jakou důležitou zásadu vyjádřil Ježíš a jak působí?
5 Potom Ježíš vyjádřil důležitou zásadu. Řekl: „Toto pak je podklad pro soud, že světlo přišlo do světa, ale lidé milovali temnotu spíše než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“ Tato zásada platí dnes stejně jako v době, kdy byla poprvé vyslovena, a působí dnes stejně jako tehdy. Ježíš řekl, že ten, kdo úmyslně činí hanebné věci, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly kárány. To je důvod, proč jej jeho vlastní lidé „nepřijali“. Židé — zvláště jejich vůdci, kteří se projevili jako „slepí vůdci“ — nechtěli být odhaleni v tom směru, že dávali přednost tradici a pokrytectví, a nechtěli, aby jim na to bylo poukazováno. Dnes je situace podobná, obzvláště v křesťanstvu. — Jan 1:11; 3:19–21; Mat. 15:7–9; 23:16–26.
6. Jaké kroky by měl člověk podniknout bez ohledu na svůj dřívější život?
6 A přece se může stát, že stále ještě přesně nevíš, co máš dělat. Snad si říkáš, že tvůj minulý život by neobstál, kdyby byl posuzován. Ale jak jsi reagoval, když jsi poprvé slyšel o Boží velké lásce k lidstvu, o jeho „laskavosti a trpělivosti a shovívavosti“? Snad jsi jednal podobně jako Saul a neprojevil jsi ‚nekajícné srdce‘, ale ukázal jsi, že postoj tvého srdce je dobrý. Jestliže tomu tak bylo, pak jsi jistě čestně a pokorně přiznal, že jsi v nečistém stavu, snad v některém ohledu dokonce ve stavu velmi nečistém. To tě přimělo, abys upřímně litoval svého dřívějšího způsobu života. Tak jsi jednal v souladu se skutečností, že „Boží laskavost se snaží vést tě k pokání“. Pokání — to je první krok. O dalších krocích mluvil Pavel, když řekl králi Agrippovi: „Přinášel jsem poselství. . . , aby se káli a obrátili se k Bohu tím, že budou dělat skutky, které odpovídají pokání.“ Jinými slovy, pravé pokání musí vést k tomu, že se člověk obrátí, odvrátí se od svého dřívějšího způsobu jednání, a potom následuje krok oddanosti, aby člověk činil Boží vůli, když se k Bohu plně obrátil a oddal se mu celou duší. To je způsob, jak ‚projevujeme víru‘ a jak ji projevíme činným způsobem. — Řím. 2:4, 5; Sk. 26:20.
7. Jak může dát člověk veřejně najevo, že se oddal Bohu a co řekl Ježíš k povzbuzení těch, kteří se stávají jeho následovníky?
7 Učinil jsi tyto kroky a projevil jsi veřejně svou oddanost Bohu tím, že ses podrobil křtu ve vodě, jak to činí Jehovovi křesťanští svědci? Jestliže ano, pak je možno právem říci, že jsi Ježíšovým pravým učedníkem neboli následovníkem. Povšimni si, co Ježíš řekl k našemu povzbuzení: „Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, rozhodně nebude chodit v temnotě, ale bude vlastnit světlo života.“ — Jan 8:12.
8. Jaký rozdíl činí Bible mezi těmi, kteří mají nebeskou naději, a těmi, kteří doufají, že budou pod Božím královstvím žít na zemi?
8 Od letnic roku 33 n. l. bylo Ježíšovým bezprostředním následovníkům poskytováno „nové zrození k živé naději“, k naději na nebeské dědictví, protože se stávají „účastníky božské přirozenosti“, nesmrtelnosti. Ti tvoří „malé stádo“, jehož členové budou s Kristem Ježíšem na jeho nebeském trůnu. (1. Petra 1:3, 4; 2. Petra 1:4; Luk. 12:32; 1. Kor. 15:54; Zjev. 3:21) Ježíš však při jedné příležitosti řekl: „Mám jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince, i ty musím přivést. . . a stanou se jedním stádem jednoho pastýře.“ Tyto „jiné ovce“ dostávají naději na věčný život na rajské zemi pod nebeským královstvím a jsou to ti, kteří se podobají ovcím a kteří činí dobro Kristovým duchovním bratrům, jak o tom mluví podobenství u Matouše 25:31–46, jež se nyní naplňuje. Jsou to také ti, kteří tvoří „velký zástup“, o němž se mluví ve Zjevení 7:9–17, když byla předtím popsána nebeská třída, jež se skládá ze 144 000 členů. — Jan 10:16.
9. Jak svědkové Jehovovi v dnešní době odpovídají ‚jednomu stádu ovcí‘, o němž mluvil Ježíš?
9 Dnešní svědkové Jehovovi, jichž je přes dva miliony, jsou živým důkazem o pravdivosti Božího slova. Menšina z nich, jež tvoří jádro, má naději, že přijdou do nebe. Kolem této malé skupiny se shromažďuje velký a stále rostoucí počet těch, kteří doufají, že budou žít pod panstvím Božího království na zemi, a kteří radostně a ze všech sil podporují Kristovy „bratry“. (Mat. 25:40) Obě skupiny tvoří ‚jedno stádo jednoho pastýře‘. O všech svých ovcích Ježíš řekl: „Mé ovce naslouchají mému hlasu a já je znám [jménem] a ony mne následují. A dávám jim věčný život.“ Ti všichni byli opět přijati do rodinného vztahu k Bohu, aby mohli být nazýváni ‚Božími dětmi‘, a radují se ze ‚světla života‘. — Jan 10:3, 27, 28; Řím. 8:19–21.
CHOĎ VE SVĚTLE, A NEBUDEŠ KLOPÝTAT
10. Co doporučuje Jan těm, kteří by chtěli mít podíl s Bohem a Kristem?
10 Nyní budeme uvažovat o Janově prvním dopise a najdeme v něm některé vynikající a jednoznačné rady pro ty, kteří se obrátili k Bohu, oddali se mu a začali chodit v Ježíšových stopách. Jako ve svém evangeliu, tak v tomto dopise Jan nejprve píše o Ježíši, ale tentokrát jej označuje jako „slovo života“. Také se zmiňuje o „spoluúčasti“, nejen s ním samotným, ale také „s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem“. Jan potom říká svým obvyklým důrazným způsobem: „Bůh je světlo a ve spojení s ním není naprosto žádná tma. Prohlašujeme-li: ‚Máme s ním spoluúčast‘, a přece dále chodíme ve tmě, lžeme a nejednáme podle pravdy.“ — 1. Jana 1:1–7.
11. a) Jakou odpovědnost nese s sebou poznání pravdy? b) Jak nám pomáhají slova z Přísloví 4:23–27, abychom dostáli své odpovědnosti?
11 Jak ukazují tato slova, poznání pravdy o Jehovovi a o jeho předsevzetí přináší nejen požehnání a lepší porozumění, ale také odpovědnost, kterou nemůžeme přehlédnout. Nejde jen o to, zda máme přesné poznání pravdy. Daleko závažnější je otázka, jak reagujeme na pravdu ve svém srdci a jak je to patrné z našeho celého způsobu jednání, na veřejnosti i v soukromí. Postoj našeho srdce, skutečný člověk, jakým jsme uvnitř, rozhoduje, jak budeme posuzovat každou situaci a možnost a k jakému způsobu jednání se rozhodneme. Boží slovo o tom říká: „Více než všechno ostatní, co je nutno střežit, chraň své srdce, neboť z něho pocházejí prameny života. . . Tvé oči nechť hledí přímo kupředu. . . Urovnej cestu své noze a nechť všechny tvé cesty jsou pevně stanoveny. Vzdal svou nohu od toho, co je špatné.“ — Přísl. 4:23–27.
12. a) Kdy a proč by se mohlo „světlo“ v nás stát „tmou“? b) Kdo toho byl příkladem v Ježíšově době?
12 Kdybychom však chtěli využívat poznání pravdy nebo toho, že jsme mezi Jehovovým lidem, k sobeckým účelům, se špatnou nebo nečistou pohnutkou, pak bychom se dívali na věci nečistým způsobem a náš náhled na věci by byl zkreslený, zdeformovaný. I kdybychom si to snad neuvědomovali, nebyli bychom schopni v duchovním ohledu se dívat přímo. Ježíš řekl: „Lampa těla je oko. Jestliže je tedy tvé oko prosté [ve svém pohledu nerozdělené, správně zaměřené], celé tvé tělo bude jasné, je-li však tvé oko zlé, bude celé tvé tělo temné. Jestliže tedy světlo, které je v tobě, je ve skutečnosti temnota, jak veliká je tato temnota!“ (Mat. 6:22, 23) Kdyby to, co přijímají ‚oči našeho srdce‘, se projevovalo ne jako světlo, ale jako tma, pak bychom mohli klopýtat právě o to, co by vedlo k našemu užitku, kdybychom se na to dívali správně. Dobře je to patrné na příkladu náboženských vůdců v Ježíšových dnech. Jak bohaté požehnání by byli dostali, kdyby jej přijali jako „hlavní úhelný kámen“ v Božím uspořádání. Místo toho jej zavrhli. Klopýtli o něj a upadli. Zavrhli jej tak rozhodně a vyvinula se v nich tak vražedná nenávist vůči němu, že nad nimi Bůh proto vynesl nanejvýš přísný rozsudek. Ježíš řekl: „Kdo upadne na ten kámen, roztříští se. Na koho upadne, toho rozdrtí na prach.“ — Mat. 21:42–44; viz též Řím. 9:32, 33.
13. Nač bychom měli dávat pozor, pokud jde o náš vliv na jiné?
13 Je také důležité, abychom si uvědomili, jak můžeme ovlivňovat jiné. Pavel napsal Korintským: „Všechno je zákonné, ale ne všechno buduje. Každý nadále hledej nikoliv svůj vlastní užitek, ale užitek druhého.“ Potom vysvětlil, že bychom zvláště v otázkách, při nichž jde o svědomí, a to o „svědomí toho druhého, nikoli naše vlastní“, měli dávat pozor, abychom někomu nedali „podnět ke klopýtání“. Kromě toho dal radu Římanům: „Učiňte takové rozhodnutí, že nebudete klást před bratra kámen úrazu nebo příčinu ke klopýtnutí.“ Ano, jestliže se tvůj bratr pro tvé chování „trápí. . . , nechodíš již více ve shodě s láskou“. — 1. Kor. 10:23–33; Řím. 14:13–15.
14. a) Které dva Ježíšovy výroky ukazují, jak je závažné a nebezpečné přivést někoho ke klopýtání? b) Jak se o tom vyjádřil Jan?
14 Ježíš také velmi zdůrazňoval tuto myšlenku. Řekl, že kdyby na nás samotných bylo něco, co by nás vedlo ke klopýtání, měli bychom se toho zbavit. Pokud jde o jiné učedníky, řekl: „Kdo. . . přivádí ke klopýtání jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří, pro toho je užitečnější, jestliže mu na krk pověsí mlýnský kámen. . . a potopí jej do širého, otevřeného moře.“ A dále: „Není přání mého Otce, který je v nebi, aby zahynul jeden z těchto maličkých.“ (Mat. 18:6–10, 14) Jsou-li „oči tvého srdce“ skutečně osvícené, abys viděl, jakou cenu má každý „z těchto maličkých“ v očích Jehovových, pak pochopíš, proč Jan mluvil tak důrazně, když řekl: „Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle a v jeho případě není příčina ke klopýtání. Ale ten, kdo nenávidí svého bratra [i kdyby jen jediného], je ve tmě a chodí ve tmě a neví, kam jde, protože tma oslepila jeho oči.“ Jana přiměla k napsání těchto slov jeho nerozdělená láska a věrná oddanost. To jsou dobré vlastnosti srdce, které ovládají náš postoj a způsob jednání a vytvářejí „novou osobnost, která byla stvořena podle Boží vůle v pravé spravedlnosti a věrné oddanosti“. — 1. Jana 2:10, 11; Ef. 1:18; 4:24.
15. Kterými vážnými slovy nám Pavel říká, jak bychom měli jednat?
15 Dále si povšimni, jak nás Pavel vážně vybízí: „Abyste již dále nechodili tak, jako chodí národy. . . , přičemž jsou myšlenkově ve tmě a odcizeni životu, který náleží Bohu, pro nevědomost, jež je v nich, pro necitelnost jejich srdce.“ Dále poukazuje na to, co je kladné, když říká: „Staňte se. . . napodobiteli Boha jako milované děti a dále choďte v lásce. . . Choďte dále jako děti světla, neboť ovoce světla se skládá z každého druhu dobroty, spravedlnosti a pravdy.“ Jaké je to krásné a přitažlivé ovoce! Končí slovy: „Dávejte tedy přísně pozor, abyste nechodili jako nemoudří, ale jako moudří.“ — Ef. 4:17, 18; 5:1, 2, 8–15.
PŘIJÍMAT A ZRCADLIT SVĚTLO
16. a) Máme-li nechat svítit své světlo, stačí, abychom jen žili řádným životem? b) O které důležité otázce se mluvilo, když stál Ježíš před Pilátem?
16 Biblické texty, o nichž jsme dosud pojednávali, zabývaly se hlavně naším osobním chováním jako dětí světla, a také naší odpovědností vůči jiným. Boží slovo však zdůrazňuje ještě jiné hledisko. Ježíš řekl: „Já jsem světlo světa“, a Pavel mluvil o tom, že Ježíš oznamoval světlo. (Jan 8:12; Sk. 26:23) Jak se splnily tyto biblické výroky? Snad jen tím, že Ježíš žil dobrým životem a vzorně se choval? Mnozí lidé, kteří tvrdí, že jsou křesťané, se domnívají, že k tomu, aby nechali svítit své světlo, stačí právě takový způsob života. Ale byl to důvod, proč byl Ježíš nakonec zatčen a přiveden před Piláta — bylo s ním tak jednáno pro jeho laskavé a dobré skutky? Nikoli. Šlo zde o otázku panství a moci království, a ta se soustřeďovala kolem Ježíše, jak je to patrné z Pilátovy otázky: „Jsi židovským králem?“ Ježíš v odpovědi pohotově připustil, že má království a že je tudíž králem, ale Pilát se nemusel nijak znepokojovat. Ježíš totiž řekl: „Mé království není částí tohoto světa. . . Mé království. . . není odtud.“ — Jan 18:33–36.
17. a) Které bylo hlavní téma Ježíšova učení a jeho poselství? b) Jak Ježíš dával tomuto světlu svítit až do konce? c) Které biblické texty sloužily Ježíši v tomto ohledu jako směrnice a povzbuzení?
17 Toto království bylo skutečně námětem a základem, ústřední pravdou všeho, co Ježíš kázal a o čem učil. Matouš říká, že po zatčení Jana Křtitele „Ježíš začal kázat a říkat: ‚Čiňte pokání, neboť se přiblížilo nebeské království.‘ “ Matouš také zajímavě poukazuje na to, že právě tehdy a na tom místě se splnilo proroctví: „Lid sedící v temnotě viděl velké světlo a těm, kteří sedí v krajině smrtelného stínu, vzešlo světlo.“ (Mat. 4:12–17; Iz. 9:1, 2) Ježíš zřetelně poznal svou odpovědnost, aby vydával svědectví o této nanejvýš důležité pravdě. Pilátovi řekl: „Proto jsem se narodil, a proto jsem přišel do světa, abych vydal svědectví o pravdě.“ (Jan 18:37) Ježíš plně přijal slovo svého Otce a jasně poznal, že Jehovovo předsevzetí se soustřeďuje na království, jehož zaslíbeným králem byl on sám. Jako Boží jednozplozený Syn věděl, že proroctví například v Žalmu 2:4–8 a u Izaiáše 9:6, 7, jež mluví o „synu“, mluví o něm a splní se na něm. Také věděl, že právě na něho se vztahují Izaiášova proroctví, v nichž jej Jehova oslovuje označením „můj služebník“ a říká, že jej dá „jako světlo národům, aby otevíral slepé oči, aby z hradního vězení vyváděl vězně, z domu vazby ty, kteří sedí ve tmě“. A dále: „Také jsem tě [já, Jehova] dal za světlo národů, aby má záchrana dosáhla až do končin země.“ (Iz. 42:1, 6, 7; 49:6) Ježíš také věděl, že některé z těchto biblických textů již byly citovány, když anděl Gabriel oznámil jeho početí jeho matce Marii a když Ježíšovi rodiče jej přinesli jako malé dítě do chrámu a setkali se tam se Simeonem. — Luk. 1:31–33; 2:25–32.
18. a) Kterou důležitou pravdu objasňuje Ježíšova vzorová modlitba? b) Co se stalo, když byl Ježíš jako nositel světla zdánlivě odstraněn?
18 Ježíš věrně zrcadlil všechno, co přijal. To poznáváme z první části vzorové modlitby, v níž je království spojeno s posvěcením Božího jména: „Otče náš v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi.“ (Mat. 6:9, 10) Po celou dobu Ježíšovy služby zářilo toto poselství o království jako světelný paprsek. Ale když Ježíš visel mrtvý na mučednickém kůlu, na němž byl veřejně popraven, zdálo se, jako by toto světlo úplně zmizelo v bouřlivých oblacích vyvolaných náboženským nepřátelstvím. Ale co se stalo potom? Padesátý první den potom, o letnicích, oslovil Petr veřejně velký zástup v Jeruzalémě a vysvětlil, že vylití svatého ducha bylo důkazem toho, že Bůh skutečně vzkřísil z mrtvých svého Syna a že jej vyvýšil na svou pravici, a tím splnil to, co bylo předpověděno ve Svatých písmech. — Sk. 2:22–36.
19. Co ukazuje, že křesťanský sbor v prvním století zrcadlil pravé světlo?
19 Od té doby zářilo toto světlo ještě silněji a jeho paprsek se rozšiřoval na stále větší území, zvláště od té doby, kdy poselství o království bylo neseno národům, počínaje Korneliem. (Skutky, kapitola 10) Všichni, kteří přijali toto poselství a naplnili tím svou mysl a srdce, reagovali tím, že toto světlo zrcadlili. Vzpomínali si na to, k čemu je Ježíš pověřil: „Vy jste světlo světa. . . nechť svítí vaše světlo před lidmi.“ (Mat. 5:14–16) Potvrzuje to celá zpráva v knize Skutků apoštolů. I v posledních slovech se ještě mluví o tom, že Pavel „vydával důkladné svědectví o Božím království“, a poukazuje se zde na další splnění Izaiášových prorockých výroků. (Sk. 28:23–28) Také Petr zdůraznil tuto zvláštní povinnost křesťanského sboru, když napsal: „Vy jste ‚. . . lid pro zvláštní vlastnictví, abyste široko daleko oznamovali znamenitosti‘ toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ — 1. Petra 2:9.
20. a) Je možné, že by satan nebo jeho démoni zastínili Jehovovo světlo? b) Co dokazují dějiny novodobého Jehovova lidu, jak to bylo předpověděno prostřednictvím Izaiáše?
20 Minula staletí takzvaného temného středověku, a jaký je stav dnes? Je pravda, že satanovým služebníkům se podařilo zatemnit světlo, neboť se ‚proměňují. . . neustále ve služebníky spravedlnosti‘. To však nebyl problém pro Jehovu, protože on zůstává stále pánem situace. Ano, pro něho „tma by mohla stejně dobře být světlem“. (2. Kor. 11:14, 15; Žalm 139:11, 12) Nám může noc připadat nekonečná, ale nic nemůže zadržet jitřní úsvit. Paprsky vycházejícího slunce padají nejprve na nejvyšší hory a pahorky a na jakékoli město nebo chrám na nich. Od sedmdesátých let minulého století začaly být obnovovány základní pravdy a spolu s činností, která s tím souvisela, byly jako počátek jitřního světla. Potom po krátké, bouřlivé zkušební době v letech 1914–1918 zazářilo v roce 1919 nad Božími věrnými sluneční světlo, neboť jim Bůh vrátil svou přízeň. Od té doby jejich cesta skutečně „svítí více a více“. (Přísl. 4:18) Prožívají to, co Jehova předpověděl, když mluvil ke své organizaci, k Sionu: „Povstaň, ó ženo, rozesílej světlo, neboť tvé světlo přišlo a ozářila tě Jehovova sláva. Neboť hle, tma přikryje zemi a hustá tma národní skupiny, ale na tobě se zastkví Jehova a bude na tobě vidět jeho sláva. A národy jistě půjdou k tvému světlu a králové k lesku tvého záření.“ — Iz. 59:20; 60:1–3; 62:1–3; viz též Izaiáš 2:2, 3.
21. Z koho se dnes skládá Jehovův „služebník“ a jak tito lidé zrcadlí jeho slávu?
21 Nyní je patrné, že Jehovův „služebník“ se skládá z těch, kteří slouží s Kristem Ježíšem jako se svou hlavou a tvoří služební sbor „svědků“, duchovní izrael. Jim Jehova říká: „Vy jste moji svědkové. . . ano můj služebník, kterého jsem vyvolil, abyste věděli a věřili ve mne.“ (Iz. 43:10–12) Spolu se svými mnoha druhy, kteří se podobají ovcím, účastní se oznamování království po celém světě. Vděčně přijímají stále rostoucí světlo porozumění, které vyzařuje ze stránek Božího slova. Jako kdysi Mojžíš, tak i duchovní izraelité ‚odrážejí jako zrcadla slávu Jehovovu‘. Činí to svým osobním chováním a také tím, že oznamují „toto dobré poselství o království. . . po celé obydlené zemi na svědectví všem národům“. — 2. Kor. 3:4–6, 16–18; Mat. 24:14.
22. Oč se dnes modlí Jehovovi praví služebníci a co podle toho činí?
22 Ostatek duchovního izraele a jejich druhové s radostí postupují v díle, které jim Bůh uložil — v kázání o království a v činění učedníků. V souladu s tím, co bylo řečeno, je krásně vyjádřena jejich modlitba v Žalmu 43:3, 4: „Vyšli své světlo a svou pravdu. Ať mne samy vedou. Ať mne přivedou k tvé svaté hoře a k tvému vznešenému bydlišti. Ať přijdu k Božímu oltáři, k Bohu mé jásavé radosti. A budu tě chválit na harfě, Bože, můj Bože.“