Štědrost odměňuje

BIBLE ujišťuje, že „štědrá duše ztuční“. (Přísl. 11:25) Člověk, který projevuje pravou štědrost, se nemusí obávat, že sám proto zakusí nouzi.

Důvěřovat, že tomu tak je, však vyžaduje víru. Bible skutečně spojuje štědrost s vírou. U Jakuba 2:14–17 čteme: „Jaký je z toho prospěch, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Taková víra ho přece nemůže zachránit. Jestliže bratr nebo sestra jsou nazí a chybí jim dostatek jídla na ten den, a přece jim někdo z vás řekne: ‚Jděte v pokoji, zahřejte se a dobře se najezte‘, ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, jaký je z toho prospěch? Tak i víra, jestliže nemá skutky, je sama v sobě mrtvá.“

Někdo by si mohl říci: „Jestliže dám štědře ze svého majetku, abych pomohl potřebným bratrům a sestrám, možná, že nebudu mít, odkud bych bral, kdybych měl utrpět nějakou finanční ztrátu. Kdo mi v takovém případě pomůže?“ Takové uvažování by mohlo člověku zabránit, aby štědře nerozdával ze svého jmění. Určitě tedy vyžaduje víru, aby člověk důvěřoval tomu, že štědré rozdávání někdy později neohrozí jeho životní jistoty. Ano, vyžaduje to víru v Božího ducha, který ovládá mysl a srdce spoluvěřících, že je pohne k tomu, aby nám přišli na pomoc, kdybychom se někdy dostali do skutečné nouze.

Člověk musí mít kromě víry správnou pohnutku k projevování štědrosti. Kdyby například neměl žádnou lásku, jeho dávání by nemělo v Božích očích žádnou cenu. Apoštol Pavel to velmi zdůraznil, když napsal: „Kdybych dal všechen svůj majetek, abych nakrmil jiné, a kdybych vydal své tělo, abych se mohl honosit, ale kdybych neměl lásku, vůbec nic mi to neprospívá.“ — 1. Kor. 13:3.

Ti, kteří dávají, aby obdrželi od lidí pochvalu, mohou si snad zajistit lichotivou chválu, kterou hledají. Ale dávání jim nepřináší žádnou jinou odměnu. Ježíš Kristus to objasnil, když mluvil proti takovému způsobu dávání. Řekl: „Když tedy chceš dávat dary z milosrdenství, netrub před sebou, jako to činí pokrytci v synagogách a na ulicích, aby je lidé oslavovali. Vpravdě vám pravím, již mají svou plnou odměnu. Ale ty, když dáváš dary z milosrdenství, ať neví tvá levice, co činí tvá pravice, aby tvé dary z milosrdenství byly skryté, potom ti tvůj Otec, který se dívá skrytě, odplatí.“ — Mat. 6:2–4.

Není nic chvályhodného na tom, když někdo věnuje svůj čas, prostředky a schopnosti prostě proto, aby na druhé učinil dojem anebo získal nějakou osobní výhodu. Křesťanská štědrost by měla být naprosto nesobecká. Ježíš Kristus prohlásil: „Jestliže půjčujete bez úroku těm, o nichž doufáte, že od nich dostanete, jakou tím máte zásluhu? I hříšníci půjčují bez úroku hříšníkům, aby stejně tolik dostali zpět. Naopak, nadále. . . půjčujte bez úroku, aniž byste doufali, že něco obdržíte zpět, a vaše odměna bude velká a budete syny Nejvyššího, neboť je dobrotivý k nevděčným a zlým.“ — Luk. 6:34, 35.

Lidé, kteří slyšeli Ježíšova slova, byli povinni zachovávat mojžíšovský Zákon, který již nařizoval poskytovat potřebným spoluusedlíkům nezištné půjčky. (2. Mojž. 22:25) Tak i pro člověka se špatnou pověstí, pro ‚hříšníka‘, by nebylo nic zvlášť pozoruhodného, kdyby půjčoval bez úroku tomu, kdo je schopen splácet. ‚Hříšník‘ tak mohl dokonce půjčovat s úmyslem, aby získal od dlužníka nějakou budoucí výhodu. Ježíš Kristus však povzbuzoval k takovému druhu štědrosti, který daleko přesahoval to, co mohl udělat nějaký ‚hříšník‘. Vyžadoval napodobování Jehovovy štědrosti, štědrosti, jež se rozšiřuje i na lidi, kteří jsou nevděční a nemají ocenění. Oddaní následovníci Ježíše Krista by podle toho měli být ochotni přijít na pomoc opravdu potřebným lidem, jejichž hospodářská situace je taková, že snad nebudou nikdy schopni dluh splatit. To však vyžaduje lásku a víru.

Není-li dávání správně motivováno a chybí-li víra, mohl by se člověk provinit velice závažným hříchem. To je znázorněno případem Ananiáše a Zafiry. Pozorovali, jak ostatní dobrovolně prodali svůj majetek a výtěžek dali k dispozici apoštolům, aby byl používán k pomoci potřebným spoluvěřícím. Ananiáš a Zafira se za svou štědrost zřejmě snažili získat chválu od druhých. Postrádali však víru v Boží péči. Ačkoli to vůbec nemuseli udělat, prodali pole, a pak se dohodli, že přispějí pouze částí získaných peněz. Lživě se však pokoušeli jevit se štědřejšími, než ve skutečnosti byli. Předstírali, že přispívají celou částkou. Bůh sám skrze apoštola Petra odhalil jejich vědomý podvod a vynesl nad nimi rozsudek smrti. — Skutky 5:1–11.

Aby tedy Jehova příznivě pohlížel na štědrost, musí být její projevy ryzí. Jehova odmění štědré lidi, požehná jim a posílí je, aby obtížnými dobami prošli bez újmy na svém duchovním životě. Jehova neopustí své štědré služebníky a nenechá je v zoufalé tísni. Ačkoli mohou dočasně zažít těžké doby, dokonce řadu hospodářských zvratů, nepodlehnou zoufalství a beznaději. Jedno biblické přísloví říká: „Spravedlivý může padnout i sedmkrát a jistě vstane.“ (Přísl. 24:16) Žalmista vyjádřil svou důvěru takto: „V Boha jsem vložil svou důvěru, nebudu se bát. Co mi může udělat tělo?“ — Žalm 56:4; 56:5, KB.

Když druzí uvidí velmi štědrého člověka, jak přichází do skutečné nouze, pomohou mu mnohem raději než nějakému skrblíkovi. Boží duch, jenž působí na mysl a srdce těch, kteří jsou spojeni s křesťanským sborem, je pohání k tomu, aby přišli na pomoc potřebným spoluvěřícím. Jehova Bůh tedy odměňuje štědré skutky prostřednictvím spoluvěřících.

Pravá štědrost je skutečně výrazem lásky. Ale existují situace, kdy láska zabraňuje štědrosti. Například někteří lidé jsou neodpovědní, líní a neochotní přijmout práci, ačkoli zaměstnání, které by mohli dělat, je k dispozici. Bylo by to k jejich škodě, kdyby jim bylo dovoleno, aby využívali štědrosti druhých. V případě takových lidí by mělo být uplatněno biblické pravidlo: „Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí.“ — 2. Tess. 3:10.

Rovněž okolnosti mohou omezit míru, do jaké může člověk rozdávat druhým. Odpovědnost za péči o rodinné příslušníky je například na prvním místě. Proto by bylo špatné, kdyby otec rozdával jiným tak, že by mu to bránilo v řádné péči o jeho vlastní rodinu. — 1. Tim. 5:8.

Nicméně i člověk, který má málo majetku, může být štědrý. Snad má příležitost trávit čas s těmi, kteří jsou osamělí. Snad je může povzbudit slovem. Nebo by se mohl podílet s druhými na nějaké budující činnosti, třeba už jen tím, že by se s nimi prošel po parku nebo po lese. Snad by také mohl vydat něco ze své fyzické síly a udělat osobně užitečné věci pro jiné.

Zatímco snad člověk má nějaké nedostatky, může se stále těšit z toho, jaký to má dobrý účinek, že je „radostným dárcem“. (2. Kor. 9:7) Jestliže je štědrý ve všem, co má, a používá rozlišovací schopnosti, když rozdává druhým, bude odměňován vnitřní radostí a uspokojením. Bude se cítit dobře, protože ví, že jedná v souladu s Boží vůlí. Pak může být ujištěn, že se i nadále bude těšit z Božího požehnání, vedení a péče.

Ano, když se hluboce zajímáme o blaho druhých, pohne nás to k tomu, abychom reagovali na jejich potřeby tím, že budeme štědře rozdávat ze svého času, síly a majetku. Jednáme-li tak, budeme i nadále zakoušet bohatou odměnu jako schválení Boží služebníci.