Dopis Efezským: Jednota uskutečněná prostřednictvím Kristovým

JEDNÍM z křesťanských sborů, které založil apoštol Pavel při svých misionářských cestách, byl sbor v Efezu. Pavel zde kázal nejméně dvakrát. Poprvé tam přišel se svými spolupracovníky Akvilou a Priscillou a zůstal tam dosti krátký čas. (Sk. 18:18–21) Ale když se vrátil, zůstal mnohem déle; později řekl starším z Efezu: „Tři roky [jsem] dnem i nocí nepřestával se slzami napomínat každého jednotlivce.“ (Sk. 20:17–35) Tato usilovná práce, kterou Pavel vykonával s láskou, přinesla znamenité ovoce, neboť dopis, který jim psal, neobsahuje žádné přísné pokárání, jaké považoval za nutné dát sborům v Korintu a v Galácii.

Je nade všechnu pochybnost, že tento dopis napsal Pavel. Pavel se v dopise sám označuje jako pisatel. (Ef. 1:1; 3:1) V dopise je také patrný Pavlův sloh. A „církevní otcové“ raných dob dosvědčují, že dopis napsal Pavel. Všechno nasvědčuje tomu, že jej napsal výslovně křesťanům v Efezua v době, když byl ve vězení v Římě, a to kolem roku 61 n. l.

Jednota s Kristem a prostřednictvím Kristovým je námětem tohoto dopisu, což je patrné i z toho, že Pavel v tomto dopise třináctkrát poukazuje na „spojení s Kristem“, tedy častěji než v kterémkoli jiném ze svých dopisů. Ukazuje, že jednota je Jehovovým předsevzetím, a vysvětluje, jakou úlohu má při tom Ježíšova oběť a „dary v podobě lidí“. Kromě toho Pavel ve svém dopise dává rady jednotlivým členům rodiny, a také otrokům a pánům, aby i mezi nimi byla jednota.

BOŽÍ PŘEDSEVZETÍ: JEDNOTA

V první kapitole Pavel zdůrazňuje spojení s Ježíšem Kristem, z něhož se těší jeho praví následovníci na základě Boží nezasloužené laskavosti. Obzvláště upozorňuje na to, že Bůh má předsevzetí opět shromáždit všechny věci v nebi i na zemi prostřednictvím „správy“, způsobem spravování věcí. Toto sjednocování začalo o letnicích, když asi 120 Kristových učedníků dostalo Božího svatého ducha, a bylo rozšířeno na pohany, když Kornelius se svou rodinou reagoval na kázání apoštola Petra a tito lidé byli pokřtěni. V dnešní době se ukazuje, že ‚shromažďování všech věcí na zemi‘ začalo shromažďováním „velkého zástupu“ „jiných ovcí“. Toto shromažďovací dílo bude pokračovat až do doby, kdy lidé, kteří jsou v pamětních hrobkách, uslyší Ježíšův hlas a vyjdou. — Jan 5:28, 29; 10:16; Zjev. 7:9.

Pavel dále děkuje Bohu za tyto křesťany a modlí se, aby měli ducha moudrosti. Potom ukazuje na jejich schopnost něco rozpoznat nebo posoudit, neboť mluví o tom, že byly osvíceny ‚oči jejich srdce‘. Tím výstižně ukazuje, jak jim Bůh dává poznat to, co působí na jejich srdce. To je podněcuje, aby ‚byli obnoveni v síle, která podněcuje jejich mysl‘. (Ef. 4:23) Tímto duchovním pochopením docházejí křesťané k přesvědčení, že se uskuteční jejich nádherná naděje, což jim Bůh zaručil tím, že zjevil svou moc a sílu vzkříšením Ježíše z mrtvých.

Ve druhé kapitole Pavel obrací pozornost na křesťany z pohanů, kterých byla pravděpodobně v Efezu většina. Kdysi chodili podle vládce tohoto světa (satana, ďábla), jednali podle žádostí svého padlého těla, a proto neměli Boží přízeň. Jako neobřezaní pohané neznali Boží smlouvu s Abrahámem a byli z ní vyloučeni. Ale nyní byli uvedeni do spojení s Ježíšem Kristem. Jak? Protože Ježíšovou obětí byly splněny předobrazy obsažené v Zákoně a Zákon, který tvořil přehradu mezi Židy a národy, byl odstraněn. Když se tito efezští pohané stali křesťany, jsou nyní spoluobčany a členy Boží domácnosti. To vše není z jejich vlastní zásluhy, ale proto, že projevovali víru, a tato víra je darem od Boha.

Pavel, který byl tehdy ve vězení, mluví dále o správcovství, které mu Bůh svěřil. Ačkoli byl menší než nejmenší ze všech svatých, bylo mu svěřeno, aby oznamoval svaté tajemství, že pohané se mohou také stát účastníky slibu tím, že vejdou do spojení s Kristem. Prostřednictvím Ježíše Krista se mohou přiblížit k Bohu s plnou důvěrou a volností řeči.

Pavel se opět modlí za své křesťanské bratry a tentokrát prosí, aby je Bůh posílil a aby způsobil, aby byli pevně založeni na spolehlivém základu vírou a láskou. V závěru této části svého dopisu vyjadřuje velice povzbuzující myšlenku, že Bůh může učinit více než v nadbytku všechno, oč prosíme nebo nač pomyslíme.

BOŽÍ „DARY“ JAKO POMOC K JEDNOTĚ

Na začátku druhé poloviny svého dopisu radí Pavel křesťanům, aby jednali přiměřeným způsobem, s naprostou pokorou a mírností. Proč? Aby všichni byli spojeni poutem pokoje. Ano, jednota je tak důležitá! „Je jedno tělo a jeden duch, . . . jedna naděje,. . .; jeden Pán, jedna víra, jeden křest; jeden Bůh a Otec všech.“ (Ef. 4:2–5) Sedminásobná jednota! Jak velice se křesťanstvo vzdálilo od této jednoty!

Pavel pokračuje poukazem na to, že Bůh dal dary v podobě lidí, jako jsou apoštolové, proroci, evangelisté, pastýři a učitelé. Proč? Opět k dosažení jednoty: „Dokud všichni nedospějeme k jednotě ve víře a v přesném poznání Božího Syna“, abychom již nebyli jako malé děti, ale abychom se stali duchovně plně dospělými, abychom byli schopni stát pevně a jednotně jako jedno tělo, kde každý kloub a každý úd přispívá k blahu těla a k tomu, aby bylo užitečné. — Ef. 4:11–16.

KŘESŤANSKÉ VLASTNOSTI JSOU PRO JEDNOTU NEZBYTNĚ NUTNÉ

Proto musí křesťané svléknout starou osobnost s jejími sobeckými žádostmi a zvyky a musí „obléci novou osobnost, která byla stvořena podle Boží vůle v pravé spravedlnosti a věrné oddanosti“. — Ef. 4:22–24.

Mají-li křesťané zůstat jednotní, musí spolu mluvit pravdu, nesmí se na sebe dále zlobit, nesmí se navzájem okrádat. Nesmějí také mluvit špinavou řečí, ale mají raději říkat to, co je dobré podle potřeby k budování. Namísto, aby se na sebe zlobili a vzájemně se okřikovali, mají být k sobě navzájem laskaví, něžní a soucitní a mají si vzájemně ochotně odpouštět; tak se mají stát napodobiteli Boha, který také ochotně odpouští. — Ef. 4:25–32.

Pavel potom varuje před sexuální nemravností, která také jistě může působit jako rozdělující síla. Křesťané se musí vyvarovat smilstva, nečistoty, hanebného chování, oplzlého žertování. Nemají pěstovat společenství s lidmi, kteří dělají takové věci, a nemají se ničeho takového účastnit, ale mají se ‚neustále přesvědčovat o tom, co je přijatelné Pánu‘, a mají dále napomínat ty, kteří provádějí takové špatné věci. Ano, musíme ‚přísně dávat pozor, abychom nechodili jako nemoudří, ale jako moudří tím, že pro sebe vykupujeme příhodný čas‘ pro plodné skutky, ‚protože dny jsou zlé‘. (Ef. 5:10, 15, 16) Křesťané se nemají opíjet alkoholickými nápoji, ale mají být naplněni Božím duchem; k tomu nám pomůže, budeme-li k sobě mluvit v žalmech, chválách Bohu a v duchovních písních a budeme-li se doprovázet hudbou Jehovovi ve svých srdcích.

PODŘÍZENOST POMÁHÁ K JEDNOTĚ

Potom Pavel zdůrazňuje zásadu podřízenosti, která je nezbytně nutná pro křesťanskou jednotu. Všichni křesťané se mají podřizovat sobě navzájem. Manželky mají být podřízené svým manželům. To by jistě nemělo být nepříjemné, pokud manželé, jak Pavel dále radí, milují své manželky jako své vlastní tělo — ano, dokonce více než sami sebe, protože mají milovat své manželky tak, jak Kristus miloval sbor. Jak miloval sbor? Tak velice, že za něj položil svůj život. Jestliže tedy manžel tak miluje svou manželku a manželka je mu plně podřízena, bude mezi nimi jednota, budou jako „jedno tělo“, jak to bylo na počátku Božím předsevzetím. Má-li být rodina jednotná, aby se podobala Kristu, musí děti poslouchat své rodiče a otcové musí dávat pozor, aby nevhodně nedráždili své děti, ale aby je vychovávali v kázni Jehovově. — Ef. 5:21 až 6:4.

Pavel dále uplatňuje zásadu jednoty ještě v jiné oblasti lidských vztahů: radí otrokům, aby poslouchali své pány a aby jim sloužili s dobrými sklony. Bůh nakonec odmění spravedlivé jednání bez ohledu na to, zda to učiní lidští páni, nebo ne. Lidští páni mají zároveň při jednání se svými otroky pamatovat na to, že i oni sami mají v nebesích Pána, jemuž budou skládat účty. — Ef. 6:5–9.

DŮLEŽITÁ JE DUCHOVNÍ VÝZBROJ

Město Efez bylo známé nejen tím, že v něm byl velký chrám bohyně Artemidy, ale také, že tam byla pěstována magická umění. (Sk. 19:11–20) Proto Pavel velmi vhodně nabádá křesťany, aby si oblékli úplnou výzbroj od Boha, aby mohli pevně stát proti „světovládcům této tmy, proti zlým duchovním silám v nebeských místech“. (Ef. 6:11–13) Z čeho se skládá tato výzbroj? Zahrnuje pravdu Božího slova a pancíř spravedlnosti pro srdce. Kromě toho je zde výzbroj dobrého poselství pokoje, velký štít víry a naděje na záchranu jako přilba, a zbraň je meč ducha, jímž je Boží slovo. — Ef. 6:14–17.

Kromě této úplné výzbroje je však nutná ještě jiná věc: modlitba o Boží pomoc. Proto Pavel dále říká: „. . . zatímco se při každé příležitosti v duchu budete stále modlit každým druhem modlitby a úpěnlivé prosby . . . za všechny svaté.“ Pavel pokorně prosí, aby se modlili také za něho, aby oznamoval dobré poselství „směle“. — Ef. 6:18–20.

V závěru Pavel píše, že milovaný bratr Tychikus řekne sboru v Efezu, jak se Pavlovi daří. Z toho vyplývá, že jim přinesl Pavlův dopis z Říma. A jako ve všech svých dopisech končí Pavel modlitbou, aby s nimi byla Boží nezasloužená laskavost.

Jakou hojnost znamenitého poučení a povzbuzení v souvislosti s jednotou nám pro dnešní dobu poskytl apoštol Pavel ve svém dopisu Efezským! Poznávejme jeho obsah stále podrobněji, přisvojme si jej a stále více uvádějme svůj život do souladu s ním!

[Poznámka pod čarou]