Jak nás může pokora chránit
„Přepásejte se pokorou mysli k sobě navzájem. . . Buďte střízliví, bděte.“ — 1. Petra 5:5–8.
1. K čemu mají sklon mnozí lidé a k čemu to může vést?
VŠIML sis, že lidé mají sklon k domýšlivosti? Mnozí jsou nakloněni k sebevědomí a obracejí na sebe pozornost svým chováním, řečí nebo způsobem svého života. Jejich ctižádostivý, sebejistý postoj může však vést k bolestnému zklamání, jak to říká staré biblické přísloví: „Před pádem je srdce muže pyšné.“ — Přísl. 18:12.
2, 3. a) Co pozoroval Ježíš při jedné hostině? b) Jaké poučení o pokoře dal Ježíš při této příležitosti?
2 Když jednou Ježíš Kristus přijal pozvání jednoho farizea, aby se účastnil hostiny, povšiml si, že hosté byli domýšliví. Bible říká: „Všiml si, jak si vybírají nejvýznačnější místa.“ (Luk. 14:1, 7) Proto Ježíš využil této příležitosti a poučil je o pokoře. Vyprávěl hostům podobenství:
3 „Když tě někdo pozve na svatební hostinu, nelehej si na nejvýznačnější místo. Snad současně pozval někoho váženějšího, než jsi ty, a ten, který pozval tebe i jej, přijde a řekne ti: ‚To místo ať má tento muž.‘ A pak se s hanbou zvedneš, abys zaujal nejnižší místo. Ale když jsi pozván, jdi a spočiň na nejnižším místě, aby ti muž, který tě pozval, řekl, až přijde: ‚Příteli, vystup tam výše.‘ Pak budeš poctěn před všemi svými ostatními spoluhosty. Neboť každý. kdo se povyšuje. bude pokořen, a kdo se pokořuje, bude povýšen.“ — Luk. 14:8–11.
4, 5. a) Před čím nás může pokora uchránit? b) Jaké podobenství vyprávěl Ježíš lidem, kteří si mysleli, že jsou sami spravedliví?
4 Jakými jasnými a jednoduchými slovy Ježíš ukázal, jak nás může pokora chránit! (Přísl. 16:18) Může nás však uchránit nejen před tím, abychom se snad nedostali do trapné situace v očích lidí, ale uchrání nás také před Božím nepříznivým rozsudkem, neboť je řečeno: „Bůh se staví proti domýšlivým, ale pokorným dává nezaslouženou laskavost.“ (Jak. 4:6; Luk. 20:45–47) Ježíš ukázal, co si Bůh myslí o lidech, kteří jsou povýšení a domýšliví; při jiné příležitosti totiž mluvil s některými, „kteří důvěřovali sami v sebe, že jsou spravedliví, a kteří považovali ostatní za nic“. (Luk. 18:9) Vyprávěl jim podobenství o farizeovi a o výběrčím daní. Řekl:
5 „Farizeus stál a začal se sám u sebe modlit: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nespravedliví, cizoložníci, nebo i jako tento výběrčí daní. Postím se dvakrát týdně, dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Výběrčí daní však stál opodál a nechtěl ani pozvednout oči k nebi, ale stále se bil v prsa a říkal: ‚Bože, buď milostivý mně, hříšníku.‘ Říkám vám: Tento muž šel do svého domu prokázaně spravedlivější než onen muž, protože každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, ale kdo se pokořuje, bude povýšen.“ — Luk. 18:9–14.
6. a) S jakým postojem se Ježíš často setkával? b) Jaké otázky to vyvolává?
6 Čteme-li Bibli, povšimneme si, jak často se Ježíš setkával s lidmi, kteří se domnívali, že jsou vyšší než druzí, a jak často takové lidi varoval před nebezpečím, které s sebou nese jejich domýšlivost. Znovu to učinil, když mluvil k zástupům a ke svým učedníkům v Jeruzalémě několik dnů před svou popravou. Řekl: „Vy se nenechte nazývat Rabbi, protože jeden je váš učitel, zatímco vy všichni jste bratři. . . Ani ať vás nenazývají ‚vůdci‘, protože jeden je váš vůdce, Kristus. Ale největší mezi vámi ať je vaším služebníkem. Kdokoli se vyvyšuje, bude ponížen, a kdokoli se ponižuje, bude vyvýšen.“ (Mat. 23:1–12) Kdo však měl mít zvláštní užitek z toho, že Ježíš tak často zdůrazňoval, jak je nutná pokora? Komu tím chtěl zejména pomoci? Koho tím chtěl obzvláště chránit?
POSTOJ APOŠTOLŮ
7. Proč bychom neměli být překvapeni tím, že lidé mají sklon k pýše a že usilují o vynikající postavení?
7 Musíme si povšimnout, že lidé jsou pro svou zděděnou nedokonalost nakloněni k sobectví a k tomu, aby si o sobě mysleli více, než by si měli myslet. (Žalm 51:5; 51:7, KB; Řím. 12:3) Kromě toho se svět snaží vypěstovat v nás názor, že naše rodina, rasa nebo národnost je lepší než u jiných lidí. Svět nás také pobízí, abychom sledovali nějakou kariéru a abychom zastínili jiné, bez ohledu na to, jakých způsobů při tom užíváme. Proto bychom neměli být překvapeni, že dnes lidé usilují o postavení a o uznání. Snad to popřou a řeknou: „Vůbec nechci mít žádnou moc.“ Co je však patrné z jejich jednání? Projevili například Petr, Jakub a Jan nebo některý z ostatních učedníků, že touží po významném postavení? Co se stalo jednoho dne, když byli s Ježíšem na cestě domů do Kafarnaum?
8, 9. a) Do jakého sporu se dostali Ježíšovi apoštolové na cestě do Kafarnaum? b) Jak Ježíš při té příležitosti poučil své apoštoly, že jejich postoj není správný?
8 Marek podal zprávu o tom, co se stalo: „Když byl [Ježíš] v domě, položil jim otázku: ‚O co jste se to cestou přeli?‘ Byli zticha, protože se cestou mezi sebou přeli o to, kdo je větší.“ Lukáš také zaznamenal tuto událost, ale zřejmě při tom nebyl ani on ani Marek. (Mar. 9:33–37; Luk. 9:46–48) Apoštol Matouš však při tom byl a jistě se styděl, protože se účastnil debaty. Matouš se sice nezmiňuje o této rozpravě, ale popisuje, jak je Ježíš tehdy poučil o pokoře. Píše:
9 „V pravdě vám pravím: Neobrátíte-li se a nestanete se jako malé děti, rozhodně nevejdete do nebeského království. Proto, kdo se poníží jako toto malé děcko, ten je největší v nebeském království.“ (Mat. 18:2–4) Jaký to byl dobrý způsob, jímž vštípil svým učedníkům důležitost pokory! Malé děti přirozeně vzhlížejí ke svým rodičům a považují je za vyšší. Apoštolové se měli obrátit a stát se takovými jako děti. Učinili to? Změnili svůj postoj?
10. Oč později Jakub a Jan požádali Ježíše a jak na to reagovalo ostatních deset apoštolů?
10 Krátce nato doprovázeli apoštolové Ježíše do Jeruzaléma, kde měl strávit poslední týden svého života, týden bohatý na události. Marek popisuje, co se stalo cestou: „Přistoupili k němu Jakub a Jan, dva synové Zebedeovi, a řekli mu: ‚Učiteli, chtěli bychom, abys pro nás učinil, o cokoli tě požádáme.‘ On jim řekl: ‚Co chcete, abych pro vás učinil?‘ Řekli mu: ‚Dovol nám, abychom se posadili v tvé slávě, jeden po tvé pravici a jeden po tvé levici.‘ “ Snad ti tato prosba připomíná hosty, kteří si vyhledávali nejlepší místa na hostině, k níž byli pozváni. „Když o tom slyšelo těch deset ostatních, rozhorlili se na Jakuba a Jana.“ Ostatní apoštolové neschvalovali, že se Jakub a Jan snažili zajistit si za jejich zády vyšší místo v Kristově vládě. — Mar. 10:35–41.
11. a) Jaký špatný názor zastávali apoštolové? b) Jak se Ježíš pokusil napravit jejich smýšlení?
11 Jakub a Jan i ostatní apoštolové se dívali na věci z mylného, světského stanoviska. Snad si vzpomněli na minulost, kdy po staletí vládli izraelští králové z Davidova rodu. Snad se domnívali, že mesiášský král Ježíš Kristus bude také mít pozemskou vládu, v níž budou někteří muži zastávat vysoké postavení. Rozhodně se nepoučili, co to znamená pokora. Proto chtěl Ježíš opravit jejich způsob myšlení a řekl jim: „Víte, že ti, o nichž se zdá, že vládnou nad národy, vypínají se nad nimi, a velcí nad nimi vykonávají moc. Mezi vámi tomu tak není, ale kdo se chce stát velkým mezi vámi. musí být vaším služebníkem, a kdokoli chce být mezi vámi první, musí být otrokem všech.“ — Mar. 10:42–44; Mat. 20:20–28.
12. Na koho Ježíš obzvláště myslel, když nabádal lidi, aby byli pokorní a aby se nedávali nazývat „vůdci“?
12 Právě tento postoj apoštolů bezpochyby přiměl Ježíše, aby o několik dnů později řekl v Jeruzalémě zástupům lidí, že by měli být pokorní a neměli by se vydávat za „učitele“ nebo za „vůdce“. (Mat. 23:8–12) Protože se apoštolové vždy znovu přeli, rozhodl se zřejmě Ježíš, že ještě silněji zdůrazní, jak potřebují pokoru. Měl k tomu příležitost o dva dny později, kdy se dvanáct apoštolů shromáždilo v jedné horní místnosti v Jeruzalémě, aby tam s ním naposledy slavili pasach.
13. a) Jak ve východních zemích hostitel obvykle prokazoval hostům pohostinnost? b) Jakou příležitost proto měli apoštolové, když se sešli ke svému poslednímu pasach?
13 Apoštolové tam nebyli jako hosté, ale pouze té místnosti používali, a proto tam nebyli služebníci, kteří by jim umyli nohy. Ve východních zemích, kde lidé obvykle nosili sandály nebo chodili bosí, bylo projevem pohostinnosti ze strany hostitele, aby dal svým hostům umýt nohy, když vstoupili do jeho domu. Byl to obvykle úkol nejnižšího služebníka v domácnosti. Proto mladá žena Abigail projevila pravou pokoru, když oslovila Davidovy služebníky: „Zde je tvá otrokyně jako služebná, aby umyla nohy služebníků mého pána.“ (1. Sam. 25:41; Luk. 7:44; 1. Tim. 5:10) Proto apoštolové měli vynikající příležitost, aby si navzájem pokorně poskytli tuto službu, ale duch soupeřivosti byl v jejich srdcích zřejmě tak silný, že k tomu nikdo z nich nebyl ochoten. A tak se rozhodli, že budou jíst s neumytýma nohama, což nebylo zvykem.
14, 15. a) Jakou významnou službu prokázal Ježíš svým apoštolům? b) Co tím chtěl Ježíš vštípit svým apoštolům? Co však ukazuje, zda pochopili, co chtěl říci?
14 Apoštol Jan popisuje, co se potom stalo: „[Ježíš] vstal od večeře a odložil svrchní oděv. A vzal ručník a přepásal se. Pak dal vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a osušovat je ručníkem, kterým byl přepásán. . . Když jim nyní umyl nohy a oblékl si svrchní oděv a položil se opět ke stolu, řekl jim: ‚Víte, co jsem vám učinil? Oslovujete mne ‚Učiteli‘ a ‚Pane‘ a mluvíte správně, neboť já jím jsem. Jestliže jsem tedy já vám umyl nohy, ačkoli jsem Pán a Učitel, máte si také vy navzájem umýt nohy.‘ “ — Jan 13:1–14.
15 Jak vynikajícím způsobem poučil své apoštoly, co to znamená být pokorný! Mysleli bychom si, že tomu porozuměli. Chtěl je poučit o určitém myšlenkovém postoji — o smýšlení, které v nich mělo vzbudit ochotu prokazovat druhým ty nejnižší služby. Ale co se stalo? Lukáš nám popisuje další průběh večera: „Povstal mezi nimi prudký spor o tom, který z nich se zdá být největším.“ (Luk. 22:24) Můžeš si to představit? Ježíš se tak snažil naučit je pokoře, a oni se přece nemohli zbavit myšlenky, že by někdo mohl mít určitou hodnost a zastávat vyšší postavení. Zřejmě celá kultura, kterou ovlivňovali pyšní farizeové a saduceové, natolik poškodila jejich postoj, že prostě nemohli pochopit, že všichni jsou bratři a mají stejné postavení.
16. a) Která Ježíšova slova zřejmě poskytla podnět pro spor? b) Jak se Ježíš trpělivě dále snažil pomáhat svým apoštolům?
16 Podnětem ke sporu, kdo se zdá být největší, byla bezpochyby slova, která Ježíš řekl oné noci o Božím království. (Luk. 22:16–18) Nehněval se na své apoštoly a nekáral je přísně za to, že tak sobecky toužili po hodnosti a chtěli zastávat v jeho nebeské slávě nejvýznačnější postavení, a to je skutečně vynikající důkaz Ježíšovy trpělivosti a shovívavosti. Znovu jim trpělivě a nepochybně naléhavě řekl: „Králové národů se nad nimi vypínají a ti, kteří mají nad nimi moc, jsou nazýváni ‚dobrodinci‘. U vás však tomu tak nemá být. Ale ten, který je mezi vámi největší, buď jako nejmladší, a ten, který jedná jako vedoucí, buď jako sloužící.“ — Luk. 22:25–27.
JE ŽIVOTNĚ DŮLEŽITÉ, ABYCHOM SE POUČILI
17, 18. a) Proč bylo životně důležité, aby se apoštolové naučili pokoře? b) K čemu té noci vedl příliš sebejistý postoj apoštolů?
17 Bylo nanejvýš důležité, aby se poučili o pokoře. Šlo o jejich vlastní život i o život křesťanského stáda. Proč? Uvažujme o tom, k čemu přispělo té noci jejich smýšlení. Ježíš je varoval: „Vy všichni této noci klopýtnete ve spojitosti se mnou.“ Apoštolové však namítali, že se to nikdy nestane. Domnívali se, že jsou připraveni na všechno, a proto si mysleli, že by jej nikdy nezapřeli, i kdyby sami měli zemřít. A v Petrově odpovědi můžeme postihnout neklamný důkaz soupeřivosti, která mezi nimi byla: „I když všichni ostatní klopýtnou, pokud jde o tebe, já nikdy neklopýtnu!“ — Mat. 26:31–35.
18 Víme, co se stalo. Všichni apoštolové svého Mistra bídně opustili. Byli nepozorní a nedbali na jeho opakované poučováni. Nakonec ve strachu utekli a zanechali Ježíše tváří v tvář davu, který jej přišel zatknout. A Petr dokonce třikrát zapřel, že vůbec nezná svého Mistra! Předtím Petr podle smyslu řekl: ‚Snad všichni ostatní mají nějakou slabinu ve své víře, ale já — já tě nikdy neopustím, Pane.‘ Petr však byl příliš sebejistý, domníval se, že je věrnější než ostatní, a to přispělo k jeho hroznému pádu. Jak je proto životně důležité, abychom se naučili pokoře! Naučili se to apoštolové?
19, 20. a) Co dokazuje, že se apoštolové naučili pokoře? b) Jak se zřejmě předsedalo v křesťanském sboru v prvním století a co to ukazuje ohledně postoje apoštolů?
19 Ano, naučili se pokoře. Trpělivost, kterou jim Ježíš projevil ve své lásce, přinesla bohatou odměnu. Důkazem toho je přímý a poctivý způsob, jak zaznamenali Ježíšova poučení o pokoře. Jen si představme, jak jim asi muselo být, když si vzpomněli na své tehdejší jednání. Chtěli však, aby se ostatní poučili z jejich chyb a obzvláště z vynikajících pokynů, které jim dal Ježíš. Dalším důkazem, že nyní pochopili, co znamená pokora, jsou jejich vlastní rady, v nichž povzbuzují k pokoře. Apoštol Petr například později napsal: „Mějte všichni stejné smyšlení. . . pokoru mysli.“ — 1. Petra 3:8.
20 Také ve Skutcích apoštolů najdeme důkaz, že se nakonec naučili pokoře. Čteme-li tento text, poznáváme, že apoštolové pracovali společně v jednotě, aby budovali křesťanský sbor. Nikdo z nich ctižádostivě neusiloval o vynikající postavení a nikdo nejednal tak, jako by mezi nimi zaujímal nejvyšší postavení a jako by jeho slovo bylo zákonem. O důležitých záležitostech týkajících se křesťanského sboru zřejmě rozhodovala skupina mužů, v níž byli i jiní starší kromě apoštolů. Učedník Jakub, nevlastní bratr Ježíšův, který nebyl apoštolem, zřejmě předsedal, když se rozhodovalo o obřízce. (Sk. 15:6–29; 12:1, 2) Z toho je možno usuzovat, že se předsedající starší postupně měnili, jinými slovy, že někdo předsedal při jedné příležitosti a někdo jiný při jiné příležitosti. Mezi apoštoly se vyvinul duch pravé pokory.
PROČ BYLO POUČENÍ POZDĚJI ZDŮRAZNĚNO
21. Jak apoštol Petr zdůraznil důležitost pokory?
21 Po letech apoštol Petr považoval za nutné zdůraznit důležitost pokory. Učinil to v prvním ze svých inspirovaných dopisů, jež jsou zachovány v biblickém kánonu. Ve čtvrté kapitole se zmiňuje o utrpeních, která mají křesťané očekávat pro svou věrnost k Bohu, a potom říká: „Proto vybízím starší muže mezi vámi. . . Paste Boží stádo, které je ve vaší péči, ne z donucení, ale ochotně. . . ani jako byste panovali nad těmi, kteří jsou Božím dědictvím, ale staňte se příkladem stádu. . . Buďte střízliví, bděte. Váš protivník, ďábel, obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil.“ — 1. Petra 5:1–8.
22. Proč Petr na začátku své výzvy starším použil slova „proto“, když předtím mluvil o utrpeních křesťanů?
22 Proč se Petr nejdříve zmínil o utrpeních křesťanů a potom řekl: „Proto vybízím starší muže mezi vámi“? Protože kdyby starší neměli dostatek pokory, mohlo by to ještě přispět k utrpením a břemenům, která snad již křesťanští bratři snášejí. Ale pokorný postoj starších je osvěžující a pomáhá bratrům k vytrvalosti. (Iz. 32:1, 2) Proto Petr nabádá starší, aby ‚nepanovali nad těmi, kteří jsou Božím dědictvím, ale aby se stali příkladem stádu‘.
23. a) Která Ježíšova slova snad přiměla Petra k napomenutí starších, aby se nevypínali nad stádem? b) Jakou vlastností by se měli ‚přepásat‘ starší a k čemu to vede?
23 Petr si zřejmě pamatoval Ježíšova slova o světských vládcích, kteří ‚se nad nimi vypínají‘ a ‚vykonávají nad nimi moc‘, a také na slova: „U vás však tomu tak nemá být.“ (Mar. 10:42–44; Luk. 22:25–27) Křesťanští starší by se neměli podobat pyšným farizeům, kteří říkali druhým, co mají dělat, ale sami nebyli ochotni pohnout ani prstem, aby činili to, co vyžadovali od druhých. (Mat. 23:3, 4) Měli by naopak sami dávat příklad, sami by měli být ochotni činit všechno, co vyžadují od druhých. Spolu se všemi ostatními křesťany by se měli ‚přepásat pokorou mysli‘. V souladu s významem řeckého slova enkomboomai, které je v 1. Petrově 5:5 přeloženo výrazem „přepásejte se“, měli by si tuto pokoru pevně ‚přivázat na sebe jakoby pomocí uzlů‘. Potom si nikdy nepomyslí, že je pod jejich důstojnost vykonávat nějakou nižší práci, například uklízet sál království nebo se účastnit všech odvětví kazatelské činnosti křesťanského sboru.
24. Jak by se mohlo stát, že by se starší vypínali nad stádem?
24 Ti, kteří se ‚přepásají‘ pokorou, nebudou si také činit nároky na žádné zvláštní pohodlí ani na žádné výsady, jako by si zasloužili něco lepšího, než co dostávají ostatní. Kdyby se například při křesťanských sjezdech starší starali o to, aby dostávali zvláštní jídla a aby jim byly přidělovány ty nejlepší práce, zatímco by jejich bratři dostávali skromnější jídlo a museli by vykonávat nižší práce, nepanovali by tak starší nad svými bratry a nevypínali by se nad nimi? Nebo byli by snad příkladem stádu, kdyby se ve frontě před kafetérií stavěli dopředu, aby dostali jídlo před ostatními, kteří již čekají déle? Jistě se může stát, že se z naléhavých důvodů musí někdo ve frontě před kafetérií postavit dopředu nebo jíst někdy jindy nebo na jiném místě. Ale jsou to věci, o nichž je nutno vážně uvažovat. Proč?
25. a) Jsou ti, kteří mají zvláštní schopnosti nebo přednosti služby, nadřazenými osobami? b) Jaké rady by proto měli křesťané bezpodmínečně dbát?
25 V první řadě proto, že ti, kteří jsou k něčemu zmocněni, mají sklon k názoru, že jsou lepší a že si zaslouží více vážnosti než druzí. Je však tento názor správný? Takoví lidé snad mají určité schopnosti, a proto mohou působit jako křesťanští starší a organizovat sjezd, ale pro tyto schopnosti nejsou nadřazeni druhým. (1. Tim. 3:1–7) V očích Jehovy Boha není starší ani žádný jiný člověk se zvláštními schopnostmi lepší než jeho bratři. Jak je proto důležité, aby takový člověk dbal Boží rady a ‚s pokorou mysli považoval ostatní za vyšší‘! (Fil. 2:3) Takové pokorné smýšlení uchrání křesťana před hrozným „pádem“, který může způsobit pýcha. — Přísl. 16:18; 18:12.
26. Jak může nedostatek pokory u starších být nebezpečím pro stádo?
26 Takový pokorný postoj křesťanských starších bude také chránit stádo. „Ovce“ mohou snadno klopýtnout a mohou se odvrátit od křesťanského sboru, jestliže si starší osobují zvláštní výsady, touží po uznání nebo vynikajícím postavení nebo jestliže jiným způsobem projevují pyšného, povýšeného ducha. Boží slovo výslovně říká: „Předcházejte se navzájem v projevování úcty.“ (Řím. 12:10) Jestliže však členové stáda vidí, že starší, kteří by pro ně měli byt příkladem, přijímají poctu v podobě nejlepších věcí a jednají povýšeně a domýšlivě, jak to na ně může působit? Zcela jistě se jich to dotkne. Utrpení, které snášejí za to, že jsou křesťany, ještě vzroste, a to by mohlo vést ke katastrofě.
27. Jak mohou starší zůstat bdělí a zabránit ďáblu, aby nepohltil je ani stádo?
27 Měli bychom se tedy divit, že apoštol Petr varovně řekl: „Buďte střízliví, bděte. Váš protivník, ďábel, obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil“? Jestliže křesťanský starší pěstuje pyšného, domýšlivého ducha, může poskytovat ďáblu příležitost, aby jej a snad i jiné členy stáda „pohltil“. Starší, snažte se proto, abyste ani v nejmenším nevyvolávali dojem, že jste domýšliví nebo nadřazení. Přepásejte se pokorou. Buďte přístupní, laskaví, něžní a soucitní, jako když kojící matka v lásce chová své vlastní děti. (Ef. 4:32; 1. Tess. 2:7, 8) Stále se dívejte na Ježíše Krista jako na příklad, dbejte jeho učení a ze všech sil se snažte jej napodobovat. — Fil. 2:5–8.
28. Jakou máme krásnou vyhlídku do budoucnosti a kde z toho můžeme již nyní něco ochutnat?
28 Jen si představme, jak to bude krásné, až jednou budou všichni lidé pokorní a budou druhé považovat za vyšší, než jsou sami. Jak osvěžující a pokojné ovzduší bude panovat! Již nyní, uvnitř křesťanského sboru, máme možnost předem ochutnat toto požehnání, že můžeme pěstovat společenství s pokornými, nesobeckými muži, ženami a dětmi. Nepovzbuzuje nás to, abychom se opásali pokorou? Může nás to chránit, aby nás nepohltil ďábel, a může nám to pomoci přežít „velké soužení“ a věčně žít v Božím novém světě, který se rychle blíží. — Žalm 133:1–3; Zjevení 7:9–14.