Máš si při modlitbě pokrývat hlavu?

BYL chladný, větrný den, když přátelé zemřelé vdovy stáli ve sněhu kolem otevřeného hrobu. Kazatel s nepokrytou hlavou pronesl několik utěšujících slov a potom se pomodlil.

Kdybys tam byl ty, domníval by ses, že by při modlitbě měli všichni přítomní sejmout pokrývky hlavy? Tato otázka by mohla především vzniknout při chladném počasí. Ale pomyslel jsi již vůbec někdy na to, že by ses měl modlit s nepokrytou hlavou? Nebo si myslíš, že bys při modlitbě rozhodně měl mít pokrytou hlavu?

Modlitba je důležitá, neboť Bůh si přeje, abychom se modlili. (Žalm 145:18; 50:14, 15) Měli bychom se ovšem modlit správně. Měli bychom se ve svých modlitbách obracet ke správné autoritě, měli bychom se modlit správným způsobem a o správné věci. V Bibli sice nenacházíme žádný nekonečný seznam předpisů o modlitbě a o modlení, ale přece je zde jednoduché pravidlo o tom, zda máme mít při modlitbě pokrytou hlavu nebo ne.

Toto pravidlo nenajdeme v předkřesťanských písmech, protože Bůh nevyžadoval, aby si všichni Izraelité při modlení pokrývali hlavy, ačkoli to snad někteří činili z posvátné úcty. Ale přikázal, že izraelští kněží měli nosit pokrývku hlavy a nejvyšší kněz měl dokonce mít zvláštní turban. (3. Mojž. 8:13; 2. Mojž. 28:40; 39:27–29) Pokrývku hlavy nosili nejen při modlitbě, ale stále, pokud sloužili v chrámě, zřejmě na důkaz podřízenosti Bohu.

Někteří se mohou zeptat: „Nepokrývají si však dnes Židé hlavu, když se modlí?“ Ano, většinou to dnes činí, ale starý židovský talmud ukazuje, že Židům bylo ponecháno na vůli, zda si při modlitbě pokryjí hlavu. Profesor Jacob Lauterbach například řekl: „Zvyk modlit se s nepokrytou hlavou nebo si pokrývat hlavu rozhodně není otázkou zákona. Je to pouze věc společenské slušnosti a etikety.“

Pro křesťany však tato věc znamená více než jen místní nebo náboženský zvyk. V Křesťanských řeckých písmech (neboli v Novém zákoně) nacházíme k této věci výslovnou radu: „Každý muž, který se modlí nebo prorokuje a má při tom něco na hlavě, působí hanbu tomu, kdo je jeho hlavou; ale každá žena, která se modlí nebo prorokuje s nepokrytou hlavou, působí hanbu tomu, který je její hlavou, neboť je to totéž, jako by byla ženou s oholenou hlavou. Jestliže totiž žena nemá pokrývku, ať je také ostříhána.“ — 1. Kor. 11:4–6.

Proč to tak je? A kdy to platí?

PROČ POUŽÍVAT NEBO NEPOUŽÍVAT POKRÝVKU HLAVY?

Abychom porozuměli, co apoštol Pavel psal o pokrývání hlavy a o modlitbě, uvažujme o předcházejícím verši: „Chci, abyste věděli, že hlavou každého muže je Kristus; hlavou pak ženy je muž; hlavou pak Kristovou je Bůh.“ (1. Kor. 11:3) Ano, Pavel mluvil o božské zásadě ohledně vedení prostřednictví hlavy, a zvláště o jejím uplatnění při uctívání na veřejnosti.

Jak apoštol vysvětlil, učinil stvořitel muže, jehož vytvořil nejprve, hlavou jeho manželky a dal mu moc nad jeho manželkou, která byla stvořena z mužova žebra. Pokud jde o poselství jako hlavy, je muž „Božím obrazem a slávou“, neboť mu na zemi nebyla nadřazena žádná jiná hlava. Jeho manželka a jeho děti proto mají pozemskou hlavu, které jsou podmíněně podřízeny. — 1. Kor. 11:7–10; Ef. 5:22–24; 6:1.

Zásada vedení prostřednictvím hlavy platí také ve sborové činnosti. Pavel napsal, že ženy mají mít v úctě muže, kteří se věnují vyučování a modlitbě, a že s nimi mají spolupracovat. (1. Kor. 14:33–35; srovnej 1. Tim. 2:11, 12) Proto se v prvním stolení zpravidla nestávalo, že by žena ve sboru kázala a vyučovala.

Proč tedy apoštol Pavel pojednával o nošení pokrývky hlavy? Kdy to bylo vhodné a kdy nikoli? A platí to ještě dnes?

Pavel napsal, že žena by měla při modlitbě nosit pokrývku hlavy jako „znamení oprávnění“, ať již je to klobouk nebo šátek nebo závoj. (1. Kor. 11:10) Mělo to být důkazem, že uznává zásadu vedení prostřednictvím hlavy. Kdy by si však měla pokrývat hlavu? Uvažujme o třech následujících situacích:

V Pavlově době dostali působením Jehovova svatého ducha někteří křesťané zázračné dary, jako například schopnost prorokovat nebo mluvit jazyky. Při shromáždění v prvním století mohl například duch přimět některou křesťanskou ženu, aby prorokovala. (1. Kor. 12:4–11; Skut. 21:8, 9) Nebo se mohlo stát, že při sborovém shromáždění byly přítomny jedině ženy. Jestliže nebyl přítomen žádný pokřtěný muž, který by mohl převzít vedení v modlitbě nebo ve vyučování, musela to snad učinit některá křesťanská žena. Křesťanská manželka mohla také mít nevěřícího manžela a někdy bylo nutné, aby se modlila a vyučovala z Bible v jeho přítomnosti. V každé z těchto situací měla žena nosit pokrývku na hlavě jako „znamení oprávnění“, a tím měla dát najevo, že uznává zásadu vedení prostřednictvím hlavy.

KDO JE TVÁ „HLAVA“?

Otázce, proč křesťanští muži a ženy měli dbát Božích pokynů ohledně pokrývky hlavy, lépe porozumíme, zjistíme-li, jaké by to mělo následky, kdyby to neučinili.

Vzpomeňme si na slova apoštolova, který napsal, že muž, který se modlí „a má přitom něco na hlavě, působí hanbu tomu, kdo je jeho hlavou“. A žena, která se „modlí nebo prorokuje s nepokrytou hlavou, působí hanbu tomu, který je její hlavou“. Na co se v obou těchto textech vztahuje výraz „hlava“?

To můžeme pochopit ve světle předcházejícího verše. Pavel tam řekl, že „hlavou každého muže je Kristus“ a že „hlavou . . . ženy je muž“. (1. Kor. 11:3) Z toho můžeme usuzovat, že muž, který se modlí s pokrytou hlavou, v určitém smyslu zneuctívá Krista. Muž, který při modlitbě má pokrývku na hlavě, choval by se tak jako žena, která má na zemi viditelnou hlavu, a ne tak, jako by byl odpovědný Kristu, své hlavě. Proto je možno říci o ženě, která se modlí s nepokrytou hlavou, že působí hanbu své „hlavě“ v křesťanském uspořádání, svému manželovi (pokud je vdaná), svému otci nebo křesťanským mužům, kteří mají vedení ve sboru.

Někteří komentátoři zastávají jiný názor. Upozorňují na to‚ že v 1. Korintským 11:4, 5 je řečeno, že každý muž, který se modlí nebo prorokuje a přitom má něco „na [své] hlavě“, působí hanbu své hlavě a že každá žena, která se modlí nebo prorokuje „s nepokrytou hlavou“, působí hanbu své hlavě. V obou případech se o doslovné hlavě muže nebo ženy mluví bezprostředně před zmínkou o „hlavě“, která je zneuctěna. Tito komentátoři proto vyjadřují myšlenku, že Pavel tím měl na mysli, že křesťanský muž nebo žena působí hanbu sami sobě, jestliže jednají nevhodně, pokud jde o pokrývku hlavy.

V Hebrejských písmech čteme o lidech, kteří si na svou hlavu přivodili potupu, špatnost, neštěstí, násilí, vinu krve nebo něco zlého. (Neh. 4:4; 1. Sam. 25:39; Žalm 7:16; 7:17, KB; 2. Sam. 1:16; 1. Král. 2:32, 44) V těchto případech představuje hlava samotnou osobu, neboť jako část těla nese největší odpovědnost za jednání takového člověka.

Když Pavel mluvil o pokrývání hlavy, řekl také o muži, který má dlouhé vlasy, že „je mu to k necti“. Napsal, „že je potupné, aby byla žena stříhána“, jako kdyby byla otrokyní nebo kdyby byla přistižena při nemravném činu; osobou, které je způsobena hanba, je žena samotná. — 1. Kor. 11:14, 6.

Vzhledem k tomu, že Pavel uvádí celé téma tím, že zdůrazňuje božské uspořádání vedení prostřednictvím hlavy, zdá se zřejmě, že křesťanský muž, který by nedbal této zásady vedení prostřednictvím hlavy, zcela jistě by zneuctíval Krista; stejně by žena zneuctívala svého manžela, svého otce nebo muže ve sboru. Je však také pravda, že člověk, který nedbá Božího uspořádání vedení prostřednictvím hlavy a neprojevuje podřízenost, přivádí současně hanbu na svou vlastní hlavu.

POKRÝVAT SI HLAVU PŘI MODLITBĚ

Pavel mluvil hlavně o tom, co je vhodné v ‚Božích sborech‘, obzvláště při shromážděních. (1. Kor. 11:16, 20–34) Jeho pokyny o nošení pokrývky hlavy při modlitbě se tedy v podstatě netýkají modlitby, kterou někdo pronáší, když je sám, ale modlitby, která je pronášena ve skupině, při sborovém shromáždění. To je patrné i z toho, že kromě modlitby se zmiňuje také o prorokování. Tehdy by pravděpodobně nikdo neprorokoval sám pro sebe v místnosti, kde se sám osobně modlil. — Mat. 6:6.

Proto muži ani ženy zřejmě neměli povinnost řídit se pokyny o pokrývání hlavy, když se modlili k Bohu soukromě. Jestliže nějaká žena vykonává s nepokrytou hlavou práce v domácnosti a pozastaví se, aby se modlila, nebylo by zapotřebí, aby si pokrývala hlavu. Stejně se může modlit k Bohu křesťanský muž, který jde s pokrytou hlavou po ulici. Pokud jej jeho vlastní city nutí, aby sejmul pokrývku hlavy, má to učinit. Ale Boží pravidlo o pokrývání hlavy to výslovně nevyžaduje.

Jak je tomu při modlitbách ve sboru nebo v rodině? Podle zásady vedení prostřednictvím hlavy měl by se modlit pokřtěný muž, pokud je přítomen, a měl by to učinit s nepokrytou hlavou. Totéž platí v rodině i tehdy, jestliže se spolu modlí pouze manžel s manželkou.

Jsou však situace, kdy by si křesťanská žena měla pokrýt hlavu, když se modlí. Stejně jako v prvním století, některá sestra se snad musí modlit nahlas při shromáždění, protože není přítomen žádný bratr. Nebo nevěřící manžel může požádat svou křesťanskou manželku, aby se před jídlem nahlas modlila za rodinu. V takových situacích by sestra přijala úkol, který by normálně měl vykonat někdo, kdo je nad ní jako hlava —, některý bratr ve sboru nebo její manžel. Proto by měla mít pokrývku na hlavě. Tím ukáže, že má úctu před božskou zásadou vedení prostřednictvím hlavy a nezpůsobí ‚hanbu tomu, který je její hlavou‘. — 1. Kor. 11:5.a

Co lze nakonec říci o nošení pokrývky na hlavě, jestliže jsi v nějaké skupině nebo osobně nepronášíš modlitbu? Uvažujme například o situaci, která byla uvedena na začátku, že je pronášena modlitba u hrobu. Měla by si žena, jež je tam přítomna při modlitbě, pokrývat hlavu? Ne, neboť ona sama se neujímá vedení při veřejném uctívání ani neplní úkol, který by normálně byl očekáván od muže ve sboru. Pouze poslouchá modlitbu a říká „amen“. Nijak neprojeví svou úctu k zásadě vedení prostřednictvím hlavy tím, že by měla nebo neměla pokrytou hlavu. Také u muže podle Písma nezáleží na tom, zda má nebo nemá pokrytou hlavu, jestliže poslouchá modlitbu, která je pronášena u hrobu. Může učinit obojí, ale pravděpodobně se bude řídit vlastními pocity a tím, aby nevyvolal něčí pohoršení. Pokud má pocit, že by měl sejmout klobouk, i když jej v modlitbě zastupuje někdo jiný, může přirozeně uposlechnout hlasu svého vlastního svědomí.

Jak je dobré, že nám Jehova poskytuje ve svém Slově určité vodítko vzhledem k modlitbě, aniž přitom určil rozsáhlá pravidla! Pamatujeme-li na to, můžeme se přibližovat k tomu, který je nejvyšším ve vesmíru, a zároveň můžeme projevovat úctu k jedné z jeho základních zásad, totiž k zásadě vedení prostřednictvím hlavy.

[Poznámka pod čarou]