Evoluce na ústupu

JIŽ déle než sto let mnoho vědců tvrdí, že se život vyvíjel. Říkají, že život vznikl sám od sebe, postupoval od stupně rostlinného života po živočišný a pak pokračoval přes zvířata podobná opicím až k člověku.

Po celý ten čas tito vědci s důvěrou usilovně hledali důkazy, které by podpořily takové tvrzení. Řada vědců, i mnozí jiní lidé, doufali, že tyto důkazy zničí víru, že Bůh je stvořitelem.

Důkazy v posledních letech však ukazují pravý opak. Základ pro víru v evoluční teorii byl natolik otřesen, že ji mnoho čestných lidí, včetně mnoha vědců, již nepřijímá. Ti, kteří podporují evoluční teorii dále, museli ustoupit z některých dlouho prosazovaných tvrzení.

O této situaci čteme v newyorském listu „Times“: „V posledních 10 letech došlo ve studiu evoluce k velkým změnám a zásady evoluce, které vyjádřil Darwin a jiní, začaly být uváděny v pochybnost. Jsou navrhovány nové teorie, a v celé této oblasti je rozruch.“

ZKOUMÁNÍ DŮKAZŮ

V poslední době celá řada badatelů zkoumá důkazy bez předsudků. Vyjadřují údiv nad tím, co zjišťují.

Norman Macbeth, právník, který studoval na Harvardské univerzitě, se rozhodl přistoupit k problému z takového hlediska, jako kdyby předkládal důkazy v nějakém právním případu. Sestavil důkazy pro evoluci a proti ní. Po mnoha letech intenzívního bádání došel k závěru, že důkazy proti evoluční teorii jsou tak silné, že podle jeho tvrzení „by bylo lépe nezastávat vůbec žádnou teorii než zastávat tu, která existuje“.

Macbeth dále řekl: „V oblasti evoluční teorie mnohé výklady jsou nesprávné. Ve skutečnosti je vůbec obtížné je označit jako výklady; jsou to návrhy, domněnky, vysněné představy, o nichž je sotva možno říci, že to jsou hypotézy.“ O jedné typické knize podporující evoluční teorii prohlásil: „Kdybych měl při přelíčení oponovat tomu člověku, mohl bych dosáhnout toho, že by úplně prohrál.“

Podobný průzkum podnikl redaktor listu „Washington Monthly“, Tom Bethell. Byl překvapen, že našel mezi zastánci evoluční teorie tolik zmatků a sporů. Řekl: „Je překvapující, že [z těchto sporů] tak malý počet pronikne na veřejnost, protože se zdá, že to je jedna z nejdůležitějších akademických debat šedesátých let našeho století. Shledávám, že závěr je přímo omračující: mám dojem že Darwinova teorie je na pokraji zhroucení.“

T. Bethell poznamenal: „Musím říci, že Darwin je postupně opouštěn, ale snad z úcty ke ctihodnému starému pánu... děje se to co nejdiskrétněji a nejtaktněji, aby to co nejméně proniklo na veřejnost.“

Jak na to reagují zastánci evoluční teorie? F. Appleton, který píše do časopisu „Weekend“, říká: „Připouštíme, že v důkazech pro evoluční teorii jsou velké mezery... I z hlediska vyspělého vědce jsou v ní určitá místa, kde výklady jsou nedostačující a je nutno připustit, že to ve skutečnosti neznáme.“ Dodal: „Ano, evoluční teorie je pouze teorie. Věřit v evoluci je tedy projevem víry.“

„Velké mezery“ se časem rozšířily. Vzrostl počet důkazů o dědičnosti, o buněčné struktuře, o DNK, o složitosti živých organismů, o pokusech při pěstování rostlin i zvířat, a také důkazy z nalezených zkamenělin. Nezaujatí, čestní pozorovatelé ze všech těchto důkazů stále jasněji poznávají, že skutečnosti přemáhajícím způsobem podporují stvoření, a ne evoluci.

ZHROUCENÍ ZÁKLADNÍ MYŠLENKY

V dnešní době se hroutí jedno ze základních tvrzení evoluční teorie, ve skutečnosti její hlavní základ. Je to dlouho uznávaná teorie o tom, jaká byla představa o průběhu evoluce — o jejím „mechanismu“.

Zastánci evoluční teorie věřili, že evoluce probíhala v podobě malých výhodných změn v živých organismech. Tvrdilo se, že tyto změny pomáhaly živým organismům k přežití. U potomků těchto organismů, podle tohoto tvrzení, docházelo během miliónů let k dalším užitečným změnám. Tvrdilo se, že to vedlo k postupnému vývoji všeho hmyzu, rostlin, zvířat i člověka.

Tuto myšlenku o „přežití nejschopnějšího“ označují vědci jako „přirozený výběr“. Tím mělo být vyjádřeno, že „příroda“ „vybírá“ „nejschopnější“ typy, které přežijí, přičemž „slabší“ vymírají.

Proč je v dnešní době popíráno toto základní tvrzení? Protože po mnoha desetiletích experimentování s živými organismy a studia nálezů ze zkamenělin se konečně mnoha vědcům objasňuje to, k čemu měli dospět jako ke zřejmému závěru již dávno, totiž: zda určitý typ rostliny nebo živočicha může být schopen lépe přežít, ve skutečnosti nemá nic společného s otázkou, jak se zde poprvé objevil. Jestliže určitý typ lišky přežije lépe než jiný typ, nevysvětluje to, jak oba typy vznikly. „Přežití“ nevysvětluje „původ“. Přežitím se také liška nemění v jiné zvíře.

Při pokusech, jež trvaly celá desetiletí, pěstitelé zjistili, že bez ohledu na to, jak intenzívně pěstují rostliny nebo živočichy, nikdy nemohou vyvinout nějaký zcela odlišný druh. Mohou způsobit změny ve velikosti, barvě nebo v jiných charakteristických vlastnostech, ale kráva stále zůstává krávou, hrozen vína stále zůstává hroznem, moucha zůstává mouchou.

V dnešní době bylo s definitivní platností zjištěno, že živé organismy není možno dále měnit nad určitou pevnou hranici variací od normálu, nemají-li být učiněny neplodnými nebo usmrceny. Proč? Protože existuje zákon, který je pro ně hranicí, aby zůstaly tím, čím jsou.

„PODLE SVÝCH DRUHŮ“

Bůh vestavěl do všech živých organismů zákon, který má udržet všechny základní typy oddělené. Tento zákon vyjadřuje Bible slovy „podle svých druhů“.

Příklad toho nacházíme v 1. Mojžíšově 1:24, kde čteme: „Bůh dále řekl: ‚Ať země vydá živé duše podle svých odrůd, domácího živočicha a hýbajícího se živočicha a divoce žijící zemské zvíře podle svého druhu.‘“ To také platí o všech rostlinách, o hmyzu, ptácích, rybách i lidech.

V dědičné skladbě živých organismů je však dána možnost pro rozmanitost uvnitř základních druhů, což činí život zajímavějším. Pěstitelé však zjistili, že sice může být mnoho odrůd například koček, ale všechny odrůdy navždy zůstávají kočkami a mohou se křížit jen mezi sebou. Totéž platí o všech ostatních základních druzích.

Harold Coffin, zoolog Kalifornské univerzity, který se zabývá bezobratlými, říká: „Je zřejmé, že v mnoha případech dochází k přizpůsobení, ale působí snad tyto adaptační změny skutečně evoluční postup od jedné větší kategorie k jiné? Vědecké důkazy nepodporují tvrzení o takových změnách.“

DŮKAZY ZE ZKAMENĚLIN VEDOU K OPAČNÝM ZÁVĚRŮM

Důkazy ze zkamenělin, pozůstatky živých organismů, jež byly vykopány ze země, také svědčí proti zastáncům evoluční teorie. Ti doufali, že za více než sto let zkoumání najdou ve zkamenělinách mnoho „mezičlánků“, které budou spojovat různé typy kdysi žijících organismů v nepřetržitý řetěz. Dnes je však k dispozici množství důkazů ze zkamenělin, které úplně otřásly touto nadějí.

Zoolog Coffin říká: „Zkameněliny, důkazy minulého života, jsou jako nejvyšší konečný odvolací soudní dvůr, protože zpráva ze zkamenělin je jediná autentická historie života, jakou má věda k dispozici.“ A co ukazuje tato zpráva? Souhlasí s evolucí? Coffin odpovídá: „Nesouhlasí... Říká nám, že rostliny i živočichové byli stvořeni ve svých základních formách. Základní skutečnosti patrné ze zkamenělin podporují stvoření, a ne evoluci.“

Dr. D. B. Gower, biochemik Londýnské univerzity, také potvrzuje, že ‚dějiny patrné ze zkamenělin souhlasí se zprávou v Genesis, (v Bibli)‘. Říká, že ‚v nejstarších horninách nenacházíme žádnou řadu zkamenělin, které by vykazovaly postupné změny od nejprimitivnějších tvorů až k formám vyvinutým, ale v nejstarších horninách se náhle objevily vyvinuté druhy‘. Také si všiml, že mezi všemi hlavními typy rostlin a zvířat ‚naprosto chyběly zkameněliny, jež by tvořily mezičlánky‘.

A tak po více než sto letech, kdy byly vykopány milióny zkamenělin, zpráva potvrzuje, že životní formy byly stvořeny „podle svých druhů“. — 1. Mojž. 1:11, 12, 21, 24.

ÚSTUP, POKUD JDE O DĚJINY ČLOVĚKA

Objevy lidských zkamenělin v poslední době vedly k ústupu také v oblasti předpokládané evoluční historie člověka. Tyto objevy také zpustošily evoluční „strom“, hypotetické seřazení tvorů podobných opicím, jež podle těchto tvrzení mělo vést k člověku.

Bostonský list „Globe“ se odvolává na tyto poslední objevy a prohlašuje: „Bude nutno odhodit každou jednotlivou knihu o antropologii, každý článek o evoluci člověka, každý nárys stromu, který má znázorňovat vývoj lidské rodiny... To také znamená, že jsme uvedli své předky do zmatku.“

Co vedlo k tomuto ústupu? Objev zkamenělin člověka dnešního typu, o nichž se tvrdí, že jsou starší než předpokládaní „opolidé“, z nichž by měly pocházet. Jeden z těchto tvorů „podobných opici“, kterého vědci označili jako Australopithecus, byl kdysi vítán jako spojovací článek mezi člověkem a opicemi.

Ale podle vědeckých pramenů nové důkazy dosvědčují, že to je nemožné. Newyorský list „Times“ píše: „Nové zkameněliny poskytly konečný důkaz o tom, že Australopithecus, vymřelý druh, který byl kdysi považován za přechodný typ mezi opicí a člověkem, byl současníkem prvních lidí a neměl žádné evoluční pokračování.“

Pravda je taková, že i lidé byli stvořeni „podle svého druhu“. Proto nikdy nebyly nalezeny žádné „spojovací články“ mezi člověkem a zvířetem. Žádný nebude nikdy nalezen. Stále zde bude ohromná mezera, kterou způsobil stvořitel, aby člověk zůstal oddělen od zvířat.

Anthony Ostrio, profesor antropologie v Indianě, řekl na vědeckém kongresu, že podle důkazů člověk zůstal v podstatě týmž od chvíle, kdy se objevil poprvé. Prohlásil: „Není možno vidět, jak by biologické, sociální nebo kulturní síly nebo procesy mohly přeměnit nějaký druh předlidského antropoida nebo někoho ‚blízkého člověku‘ v homo sapiens.“ Poznamenal, že jedinečná biofyzická a sociokulturní povaha člověka zřejmě představuje „nepřeklenutelnou propast, která jej odděluje od všech ostatních živočichů“.

Je tedy zřejmé, že důkazy, nahromaděné během řady desetiletí, nutí evoluci k ústupu na mnoha frontách. Tváří v tvář skutečnostem je možno čestně dospět pouze k závěru Bible: „Poznejte, že Jehova je Bůh. On nás učinil, a ne my sami sebe.“ — Žalm 100:3.

[Obrázek na straně 19]

Jestliže jeden druh lišky přežívá lépe než jiný druh lišky, nezmění to ještě takovou lišku v jiného živočicha.