Deuteronomium — Mojžíšovy láskyplné proslovy na rozloučenou

VE svých čtyřiceti letech se marně snažil být osvoboditelem svého lidu. Když mu bylo osmdesát let, povolal jej sám Jehova Bůh, aby se skutečně stal osvoboditelem Božího izraelského lidu z egyptského otroctví. Nyní když mu bylo 120 let, byl se svým lidem na moábských rovinách, na hranici Zaslíbené země, kde se shromáždili. Ten muž Mojžíš věděl, že se blíží jeho konec, a proto vylil svému lidu své srdce v řadě proslovů, které se staly známým jako kniha Deuteronomium. — 5. Mojž. 31:2; Sk. 7:23–30, 35, 36.

Tato pátá kniha Pentateuchu dostala své jméno z řeckého překladu Septuaginta. Vzniklo ze dvou řeckých základních slov, které znamenají „druhý“ a „zákon“. Jedno ze jmen, které této knize dali rabíni, je Mišna, což znamená opakování. V některých jazycích, také v češtině, je prostě známa jako 5. kniha Mojžíšova.

Pravost knihy Deuteronomium je potvrzena tím, že Ježíš z ní často citoval, z čehož je patrné, že ji uznával za inspirovanou knihu. (Mat. 4:4, 7, 10 z 5. Mojž. 8:3; 6:16, 13; Mar. 10:35 z 5. Mojž. 24:1–3; Mar. 12:30 z 5. Mojž. 6:5) Pátá kniha Mojžíšova je ve skutečnosti v Křesťanských písmech citována více než osmdesátkrát a je jednou z nejčastěji citovaných knih. Ostatní jsou 1. Mojžíšova, Žalmy a Izaiáš.

Kniha Deuteronomium však není — jak by naznačovalo její jméno — pouze nová formulace nebo opakování Zákona, který Bůh dal Izraeli. Mojžíš věděl, že se blíží jeho konec, a proto chtěl spíše dát Jehovovu lidu na rozloučenou napomenutí, radu, povzbuzení a poučení společně s výstrahou. Řekl všechno, co mohl, a některé věci víckrát opakoval.Bylo to, jako by jim psal z velké lásky dopis na rozloučenou a jako by chtěl udělat všechno, co je v jeho silách, aby pomohl svému lidu zachovat věrnou poslušnost svému Bohu Jehovovi. Velmi dobře to vyjádřil znalec Bible Hengstenberg, který žil v 19. století:

„Mojžíš mluví jako otec, který se loučí se svými dětmi. Jeho řeč je vřelá, nadšená a dojemná. Dívá se zpět na jejich čtyřicetileté putování v pustině, připomíná lidu všechna požehnání, která dostali, nevděčnost, kterou tak často projevovali, Boží soudy a lásku, která při nich byla stále patrná; vždy znovu vysvětluje zákony a kde je nutné, doplňuje je, nabádá nanejvýš vřelými a důraznými slovy k tomu, aby lidé tyto zákony poslouchali, protože s tím byl spjat život národa; podává přehled o všech bouřích a konfliktech, které prodělali, z minulosti poznává budoucnost, popisuje také budoucí dějiny národy a se zármutkem smíšeným s radostí vidí, jak se v budoucnosti budou opakovat hlavní charakteristické rysy minulosti — totiž odpadnutí, trest a odpuštění.“ — Biblický komentář k Mojžíšovým knihám od Keila a Delitzsche, svazek 1., str. 406, něm.

MOJŽÍŠOVY VROUCNÉ, ZE SRDCE VYCHÁZEJÍCÍ PROSBY

Mojžíš velmi zdůrazňoval, že Izraelité mají zachovávat zákony, které jim dal Bůh, a typická jsou pro to slova, jimiž zdůrazňoval zákaz, aby nejedli krev: „Buď jenom pevně rozhodnut nejíst krev, neboť krev je duše, a nebudeš jíst duši s tělem. Nebudeš ji jíst.“ Čtyřikrát uvádí tento zákaz. — 5. Mojž. 12:23–25.

Mojžíš měl na věci ostře vyhraněný názor, a proto shledáváme, že se často opakuje, jako apoštol Jan ve svém prvním dopise, v 1. Janově 4:8, 16. Mojžíš například vybízí rodiče, aby učili své děti znát Boží zákon, když budou sedět, když půjdou, když si lehnou i když vstanou. (5. Mojž. 6:7; 11:19) Připomíná jim, že jim Bůh dal manu, aby je pokořil (5. Mojž. 8:2, 3, 16), a předkládá svému lidu, aby se rozhodl mezi životem a smrtí. — 5. Mojž. 30:15, 19.

Dalo by se říci, že proslovy v knize Deuteronomium jsou Mojžíšovým „Kázáním na hoře“. Ano, tato kniha je skutečně „vedena pohnutkou a tužbou poskytnout poučení, jak to nenacházíme v žádné jiné knize“ Hebrejských písem. A k jakému závěru docházíme, když pozorujeme vřelost, vážnost, upřímnou starost a hluboký zájem, který Mojžíš projevil svému lidu a jeho duchovnímu a tělesnému blahu,a povšimneme-li si také jeho dvou zmínek o tom, jak lituje, že mu nebylo dovoleno vejít do Zaslíbené země? Docházíme k závěru, že takový působivý doklad nemohl napsat nikdo jiný než Mojžíš, že by prostě nikdo nemohl předstírat takové city. Ano, tvrzení mnoha teologů křesťanstva,že 5. kniha Mojžíšova je zbožný podvod, je nejen vysloveně neodůvodněné, ale je prostě absurdní.

MOJŽÍŠŮV PRVNÍ PROSLOV

Kniha Deuteronomium je obvykle považována za soubor čtyř proslovů. První zaujímá kapitoly 1 až 4. V tomto proslovu Mojžíš ještě jednou mluví o tom, jak jmenoval soudce, kteří mu měli pomáhat při souzení lidu. Zmiňuje se o tom, že je poučil, aby soudili nestranicky. Mluví také o špatné zprávě zvědů a o vzpouře, k níž potom došlo.

Dále ještě jednou popisuje cestu Izraelitů od hory Sinaj až k moábským rovinám a připomíná jim vítězství, jichž dosáhli na této cestě. Ve 4. kapitole nabádá svůj lid, aby nezapomněl na Boží zákony,a říká, že se proslaví svou moudrostí, budou-li je zachovávat. Varuje také Izraelity, aby si nevytvářeli modly, protože v den, kdy k nim Jehova mluvil na hoře Sinaj, neviděli žádnu postavu. Tuto výstrahu zdůrazňuje slovy: „Neboť Jehova, tvůj Bůh, je stravující oheň, Bůh vyžadující výlučnou oddanost.“ — 5. Mojž. 4:24.

MOJŽÍŠŮV DRUHÝ PROSLOV

Mojžíšův druhý proslov je obsažen v kapitolách 5 až 26. Mojžíš v něm nabádá Izrael k poslušnosti řady Božích zákonů, z nichž některé byly vydány teprve před krátkou dobou, například ty, které se vztahovaly natři svátky v roce, ne útočištná města, a jiné, které jsou zde uvedeny poprvé. Začíná tím, že ještě jednou uvádí deset přikázání. Dále zdůrazňuje, že je nutné znát Jehovu a jeho zákony, protože člověk nežije pouze z chleba. Izraelité měli na veřeje svých domů upevnit výňatky ze Zákona. Boží zákon měli svým dětem vštěpovat v každé době,když někam půjdou, když budou sedět i když budou uléhat. Kněží měli učit lid Božímu zákonu a sám král si měl pořídit opis Božího zákona a měl si v něm číst po všechny dny svého života, aby zůstal pokorný a aby stále jednal správně. — 5. Mojž. 6:7–9; 17:14–20.

V tomto druhém proslovu Mojžíš osmkrát nabádá svůj lid k věrnosti a poslušnosti, aby se jim dobře dařilo. Ještě častěji Mojžíš zdůrazňuje, že je nutné, aby jeho lid miloval svého Boha Jehovu: „Slyš,Izraeli: Jehova, náš Bůh, je jeden Jehova. A budeš milovat Jehovu,svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou životní silou.“a Vždy znovu připomíná svému lidu lásku, kterou jim Jehova prokazuje; velmi pěkně je to vyjádřeno v 5. Mojžíšově 5:29: „Kdyby jen vyvinuli to své srdce tak, aby se mne báli a aby stále zachovávali všechna má přikázání, aby se dobře dařilo jim a jejich synům na neurčitý čas!“b

Mojžíš měl také tak silný smysl pro spravedlnost, že velmi často nabádal soudce Božího lidu, aby jednali spravedlivě a nestranicky a aby nikdy nepřijímali úplatky. — 5. Mojž. 1:16, 17 (první proslov) ; 16:18; 24:17; 25:1.

Mojžíš kromě toho opětovně přikazuje svému lidu, aby si vážili všech požehnání a aby to projevovali tím, že se budou radovat před Jehovou.Měli se stát „jedině radostnými“. Ano, v následujícím proslovu dokonce varuje, že je na neurčitý čas postihne neštěstí „následkem toho, že jsi nesloužil Jehovovi, svému Bohu, s radostnou myslí a s radostným srdcem“. — 5. Mojž. 16:11, 14, 15; 28:47.

Mojžíš si všímá jejich sklonu uctívat jiné bohy, a proto je neúnavně varuje před odpadnutím a před falešnými proroky. Za takové přestupky měl být trest smrti. Nikdo nesměl ušetřit ani členy své rodiny, a měla být vyhlazena dokonce i celá města, kdyby bylo shledáno, že se provinili tím, že se obrátili k falešným bohům. — 5. Mojž. 5:7; 6:14; 7:4; 8:19; 11:16; 13:1–18; 17:1–7; 18:20–22.

Přestože byly dány takové přísné výstrahy před odpadnutím, projevuje se v zákonech zaznamenaných v Deuteronomiu taková laskavá ohleduplnost, že je jedinečná v dějinách právní vědy. Když se konaly přípravy k válce,byl na čas zproštěn vojenské služby muž, který byl zasnouben nebo se nedávno oženil, nebo muž, který pěstoval vinici nebo si postavil dům,ale neměl ještě příležitost užít plody své práce. V určitém ohledu je možno říci, že velká část 5. knihy Mojžíšovy poukazuje na to,že by mohlo dojít k nespravedlnosti, a jsou zde obsaženy příkazy, které tomu mají zabránit. — 5. Mojž. 20:5–7; 24:5.

Nejsou přehlédnuti ani ptáci a zvířata. Když Izraelita našel ptáka sedícího na hnízdě, musel nechat matku uniknout, i když si směl vzít mládě. Hospodář nesměl zavázat tlamu býku, který mlátí obilí.

Při orání nesměl zapřáhnout osla s býkem , protože taková nerovnováha v síle by byla pro slabšího osla obtížná. — 5. Mojž. 22:6–10; 25:4.

Mojžíš v tomto proslovu také varuje Izraelity, aby nepropadli hmotařství, když se jim bude dobře dařit, a aby se nedopustili hříchu tím, že by se sami považovali za spravedlivé. Aby se vyvarovali hříchu odpadnutí, nesměli vstupovat do manželství s pohany. (5. Mojž. 7:3, 4) Mojžíš otevřeně Izraelitům předkládá požehnání a prokletí, což bude záležet na tom, kterou cestou půjdou. Také předpovídá, že přijde prorok, jako je on sám, a že bude vyžadováno, aby jej lid poslouchal pod trestem smrti. Apoštol Petr použil toto proroctví na Ježíše Krista.- 5. Mojž. 18:15–19; Sk. 3:22, 23.

TŘETÍ A ČTVRTÝ PROSLOV

Ve svém třetím proslovu Mojžíš poskytuje poučení o požehnáních a o prokletí, které měli veřejně pronést levité při vstupu do Zaslíbené země. Levité měli oznámit Jehovovo požehnání pro všechny, kteří mu věrně slouží a poslouchají zákony. Šest kmenů, které se mají postavit u Hory Gerazim, má na to říci „Amen!“. Druhých šest kmenů se má postavit u hory Hébal a mají říci „Amen!“, když budou levité pronášet prokletí, jež mají přijít na ty, kteří by porušovali Boží zákon ohledně uctívání a mravnosti. Mojžíš se nespokojuje jen s tímto výpočtem, ale dále rozvíjí námět o požehnáních za správné jednání a prokletí za neposlušnost. Ukázalo se, že tato požehnání i prokletí byla prorocká. — 5. Mojž. 27:1 až 28:68.

Čtvrtý naléhavý proslov, který Mojžíš pronesl v pustině (kapitoly 29 a 30), začíná tím, že Mojžíš znovu vypočítává zázraky, které pro ně učinil Jehova Bůh, včetně toho, že „váš oděv se na vás neobnosila sandál se ti neobnosil na noze“. (5. Mojž. 29:5) Mojžíš potom uzavírá smlouvu mezi Jehovou Bohem a jeho lidem, který tam byl shromážděn,a varuje před hroznými následky neposlušnosti. Říká však také, že budou-li činit pokání, Jehova je znovu přijme do své přízně, a na základě tohoto proroctví jim předkládá volbu: „Beru dnes skutečně za svědky nebesa i zemi, že jsem ti předložil život i smrt, požehnání i zlořečení; a ty si máš zvolit život, abys zůstal na živu, ty i tvoji potomci, tím, že budeš milovat Jehovu, svého Boha a naslouchat jeho hlasu a lnout k němu, neboť on jest tvůj život a délka tvých dnů. 5. Mojž. 30:19, 20.

MOJŽÍŠOVA ZÁVĚREČNÁ SLOVA

Mojžíš, jemuž je nyní 120 let, povzbuzuje svůj lid, aby přešli Jordán a ujali se Zaslíbené země. „Buďte stateční a silní. Neboj se jich ani se jich nelekni, protože Jehova, tvůj Bůh, jde s tebou.“ Podobnými slovy povzbuzuje Jozua a potom přikazuje, že každý sedmý rok se má konat shromáždění, při němž je znovu čten Boží zákon tak, aby jej slyšeli muži, ženy i malé děti. Pak následuje proroctví, jež předpovídá, že Izrael bude vzpurný, jako již projevil vzpurnost v pustině: „Vždyť já dobře znám tvou vzpurnost a tvrdou šíji. Jestliže jste se chovali vzpurně vůči Jehovovi, dokud jsem ještě dnes s vámi naživu, oč více to budete činit po mé smrti!“ Vezmeme-li v úvahu toto proroctví, měl by se někdo ze Židů divit, že jeho lid jako celek nepřijal většího Mojžíše, Ježíše Krista, svého Mesiáše? — 5. Mojž.31:1–30.

Mojžíš potom ve vynikající písni popisuje Jehovovu velikost: „Skála, dokonalá je jeho činnost, neboť všechny jeho cesty jsou právo, Bůh věrnosti, u něhož není žádné bezpráví; je spravedlivý a přímý.“ Podrobně popisuje svévolné jednání jeho lidu, připomíná jim, že pomsta patří Jehovovi, a potom volá.“ Radujte se, národy, s jeho lidem,protože pomstí krev svých služebníků a odplatí pomstou svým odpůrcům a skutečně přinese usmíření půdě svého lidu.“ Mojžíš končí tím, že pronáší požehnání nad všemi kmeny, kromě Simeona. — 5. Mojž. 32:1 až 33:29.

Kniha končí podrobnostmi o Mojžíšově smrti; velmi pravděpodobně je zapsal buď Jozue nebo velekněz Eleazar. Mojžíšovo „oko se předtím nezakalilo a jeho životní síla předtím nevyprchala.“ Lid pro něj velmi truchlil třicet dnů, protože „ještě nikdy nepovstal v Izraeli prorok jako Mojžíš, kterého Jehova znal tváří v tvář“. — 5. Mojž. 34:1–2.

Dnes je Jehovův oddaný lid v podobné situaci jako Izraelité na moabských rovinách. Učiníme proto dobře, vezmeme-li si k srdci pravdy a napomenutí, která dal Mojžíš Izraelitům. Vždy bychom si měli být vědomi toho, že člověk nežije pouze z chleba, ale z každého slova,které vychází z Jehovových úst. Dobře víme, že Jehova, náš Bůh, je jeden Jehova. a že jej musíme milovat celým svým srdcem, svou celou duší a životní silou, protože on je Bůh, který vyžaduje výlučnou oddanost. Kromě toho je také Bůh, který je „stravující oheň“ a jemu jedinému patří pomsta. Měli bychom také čerpat útěchu z toho, že všechna jeho činnost je dokonalá a spravedlivá. Zachovávání jeho pokynů skutečně znamená život, zatímco neposlušnost znamená smrt.

Při všem, co podnikáme, se velice radujme, protože nám Jehova prokazuje dobrotu a volejme lidi z všech národů, aby se radovali s námi. Někdo výstižně řekl: „Ať se člověk ve dvacátém století v každé oblasti svého života podřídí Boží svrchovanosti, a tehdy začne chápat význam knihy Deuteronomium.“

[Poznámky pod čarou]