‚Nepociťuj vztek proti Jehovovi‘

Jestliže se něco nepodaří, protože někdo nejednal moudře nebo někdo jiný se dopustil chyby, mnozí mají sklon obviňovat za to Boha.

JESTLIŽE se něco nedaří, mají lidé sklon svalovat vinu na někoho jiného nebo na něco jiného. A často přisuzují vinu Bohu. Jestliže je někde nedostatek potravin, lidé snad obviňují Boha, že je nechává hladovět. Jestliže vznikají těžkosti na základě nezaměstnanosti, někteří se ptají: „Proč nás Bůh nechává trpět?“ Nese však vinu za to skutečně Bůh?

Bůh ve skutečnosti na lidi neuvádí žádné takové těžkosti, a také není stranický, protože „působí, aby jeho slunce vycházelo nad zlými lidmi i nad dobrými“. (Mat. 5:45) Nepříznivé okolnosti, v nichž dnes lidé trpí, vznikají proto, proto jsme všichni nedokonalí lidé a žijeme v nedokonalém, lidmi vytvořeném světě, v němž panují většinou sobecké zásady. Kromě toho si někdo může přivodit těžkosti pouze svým vlastním nemoudrým jednáním.

Ve většině případů lidé nechtějí připustit své vlastní chyby a nechtějí také připustit, že lidmi vytvořený svět jako celek je převrácený a nese odpovědnost za neštěstí světa. (2. Kor. 4:4; Ef. 2:2, 3) Je to tak, jak říká Bible: „Je to pošetilost pozemského člověka, jež křiví jeho cestu, a tak jeho srdce pocítí vztek proti samotnému Jehovovi.“ (Přísl. 19:3) Nebo podle jiného překladu: „Nemoudrost člověka vytváří zmatek v jeho záležitostech, a on pociťuje vztek proti Jehovovi.“ — Byington.

Takové jednání je nebezpečné. Náš praotec Adam nám dal varovný příklad. Původně se mu velmi dobře dařilo, měl dokonalé tělo a žil v pokoji a v krásném místě v domově, který se podobal zahradě. (1. Mojž. 2:7–9) Miloval to, co mu Bůh dal, ale nebyl dárci vděčný za tyto věci, kterému tak hojně opatřil, a nevzdával mu za to čest. Když vznikly těžkosti, hned sváděl vinu na Boha. Když se ospravedlňoval za svou neposlušnost, řekl Bohu: „Ženu, kterou jsi mi dal, aby byla se mnou, dala mi ovoce ze stromu, a tak jsem je jedl.“ Ve skutečnosti se omlouval za to, že neprojevil Bohu věrnou oddanost a nezastával úřad hlavy nad svou domácností, a obviňoval Boha, že mu dal špatnou manželku. — 1. Mojž. 3:12.

A tak Adamovo sobecké smýšlení a jednání převrátilo jeho cestu. Náklonnost jeho srdce se odvrátila od Jehovy. Začal sledovat svou nezávislou cestud stal se Božím nepřítelem a uvedl tak „do zkázy“ svou vlastní cestu i cestu své rodiny. (Přísl. 19:3, Revidovaný standardní překlad.) Protože panuje hřích a nedokonalost a každý jde svou vlastní cestou nezávislosti, nikdo neví, co se s ním může stát, protože „všechny je . . . postihuje čas a nepředvídané události“. — Kaz. 9:11.

Ti, kteří si myslí, že Bůh nese vinu za nežádoucí poměry, měli by si proto položit otázku: Vyjádřil jsem Bohu vděčnost za dobré věci, které mám? Když se mi dařilo dobře, přisoudil jsem zásluhu za to jemu, nebo jsem si myslel, že jsem toho dosáhl sám? Děkuji mu za život, který mám jako jeho stvoření? Využil jsem také jeho přízně nebo pomoci tím, že jsem dával pozor na jeho zásady, obsažené v Bibli?

MEZI TĚMI, KTEŘÍ TVRDÍ, ŽE SLOUŽÍ BOHU

Židovští náboženští vůdci z prvního století jsou příkladem toho, co se stane, jestliže lidé, kteří tvrdí, že slouží Bohu, nedbají jeho slova pravdy a opírají se o své vlastní porozumění. (Mat. 15:8, 9). Jejich cesta se pokřiví a oni ve skutečnosti „pocítí vztek proti samotnému Jehovovi“. (Srovnej Skutky 5:34, 38, 39.) Ježíš Kristus svými slovy odhalil jejich nesprávné smýšlení, a oni jej proto dali usmrtit. Později se velmi rozzlobili ne Ježíšovy učedníky, protože jim tito učedníci říkali pravdu z Božího slova. — Sk. 7:54–60.

Je smutné, že si někdy i někteří jednotlivci mohou vypěstovat nesprávný postoj, když na Boha svalují odpovědnost za vzniklé těžkosti. Může sestát, že obviňují Boha, když se něco nedaří, protože někdo nemá dost moudrosti, nebo následkem nedokonalosti nebo chyby někoho jiného. Někdo se může například cítit dotčen tím, co řekne nebo udělá některý bratr ve sboru. Pak se může stát, že ten, který se cítí uražen, řekne: „Dobrá, pokud ten člověk bude ve sboru, já nebudu chodit nashromáždění.“ Nebo snad řekne: „Jestliže Bůh dovoluje, aby se něco takového dělo, nechci být ve sboru.“ Nebo si snad postěžuje: „Jestliže tohle je příklad, jak v někom působí pravda, pak s tím nechci mít nic společného.“

Uvažuje takový člověk zdravě a střízlivě? Jaký je to rozpor, jestliže někdo tvrdí, že pravda může způsobit, že je někdo špatný? A jestliže se někdo cítí osobně uražen, proč by si měl vylévat hněv na sboru a tím na samotném Bohu? Proč by měl ten, kdo tvrdí, že je křesťan připustit, aby se zničil jeho dobrý vztah k Bohu působením někoho jiného nebo nějaké souhry okolností?

Kdo se vyjadřuje tak ukvapeně, ve skutečnosti tedy projevuje zlobu „proti Jehovovi“. Je to tak rozumné? I kdyby snad takový člověk pocítil nelibost nad někým jiným nebo nad nějakou okolností ve sboru nebo kdyby se tím cítil vážně dotčen, ve skutečnosti deformuje svou cestu, protože neužívá správně svou vnímavost. (Žid. 5:14) Jinak by nezaujal nerozumný, neloajální postoj k Jehovovi, vlastníku pravého křesťanského sboru. — Žalm 119:165.

Pro křesťana je nebezpečné, že v něm takový postoj může zakořenit. Pronikne hluboko a zapůsobí ne SRDCE. Křesťan bude zřídkakdy obviňovat přímo JEHOVU. Ale může se stát, že se ve svém srdci stane vůči Bohu netrpělivým, a může mít dojem, že má právo se hněvat. Jeho vlastní srdce jej svádí ke zlobě proti Jehovovi.

Každý někdy prožije nějakou situaci, která jej popudí. A člověk se může cítit velmi sklíčený a zklamaný a snad se i rozhněvá. Ale musí dávat pozor na varovná znamení a přistupovat k problému na biblickém základě. (Ef. 4:26) Měl by se vynasnažit vyřešit problém okamžitě, pokud je to nutné, a s pomocí starších ve sboru. I kdyby jej vyřešení neuspokojilo, měl by připustit, aby jej jeho city přiměly k pošetilému jednání. Měl by dávat pozor, aby jeho cesta v pravdě nebyla pokřivena. Jinak se poškodí jeho vztah k Bohu, začne vidět nejasně a „jeho srdce pocítí vztek proti samotnému Jehovovi.“

Vzhledem k tomuto nebezpečí Bible radí: „Chraň své srdce více než všechno ostatní, co má být chráněno, neboť z něho jsou prameny života.“ (Přísl. 4:23) Jestliže si zachováme zdravé smysly a nepokřivíme svou cestu nemoudrým jednáním nebo pošetilým uvažováním, budeme moci zachovat rovnováhu. (1. Petra 1:13) Potom nebudeme obviňovat Jehovu, ale budeme jej vzývat jako milujícího Boha, který se o nás stará. Dá nám porozumění a povede nás po přímé a jisté cestě. — Přísl. 3:5, 6.