Čiň všechno s dobrým svědomím
„Šťastný je ten, kdo nesoudí sám sebe podle toho, co schvaluje.“ — Římanům 14:22.
1. Proč bychom měli být opatrní, dáváme-li druhým radu v osobních záležitostech.
NENÍ snadné správně se rozhodovat ve všech otázkách, s nimiž se v životě setkáváme. Jakub, Ježíšův nevlastní bratr, to potvrdil slovy: „Všichni totiž mnohokrát klopýtáme.“ Proto také řekl: „Nemnozí z vás by se měli stát učiteli, moji bratři, protože víte, že budeme přísněji souzeni.“ (Jak. 3:1, 2) Naše odpovědnost a vina za následky je však ještě větší, jestliže dáváme rady jiným.
2. Proč by se měla každá rada, kterou dáváme, opírat o Bibli?
2 Jestliže dáváme někomu radu, která je založená pouze na našem vlastním svědomí nebo názoru, pak takového člověka rozhodně svedeme na scestí. I když se opíráme výlučně o Bibli, musíme se ujistit, že máme správné porozumění a nevycházíme jen ze svých domněnek nebo ze svého vlastního mínění. Jestliže někdo přijme radu založenou pouze na svědomí nebo názoru někoho jiného a potom ji uplatní, není to pro něj příliš užitečné. Dokonce to může způsobit velkou škodu. Proč? Protože takový člověk se ve svém jednání neřídí svým vlastním svědomím. „Vskutku, všechno, co není z víry, je hřích.“ — Řím. 14:23.
3. Co je nutné, musíme-li učinit osobní rozhodnutí?
3 Máme-li něčemu věřit tak, abychom mohli činit osobní rozhodnutí, musíme získat přesné poznání z Bible a pevné přesvědčení založené na skutečnostech. (Žid. 11:1) „Není dobré, aby duše byla bez poznání; kdo spěchá svýma nohama, hřeší.“ (Přísl. 19:2) Nemáme-li přesné poznání o Boží vůli, může nás to vést k ukvapenému a špatnému jednání.
4. Co může křesťanu pomoci, jestliže musí učinit rozhodnutí v nějaké obtížné situaci?
4 Někteří křesťané však mají slabosti ve své víře, často proto, že nemají dostatek poznání o určitém problému nebo o nějaké otázce, která může v životě vyvstat. Jakub podotýká, že křesťan může získat moudrost potřebnou k řešení jakékoli obtížné situace, jestliže se o tuto moudrost modlí k Bohu. (Jak. 1:2, 5) Chce-li ovšem získat od Boha odpověď, musí také hledat radu v Bibli. Proč mu to pomůže? Protože křesťané dnes mají stejné lidské problémy, jaké měli Boží služebníci po celá staletí. Podíváme-li se do Bible, vidíme, že se věřící muži, například apoštolové a jejich druhové, zabývali těmito problémy a dávali k nim rady. Okolnosti jsou dnes ovšem jiné, ale neexistuje žádný problém, pro který by Bible neobsahovala správnou zásadu. Při uplatnění zásady záleží na poznání a svědomí.
ZÁKON ‚NAPSANÝ DO SRDCÍ‘
5. Proč psal apoštol Pavel křesťanskému sboru v Římě o svědomí?
5 O této záležitosti svědomí pojednává apoštol Pavel ve 14. kapitole dopisu Římanům. Ve sboru v Římě panoval všeobecný jednotný názor na nejdůležitější základní biblické nauky a na to, jak by mělo být vykonáváno dílo oznamování „dobrého poselství“. (Řím. 1:8) Ale v některých otázkách, obzvláště osobních, se mínění rozcházelo, hlavně proto, že jednotliví členové sboru pocházeli z různého prostředí a měli v minulosti různou výchovu. Tyto rozdíly vznikly obzvláště jako důsledek velké propasti, která rozdělovala Židy od pohanů před tím, než se stali křesťany.
6, 7. a) Co byly ‚slabosti ve víře‘, jež měli někteří členové sboru? b) Čemu v první řadě sloužil mojžíšovský Zákon a jaké změny přinesl Mesiáš?
6 Pavel píše: „Vítejte člověka, který má slabosti ve své víře.“ (Řím. 14:1) Tyto „slabosti“ nebyly slabosti ve víře v Boha, Otce, a v Pána Ježíše Krista, ve víře, která vede k záchraně. Tuto víru museli mít všichni. (V překladu An American Translation tato slova zní: „S lidmi, kteří jsou ve své víře přespříliš úzkostliví, jednej jako s bratry.“) Tyto „slabosti“ určitých křesťanů se týkaly toho, v čem ještě nebyli plně přesvědčeni nebo v čem jim nebylo zcela jasno, jak daleko jde křesťanská svoboda. Židé byli například po staletí pod mojžíšovskou „sbírkou Zákona“ (Řím. 13:9; 2. Kor. 3:6), který jim zakazoval jíst určitá jídla, jež byla „nečistá“, přikazoval jim zachovávat určité dny a tak dále. (3. Mojž. 11:46, 47; 5. Mojž. 5:12–14) Bůh dal Židům tento zákon proto, aby je až do příchodu Mesiáše uchránil, aby nebyli pohlceni pohanskými národy s jejich modlářskými zvyky. (Gal. 3:23–25) Potom měl na jeho místo nastoupit ‚dokonalý zákon, který náleží k svobodě‘ — ‚zákon v jejich nitru‘ napsaný v jejich srdcích. (Jak. 1:25; Jer. 31:33) Tento nový zákon je zapsán v Křesťanských řeckých písmech.
7 Ježíš Kristus, Mesiáš, svou obětní smrtí skutečně osvobodil Židy, kteří jej přijali. Také pohané mohli tím být osvobozeni ze svého dřívějšího otroctví, v němž se věnovali modloslužbě. Všichni křesťané — Židé i pohané — měli nyní před Bohem stejné místo. (Ef. 2:14–16) Mnohým křesťanům, kteří pocházeli ze Židů a v nichž byly dřívější způsoby a zvyky hluboce zakořeněny, připadalo obtížné přeorientovat se tímto způsobem. Některé věci ‚prostě byly proti jejich svědomí‘.
8. Jaký postoj měli někteří členové sboru k těm, kteří měli „slabosti“ ve své víře, ale jak se mělo jednat s takovými věřícími?
8 Apoštol Pavel ukázal sboru správný názor na takové věci. Poukázal jim na to, že osoby se slabým svědomím by měly být vítány, ale že by se neměla ‚vynášet rozhodnutí o vnitřních nejistotách‘. („Nekritizujte jejich názory“, An American Translation; „ne proto, abyste rozsuzovali jeho myšlenky“, Žilka) Takový člověk měl být srdečně vítán, v plném smyslu jako bratr, jako spoludědic s Kristem, i když měl odlišný názor nebo svědomí, a snad byl dokonce „přespříliš úzkostlivý“. Někteří však měli sklon přít se kvůli jeho názoru nebo mínění, jež pocházelo z jeho nitra, z jeho srdce. To bylo nesprávné, protože to mohlo mít nepříznivé účinky jak pro zúčastněné, tak i pro sbor; mohl by v něm totiž nastat sklon ke stranickosti a mohlo by dojít k porušení jednoty.
DVA PŘÍKLADY, JEŽ POTVRZUJÍ TUTO ZÁSADU
9. Jaký problém vznikl ve spojitosti s jedením masa?
9 Pavel uvádí jako příklad jedení masa. V těch dnech se stávalo, že zabitá zvířata nebo maso prodávané na trzích se často předkládalo před modlu, aby tak bylo maso jakoby posvěceno pro ctitele. To samozřejmé nijak nepůsobilo na maso samotné. Modla ve skutečnosti nebyla nic. Ale ti, kteří nebyli v tomto správném názoru zcela pevní, měli při jedení masa výčitky, protože se báli, že mohlo být spojeno s tímto pohanským obřadem. (1. Kor. 8:4–7) Proto apoštol dále napsal:
„Někdo má víru, že může jíst všechno [každé jídlo, také maso, které se dostalo na trhu], ale ten, kdo je slabý, jí zeleninu [aby snad nevědomky nejedl maso, které bylo v jeho očích ‚znečištěno‘ pohanskými zvyky].“ — Řím. 14:2.
10. Měli ti, jejichž osobní názory se lišily od názorů většiny ve sboru, být nuceni, aby změnili svůj názor, jestliže všichni měli být ‚pevně sjednoceni stejnou myslí a stejným myšlenkovým postupem‘?
10 Co dělat? Nebylo by nutné takovému člověku, který jedl jenom zeleninu, pomoci, aby změnil svůj názor, než bude uznán jako plně vyučený křesťan? Někdo by mohl upozornit na zásadu, ‚aby všichni mluvili souhlasně a aby mezi nimi nebyly rozkoly, ale aby byli pevně sjednoceni stejnou myslí a stejným myšlenkovým postupem‘. (1. Kor. 1:10) V této zásadě však nešlo o jednotu v mínění nebo v názoru na záležitosti osobního rozhodování nebo svědomí; podle ní všichni měli jednotně následovat Krista, a ne lidi. — 1. Kor. 1:11–13.
11. Jak se někteří členové sboru dívali na druhé v záležitostech svědomí?
11 Někteří křesťané pocházející ze Židů, kteří věci správně rozuměli, a také většina členů sboru, kteří pocházeli z pohanů a nikdy nebyli zvyklí na mojžíšovská pravidla, měli sklon dívat se pohrdavě svrchu na ty, kteří byli přespříliš úzkostliví. Dívali se na ně jako na pošetilé, neústupné, nebo dokonce fanatické, zatímco ti úzkostliví soudili ostatní, jako by dělali v Božích očích něco nesprávného a překračovali hranice své svobody. Proto apoštol opravil jedny i druhé:
„Ať ten, kdo jí, nepohlíží svrchu na toho, kdo nejí, a ať ten, kdo nejí, nesoudí toho, kdo jí, protože toho Bůh přivítal. Kdo jsi ty, abys soudil domácího služebníka někoho jiného? Svému vlastnímu pánu stojí nebo padá. Bude mu skutečně pomoženo, aby stál, protože Jehova jej může přimět, aby stál.“ — Řím. 14:3, 4.
12. Proč musíme plně přijmout jiné křesťany, kteří snad mají na osobní záležitosti jiné názory než my?
12 Jestliže Bůh někoho přijal, přivítal jej a dal mu svého ducha, ačkoli snad takový člověk ještě má nějaké výčitky svědomí nebo názory, které se zdají zbytečně malicherné, nebo snad má velkorysejší postoj než jiní, kdo jsme my, abychom na něm hledali chyby? My všichni musíme skládat účty svému Pánu. Sami máme dost svých vlastních problémů, nedostatků a chyb, než abychom se vměšovali do záležitostí někoho jiného. Nikdo nemá právo zasahovat do záležitostí služebníka nebo zaměstnance někoho jiného, jde-li o to, jak tento člověk slouží — a tím spíše to platí, jde-li o služebníka Božího. Bůh je soudcem svého služebníka. Ano, on „jej může přimět, aby stál“.
13. Proč může být právem řečeno, že Bůh přiměje svého služebníka, aby stál?
13 Pavel tím nechce říci, že Bůh bude podporovat svého služebníka ve všem, co dělá, a jistě ne v nesprávném jednání. Ale i když některý křesťan zaujímá ve svém svědomí postoj, který by druzí mohli kritizovat, nebo jej dokonce považovat za špatný rys, Bůh takového člověka neodsoudí, ale bude se radovat, jestliže jedná podle svého svědomí. Pokud to Bůh uzná za správné, časem ovlivní svědomí svého služebníka tak, aby dospěl ke zralejšímu názoru. Ale žádný křesťan by si neměl dovolit vnucovat své svědomí někomu jinému. Kdyby to činil, mohl by uvést takového člověka do těžkostí nebo poškodit jeho víru. Za to by sám mohl být ‚přísněji souzen‘, neboli do jisté míry odsouzen, jak říká Jakub. — Jak. 3:1.
14–16. Vysvětli slova apoštola Pavla v Římanům 14:5, 6.
14 Apoštol Pavel dává jiný příklad:
„Někdo soudí, že jeden den převyšuje nějaký jiný; druhý člověk soudí, že jeden den je jako všechny ostatní. Jen ať je každý plně přesvědčen ve své vlastní mysli. Kdo zachovává den, zachovává jej Jehovovi. A rovněž kdo jí, jí Jehovovi, protože vzdává díky Bohu; a kdo nejí, nejí Jehovovi, a přece děkuje Bohu.“ — Řím. 14:5, 6.
15 Například Žid, který přijal Krista, ale v minulosti byl dlouhou dobu zvyklý zachovávat zákon o sabatu, byl by možná měl špatné svědomí, kdyby měl v židovský sabatní den vykonávat nějakou složitější práci, například vaření, tesařskou práci, nebo kdyby měl cestovat dosti daleko. I kdyby šlo o nějakou práci pro sbor, o něco, co by dle očekávání ostatních členů sboru měl konat pro ně nebo s nimi, odmítl by to možná v ten den z důvodu svědomí. Kdykoli jindy by to rád udělal. On však zachovával tento den „Jehovovi“ jako zvláštní, to znamená, že považoval za Jehovovu vůli, aby tento den měl za mimořádně posvěcený. Pokud jde o jídlo, děkoval Bohu za to, že mohl zůstat naprosto čistým a odděleným od uctívání model, protože Bůh jasně vyjádřil své stanovisko k takovým věcem v mojžíšovském Zákoně. (Povšimněme si, jak uvažoval Daniel, který tehdy byl pod Zákonem. [Dan. 1:8]) Tím, že jednal podle svého svědomí, nebyl nikdo ve sboru poškozen a takový člověk se nevěnoval ničemu špatnému. Proto jej Jehova nepovažoval za nečistého. Jehova si vážil toho, že jej takový člověk poslouchá podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a nepopírá Kristovu oběť.
16 Křesťané jako celek naproti tomu zastávali názor, že všechny dny patří Bohu stejně — že všechny jsou stejně svaté a žádný není svatější než ostatní. Křesťané mohli s čistým svědomím jíst maso, protože věděli, že se maso samo o sobě nezměnilo tím, že bylo předtím položeno před modlu, protože modly ve skutečnosti nemají žádnou moc. Děkovali Bohu za to, že mohou jíst jídlo, které dostali na základě jeho péče, a byli vděční za svobodu, kterou dostali prostřednictvím Kristovým.
17. Proč musí být každý plně přesvědčen ve své vlastní mysli?
17 Každý však musel být plně přesvědčen ve své vlastní mysli. Jestliže některý křesťan nemohl správně pochopit stanovisko někoho jiného a nemohl to sloučit se svým svědomím, nebylo by pro něj užitečné, ale spíše škodlivé, kdyby převzal toto stanovisko v rozporu se svým svědomím. Nikdo neměl nikoho jiného kritizovat, přít se s ním, soudit jej nebo na něj pohlížet svrchu. (Jak. 4:11, 12) Nikdo nesměl vnucovat své vlastní stanovisko někomu jinému, neboť tím by se pokoušel ovládat víru druhého člověka.
18. Mohou starší a jiní bratři něco učinit, aby někomu pomohli získat přesnější názor na nějakou osobní záležitost? Jestliže ano, co mají učinit?
18 To neznamená, že by se nesmělo mluvit o věcech svědomí a že by se nesmělo zkoumat, jaké je stanovisko Bible. Mohou být předkládány různé argumenty, ale neměli bychom připustit, aby proto došlo k nějaké rozepři, a neměli bychom se domnívat, že ostatní musí mít bezpodmínečně na něco stejný názor jako my nebo že musí udělat to, co my říkáme. Starší a jiní zralí bratři mohou pomáhat těm, kteří jsou v takových věcech ještě slabí nebo nemají správné poučení. Dále však nemají právo jít. Jednotlivec musí potom jednat tak, jak je to podle jeho svědomí přijatelné Bohu.
ZÁSADY ROZHODOVÁNÍ V NEJASNÝCH PŘÍPADECH
19. Jak můžeme rozeznat, co má být přenecháno svědomí každého jednotlivce a co nikoli?
19 Apoštol zde sice uvádí pouze dva příklady, ale určuje zásady pro všechny případy, kde jde o svědomí. Dnes je mnoho situací, pro které není v Bibli žádný zvláštní, přímý pokyn nebo pravidlo. Někdy se takové situace nazývají „šedé oblasti“. Takové „šedé oblasti“ mohou být v záležitostech zaměstnaneckých, v otázkách způsobů léčení, jídla, oblékání a jiných. Bible poskytuje zásady, které nám mají ve všech těchto oblastech sloužit jako směrnice. Všichni by se měli řídit tím, co Bible výslovně říká. Bible například říká, že oblek a účes má být ‚dobře upravený, se skromností a zdravou myslí‘, pěkný a čistý. (1. Tim. 2:9; 2. Kor. 7:1) Měli bychom brát ohled na city svých bratrů a na sbor, jehož dobrá pověst má být zachována v obci. Ale tvar, barvy atd. se mohou velmi lišit podle osobního vkusu.
20. Co by měl učinit ten, kdo stojí před problémem, jehož řešení mu není jasné?
20 V případech, kdy se jedná o některou z těchto „šedých oblastí“, měl by křesťan hledat radu v Bibli a biblických pomůckách. Jestliže přesto neví, jak se má správně rozhodnout, může požádat o radu starší a jiné, kteří mu mohou pomoci, aby viděl, co říká Bible, ale neměl by chtít od ostatních, aby se za něj rozhodovali. Oni nejsou jeho „svědomí“. Ať sám věci zváží a učiní vlastní rozhodnutí, a potom ať jedná podle toho, k čemu došel na základě svého svědomí. Časem možná uvidí věc v jiném světle a zařídí se podle toho, ale neměl by dělat nic, o čem má pochybnosti, aby nebyl odsouzen. — Řím. 14:23.
21. Jestliže jsme na základě svého svědomí došli k určitým názorům, znamená to, že je již nikdy nesmíme změnit?
21 Všichni křesťané by měli stále usilovat o lepší porozumění a měli by stále lépe a dokonaleji napodobovat Boha a Krista. Přitom budou činit pokroky a jejich svědomí bude přesněji školeno. Vždy by měli všechno činit tak, aby si zachovali dobré svědomí, a tutéž svobodu by měli poskytnout svým křesťanským bratrům.