Kázání na hoře — Šesté až deváté „prohlášení za šťastné“

ŠESTÉ ‚štěstí‘ ze svého Kázání na hoře vyjádřil Ježíš slovy: „Šťastní jsou ti, kteří jsou čistého srdce, protože uvidí Boha“. — Mat. 5:8.

Lidé „čistého srdce“ jsou vnitřně čistí. Mají čisté náklonnosti, tužby, ocenění i pohnutky. Tato čistota je nápadně odlišná od čistoty pouze vnější nebo obřadní. (Mat. 23:25–28; Mar. 7:3, 4) Písmo nezdůrazňuje vnější projevy zbožnosti, ale povzbuzuje k projevování ‚lásky z čistého srdce a z dobrého svědomí a z nepokrytecké víry. — 1. Tim. 1:5.

Lidé čistého srdce jsou šťastní obzvláště proto, že „uvidí Boha“. To nutně neznamená, že jej uvidí doslovně lidskýma očima, protože žádný člověk nemůže vidět Boha, a přece žít‘. (2. Mojž. 33:20; Jan 1:18; 1. Jana 4:12) Lidé, kteří uctívají Boha z pravé pohnutky, mohou však v dnešní době „vidět Boha“ jinými způsoby. Kdo například zachoval svou ryzost a pozoruje, že Bůh proto něco pro něho činí, může tak ‚spatřit Boha‘. (Job 19:26; 42:5) O těch, kteří navštěvovali chrám v Jeruzalémě, aby tam prokazovali uctívání, je řečeno, že chodili, aby viděli tvář Jehovy‘ neboli aby se dostavili před něho. — 2. Mojž. 34:24; 5. Mojž. 31:11; Iz. 1:12.

Řecké slovo, jehož používá Matouš pro výraz „vidět“, také znamená „vidět myslí, chápat, znát“. Ježíš dokonale zrcadlil Boží osobnost, a proto mohl říci: „Kdo viděl mne, viděl také Otce.“ (Jan 14:7–7) Lidé čistého srdce, kteří přijali Ježíše jako Mesiáše a naslouchali mu, získali hluboké pochopení Boží osobnosti. Tím, že projevovali víru v Ježíšovu oběť, usmiřující hřích, získali odpuštění hříchu a vztah k Bohu a byli schopni projevovat před jeho trůnem přijatelné uctívání. (Ef. 1:7) Duchem pomazaní křesťané vrcholnou měrou v tomto smyslu uvidí Boha, až se dostanou do nebe, protože tam skutečně uvidí Boha i Krista. — 1. Jana 3:2; 2. Kor. 1:21, 22.

Poznat Boha na základě přesného poznání a pravého uctívání však mohou pouze lidé čistého srdce. Bible ukazuje, že ti kteří jsou zvyklí hřešit, neviděli ani nepoznali Boha ani jeho Syna. „Kdo činí zlo, neviděl Boha.“ — 1. Jana 3:6; 3. Jana 11; Žalm 24:3, 4.

„POKOJNÍ“ SE STÁVAJÍ BOŽÍMI SYNY

Když Ježíš mluvil v Kázání na hoře o sedmém ‚štěstí‘, řekl: „Šťastní jsou pokojní, protože budou nazváni ‚Božími syny‘.“ — Mat. 5:9.

„Pokojné“ je možno poznat jak podle toho, čeho se vystříhají, tak i podle toho, co činí. Pokojní lidé nejsou agresivní ani svárliví; když jim někdo ublíží, neoplácejí zlé zlým. (Řím. 12:14–21) Jejich pokojné vnitřní rozpoložení se však projevuje také aktivně.

Řecké slovo označující pokojné znamená „strůjci pokoje“. Nejen , že se sami chovají pokojně, ale vynakládají také všechno úsilí k tomu aby působili pokoj a smiřovali strany, které mají mezi sebou spor. Odmítají účastnit se něčeho, co „rozděluje ty, kteří se důvěrně znají“, nebo takové jednání schvalovat. (Přísl. 16:28; 17:9) Slovem i příkladem podporují mírumilovnost jak v křesťanském sboru, tak i mimo něj. — Řím. 14:19; Žid. 12:14.

Pokojní jsou šťastní, „protože budou nazváni ‚Božími syny‘“. Těší se z důvěrného vztahu k Bohu jako jeho děti. Mají-li si však uchovat tento vztah, je nutné, aby napodobovali vlastnosti Boží osobnosti, což zahrnuje i mírumilovnost. (2. Kor. 13:11; Fil. 4:9; 1. Tess. 5:23; Žid. 13:20; Jak. 3:17) Každý, kdo žije bez lásky a zůstává v nepřátelství vůči někomu ve svém okolí, „nepochází z Boha“. — 1. Jana 3:10.

Židé v Ježíšových dnech věřili, že jsou Božími dětmi, protože jsou jeho lidskými tvory. (Iz. 64:8) Ježíš však ukázal, že to tak nebylo, ačkoli byli přirozeným semenem Abrahamovým. (Jan 8:39, 41) Některým lidem Ježíš dokonce řekl: „Vy jste ze svého otce, ďábla.“ (Jan 8:44) Po Adamovi, který byl stvořen jako pozemský „syn Boží“, zdědilo celé lidstvo hřích, a proto není možné být automaticky Božím synem. — Řím. 3:23;5:12 ; Luk. 3:38.

Pouze pokojní lidé, kteří přijali Ježíše jako Mesiáše a jako toho, který snímá hřích, dostali oprávnění „stát se Božími dětmi, protože projevovali víru v jeho jméno“. (Jan 1:12; Iz. 53:12 ; 1. Petra 2:24) „velký zástup“ pokojných „jiných ovcí“ znamenitého pastýře Ježíše Krista bude jej mít jako svého „Věčného otce“ během jeho tisíciletého království, ale na konci této doby je Ježíš odevzdá svému vlastnímu nebeskému Otci, aby se stali dětmi Božími. — Zjev. 7:9–17 ; Jan 10:14–16; Iz. 9:6; 1. Kor. 15:27, 28.

PRONÁSLEDOVANÍ, ALE ŠŤASTNÍ

Když Ježíš mluvil o osmém ‚štěstí, prohlásil: „Šťastní jsou ti, kteří jsou pronásledováni pro spravedlnost, protože jim patří nebeské království.“ (Mat. 5:10) Tuto myšlenku ještě rozšířil, když se zmínil o devátém ‚štěstí‘: „Šťastní jste, když vás lidé haní a pronásledují a lživě proti vám mluví všechno zlé pro mne. Radujte se a poskakujte radostí, protože vaše odměna v nebesích je veliká; neboť tak. pronásledovali proroky před vámi.“ — Mat. 5:11, 12; srovnej Luk. 6:22, 23.

‚Ti, kteří jsou pronásledováni,‘jsou křesťané, kteří zakoušeli pohanu, pomlouvání a kteří jsou stavěni mimo zákon „pro spravedlnost“ nebo „ kvůli Synu člověka“. Trpí za to, že uctívají Jehovu, Ježíše Krista a přesně následují jeho šlépěje. — 1. Petra 2:19–21.

Důvod, proč se mají radovat, je zde stejný jako při prvním , štěstí‘, totiž „protože jim patří nebeské království“. (Srovnej Matouš 5:3.) Ačkoli to může znamenat, že budou haněni, vyháněni ze svých obcí a v některých případech dokonce i usmrceni, křesťané vědí, že „radost“ z toho, že budou panovat s Kristem v Božím nebeském království nebo že budou mít dokonalý lidský život jako jeho pozemští poddaní, rozhodně stojí za to. — Mat. 25:21, 23; Žid. 12:2; Zjev. 21:1–5.

Tato „odměna v nebesích“ (to znamená od Boha) není odměna ve smyslu mzdy za vykonanou práci. Hříšní lidé si nemohou za žádných okolností zasloužit Boží přízeň a nemohou si jej zavázat, aby jim žehnal. (Gal. 2:16; Jak. 2:10) Odměna v podobě požehnání království je „nepopsatelný volný dar“, důkaz Boží dobré vůle a štědrosti. (2. Kor. 9:15; Jak. 1:16–18) Je to odměna, která je dána křesťanům za to, že věrně snášeli pohanu, pronásledování a pomluvy za svou nezlomnou věrnou oddanost Bohu.

Ježíš také ukázal protiklad k těmto dvěma posledním ‚štěstím‘: Běda, kdykoli o vás všichni lidé mluví dobře, protože právě to činili jejich předkové falešným prorokům.“ (Luk. 6:26) „Falešní proroci“ ve starověkém Izraeli neoznamovali Boží pravdu, ale místo toho říkali to, co lidé chtěli slyšet; a lid „to tak miloval“. (Jer. 5:31) Ale taková popularita nikdy nebyla známkou Boží přízně. Schválení od Jehovy Boha dostávají pouze lidé, kteří mluví a jednají v souladu s jeho Slovem. (Žalm 15:1, 2) Ti, kteří tak jednají, mohou však očekávat pronásledování, neboť Ježíš řekl: „Jestliže mne pronásledovali, budou pronásledovat i vás. — Jan 15:20.