Jak dlouho se ještě bude vzpomínat na Kristovu smrt?

SLAVNOST na památku Kristovy smrti měla být slavena jen po omezenou dobu. Apoštol Pavel napsal křesťanům v prvním století: „Jak často totiž jíte tento chléb a pijete tento pohár, stále ohlašujete Pánovu smrt, dokud nepřijde.“ (1. Kor. 11:26) To tedy zřejmě znamená, až Pán Ježíš Kristus skutečně přijde, přestane být jeho smrt oznamována slavením Pánovy večeře. — 1. Kor. 11:20.

V den pasach roku 33 n. l. zavedl Pán Ježíš Kristus „Pánovu večeři“ Účel této slavnosti vysvětlil svým věrným apoštolům: „To znamená mé tělo, které má být dáno za vás. Stále to čiňte na mou památku.“ Také řekl: „Tento kalich znamená novou smlouvu mocí mé krve. Stále to čiňte, jak často to budete pít, na mou památku.“ (Luk. 22:19; 1. Kor. 11:23–25) Tím, že byla vylita Kristova krev a že on sám položil své dokonalé lidské tělo jako oběť, přestal být přítomen přímo, osobně, jako žijící člověk se svými pozemskými učedníky, zvláště když dvaačtyřicátý den po tom vystoupil zpět do nebe. Proto měla být každý rok ve výroční den (14. nisana) slavena Pánova večeře, aby jim připomínala, že Kristus za ně zemřel. Mělo tím být obnoveno jejich ocenění.

S myšlenkou na svou nadcházející nepřítomnost a na svůj návrat řekl Ježíš při zavedení Památné slavnosti svým učedníkům: „V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby tomu bylo jinak, byl bych vám to řekl, protože odcházím, abych vám připravil místo. Jestliže tedy půjdu a připravím vám místo, přijdu opět a vezmu vás k sobě domů, abyste i vy byli, kde jsem já.“ — Jan 14:2, 3.

Slavnost na památku Kristovy smrti měla tedy být slavena tak dlouho, dokud nepřijde, aby posledního z těchto učedníků vzal k sobě do nebeského místa, které pro ně připravil. Až s ním budou nakonec všichni spojeni v nebi, aby s ním působili jako kněží a vládli jako králové, přestane být na zemi slavena Památná slavnost.

Po dobu 1000 let, kdy bude Kristus vládnout v nebeské slávě, bude vhodné, aby jeho pozemští podaní slavili jeho kralování, a ne jeho obětní smrt na zemi. Bude to doba, kdy lidstvo se bude radovat a bude s ním jásat nad jeho nebeskou odměnou. Lidstvo pak bude mít plný užitek z jeho utrpení a smrti, jež musely předcházet jeho oslavení v nebi.

Kolik bude těch, kteří „budou kněží Boží a Kristovi a budou s ním vládnout jako králové tisíc let?“ Bude to jen omezený počet: 144 000 učedníků. (Zjev. 7:2–8; 14:1–3; 20:4–6) Jsou znázorněni jako ti, kteří byli zapečetěni „pečetí živého Boha“.

Apoštol Jan říká: „Slyšel jsem počet těch, kteří byli zapečetěni, sto čtyřicet čtyři tisíce, zapečetěných z každého kmene synů Izraele: z kmene Juda. . . Ruben. . . Gád. . . Asser. . . Neftalím. . . Menasses. . . Simeon. . . Lévi. . . Izachar. . . Zabulon. . . Josef. . . Benjamín. . .“ Ti byli zapečetěni Božím duchem. (2. Kor. 1:21, 22) Jejich počet je potvrzen ve Zjevení 14:1–5, kde je řečeno, že byli označeni na čele Kristovým jménem a jménem jeho Otce. Stáli také s oslaveným Beránkem Ježíšem Kristem na nebeské hoře Sión, nikoli na pozemské hoře Sión na Blízkém východě, kde kdysi stál starověký Jeruzalém. — Žid. 12:22; Zjev. 3:12.

Ve starověkém tělesném Izraeli pocházeli kněží a levité, kteří pod jejich vedením sloužili v Jehovově chrámu, výlučně z kmene Lévi,. U 144 000 kteří „budou kněží Boží a Kristovi“, podle Zjevení 7:4–8 je z kmene Lévi vzato pouze 12 000. 132 000 ostatních bude vzato z ostatních 11 jmenovaných kmenů. To ukazuje, že 12 kmenů, jež jsou zde jmenovány, není totéž jako 12 kmenů tělesného Izraele. — 1. Kor. 10:18.

Tyto „kmeny“, z nichž je vzato a zapečetěno všech 144 000, jsou duchovní Izraelité. Ti, kteří nebyli vybráni a zapečetěni, jsou zavrženi. Něco podobného se stalo v prvním století našeho letopočtu se starověkým přirozeným Izraelem. Byl vybrán pouze „ostatek“ přirozených Izraelitů, ačkoli byli povoláni „mnozí“, celý národ, a dostali příležitost vyplnit počet 144 000 Ježíšových spolukněží a spolukrálů v nebi. Zbytek nevěřícího národa byl zavržen. Podle zpráv utrpělo z nich 1 100 000 násilnou smrt, když v roce 70 n. l. Římané zničili Jeruzalém. Podobně je tomu dnes. Ti z duchovních Izraelitů, kteří nejsou zapečetěni „pečetí živého Boha“, nebudou ochráněni v nadcházející smršti, která vznikne, až v Božím ustanoveném čase čtyři andělé propustí „čtyři větry“, aby škodily ‚zemi a moři a stromům‘.

Nezapečetění, zavržení duchovní Izraelité utrpí ‚škodu‘, protože budou zničeni. Nevyjdou z onoho „velkého soužení“ živí, jako z něho vyjde „velký zástup“, o němž je řečeno, že bude pocházet ze všech pozemských kmenů, národů, lidí a jazyků. — Zjev. 7:1–14.

ZAVEDENÍ PÁNOVY VEČEŘE

Ježíš Kristus uvedl Památnou slavnost do spojitosti s Božím královstvím. Bylo to naprosto správné, protože jeho smrt ve věrnosti měla v prvé řadě sloužit k ospravedlnění univerzálního svrchovaného panství Jehovy Boha, „Krále věčnosti“. (Zjev. 15:3) Svou věrností až do smrti prokázal, že je hoden stát se trvalým dědicem Davida, s nímž Bůh uzavřel smlouvu o věčném království. (2. Sam. 7:1–29; 2. Par. 13:5, 8; Luk. 1:31–33; 22:29, 30) To je zřetelně zdůrazněno ve zprávě o slavnosti pasach roku 33 n. l., jak je uvedena v evangeliu pisatele Lukáše. Čteme:

„Když konečně přišla ta hodina, spočinul u stolu a apoštolové s ním. A řekl jim: ‚Velmi jsem toužil jíst s vámi tento pasach, dříve než budu trpět; říkám vám totiž: Již z něho nebudu jíst, dokud se nesplní v Božím království.‘ A přijal pohár, poděkoval a řekl: ‚Vezměte jej a podávejte si jej mezi sebou, neboť vám říkám: Od nynějška již nebudu pít z plodu vinné révy, dokud nepřijde Boží království.‘

Vzal také chléb, poděkoval, rozlomil jej, dal jim jej a řekl: ‚To znamená mé tělo, které má být dáno za vás. Stále to čiňte na mou památku. ‚Také stejným způsobem kalich, když povečeřeli, a řekl: ‚Tento kalich znamená novou smlouvu mocí mé krve, která má být vylita za vás.‘“ — Luk. 22:14–20.a

Oba poháry vína, které Ježíš použil podle výše uvedené zprávy, byly poslední dva ze čtyř pohárů vína, které podle tradice pili všichni účastníci večeře pasach v prvním století n. l. Byl to tedy třetí a čtvrtý pohár. Třetí pohár se pil, když účastníci snědli beránka pasach a nekvašený chléb. Byl nazýván „kalich žehnání“, protože se nad ním vyslovovalo žehnání. (1. Kor. 10:16) Ježíš „děkoval“ Bohu za tento pohár, než z něho pil s svými apoštoly. Ježíš si tedy při slavení pasach počínal podle tehdejšího přijatého zvyku. Neměnil a nerušil tento zvyk tím, že by do slavnosti vnášel něco nového. Zachovával tak Zákon jako rodilý Žid.

Když však byla dokončena slavnost večeře pasach podle mojžíšovského Zákona, mohl Ježíš zavést novou večeři na památku své nadcházející smrti, k níž mělo dojít téhož dne pasach. Na stole byl ještě nekvašený chléb a čtvrtý pohár. Po vypití tohoto poháru byla zpívána druhá část Hallel („Chvály“), totiž Žalmy 115 až 118. Byl to tedy „kalich chvály“. — Viz Strážná věž z 15. března 1921, str. 88, 89, něm., pod podtitulkem „Kalich chvály“; také Meyerova Kritická exegetická příručka o Matoušově evangeliu (Critical and Exegetical Handbook to the Gospel of Matthew), str. 45, 46, pod veršem 27 (angl.); dále Židovská encyklopedie (The Jewish Encyclopaedia) pod heslem Passover, Seder a Arba Kosoth (Čtyři poháry).

Apoštol Matouš byl v oné noci pasach s Ježíšem a jeho zpráva začíná po vypití vína z „kalichem žehnání“:

„Když dále jedli, Ježíš vzal chléb, a když vyslovil požehnání, rozlámal jej, dával jej učedníkům a řekl: ,Vezměte, jezte, to znamená mé tělo.‘ Také vzal kalich, a když poděkoval, dal jim jej a řekl: ‚Pijte z něho vy všichni; neboť to znamená mou „krev smlouvy“, která má být prolita ve prospěch mnohých na odpuštění hříchů. Ale říkám vám, od této chvíle rozhodně již nebudu pít z tohoto plodu révy až do toho dne, kdy jej budu pít nový s vámi v království svého Otce.‘ Když pak zazpívali chvalozpěvy [ Žalm 115 až 118, Hallel], vyšli na Olivetskou horu.“ — Mat. 26:26–30.

Když věrní apoštolové pili čtvrtý pohár neboli „pohár po jídle“ (Ferrar Fenton), pili podle Ježíšových slov symbolicky krev, Ježíšovu krev. (Luk. 22:20) Ačkoli byli židé a byli tudíž pod mojžíšovskou smlouvou Zákona, nebylo to pro ně nijak pobuřující. (Žalm 16:4) Ježíš je na to připravil tím, co jim řekl při jedné předcházející příležitosti. Bylo to krátce před pasach roku 32 n. l., den potom, kdy nasytil zástup posluchačů tím, že rozmnožil několik chlebů a ryb. (Jan 6:4) Apoštol Jan nám říká:

„Ježíš jim odpověděl: ‚. . . Já jsem ten živý chléb, který sestoupil s nebe; jestliže někdo jí z tohoto chleba, bude žít navždy; a vskutku, chléb, který já dám, je mé tělo ve prospěch života světa.‘

Proto se Židé začali mezi sebou přít a říkali: ‚Jak nám může tento muž dát jíst své tělo?‘ Ježíš jim tudíž řekl: ‚Vpravdě vám pravím: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nemáte v sobě život. Kdo se živí mým tělem a pije mou krev, má věčný život, a já jej vzkřísím v posledním dnu; neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev je pravý nápoj. . . Stejně jako mne vyslal živý Otec a já žiji z Otce, tak také ten, kdo se živí mnou, bude žít ze mne. To je ten chléb, který sestoupil s nebe. Není tomu tak, jako když vaši předkové jedli, a přece zemřeli. Kdo se živí tímto chlebem, bude žít na věky.‘

Proto mnozí z jeho učedníků, když to slyšeli, řekli: ‚Tato řeč je otřesná; kdo jí může naslouchat?‘

Proto mnozí z jeho učedníků odešli za svými původními záležitostmi a přestali s ním chodit.“

Apoštol Petr však zůstal s Ježíšem a řekl: „Ty máš slova věčného života; my jsme uvěřili a poznali, že jsi Boží svatý.“ — Jan 6:43–69.

Při této příležitosti Ježíš nemluvil k obřezaným Izraelitům o „věčném životě“, jehož by mohli dosáhnout jako lidští tvorové na rajské zemi pod jeho tisíciletým královstvím. Mluvil o téže příležitosti, kterou poskytl apoštolu Petrovi a ostatním apoštolům „slovy věčného života“. Byla to příležitost získat v nebi s Kristem život sobě vlastní, „život v sobě“. (Jan 6:53) Tím, že by spolu s ním panovali v nebi, mohli by předávat lidstvu životodárná dobrodiní jeho oběti.b

Tito Židé se chtěli ‚zmocnit Ježíše a učinit jej králem‘ na trůnu Davidově. Ale Ježíš dal přednost tomu, aby jej jeho Otec učinil králem v nebi. (Jan 6:15, 61, 62) Židé byli ve smlouvě Zákona, jejímž prostředníkem byl Mojžíš. Tato smlouva Zákona měla vést Židy ke Kristu a měla jim poskytnout příležitost stát se „královstvím kněží“ spolu s ním. — 2. Mojž. 19:5, 6; Gal. 3:24, 25.

A tak v rozpravě zaznamenané u Jana 6:52–65 Ježíš nemluvil o tom, že by během jeho tisíciletého panství symbolicky pili jeho krev a jedli jeho tělo lidé všeobecně. Mluvil o věřících, které uvede do nové smlouvy. (Jer. 31:31–34; Zjev. 20:4–6) Ti se měli stát duchovními izraelity. Proto když Ježíš zavedl „Pánovu večeři“, řekl svým izraelským apoštolům: „Tento kalich znamená novou smlouvu mocí mé krve, která má být vylita za vás.“ (Luk. 22:20;1. Kor. 11:20, 25) Nebo podle Matouše 26:27: „Pijte z něho vy všichni; neboť to znamená mou ‚krev smlouvy‘, která má být prolita ve prospěch mnohých na odpuštění hříchů.“ Jedenáct věrných apoštolů, kteří přijali oné noci pasach roku 33 n. l. z Ježíšových rukou nekvašený chléb a kalich vína, měli být přijati v den letnic, 52. den po pasach, do nové smlouvy.

PAMÁTNÁ SLAVNOST A KRÁLOVSTVÍ

Stará smlouva, která s sebou nesla vyhlídku na „království kněží“, působila jako vychovatel, který dovedl ke Kristu pouze malý ostatek, protože sice bylo povoláno neboli pozváno mnoho Židů z Izraele, ale vyvolen byl pouze malý počet. (Mat. 22:1–14; Řím. 9:27–29; 11:5) Ale nová smlouva vytváří to, co Petr nazval „vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid pro zvláštní vlastnictví“. — 1. Petra 2:9.

Proto s nimi Ježíš mohl uzavřít smlouvu o království. (Luk. 22:28–30; Zjev. 20:4–6) „Nebeský Jeruzalém“ se tedy může více radovat než „Jeruzalém“ pozemský, který byl ve smlouvě Zákona. Proč? Protože Boží „žena“, nebeská „matka“, která rodí pro svého „manžela“ duchovní děti, vytváří všech 144 000 Kristových spoludědiců, a ne pouze ostatek budoucích dědiců království. — Gal. 4:21–31; Iz. 54:1.

Tito Boží duchovní synové, duchovní izraelité, kteří jsou v nové smlouvě, jsou povinni účastnit se Pánovy večeře na památku jeho smrti. Apoštol Pavel srovnává tyto duchovní izraelity s „Izraelem podle těla“. Hmotný oltář, na němž byly obětovány oběti Bohu, se nazýval „stůl Jehovův“. Když Izraelité jedli část obětí společenství, jež byly přinášeny Bohu, stali se účastníky s ním, protože jej zastupoval oltář. (Mal. 1:7, 8) Stůl, na němž byl nekvašený chléb a pohár vína před Pánovou večeří, může být podobně označen jako „stůl Jehovův“. Duchovní izraelité, kteří přijímají z těchto symbolů Památné slavnosti, mají tak společenství s ním. Stávají se účastníky s ním a také spolu navzájem. — 1. Kor. 10:18–21; 11:25.

Pohár vína při Památné slavnosti, který symbolizuje „krev smlouvy“, je proto také označen jako „kalich Jehovův“. Když duchovní Izraelité pijí z tohoto kalicha, stávají se účastníky s Jehovou, pokud jde o Kristovu krev, která uvádí v platnost novou smlouvu. Tímto skutkem duchovní izraelité ukazují, že uctívají Jehovu jako svého Boha a že nezbožňují žádného démona. Jehova uznává, že Kristova krev uvádí v platnost novou smlouvu. Podobně ti, kteří pijí z poháru Památné slavnosti uznávají Kristovu krev jako život, který na ně vylil v oběti, aby jim Bůh na základě této smlouvy odpustil jejich hříchy.

Ačkoli kalich při Památné slavnosti symbolizoval pro Krista obětní smrt, neboť měla být vylita krev jeho života, Ježíš za něj Jehovovi přece děkoval. Když Ježíšovi učedníci vypili tento kalich vína, zazpíval on i jeho učedníci dokonce ještě druhou část Hallel (neboli „Chvály“), to jest žalmy 115 až 118. (Mat. 26:27–30) A tak, když ti, kteří jsou v nové smlouvě, slaví Památnou slavnost, pronášejí nad tímto kalichem požehnání. Je to „kalich požehnání“, protože jej požehnal Ježíš. Čteme:

„Kalich žehnání, který žehnáme, zdaž to není účastenství na krvi Kristově? Chléb, který lámeme, zdaž to není účastenství na těle Kristově? Protože to je jeden chléb, jsme, ačkoli mnozí, jedno tělo, neboť všichni se účastníme toho jednoho chleba.“ — 1. Kor. 10:16, 17.

POZOROVATELÉ PŘI PAMÁTNÉ SLAVNOSTI

Ostatek duchovních izraelitů, což jsou členové duchovního „těla“ Kristova, je dosud na zemi. V uplynulých letech zvali tito duchovní izraelité jiné, aby se zúčastnili Památné slavnosti jako svědkové neboli pozorovatelé. Tito Bohu oddaní lidé, kteří se podobají ovcím, byli předstíněni Jonadabem, přítelem izraelského krále Jehua. (2. Král. 10:15–23; Jer. 35:1–16) Od roku 1935 n. l. uvedl Ježíš Kristus, znamenitý pastýř, „velký zástup“ těchto novodobých „Jonadabů“ neboli „jiných ovcí“ do spojení s duchem zplozeným ostatkem svého „duchovního „těla“. Ale teprve ve vydání Strážné věže z 15. dubna 1938 (angl.) čteme pozvání:

„Každá skupina pomazaných se má shromáždit v pátek 15. dubna, po 6. hodině večer a mají slavit Památnou slavnost, a ať jsou přítomni také jejich druhové, Jonadabové. Jako symbolů má být použito nekvašeného chleba a skutečného červeného vína.“ — Str. 50, pod nadpisem „Památná slavnost“.

„Jiné ovce“, které nejsou ze stejného „ovčince“, jako „malé stádo“, jsou při Památné slavnosti přítomni jako pozorovatelé, a ne jako účastníci. — Jan 10:16; Luk. 12:32. — Viz Strážná věž z 1. března 1938, angl.

„Jiné ovce“, jež se zatím rozrostly ve „velký zástup“, se od té doby účastní každoroční slavnosti na památku Kristovy smrti. A proč ne? Ačkoli nepijí z kalicha symbolizujícího Kristovu smrt, přece o nich Zjevení 7:14 říká, že „vyprali svá roucha a vybílili je v Beránkově krvi“. Ze Zjevení 7:9, 10 také vyplývá, že připisují svou záchranu Bohu a Beránkovi Ježíši Kristu.

Kéž se tedy všechny Bohu oddané, pokřtěné „jiné ovce“ shromáždí spolu s ostatkem „malého stáda“, aby slavili Pánovu večeři. Protože se blíží čas, kdy oslavený Pán Ježíš vezme ostatek k sobě do jejich nebeského příbytku, nebude pro „velký zástup“ „jiných ovcí“ příležitost k takovému jednání trvat ještě dlouho.

[Poznámky pod čarou]