Jméno Boží a jméno tvé
TVÉ jméno tě právem zajímá a je pro tebe důležité. Když slyšíš, že se o něm mluví, zbystříš sluch. Ale kromě jména, které ti bylo dáno — ať Otto nebo Nancy, či Karel nebo jiné —, tvé „jméno“ může také zahrnovat tvou pověst. Z tohoto hlediska se tvé jméno vztahuje na tebe jako na osobu i na to, jakým ses prokázal člověkem.
Tvoji blízcí tě pravděpodobně volají ne příjmením, ale jménem, které ti bylo dáno. A jsi nejšťastnější, dívají-li se na tebe jako na člověka s „dobrým jménem“. (Přísl. 22:1) Všichni máme důvod, proč se máme zajímat o své jméno.
Jestliže to platí pro lidi, platí to ještě více vzhledem ke stvořiteli vesmíru. Rozhodl se zjevit sám sebe lidem v tom, že má osobní, významné jméno, které jej označuje jako vykonavatele jeho předsevzetí a slibů. Bůh proto může právem mluvit o svém jménu Jehova jako o svém ‚pamětním jménu‘. (2. Mojž. 3:14, 15; Oz. 12:5; Žalm 135:13) Toto jméno je spojeno se vším, co vykonal a co má ještě v úmyslu vykonat.
Neměli bychom proto používat Božího jména a vážit si ho? A mimo to, zná nás Bůh jménem — jak naším osobním jménem, tak i podle našeho postoje — jako osobu, kterou schvaluje?
Tendence většiny náboženských představitelů — a dokonce i mnoha biblických překladů — přehlížet nebo snižovat Boží výlučné jméno vede k tomu, že lidé nemohou mít před ním takové postavení. Dr. Walter Lowrie psal v anglikánském listu Theological Review o vypouštění božského jména z Bible a řekl:
„V lidských vztazích je nanejvýš důležité znát správné jméno, osobní jméno toho, koho milujeme, k němuž mluvíme, nebo dokonce i o němž mluvíme. Naprosto stejné je tomu ve vztahu člověka k Bohu. Člověk, který nezná Boha jménem, nezná jej ve skutečnosti jako osobu, nezná se s ním natolik, aby s ním mluvil (což je míněno modlitbou), a nemůže jej milovat, jestliže jej zná jen jako neosobní sílu.“
Tento pisatel měl obzvláště na mysli skutečnost, že v nedávných překladech Bible se božské jméno vyskytuje pouze čtyřikrát. Ano, mnozí duchovní sice učili své stádo modlit se: „Posvěť se tvé jméno“, ale nevedli je k užívání tohoto jména a nedomáhali se toho, aby bylo obsaženo v Biblích. — Luk. 11:2, KB.
Povšimněme si například překladu Common Bible (1973, angl.), který má schválení, aby jej užívali jak protestanté, tak i římští katolíci. V jeho předmluvě je výslovně řečeno, že se nebude řídit příkladem Amerického standardního překladu (American Standard Version, 1901), který používá Božího jména na mnoha tisících místech. Proč neužívat tohoto jména? Jako jeden důvod je uveden rozdílný názor na jeho výslovnost. Druhým důvodem bylo: „Používání jakéhokoli vlastního jména pro jednoho a jediného Boha, jako by byli jiní bohové, od nichž by měl být odlišen, přestalo v judaismu již před křesťanskou érou a je naprosto nevhodné pro univerzální víru křesťanské církve.“ — Str. vii.
Jak jsme však viděli, je stále více důkazů, že jak Židé v době Kristově, tak i křesťané raných dob skutečně užívali božského jména. A jestliže nebeský Bůh sám říká, že chce být známý svým „pamětním“ jménem, neměli bychom přijmout jeho rozhodnutí?
JEHO JMÉNO — A NAŠE JMÉNO
S tím, zda známe Boží jméno, je však spojeno mnoho jiných věcí. Nejde jen o to, abychom věděli, že osobní jméno stvořitele je „Jehova“ — nebo nějaká varianta tohoto jména. Musíme také znát osobu, která je tímto jménem zastoupena — její předsevzetí, činnosti, vlastnosti a požadavky, jež zjevuje Bible. (Neh. 9:10; 1. Král. 8:41–43) Když tedy Ježíš řekl: „Oznámil jsem. . . tvé jméno“, mínil tím více, než že jen užíval tohoto jména. (Jan 17:26) To Kristus jistě činil, když nahlas předčítal Hebrejská písma obsahující Boží jméno. Ježíš však činil více než to, veřejně oznamoval a podporoval všechna předsevzetí, s nimiž je toto jméno spojeno. Ti, kteří se učili od Ježíše, začali si více vážit Jehovy a byli více ujištěni, že Boží „věčné předsevzetí“ bude splněno. — Jan 14:10; 6:38; Ef. 3:11.
Poznáváme-li Jehovu v tomto smyslu, budeme také jím poznáni. (Jan 17:3) Uzná nás a poskytne nám své schválení; budeme mít u něho dobré jméno. (Kaz. 7:1) Známe-li Boha a jeho jméno, může to vést k tomu, že bude on znát naše jméno a uzná nás. Malachiáš 3:16 to znázorňuje:
„V té době ti, kteří mají bázeň před Jehovou, spolu mluvili, každý se svým druhem, a Jehova stále dával pozor a naslouchal. A začala být před ním psána pamětní kniha pro ty, kteří mají bázeň před Jehovou, a pro ty, kteří myslí na jeho jméno.“
Jistě bys tedy měl mít zájem o Boží jméno i o své jméno. Měli bychom se zajímat o to, abychom znali, užívali a ctili toto jméno. To pro nás znamená, abychom žili v souladu s jeho záměry, s nimiž je spojeno jeho jméno.
Malachiáš se například zmínil o tom, že lidé, „kteří mají bázeň před Jehovou“, spolu mluvili. Vybrali si tedy za své pravidelné druhy osoby, které se také zajímaly o oslavování Božího jména. Můžeme si položit otázku: ‚Když si vybírám druhy, uvažuji o tom, zda to jsou lidé, kteří znají Jehovu a spolupracují s jeho záměry? Ovlivňuje má touha znát Boha a být jím poznán také takové stránky mého každodenního života?‘
A jestliže ve svém pravidelném denním běhu — v práci, v sousedství, ve škole — potkáváme lidi, kteří neznají Jehovu, jsme vždy připraveni využít vhodnou příležitost a mluvit o něm? A jsme především pilní v ‚oznamování Božího jména‘ tím, že se plně podílíme na velkolepém díle, které Ježíš prorokoval pro naši dobu, když řekl: „Toto dobré poselství o [Božím] království bude kázáno po celé obydlené zemi na svědectví všem národům“? (Jan 17:6, 26; Mat. 24:14) Jestliže to činíme radostně, dáváme najevo, že pro nás jméno Jehova není pouhé jméno skládající se z písmen v nějaké knize. Je to část našeho života.
Článek „Buď posvěceno Boží jméno“ pojednává o jiných znamenitých způsobech, jak můžeme dát najevo, že známe Boží jméno a že toužíme po tom, aby nás on znal jménem.
Jestliže náš vztah k Jehovovi bude mít jeho schválení, budeme-li jej znát jako skutečnou osobu a oznamovat jeho jméno jiným, bude na nás on pamatovat, což povede k našemu trvalému dobru. Jak to řekl Malachiáš, bude to, jako by napsal naše jména do „pamětní knihy“, což bude znamenat odměnu v podobě věčného života. — Jan 17:3.