Kázání na hoře — „Když se modlíte. . .“

KDYŽ se Ježíš zmínil o tom, abychom se vyvarovali pokrytectví při dávání darů z milosrdenství chudým, řekl: „Také když se modlíte, nesmíte být jako pokrytci.“ — Mat. 6:5a.

Výraz „když se modlíte“ ukazuje, že pro Ježíšovy učedníky bude modlitba pravidelnou součástí pravého uctívání. Neměli však napodobovat „pokrytce“ neboli samospravedlivé farizeje, kteří sice dávali veřejně najevo nábožnou zbožnost, ale byla to jen přetvářka. — Mat. 23:13–32.

O těchto pokrytcích Ježíš prohlásil: „Protože se rádi modlí, když stojí v synagógách a na rozích širokých ulic, aby je lidé viděli.“ — Mat. 6:5b.

V prvním století n. l. již bylo zvykem, že se Židé jako sbor modlili v době ranní a večerní zápalné oběti v jeruzalémském chrámu, asi v 9 hodin dopoledne a ve 3 hodiny odpoledne. Mnozí obyvatelé města to dělávali spolu se zástupem ctitelů v okolí chrámu. Mimo Jeruzalém se zbožní lidé často modlili dvakrát denně „v synagógách“. Při modlitbě obvykle „stáli“. — Viz též Lukáš 18:11, 13.

Většina lidí nebyla v době ranní a večerní modlitby blízko chrámu nebo nějaké synagógy, a proto panoval zvyk modlit se, kdekoli člověk právě byl. Někteří lidé byli „rádi“, jestliže je čas k modlitbě zastihl, když právě byli „na rozích širokých ulic“. Těšila je myšlenka, že je „vidí lidé“, kteří jdou všemi směry. Projevovali falešnou svatost tím, že se „zdánlivě dlouze modlili“, aby vyvolávali obdiv diváků.a — Luk. 20:47.

O těchto pokrytcích Ježíš prohlásil: „Vpravdě vám říkám, již mají svou plnou odměnu.“ (Mat. 6:5c) Dostali to, po čem tak toužili — uznání a chválu od jiných lidí; a to byla jejich celá odměna. Jejich pokrytecké modlitby Bůh nevyslýchal.

Ježíš pokračoval: „Ale ty, když se modlíš, jdi do svého soukromého pokoje, a když zavřeš dveře, modli se k svému Otci, který je ve skrytu; potom ti tvůj Otec, který se dívá skrytě, odplatí.“ — Mat. 6:6.

Tato Ježíšova slova nezakazovala modlitbu společně se sborem. Výzva, aby se modlili ‚ve svém soukromém pokoji, a když zavřeli dveře‘, byla řečena proto, aby modlitby nebyly pronášeny veřejně s úmyslem obracet k sobě pozornost a dávat podnět k pochvalným poznámkám obdivovatelů. Tomu podobná je rada o dávání almužny k podpoře chudým: „Ať neví tvá levice, co dělá tvá pravice.“ (Mat. 6:3) Ježíš dal dokonalý příklad, když se modlil, aniž při tom obracel k sobě pozornost. Když například strávil celou noc v modlitbě před tím, než vyvolil svých dvanáct apoštolů, neprosil Boha před nějakými diváky, ale „vyšel na horu, aby se modlil“. — Luk. 6:12.

Ježíš obrátil pozornost ještě na jiný způsob, jímž pokrytci zneužívali přednost modlitby. Řekl: „Když se však modlíte, neříkejte znovu a znovu totéž, jak to dělají lidé z národů, neboť se domnívají, že budou vyslyšeni, protože používají mnoho slov.“ — Mat. 6:7.

Ježíš neříkal, že by jeho učedníci ve svých modlitbách neměli opakovat vroucí prosby a projevy díků. Matoušovo evangelium vypráví, že se Ježíš v Getsemanské zahradě modlil dlouho do noci a že opakovaně používal „totéž slovo“. — Mat. 26:36–45.

Bylo by však nesprávné napodobovat opakované modlitby „lidí z národů“. Měli ve zvyku mumlat „znovu a znovu“ zpaměti věty, v nichž bylo mnoho nadbytečných slov. Bible mluví například o starověkých Baalových ctitelích, kteří „stále vzývali jméno Baalovo a říkali: ‚O Baali, odpověz nám!‘“ (1. Král. 18:26) A o pohanských odpůrcích křesťanství v Efezu čteme: „Asi dvě hodiny volali všichni jakoby jedněmi ústy: ‚Veliká je Artemis Efezanů!‘“ (Sk. 19:34) V díle římského básníka Terentia (druhé století př. n. l.) čteme následující stížnost: „Prosím tě, manželko, přestaň obtěžovat bohy děkováním, protože tvé dítě je v bezpečí; ledaže bys je posuzovala podle sebe, že nic nepochopí, pokud se jim to neřekne stokrát.“

Až dodnes mnozí „lidé z národů“ vždy znovu opakují modlitby ke svým bohům. Například někteří buddhisté používají růžence, v němž je až 108 kuliček, a zpívají podle něj namu amida butsu („ať duše odpočívá v pokoji“). Podobně i v mnoha církvích křesťanstva se lidé modlí vždy znovu za pomoci růžence tytéž věty a myslí si, že „budou vyslyšeni“, protože modlitbu stále opakují. Ale v Božích očích nemá takové „používání mnoha slov“ žádnou cenu.

Ježíš pokračoval: „Proto nebuďte jako oni, neboť Bůh, váš Otec, ví, co potřebujete, dříve než jej vůbec poprosíte.“ — Mat. 6:8.

Je zřejmé, že mnozí židovští náboženští vůdci se stali „podobnými“ pohanům, protože byli ve svých modlitbách příliš mnohomluvní. Babylónský talmud ve své zprávě líčí, jak vypadala tato tendence: „Jeden [čtenář] přišel a v přítomnosti [rabína] Hanina řekl: O Bože, velký, udatný, hrozný, majestátný, silný, bázeň vzbuzující, mocný, nebojácný, jistý a uctívaný.“ Rabín odsoudil takové zbytečné hromadění slov jako „urážku“ Boha.

Pravidelná, ze srdce vycházející modlitba obsahující chválu, děkování a prosbu k Bohu je důležitou částí pravého uctívání. (Fil. 4:6) Ale nebylo by správné vždy znovu říkat stejné věci a domnívat se, že takové nepřerušované opakování je nutné, abychom Bohu řekli o svých potřebách, jako by Bůh o nich nevěděl, jako by byl nepozorný a roztržitý. Člověk by se měl modlit s plným uznáním skutečnosti, že mluví s tím, který „ví, co potřebujete, dříve než jej vůbec prosíte“.

[Poznámka pod čarou]