Láska je činorodá
„Láska nikdy neselhává.“ — 1. Korintským 13:8
1. Proč bychom neměli být překvapeni nedostatkem pravé lásky ve světě?
V TOMTO světě opětovně vidíme a slyšíme slovo „láska“. Objevuje se v písních, knihách a filmech, na plakátech a odznacích. A přece žijeme ve světě, kde je obětavá láska velice řídká. To by nemělo překvapovat, protože mnozí lidé chybně považují vášeň a sentimentalitu za lásku. Neznají lásku, která označuje pravé učedníky Ježíše Krista. Tato láska je víc než osobní milování bližního jako sama sebe. Je-li zapotřebí, zahrnuje i ochotu vzdát se vlastního života pro křesťanského bratra. Tak by měl člověk napodobovat Ježíše Krista který dobrovolně položil svůj život za lidstvo. — 1. Jana 3:16–18.
2. Co je předmětem pojednání v 1. Korintským, 13. kapitole?
2 Jasně, křesťanská láska je činorodá a projevuje se v pozitivním dobru, které koná pro druhé. Protože je citovým neboli emocionálním rozpoložením, nedá se snadno definovat. Může však být popsán způsob, kterým se projevuje. V 1. Korintským, 13. kapitole, nalézáme opravdu mistrovský popis lásky, jakou by křesťané měli mít. V této kapitole není položen důraz na projevy Boží lásky k lidstvu ani na projevy naší lásky k Jehovovi Bohu. Hlavním obsahem látky je však to, jak má být láska projevována lidem v našem okolí.
3. Jaké byly některé z problémů v korintském sboru?
3 Křesťané v Korintě to potřebovali, protože se netěšili z nejlepšího vzájemného vztahu. Jak je patrné z celého Prvního dopisu Korintským, sbor tam měl problémy s žárlivostí, sváry, rozdělením, vychloubáním, nemravností, nečestností a užíváním nevhodných svobod. Někteří v korintském sboru toužili po dobré pověsti; chtěli jeden nad druhým vynikat schopnostmi a dary neboli způsobilostí. — 1. Kor. 1:10, 11; 3:2, 3; 4:6, 7; 5:1, 2; 6:7, 8; 8:1, 2, 7–13; 11:18, 19; 12:14–18.
‚ZNAMENITĚJŠÍ CESTA‘
4. Měli všichni křesťané v prvním století n. l. stejné dary?
4 Nebylo ovšem nesprávné, aby lidé vyhlíželi po větších darech ducha a aby muži si přáli sloužit sboru jako apoštolové, proroci nebo učitelé. Apoštol Pavel však řekl: „Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Činí všichni mocné skutky? Což všichni mají dary uzdravování? Mluví všichni jazyky? Jsou všichni překladateli?“ (1. Kor. 12:29, 30) Bylo ale něco, co mohli dělat všichni ve sboru. Bylo to ve skutečnosti ještě významnější než snaha o „větší dary“. Je to zřejmé z apoštolova povzbuzení: „Stále však usilujte o větší dary. A ukáži vám ještě znamenitější cestu.“ — 1. Kor. 12:31.
5, 6. a) Co mínil apoštol Pavel výrazem „znamenitější cesta“? b) Jak ukázal, že mít schopnosti a dary není tou nejdůležitější věcí pro pravé křesťany?
5 Co je touto znamenitější cestou? Je to cesta lásky. Ano, bylo zapotřebí, aby křesťané v Korintě učinili změny ve svém hodnocení „darů“ a projevovali činorodou lásku. Aby zdůraznil, oč má láska větší cenu než schopnosti a dary neboli způsobilosti, Pavel napsal: „Jestliže mluvím jazyky lidskými i andělskými, ale nemám lásku, stal jsem se zvučícím kusem mědi nebo znějícím činelem. A jestliže mám dar prorokování a jsem seznámen se všemi svatými tajnými věcmi a se vším poznáním, a jestliže mám všechnu víru, abych přesazoval hory, ale nemám-li lásku, nejsem nic. A jestliže dávám všechen svůj majetek, abych nakrmil jiné, a jestliže vydávám své tělo, abych se mohl chlubit, ale nemám-li lásku, vůbec nic mi to neprospívá.“ — 1. Kor. 13:1–3.
6 Když křesťan umí mluvit jinými řečmi než svým rodným jazykem, je to jistě cenný dar. A ještě větší dar by byla schopnost mluvit jazykem andělů, kteří jsou vyšší bytosti než člověk. Ale jestliže by měl jednotlivec užívat svůj dar pouze k posílení své význačnosti nebo jestliže by měl nějakou jinou nesprávnou pohnutku, nebudoval by druhé, a to včetně svých křesťanských bratrů. Připomínal by jen velký hluk působený nějakým kovovým nástrojem nebo činelem. A navíc bez lásky by dary prorokování, zázračného poznání a zázračné víry nesloužily k posilování druhých. Tyto dary neboli způsobilost by pak nebyly správně používány. Stejně tak by neměl požehnání člověk, který dává velkoryse druhým ze svého majetku, jen aby se mohl chlubit. Nedostal by odměnu. A co jestliže si zvolí podstoupit utrpení, nebo dokonce smrt, snad s úmyslem, aby se stal hrdinou v očích lidí? Pokud nemá pravou lásku k Bohu a druhým, ochota přinést nejvyšší oběť by mu natrvalo neprospěla. Kromě potlesku smrtelných lidí, by nedostal naprosto nic. (Srovnej Mat. 6:1–4.) Jelikož je láska tak důležitá, děláme dobře, jestliže uvažujeme, jak se osobně vypořádáváme s projevy této znamenité vlastnosti. Jdeme opravdu po „lepší cestě“?
JAK BY SE MĚLA PROJEVOVAT ČINORODÁ LÁSKA
7. Jak projevujeme lásku, když podstupujeme zkoušky?
7 První Korintským 13:4 říká: „Láska je shovívavá a laskavá.“ Co to od nás vyžaduje? Jak bychom měli reagovat, když nás provokují, utiskují, dráždí nebo nás pomlouvají? Shovívavý člověk se vyvaruje ukvapeného jednání nebo citového výbuchu. Bude trpělivě snášet zkoušky a důvěřovat, že to snad pomůže původcům nepříjemností, aby změnili své cesty. Z téhož důvodu bychom měli být laskaví, ne drsní, nevrlí nebo nenávistní, ale jemní, mírní, přívětiví a pomáhající. (Srovnej Řím. 12:20, 21; 1. Petra 2:18–23.) Z opravdového zájmu o své spoluvěřící bychom měli rádi snášet jejich svéráznosti i některé slabosti svědomí, které snad mají. Neměli bychom trvat na svých právech, ale zdržovat se plného užívání své křesťanské svobody. Tak nepřimějeme druhé ke klopýtání a nedáme jim důvod pro to, aby opustili pravé uctívání. — Řím. 14:1–4, 19–21.
8. Proč není vychloubání a žárlivost projevem lásky?
8 Dále se říká: „Láska není žárlivá, nevychloubá se, nenadýmá se.“ (1. Kor. 13:4) Jestliže opravdu milujeme své křesťanské bratry, jak bychom mohli být žárliví nebo závistiví na jejich přednosti, požehnání nebo schopnosti? Měli bychom se spíše s nimi radovat a být šťastni z jejich podílu na vzdělávání sboru. (Řím. 12:15, 16) A kam by to vedlo, kdybychom se stále drali do popředí a vyvyšovali své přednosti a zkušenosti? To by mohlo zbavovat odvahy ty, kteří nám naslouchají. Možná, že by začali cítit, že ve srovnání s tím učinili sami velmi málo. Naše vychloubání by pouze strhávalo druhé a odvracelo by jejich pozornost od slávy, která by měla být dávána Jehovovi Bohu. Jak by to bylo nelaskavé! Daleko lepší by bylo, kdybychom svou osobní úlohu stavěli do pozadí. Jsme pouze Božími otroky, a Bohu náleží všechna zásluha a chvála za růst křesťanského sboru. (1. Kor. 3:5–9) Pokora nám zabrání, abychom měli o sobě přemrštěné mínění a abychom se snažili dělat na druhé dojem svou nadřazenou důležitostí.
9. Co od nás vyžaduje láska, která „se nechová neslušně“?
9 Dále, láska „se nechová neslušně“. (1. Kor. 13:5) Máme-li pravou lásku, nenávidíme všechny formy špatnosti. Ale to znamená ještě více: výraz ‚nechovat se neslušně‘ může též znamenat ‚nebýt hrubý‘. (Viz „Novou anglickou bibli“.) Láska vede ve všech ohledech ke správnému chování. Milující člověk se nedívá svrchu na chudé a potřebné a nevyhýbá se jejich společnosti. Neomezuje svou společnost na několik málo vyvolených. (Srovnej Jak. 2:1–9.) Slušné chování také zahrnuje projevy úcty k vhodné autoritě. Máme-li pravou lásku, budeme respektovat lidi i majetek druhých. To se také týká míst našich shromáždění. Jak je nevhodné, když děti píší po židlích nebo pobíhají a vrážejí do lidí! Takové neslušné chování nemá místo v křesťanském sboru. Vrhá to nepříznivé světlo na způsob rodičovského dohledu nad dětmi.
10. Jak můžeme ukázat, že nehledáme vlastní zájmy?
10 Apoštol Pavel pokračuje ve svém popisu lásky a píše: „[Láska] nehledá své vlastní zájmy.“ (1. Kor. 13:5) Ano, má činorodý zájem o všechny členy sboru — mladé i staré, nemocné i slabé, o ty, kteří těžce pracují učením, kázáním a činěním učedníků. Láska je vnímavá k potřebám spoluvěřících a rychle reaguje, aby se přizpůsobila. Netrvá na své vlastní cestě. (1. Kor. 10:23, 24) Tato znamenitá vlastnost nemá nic společného s filozofií „nejprve já a potom dlouho nic“. Je zcela nesobecká.
11. Čeho se máme vyvarovat, protože se láska „nedá podráždit“?
11 Jelikož se láska „nedá podráždit“, bylo by jistě špatné, kdybychom hledali omluvy pro výbuchy hněvu. (1. Kor. 13:5) Máme být ‚pomalí k hněvu‘ a vyvarovat se záchvatů zlosti. (Jak. 1:19) V rodině to vyžaduje, aby se všichni snažili být trpěliví k nedostatkům druhých. Ve sboru musí být zvláště starší příkladem v trpělivosti, když se zdá, že bratři a sestry jsou zapomnětliví a nedbalí nebo neberou vážně své křesťanské odpovědnosti.
12. Co dokazuje, že stále ‚nevypočítáváme bezpráví‘, které nám bylo učiněno?
12 Podle biblického popisu láska „nevypočítává bezpráví“, které nám bylo učiněno. (1. Kor. 13:5) Bylo by nelaskavé chovat zášť a znovu posuzovat, jak nám kdo ublížil, jako kdybychom si vedli o tom nějaké záznamy. Minulost je už za námi a laskavost nemá být odpírána těm, kteří nám snad učinili bezpráví. — Přísl. 20:22; 24:29; 25:21, 22.
13. Jaké jsou některé nespravedlivé věci, z nichž se láska neraduje?
13 Co ještě láska nedělá? „Neraduje se z nespravedlnosti.“ (1. Kor. 13:6) Proto se láska neraduje, jestliže se druzí zapletou do špatností, zneuctívají se nebo se ničí. Praví křesťané se neradují a neříkají, že si někdo zasloužil těžkosti, které na něj přišly. (Přísl. 17:5; 24:17, 18) Kromě toho bychom se neměli radovat, když se někdo chytře vyprostil ze situace, která vyžaduje potrestání. (Žalm 50:18) Nemělo by nás ani těšit dívat se na nesprávné věci předváděné ve filmech nebo televizních programech. Také by bylo nevhodné stranit vzpurným členům sboru a považovat za nesprávné pokárání, které jim bylo uděleno. Takový postoj by přestupníkovi nepomohl učinit pozitivní kroky k úplnému uzdravení z duchovní slabosti, která jej přivedla k špatnému jednání.
14. Z čeho se láska raduje?
14 Z čeho se tedy máme radovat? Láska „se raduje z pravdy“. (1. Kor. 13:6) Protože je v tomto citátu pravda postavena do protikladu k nespravedlnosti, znamená to zřejmě, že se máme radovat, když vidíme mocný vliv spravedlnosti, kterým působí pravda v životě lidí. Měli bychom mít radost ze všech věcí, které vedou k požehnání, jež mají blahodárný, budující účinek na druhé a slouží k pokroku ve věci pravdy a spravedlnosti.
„LÁSKA NIKDY NESELHÁVÁ“
15. Jaké ujištění nám dává Bible o tom, že pravá láska nebude nikdy chybět?
15 Cesta lásky — kromě toho, že je vynikající cestou — nemá nikde konce nebo hranice. Následující slova nás na to hezky upozorňují: „Všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, při všem vytrvá. Láska nikdy neselhává.“ — 1. Kor. 13:7, 8.
16. Jak láska „všechno snáší“?
16 Ve smyslu „všechno snáší“ se pravá láska nedá rychle odstrčit, udusit nebo opustit. Není přespříliš citová ani rychle neusuzuje, že není naděje vidět u druhých nějaký pokrok. Milujeme-li, budeme dále činit dobro jiným lidem i přes nedostatek jejich vděčnosti. — Mat. 5:44–48.
17. V jakém smyslu láska „všemu věří“?
17 Jak máme rozumět slovům, že láska „všemu věří“? To neznamená, že máme být lehkověrní a například nerozlišovat, co je opravdu špatné. Spíše to znamená, že láska není podezíravá. A proto i když naši duchovní bratři udělají nebo řeknou něco, co nás poraní, nebudeme hned usuzovat, že nás chtěli urazit. Když pozorujeme chování druhých, nebudeme si hned myslet to nejhorší, ale budeme se snažit, abychom to viděli v co nejlepším světle. Máme-li pochybnosti, nepřisuzujeme svým křesťanským bratrům špatné myšlenky nebo pohnutky, ale rozhodneme v jejich prospěch. — Kaz. 7:21, 22.
18. Co nám láska umožní dělat, pokud jde o naději a vytrvalost?
18 Láska také doufá, že vše dobře dopadne. Tím se neříká, že láska je naivní. Ale očekává a modlí se za nejlepší výsledek. Láska je optimistická. Když tedy navštěvujeme lidi nepřístupné pravdě, můžeme to například dělat s nadějí, že se během času někteří obrátí k pravdě. (Srovnej Řím. 9:1–3.) Také věřící manželský druh správně doufá, že nevěřící může přijmout „dobré poselství“. (1. Petra 3:1, 2) Protože nám tedy láska pomáhá doufat v to nejlepší, umožňuje nám také vytrvat ve všech druzích pronásledování, ve zkouškách, potupách a pomluvách.
19. Proč nikdy nebudeme litovat, že jsme udělali nějakou láskyplnou věc?
19 Ve všech životních situacích nám vždy láska pomůže. Nikdy nebudeme litovat, že jsme udělali nějakou láskyplnou věc. Láska, pravá obětavá láska, nikdy nezhoršila celkové špatné okolnosti. Nemáme tedy dobrý důvod napodobovat nebeského Otce, jehož význačnou vlastností je láska? — 1. Jana 4:7, 8.
20. a) Jak dlouho bude cesta lásky „znamenitější cestou“, jak je ukázáno v 1. Korintským 13:8–13? b) I když přestaly zázračné dary ducha, podle čeho se stále mohou poznat Kristovi věrní učedníci?
20 Nejen v tomto systému věcí, ale po celou věčnost bude láska tou znamenitější cestou. Nikdy neselže ani neskončí. Apoštol Pavel to zdůraznil, když řekl: „Ať jsou to dary prorokování, ty budou odstraněny; ať jsou to jazyky, ty přestanou; ať je to poznání, to bude odstraněno. . . Nyní však zůstává víra, naděje a láska, tyto tři; ale největší z nich je láska.“ (1. Kor. 13:8–13) Dějiny křesťanského sboru potvrzují, že zázračné dary přešly, zřejmě ve druhém století n. l. Nicméně praví učedníci Ježíše Krista mohou být až dodnes poznáni podle lásky, kterou mezi sebou mají.
21. Jakou otázku si máme klást, pokud jde o důležitost lásky?
21 A jak je tomu s námi? Rozšířila se naše láska ke křesťanským bratrům? Učinili jsme pokrok v projevech lásky, jak je popsal apoštol Pavel? To jistě chceme. Protože láska je ovocem Božího ducha, modlíme se za ovoce ducha, abychom mohli projevovat ve svém životě více lásky? (Gal. 5:22) Ať je v našem životě láska vždycky činorodá, abychom mohli stále žít, ano, stále milovat po celou věčnost jako věrní služebníci Boha lásky, Jehovy. — 1. Jana 4:20 až 5:3.