Proč máme jednat bez reptání?

„ZDÁ se, že někteří lidé nejsou nikdy spokojeni“. Jak často jsi již slyšel tento výrok? Je pravda, že v těchto kritických dobách mají mnozí lidé sklon k reptání. Mají pochybnosti a výhrady téměř vůči všemu. Je však moudré, aby křesťan v sobě rozvíjel takový postoj? Apoštol Pavel si zřejmě myslel, že to není moudré, protože v dopise filippskému sboru řekl: „Nadále dělejte všechno bez reptání a odmlouvání, abyste se stali bezúhonnými a nevinnými, neposkvrněnými Božími dětmi.“ — Fil. 2:14, 15.

Tato Pavlova slova vyvolávají otázky. Jak vážnou věcí se může stát reptání? Může snad ovlivnit můj vztah k jiným? Nebo můj vztah ke sboru? Co si o mně myslí Jehova, jestliže mám sklon k reptání? Co dělám, abych se takového ducha zbavil?

STAROVĚKÉ PŘÍKLADY

Že reptání musíme brát vážně, to můžeme pochopit ze slov, která o tom řekl Pavel ve svém prvním dopise spoluvěřícím v Korintě. Apoštol řekl: „Ano nereptejte, jako někteří z nich [Izraelitů] reptali, jen aby byli zahubeni ničitelem.“ (1. Kor. 10:10) Přemýšlej například o tom, jak Mojžíš vyslal dvanáct mužů, po jednom z každého izraelského kmene, aby jako zvědové prošli zemí, kterou jim Jehova slíbil jako dědictví. Bylo to krátce po tom, kdy Izraelité opustili Egypt a byli v pustině. Když se těch 12 zvědů vrátilo do izraelského tábora, pouze dva z nich, Jozue a Kálef, přinesli příznivou zprávu a pobízeli lid, aby jednal statečně a vstoupil do země. Ostatních deset líčilo skličující obraz. Mluvili o tom území jako o zemi, „která sžírá své obyvatele,“ a řekli: „Všichni lidé, které jsme viděli v jejím středu, jsou lidé neobyčejně velcí.“ — 4. Mojž. 13:32.

Na to Izraelité, kteří neměli víru, „začali reptat proti Mojžíšovi a Áronovi a celé shromáždění začalo proti nim říkat: ‚Kdybychom jen byli zemřeli v egyptské zemi nebo kdybychom jen byli zemřeli v této pustině; proč nás Jehova přivádí do této země, abychom padli mečem?‘“ Ano, reptali proti Jehovovi. Proto všichni z těchto lidí, kterým bylo nad dvacet let, s výjimkou Jozua a Kálefa a Levitů, zahynuli v pustině. Nikdy jim nebylo dovoleno vstoupit do Zaslíbené země. (4. Mojž. 14:2, 3, 26–30) Jakou cenu museli zaplatit za své reptání!

To nám znázorňuje, co se může stát celému reptajícímu národu. Jiné příklady ukazují, že reptání proti Jehovovi je stejně vážné i pro jednotlivce. Jen si vzpomeň na příklad Marie, Mojžíšovy sestry. Při jedné příležitosti reptala ona i její bratr Áron a ptali se: „Mluvil snad Jehova jedině skrze Mojžíše? Což nemluvil také skrze nás?“ Dodatek zprávy je významný: „A Jehova naslouchal.“ (4. Mojž. 12:1, 2) K čemu to vedlo? Marii, která zřejmě měla při tomto reptání vedoucí postavení, Bůh pokořil. Jak? Tím, že byla postižena malomocenstvím a musela zůstat po sedm dní mimo tábor, dokud nebyla očištěna. — 4. Mojž. 12:9–15.

KAM VEDE REPTÁNÍ

Z těchto příkladů se můžeme mnoho naučit. Snad si však kladeš otázku, proč je reptání tak vážná věc. Reptání není jen pouhá stížnost na něco nesprávného. Je to projev nespokojenosti nebo nelibosti a často vzniká tehdy, jestliže člověk příliš zdůrazňuje sám sebe. Ten, kdo si takovým způsobem stěžuje, připisuje příliš velkou důležitost svým vlastním citům nebo svému postavení a obrací pozornost na sebe, místo na Boha. To vyvolává neshodu mezi duchovními bratry, a není-li tomu učiněna přítrž, vede to k rozdělení ve sboru. — 1. Kor. 1:10–13.

Příčina je ta, že člověk, který reptá, si nikdy nenechá své stížnosti pro sebe. Vždy do nich zapojuje jiné. Proč? Bezpochyby proto, že doufá, že také oni projeví nespokojenost a budou s ním sympatizovat.

To se může stát velmi snadno. Představ si například, že si nějaký křesťan začne stěžovat na některého jmenovaného staršího ve sboru. Kritizuje způsob, jak tento starší nebo dozorce plní svou část programu na podiu nebo jak se stará o určité sborové povinnosti. Jestliže takovému člověku, který si stěžuje, nasloucháš, můžeš začít smýšlet jako on. Když pak budeš pozorovat tohoto staršího, můžeš si začít říkat: ‚Když tak o tom přemýšlím, co říkal můj přítel o tomto starším, je pravda. Nikdy jsem si toho předtím nevšiml.‘ Právě to si reptal přál. Dokud nebylo do tvé mysli zaseto semeno nespokojenosti, nedělala ti činnost tohoto staršího žádnou starost. Ale teď se o ni najednou staráš. A najednou není v tvých očích správné nic z toho, co dělá. Také ty začínáš rozvíjet ducha stěžování. Je zřejmé, že něco takového se ve sboru Jehovova lidu nehodí.

Musíme si však povšimnout ještě něčeho jiného. Soustavné reptání často vede k jinému nežádoucímu rysu, totiž k pomlouvání a nadávání, což může vážně ovlivnit náš vztah k Jehovovi. (1. Kor. 6:10) Když Izraelité reptali proti Mojžíšovi, jak se na to Bůh díval? Jehova se výslovně zeptal: „Jak dlouho bude toto zlé shromáždění proti mně reptat?“ (4. Mojž. 14:27) Pro Jehovu to bylo vzpurné jednání proti jeho božskému vedení! To byla vážná věc.

Učedník Juda psal o reptalech, kteří se vloudili do raného křesťanského sboru. Byli to jednotlivci, kteří „pohrdají panstvím a mluví utrhačně o slavných“ neboli o odpovědných mužích ve sboru. Tito reptalové jistě neměli božské schválení a dnešní věrný křesťan se moudře vyhýbá jejich nesprávnému jednání. — Juda 8, 16.

JSOU STÍŽNOSTI VŽDY ZÁVADNÉ?

Člověk, který se chce líbit Jehovovi, se tedy jistě musí vyhýbat duchu reptání a stálého vyjadřování nepodložených stížností. Znamená to však, že všechny stížnosti jsou nevhodné, nežádoucí a že se nelíbí Bohu?

Ne, podle Písma „řekl Jehova: ‚Křik stížnosti na Sodomu a Gomoru, ten je hlasitý a jejich hřích, ten je velmi těžký.‘“ Bůh nepřehlížel tento „křik stížnosti“. Naopak, povšiml si toho a řekl: „Jsem zcela rozhodnut sestoupit, abych viděl, zda jednají podle křiku, který ke mně došel; a jestliže ne, mohu se to dozvědět.“ (1. Mojž. 18:20, 21) Jehova zjistil, že hlasitý „křik stížnosti“ byl opodstatněný, a proto zlá města Sodomu a Gomoru zničil. — 1. Mojž. 19:24, 25.

Ano, stížnosti mohou být někdy na místě. Proto by jmenovaní starší neměli považovat všechny stížnosti za nevhodné a nežádoucí. Ježíšovi apoštolové nezaujímali takový postoj. Krátce po letnicích roku 33 n. l. v Jeruzalémě „začali řecky mluvící Židé reptat proti hebrejsky mluvícím Židům, protože jejich vdovy byly přehlíženy při denním rozdělování.“ A tak „dvanáct“ si věci blíže povšimlo a napravili situaci tím, že ustanovili „sedm osvědčených mužů“ „nad touto nutnou záležitostí“ rozdělování potravy. — Sk. 6:1–6.

Dnešní křesťanští starší si musí uvědomit, že nějaké bezpráví nebo nesprávné jednání by mohlo vyvolat oprávněnou stížnost. Nemohou si právem myslet, že všechno, co se dělá, je rozhodně správně, a že by nic nesmělo být podrobeno vůbec žádné kritice. Přísloví 21:13 výstižně říká: „Kdo zacpává své ucho před stěžováním a nářkem poníženého, ten bude také sám volat a nedostane odpověď.“

Ustanovení starší musí sami dávat pozor na to, aby neměli takový duchovní postoj, při němž by si stěžovali na své spoluvěřící. Dozorci nesmí stále kritizovat a nesmí být nespokojeni s tím, co dělají jejich křesťanští bratři a sestry, ale je nutné, aby působili povzbudivě a budujícím způsobem. (1. Kor. 8:1) To značně přispěje při potírání jakéhokoli sklonu ke stěžování ve sboru. — Srovnej 2. Timoteovi 4:22.

PROKAZUJ LÁSKU A NAPODOBUJ TAK KRISTA

Je důležité, abychom se zbavili jakéhokoli sklonu ke stížnostem, protože takový postoj může vést jedině ke katastrofě. Nepřipusťme, aby se z nás stali reptalové, raději projevujme daleko lepší vlastnost — lásku! Ti, kteří reptají a stěžují si, nemohou zároveň jednat podle příkazu, že máme milovat své bližní. (Mat. 22:39) Reptání škodí tomu, kdo reptá, i tomu, proti komu mluví. Láska působí dobro všem. (1. Kor. 8:1; 13:4–8) Proč se tedy neřídit ‚královským zákonem lásky‘? — Jak. 2:8.

Místo abychom poskytovali sluch těm, kteří reptají a stěžují si, měli bychom raději pamatovat na pokorný postoj Krista Ježíše. „Ačkoli existoval v Boží podobě, [Ježíš] neuvažoval o tom, aby něco uchvátil, totiž aby byl rovný Bohu.“ Místo toho se „pokořil . . . a stal se poslušným až do smrti, ano do smrti na mučednickém kůlu“. Jaký je to krásný příklad, jímž bychom se měli řídit! V žádném směru se nebouřil nad tím, jak byly věci zařízeny. — Fil. 2:5–8.

Naopak, Ježíš projevoval svému nebeskému Otci hlubokou a věrnou oddanost. Také měl starostlivý zájem, když jiní klopýtali. Při jedné příležitosti řekl Ježíš svým učedníkům: „Je nevyhnutelné, že přijdou příčiny ke klopýtání. Nicméně běda tomu, skrze něhož přijdou! Bylo by pro něho výhodnější, kdyby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a kdyby byl hozen do moře, než aby přiváděl ke klopýtání některé z těchto maličkých.“ (Luk. 17:1, 2) Můžeš si představit, že by Ježíš projevoval takový soucit s druhými, a zároveň že by byl reptalem?

Za svou věrnou poslušnost Otce a za svůj milující zájem o druhé byl Ježíš bohatě odměněn. Tím, že byl Kristus vzkříšen, a vystoupil do nebe, byl vyvýšen nad všechno ostatní stvoření. (Fil. 2:9–11) Dokud byl na zemi, byl schopen rozumět slabostem a problémům padlého člověka. Nyní, ve svém vyvýšeném postavení, je schopen „mít pochopení pro naše slabosti“ a přijít nám na pomoc. (Židům 2:18; 4:15) Také my si můžeme být jisti, že získáme mnoho požehnání, budeme-li dále projevovat druhým milující zájem a nebudeme-li si na ně stěžovat.

K jakému závěru tedy musíme dospět? Že sklon k reptání a ke stížnostem vede k nespokojenosti. To může vést dokonce ke vzpouře proti Bohu. Chceš, aby se ti to stalo? Nebo toužíš po bohatém a uspokojujícím životě s vědomím, že máš požehnání a schválení nebeského stvořitele? Jistě toužíš po jeho přízni. Proto „nadále dělejte všechno bez reptání a odmlouvání, abyste se stali bezúhonnými a nevinnými, neposkvrněnými Božími dětmi mezi pokřivenou a převrácenou generací, ve které záříte jako zdroj světla ve světě.“ — Filip. 2:14, 15.