Ezdráš vyzdvihuje právo a milosrdenství

POUZE stvořitel, který má současně se vší mocí veškerou moudrost a dokonalé poznání všech rysů svého stvoření, mohl dosáhnout toho, aby jeho vlastnosti práva a milosrdenství působily v takové rovnováze, že jeho předsevzetí je dokonale uskutečňováno. Tyto vlastnosti působí na lidi, kteří Bohu slouží v tom směru, že se stane vždy přesně to, co si Jehova předsevzal, a to k užitku všech zúčastněných.

Ezdrášova biblická kniha vyzdvihuje tuto znamenitou souhru v Jehovových dílech, která se vždy shodují s jeho svatou osobností a nikde nevybočují z jeho dobrého předsevzetí a ryzích vlastností. Apoštol Pavel, který rozuměl Božím cestám, nás ujišťuje: „Bůh nechává všechny své skutky spolupůsobit k dobru těch, kteří milují Boha.“ — Řím. 8:28.

Ezdráš byl potomkem Árona, Eleazara a Fínesa, a proto byl knězem, i když ne v rodové linii velekněze, protože tento úřad byl obyčejně vykonáván nejstarším synem každé generace. (Ez. 7:1–6) Poslední Ezdrášův předek, který byl veleknězem, byl Saraiáš (pravděpodobně jeho praděd), jenž byl popraven Nabuchodonozorem při dobytí Jeruzaléma. Ezdráš se vrátil do Jeruzaléma v roce 468 př. n. l., 69 let po tom, co se z Babylóna vrátilo asi 49 000 Židů, včetně otroků, pod vedením Zorobábela (nazývaného také Sesbazar), z kmene Juda. (Neh. 7:66, 67) Avšak Ezdrášova zpráva nejprve hovoří o událostech dřívějšího návratu pod Zorobábelem a pak teprve popisuje okolnosti pozdějšího Ezdrášova příchodu.

ZNOVUVYSTAVĚNÍ CHRÁMU PRO POZDĚJŠÍ PŘÍCHOD MESIÁŠE

Ačkoli Bůh připustil, aby Babylóňané odvedli jeho lid do vyhnanství pro hřích a vzpouru a aby zničili chrám a zpustošili město Jeruzalém, měl v úmyslu, aby chrám i město byly znovu vystavěny. — Proč? Aby zachoval na zemi pravé uctívání. Bylo to důležité, protože měl přijít Mesiáš. Aby mohlo být uskutečněno Boží předsevzetí, pokud šlo o jeho příchod, bylo nutné, aby stál Jeruzalém a byl obydleným městem s Jehovovým chrámem uprostřed (i když ten byl později nahrazen třetí stavbou Herodesovou). Kromě toho bylo důležité, aby v době, kdy měl Mesiáš přijít, byl Boží zákon vládnoucí silou v zemi. Mesiášův příchod k znovuvystavěnému městu Siónu (Jeruzalému) byl předpověděn proroky. — Dan. 9:25.

Bůh předem věděl, že v babylónském vyhnanství budou lidé, kteří jej stále budou milovat a budou si přát udělat vše k obnovení čistého uctívání. Mohl jich použít pro své předsevzetí. Zatímco před vyhnanstvím velká hříšnost lidu vyžadovala, aby jej Bůh práva odstranil ze země, jeho milosrdenství se obrátilo k této malé skupině. Boží předvídavost byla zjevena o 200 let dříve, když prorok Izaiáš mluvil o příchodu krále, osvoboditele, který se bude jmenovat Cýrus. — Iz. 44:28, 45:1.

Peršan Cýrus nepochybně získal určité poznání o Jehovovi. V počátečním období jeho vlády zastával vysoké a čestné postavení prorok Daniel (Dan. 6:28), který mu jistě ukázal v Izaiášově proroctví prorockou zmínku o jeho jménu. Jeden biblický učenec napsal:

„Písmo ukazuje, co učinilo tak příznivý dojem na Cýra, když se dozvěděl, jakou roli hrál Daniel při svržení babylónské monarchie, Dan. 5:28, 30. Není divu, že ten, na němž se tato předpověď vyplnila, se cítil přitahován k prorokovi, který ji vyjádřil, a chtěl dobrovolně navrátit nádoby, které Balsazar v té noci hříšně poskvrnil.“a

BŮH PROKAZUJE MILOSRDENSTVÍ A POMOC

Cýrus uznával existenci jiných bohů, a proto mohl bez obtíží považovat Jehovu za Boha, dokonce za pravého Boha, velikého Boha, za toho, který — jak řekl — mu dal „všechna království země“. — Ez. 1:2.

Boží veliké milosrdenství, jeho moc a jistota jeho předsevzetí byly zjeveny tím, že žehnal velmi malému počtu věrných lidí. Většina Židů v Babylóně splynula s babylónským obchodním životem a měla málo zájmu, nebo dokonce žádný, o obnovení pravého uctívání. Nicméně Boží milosrdenství působilo vůči nemnohým věrným. S úmyslem vyvýšit čisté uctívání se vydali na cestu z Babylóna a pod Boží ochranou došli po nebezpečné cestě nehostinnou pustinou do Jeruzaléma. (Iz. 35:2–10) Obklopeni nepřátelskými sousedy, vystavěli Jehovovi oltář a začali klást základy chrámu. Samaritáni nabídli, že se k nim připojí v práci, a předstírali přátelství. Ale protože pěstovali nečistou formu uctívání, jejich nabídka byla Zorobábelem odmítnuta. — Ez. 4:1–4; 2. Král. 17:29.

Bůh schvaloval stanovisko obnovených Izraelitů, neboť kdyby spolupracovali s těmito lidmi, byli by ‚v nerovném jhu s nevěřícími‘ v pravém uctívání a snažili by se spojovat Boží chrám s modlami. (2. Kor. 6:14–16) Avšak dobrý duch obnoveného ostatku ochaboval, když tito údajní přátelé začali působit nepříjemnosti svým vlivem u perské vlády a oslabili Židy tak, že nakonec stavba chrámu ustala. — Ez. 4:8–24.

Mezitím vedl zájem o vlastní domy a vlastní záležitosti k tomu, že Židé nechali Boží dům zpustlý. Ale Boží předsevzetí nemělo být zmařeno. (Agg. 1:8, 9) Bůh vzbudil proroky Aggea a Zachariáše, aby obrátili jejich mysl zpět k účelu, pro který se vrátili do Jeruzaléma. Uposlechli a pokračovali i přes odpor kladený stavbě chrámu. (Ez. 5:1, 2) Jehova žehnal jejich nebojácné poslušnosti. Na jejich žádost k perskému králi Dariovi bylo přikázáno vládcům okolních provincií, aby Židům přestali bránit a aby jim pomáhali z veřejné pokladny jakoukoli nutnou finanční pomocí. S touto podporou krále Daria bylo dílo dokončeno a chrám byl s velkou radostí zasvěcen. — Ez. 6:6–12, 16–22.

NE ZÁSLUHA ŽIDŮ, ALE BOŽÍ MILOSRDENSTVÍ DOVRŠUJE JEHOVOVO PŘEDSEVZETÍ

Avšak úspěch v obnovení čistého uctívání nebyl zásluhou dobroty obnovených Židů, jako spíše Božího milosrdenství při uskutečňování jeho předsevzetí. Proč? Protože se stalo nutností, aby vyslal svého služebníka Ezdráše. Přes zřejmé projevy milosrdenství a ochrany, porušovali obnovení Židé zásadu, kterou dříve pevně zachovávali, totiž oddělování se od pohanských ctitelů. Nyní došli tak daleko, že vstupovali do nejdůvěrnějšího vztahu — manželství — s nevěřícími, modlářskými ženami. I kněží, levité a knížata podlehli hříšné neposlušnosti Božího příkazu. — Ez. 9:1, 2.

Povrchnímu čtenáři snad nepřipadá tak špatné to, co tito Židé dělali. Ale uvaž: Jestliže by malý počet Židů, kteří se vrátili do Judeje, splynul s okolními národy, které ve skutečnosti odporovaly jejich Bohu a uctívání soustředěnému do chrámu, k čemu by to vedlo? Čisté uctívání by zmizelo ze země. Vždyť pouze o několik let později, za doby Nehemiáše, děti z těchto manželství již neuměly mluvit hebrejsky! — Neh. 13:24.

Ezdráš byl schopen rozpoznat hrozné důsledky takové neposlušnosti. Po nějaký čas byl jako omráčen. Pak pronesl před shromážděnými židovskými navrátilci veřejnou modlitbu a ukázal vážnou hříšnost a nevděčnost jejich jednání. Modlil se: „Pro svá provinění jsme byli my sami, naši králové a naši kněží vydáni mečem, zajetím a loupením a hanbou do ruky králů zemí, jako v tento den. A nyní přišla na malý okamžik přízeň od Jehovy, našeho Boha, tím, že nám ponechal ty, kteří unikli, a že nám dal kolík na svém svatém místě, aby se naše oči rozzářily . . . A co nyní máme nato říci, náš Bože? Vždyť jsme opustili tvá přikázání . . . A po všem, co na nás přišlo pro naše zlé skutky a naši velkou vinu . . . máme opět přestupovat tvá přikázání?“ — Ez. 9:7–14.

Tím Ezdráš vyznal před Bohem a vším lidem nevděčnost a špatnost těch, jimž Bůh prokázal neobyčejné milosrdenství. Neprosil o odpuštění, protože lidé sami museli činit pokání a urovnat záležitosti, dříve než mohli očekávat, že se od nich odvrátí Boží hněv. Když lid viděl své špatné postavení, zarmoutil se ve svém srdci. Propustili své cizí manželky. Pak jim Bůh mohl odpustit a zachovat je v zemi. — Ez. 10:44.

Tak Boží milosrdenství nebylo zneváženo. Také jeho péče, projevená tím, že vzbudil své proroky Aggea a Zachariáše, stejně jako vedení opatřené Ezdrášem, vedly v té době k tomu, že čisté uctívání zůstalo zachováno. Dnes, jako v minulosti, mohou lidé, kteří se snaží poznat Boha a vstoupit s ním do úzkého vztahu, sloužit jeho předsevzetí a přijímat jeho milosrdenství a ochranu.

[Poznámka pod čarou]