Anna — žena, která našla útěchu v modlitbě
BEZDĚTNÁ Anna žila v době, kdy ženy považovaly neplodnost za hroznou kletbu. Cítila se podobně jako Ráchel, která v zoufalství řekla svému manželu Jákobovi: „Dej mi děti, nebo jinak budu mrtvou ženou.“ (1. Mojž. 30:1) Také Anna cítila, že její ženství zůstává nenaplněné, protože nemá děti. Problém byl tím větší, že byla jednou ze dvou Elkánových manželek. Se svou manželkou Penennou měl totiž Elkána syny a dcery.
Když Elkána se svou rodinou cestoval do svatyně v Sílo k uctívání, Penenna využívala situace a trápila Annu tím, že se jí vysmívala pro její neplodnost. Anna plakala a nejedla svůj díl z obětního jídla. Její manžel se ji pak snažil těšit a říkal jí: „Anno, proč pláčeš a nejíš a proč cítíš bolest v srdci? Nejsem pro tebe lepší než deset synů?“ — 1. Sam. 1:2–8.
Anna nakonec svěřila všechny své starosti Jehovovi Bohu. Když byla jednou v Sílo, odešla od stolu a „začala se modlit k Jehovovi a velmi plakat“. (1. Sam. 1:9, 10) Anna skutečně opravdově prosila: „Ó Jehovo vojsk, jestliže zcela jistě shlédneš na sklíčenost své otrokyně a skutečně si na mne vzpomeneš, a nezapomeneš na svou otrokyni a skutečně dáš své otrokyni mužského potomka, dám jej Jehovovi pro všechny dny jeho života, a břitva se nedotkne jeho hlavy.“ — 1. Sam. 1:11.
Vylévala vnitřně svou tíseň před Jehovou Bohem a pouze její rty se pohybovaly. Proto si velekněz Eli nesprávně myslel, že je opilá, a napomínal ji. Ale Anna to rychle vysvětlila: „Ne, můj pane! Jsem žena velmi stísněného ducha, a víno ani opojný nápoj jsem nepila, ale vylévám svou duši před Jehovou. Nečiň ze své otrokyně neužitečnou ženu, vždyť až do této chvíle jsem mluvila, protože mě naplňuje starost a mrzutost.“ — 1. Sam. 1:15, 16.
Eli si uvědomil svou chybu a popřál jí, aby jí Bůh požehnal: „Jdi v pokoji, a kéž Bůh Izraele vyhoví tvé prosebné žádosti, kterou jsi mu vznesla.“ — 1. Sam. 1:17.
Jak na Annu zapůsobila její modlitba a slova Eliho? Našla skutečnou útěchu. Anna začala opět jíst a „její obličej již nevypadal ustaraný“. (1. Sam. 1:18) Svěřila věc Jehovovi Bohu, a to ji osvobodilo od hlubokého vnitřního zármutku. Anna si uvědomovala, že Nejvyšší se o ni jako osobu zajímá, a s důvěrou k němu vzhlížela o pomoc. Ačkoli Anna nevěděla, jak všechno dopadne, pociťovala vnitřní pokoj. Jistě si uvědomila, že buď skončí její bezdětnost, nebo že Jehova Bůh nějakým jiným způsobem vyplní nedostatek, který vznikl tím, že byla bezdětná.
Anna důvěřovala ve všemohoucího Boha, a to jistě nebylo marné. Narodil se jí chlapec a dala mu jméno Samuel. Když jej Anna odkojila, předala jej ke službě ve svatyni. (1. Sam. 1:19–28) Protože se Bible zmiňuje o rodovém zápisu Levitů „od tříletých a výše“, mohl být chlapec tehdy nejméně tříletý. — 2. Par. 31:16.
Anna byla vděčná za to, že jí Jehova prokázal laskavost, a proto obětovala modlitbu díkůvzdání. Tato modlitba oslavovala Jehovu jako nesrovnatelného. Anna řekla: „Nikdo není svatý jako Jehova, neboť kromě tebe nikdo není. A není žádná skála jako náš Bůh.“ (1. Sam. 2:2) Anna osobně získala zkušenost, že Nejvyšší je jako pevná skála, to znamená spolehlivý a pevný. Na něho je možno se skutečně spoléhat.
Annu čekala ještě další požehnání. Když jednou přišla se svým manželem do Sílo, Eli jim oběma požehnal: „Kéž ti Jehova ustanoví z této manželky potomka na místě toho, co bylo Jehovovi půjčeno [Samuela].“ (1. Sam. 2:20) Anna se s radostí dočkala splnění tohoto požehnání. Nakonec se stala matkou ještě dalších tří chlapců a dvou děvčátek. — 1. Sam. 2:21.
Stejně jako Anna nalezla útěchu v modlitbě, tak můžeme i my získat povzbuzení, svěříme-li všechny své starosti Jehovovi Bohu. Vyslyší všechny prosby, které odpovídají jeho předsevzetí. Když tedy vyléváme srdce svému nebeskému Otci jako Anna, nebuďme již ‚ustaraní‘. Spolehněte se, že on sejme naše břemeno, ať je jakékoli, nebo nám pomůže je nést.