Důvěřuješ v Boha . . . Nebo v člověka?
Důvěra v člověka vede do neštěstí
BEZPOCHYBY nejotřesnější zpráva, jež se objevila během roku 1978 v novinových titulcích, byla zpráva o hrozné tragédii v guayanském Jonestownu. Byla přirovnávána k tragédii 960 židovských fanatiků v Masadě, kteří si raději zvolili smrt, než aby se vzdali a dostali se do římského otroctví.
Také byla srovnávána s tragédií 1 000 japonských civilních obyvatel, kteří se vrhli do moře z útesu v Saipanu, když se ostrova zmocnilo americké vojsko. O guayanské tragédii psaly po řadu dnů noviny po celém světě. Nejprve se psalo, že za oběť smrti padlo 400 osob, později až 780 a nakonec: „PODLE ZPRÁV ZE SPOJENÝCH STÁTŮ BYLO V GUAYANĚ NEJMÉNĚ 900 OBĚTÍ, MEZI OBĚŤMI V KOLONII BYLO 260 DĚTÍ.“ (Newyorské „Times“, 26. listopadu 1978.) Nakonec stoupl počet na 913.
Tato tragédie přímo souvisí s otázkou: „Důvěřuješ v Boha, nebo v člověka?“ Snad odpovíš: „Je samozřejmě moudřejší důvěřovat spíše v Boha než v člověka.“ A tak to skutečně je, protože Bible varuje: „Nevkládej důvěru v lidské vůdce; žádná lidská bytost tě nemůže zachránit.“ (Žalm 146:3, „Překlad v moderní angličtině“) Bůh tě může zachránit, protože „Jehovovo jméno je silná věž. Do ní utíká spravedlivý a je ochráněn.“ (Přísl. 18:10) Důvěru v Boha však musíme projevovat nejen slovy. Je k tomu třeba jednání, protože ‚víra bez skutků je mrtvá‘. Ten, kdo důvěřuje v Boha, bude žít podle Božích zásad, bude milovat to, co miluje Bůh, a nenávidět to, co nenávidí Bůh. — Jak. 2:26; Žid. 1:9.
Žalmistově radě, abychom nevkládali důvěru v lidské vůdce, odpovídají také Ježíšova slova: „Nenazývejte nikoho na zemi svým otcem, protože jeden je váš Otec, nebeský. Ani ať vás nenazývají ‚vůdci‘, protože jeden je váš vůdce, Kristus.“ — Mat. 23:9, 10.
Během devatenácti století od doby, kdy Ježíš poprvé pronesl tato slova, jednali však lidé, kteří se prohlašovali za jeho následovníky, právě opačně. Nejenže mnoha lidem dávali titul „otec“ nebo „vůdce“, ale také se stali následovníky takových zbožňovaných mužů, jako byl Konstantin Veliký, Karel Veliký, Napoleon a Hitler. Mnoho tisíc, ano mnoho miliónů lidí důvěřovalo v člověka, a byli dokonce ochotni následovat jej i za cenu smrti. O tom, jaký vliv měl Hitler, napsal nedávno někdo, kdo v té době žil v Německu: „Ačkoli již byl v dohledu konec války, mnozí Němci nechtěli věřit, že by je mohl Hitler nechat na holičkách, a věřili jeho slibům, že budou mít zázračné zbraně, které jim přinesou konečné vítězství.“ Ti, kteří vložili svou důvěru v takové muže, dočkali se zármutku a často také smrti. Nedůvěřovali v Boha.
Jak to, že někteří lidé mohou mít takový vliv na jiné? Dnes se této vlastnosti říká „charisma“ a je definována jako „osobní magická síla k vůdcovství, jež vyvolává zvláštní populární loajalitu nebo nadšení pro některého státníka nebo vojenského velitele“. Pozoruhodným příkladem toho byl Napoleon. Z ostrova Elby uprchl asi s 1 000 muži, ale zakrátko měl ve svém vojsku o několik tisíc mužů víc. Když se dostali ke Grenoblu a jeho vojsko stálo proti armádě, která měla 6 000 mužů, Napoleon přikázal svému vojsku, aby se zastavilo. Sám jel na koni proti nepřátelské armádě. Když se přiblížil, sestoupil s koně a šel pěšky k této semknuté mase mužů. Jejich velitel jim přikázal, aby stříleli. Muži zvedli pušky, ale z posvátné bázně před vůdcem, který stál před nimi, nikdo z nich nevystřelil. Výstřel by měl za následek, že by se již Napoleon nevrátil ve Francii k moci. Napoleon mohl jednou prohlásit: „Mimořádnou schopnost ovlivňovat lidi a přikazovat jim byla dána Alexandrovi, Karlu Velikému a mně. Museli jsme však být osobně přítomni.“ Potom poukázal na to, jak se od jejich moci lišila moc Ježíše Krista, který mohl svou sílu projevovat, i když nebyl osobně přítomen.
TRAGÉDIE V JONESTOWNU
Muž, o němž se koncem roku 1978 mnoho psalo v novinách a který tvrdil, že měl takové charisma, byl James Warren Jones. Jeden bývalý římskokatolický kněz, který sloužil s Jonesem ve výboru pro lidská práva v San Francisku, řekl: „Měl nad lidmi podivuhodnou moc a taková moc obvykle člověku stoupá do hlavy.“ Když kázal v Lidovém chrámu v San Francisku, scházely se tam tisíce lidí. Stovky lidí za ním šly do obce, kterou založil v Guayaně a kterou nazval „Jonestown“. Mnozí jej nejen následovali na toto místo, ale nakonec na jeho příkaz spáchali sebevraždu. Když přiměl k sebevraždě asi 909 jiných osob, spáchal sebevraždu sám, když jej k tomu vybídli jeho ozbrojení strážci. Byla to tragédie, která otřásla světem. Jaký je to nápadný a hrozný příklad toho, co se může stát, když lidé nevkládají důvěru v Boha a nenásledují jeho jmenovaného vůdce Ježíše Krista, a místo toho důvěřují lidskému vůdci, bezzásadovému demagogovi! Dále uvedené protiklady ukazují, jak pošetilé je takové jednání.
Ježíš Kristus se zaměřoval se svým poselstvím na život: „Já jsem přišel, aby měly život a mohly jej mít v hojnosti“, ano „věčný život“. (Jan 10:10; 3:16) „Důstojný pán“ Jones byl však zaměřen ke smrti. Bylo nám řečeno, že s „každým členem sekty uzavřel smlouvu o sebevraždě“. Také chválil „vznešenost smrti, krásu umírání“. Ve skutečnosti několikrát zkoušel rituál, při němž měli jeho následovníci ukázat svou loajalitu tím, že vypijí jedovatou tekutinu, ačkoli při zkouškách jed neměli. Při tragédii, k níž nakonec došlo, však požili jed.
Dále čteme, že Ježíš miloval děti. Jeho učedníci měli pocit, že by se Ježíš neměl s dětmi obtěžovat, ale on měl na věc jiný názor. Čteme, že Boží Syn řekl: „Nechte ke mně přicházet malé děti, nepokoušejte se je zadržovat.“ Potom Ježíš „bral děti do náručí a počal jim žehnat a pokládal na ně ruce“. (Mar. 10:13–16) Jones naproti tomu děti trestal tím, že je nechával v zatemněné místnosti a dával jim přikládat elektrody, z nichž dostávaly elektrické šoky. Nebo je nechával spouštět do studny s vodou, a to opakovaně, jestliže dost nahlas nekřičely. Při tragickém závěru bylo asi 200 dětí přinuceno vypít jedovatou tekutinu nebo jim ji nechal vstříknout do hrdla injekční stříkačkou.
Ježíš kázal pokoj a nenásilné jednání a varoval, že „všichni, kteří berou meč, mečem zahynou“. (Mat. 26:52) „Důstojný pán“ Jones však měl stoupence, kteří se nejen uchylovali k násilí, ale zabili jednoho člena kongresu Spojených států a tři novináře, protože se báli, že přinesou o jejich obci přitěžující zprávy. A kromě toho, když svolal všechny své lidi k sebevraždě, přiměl své ozbrojené stoupence, aby vyhrožovali těm, kteří se zdráhali vypít jedovatou tekutinu.
Ježíš Kristus přinesl svobodu a úlevu od břemene. Právem mohl říci: „Pojďte ke mně všichni, kteří se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a staňte se mými učedníky, neboť já jsem mírné povahy a pokorný v srdci, a naleznete občerstvení pro své duše. Vždyť mé jho je jemné a můj náklad je lehký.“ (Mat. 11:28–30) Také řekl: „Jestliže zůstanete v mém slově, jste skutečně moji učedníci a poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ (Jan 8:31, 32) Jones vytvořil v Guayaně ze svého Jonestownu koncentrační tábor a všechny své lidi tam měl jako vězně, protože jim vzal pasy. Přiměl je, aby pracovali jako otroci od časného rána do pozdního večera v horkém tropickém slunci. Jídlo se jim postupně zhoršovalo, až nakonec dostávali třikrát denně pouze rýži a masovou šťávu. „To je peklo,“ vykřikl jeden ze sekty, který chtěl uprchnout.
O Ježíši je nám řečeno: „Ačkoli byl bohatý, stal se chudým pro vás, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ (2. Kor. 8:9) Ale Jones tak dychtil po penězích, že své následovníky prosil, nutil a lichocením přemlouval, aby se vzdali svého bohatství, dokonce i svých šeků sociálního pojištění, takže při své smrti zanechal majetek 10 až 15 miliónů dolarů.
Kristus Ježíš, dokonalý Boží Syn, byl bez hříchu. Právem se mohl zeptat svých odpůrců: „Kdo z vás mne usvědčí z hříchu?“ (Jan 8:46) Byl „věrně oddaný, bezelstný, neposkvrněný“. (Žid. 7:26) „Nedopustil se žádného hříchu.“ (1. Petra 2:22) Bylo by obtížné představit si větší opak Ježíše, než byl tento duchovní Jones. Podle zpráv „vyžadoval Jones od každé ženy, která mu byla nablízku, aby se s ním pravidelně sexuálně stýkala,“ a měl vedle manželky také milenku. S tím se však nespokojil, ale měl prý také řadu milenců.
Ježíš Kristus přijímal Bibli jako Boží slovo, citoval ji jako autoritu a řekl o ní: „Tvé slovo je pravda.“ (Mat. 19:4–6; Jan 17:17) Jones nejenže nepřijímal Bibli, ale při svých kázáních řečnil proti Bibli. Jednou dokonce hodil výtisk Bible na zem, a stěžoval si: „Příliš mnoho lidí se dívá na ni, místo na mne.“
Bylo by možno najít mnohem více protikladů mezi vůdcem, jehož poslal Bůh, a mezi člověkem Jonesem, lidským samozvaným mesiášem, ale stačí již jen jeden. Ježíš Kristus nikdy o sobě netvrdil, že je „Alfa a Omega“, Bůh, stvořitel vesmíru. Pouze prohlásil: „Jsem Boží Syn.“ (Jan 10:36; Zjev. 1:8) A co Jones? Jeden z jeho druhů o něm řekl: „Jim o sobě přestal říkat, že je vtěleným Ježíšem, a začal říkat, že je Bůh. Řekl, že on je skutečně Bůh, který vytvořil nebesa a zem.“ Také ve své guayanské obci provolával: „Já jsem alfa i omega!“
HROZNÝ DŮKAZ
Tragédie v Jonestownu byla bezpochyby případem, kdy slepý vede slepého a oba padají do jámy. (Mat. 15:14) Z celé příhody jasně vyplývá, jak moudrý je Ježíšův příkaz, abychom nevyvyšovali lidi. Mnozí z těch, kteří šli za Jonesem, byli kdysi bezpochyby členy různých církví křesťanstva. Byli však svedeni tímto samozvaným mesiášem, který měl vidinu společného ráje. Tato hrozná epizoda byla dobře popsána jako „hrozný důkaz způsobu, jak charismatický vůdce může ovlivnit mysl svých následovníků ďábelskou směsicí zdánlivého altruismu a psychologické tyranie.“
A přece se člověk diví, jak naivní byli lidé, kteří Jonesovi věřili. Říká se, že to byli z 80 procent černoši, většinou z chudých vrstev. Někteří běloši i černoši, kteří měli nesobecké pohnutky, se připojili proto, že Jones zdůrazňoval rasovou rovnost a podporoval z počátku rozmanité plány humanitního rázu. Těžko však říci, do jaké míry byli oddáni spravedlivým zásadám. Jestliže trpěli všechny ty nečisté věci, které Jones sám dělal nebo k nim dával podnět, a jestliže s ním spolupracovali, pak jistě ukazovali, že nedůvěřují v Boha. A neměli také zájem o to, aby následovali Ježíše Krista.
Jak mohli prokazovat takovou slepou oddanost a loajalitu člověku, který „se chlubil svou mocí nad lidmi a nutil je, aby vyhovovali jeho stravujícím potřebám po finančním, egoistickém a sexuálním uspokojení“?
Je jasné, že žádný, kdo vkládá důvěru v Boha Bible, by nemohl podlehnout vlivu takového mimořádně špatného člověka. Takového, který sobecky a svévolně využíval své moci ovlivňovat jiné, člověka, který tak krutě, hrubě a nemilosrdně podvedl ty, kteří naivně důvěřovali. Praví křesťané jsou chránění před hroznými následky, k nimž vede důvěra v pouhého člověka. Boží slovo, Bible, jim nejen ukazuje pravé náboženství, ale jasně také ukazuje, kterým druhům náboženství je nutno se vyhýbat. Poukazuje na sektářství, jež je obvykle založeno na vyvyšování nějakého lidského vůdce nebo lidmi vytvořeného kultu.
Apoštol Pavel poukázal na takové zkažené lidi, kteří se vyznačují podobnými rysy jako „důstojný pán“ Jones. Napsal: „Což nevíte, že nespravedliví nezdědí Boží království? Nedejte se svést. Ani smilníci ani modláři, ani cizoložníci ani muži vydržovaní pro nepřirozené účely ani muži, kteří leží s muži, ani zloději ani chamtivci ani opilci ani utrhači ani vyděrači nezdědí Boží království.“ (1. Kor. 6:9, 10) Zpráva ukazuje, že na „vůdce“ Jonestownu platilo mnoho z těchto označení. A mnozí lidé byli svedeni.
V případě tohoto náboženského demagoga — a také jiných podobných zastánců jiných kultů — „skutky těla jsou zjevné, totiž smilstvo, nečistota, volné chování, modlářství, provádění spiritismu, nepřátelství, rozepře, žárlivost, výbuchy zloby, sváry, rozdělení, sekty, závist, pitky, hýření a podobné věci“. Těmito slovy apoštol Pavel ‚předem varuje‘ před falešnými křesťany, z nichž mnozí se objevili v posledních letech, a opět dodává: „Ti, kteří provádějí takové věci, nezdědí Boží království.“ Na druhé straně Pavel říká, že Boží království a jeho požehnání zdědí ti, kteří pěstují „ovoce ducha . . . lásku, radost, pokoj, shovívavost, laskavost, dobrotu, víru, mírnost, sebeovládání“. — Gal. 5:19–23.
Takové ovoce nelze najít v hysterických citech, jež panují v jakémkoli táboře, v němž se pěstuje kult uctívání nějakého člověka. Je však možné je najít mezi těmi, kteří „řeknou Jehovovi: ‚Ty jsi mé útočiště a má pevnost, můj Bůh, kterému budu důvěřovat.‘“ — Žalm 91:2.