Rekreace, která skutečně občerství

„MY UCTÍVÁME bohy veselostí, hostinami, zpěvy a hrami, ale vy [křesťané] uctíváte ukřižovaného muže. Ten se nemůže líbit lidem, kteří užívají všech těchto potěšení, protože pohrdal radostí a odsuzoval záliby.“ Tak mluvil ve druhém století nepřítel křesťanství.a Jaký to však byl špatný názor! Raní učedníci totiž opravdu nacházeli pravou radost ze života.

O jejich vůdci, Ježíši Kristu, synu „šťastného Boha“, se říká, že „zajásal“ a že je „šťastný. . . vladař“; a na zemi se modlil za své učedníky, ‚aby byli naplněni jeho radostí‘. — 1. Tim. 1:11; 6:15; Luk. 10:21; Jan 17:13.

Jejich radost nebyla založena na dočasné veselosti při hostinách a hrách. Dobře znali staré přísloví (14:13): „I při smíchu může bolet srdce; a radování končí v zármutku.“ Jejich největším potěšením bylo dodržovat křesťanské zásady. Taková radost zasahovala jejich srdce. Měli drahocenný vztah k všemohoucímu Bohu a společenství se spolukřesťany. Měli také hřejivé zkušenosti, když pomáhali druhým učit se pravdě a když mohli povznést výchovou děti, aby se staly zdrojem jejich potěšení.

Příležitosti pro „volnou chvíli“

Péče o biblické odpovědnosti a oznamování křesťanského poselství druhým — i když to je nejdůležitější — nezabírají všechen volný čas. Jejich Mistr ukázal svým vlastním příkladem, že je vhodné věnovat určitý čas odpočinku a osvěžení. Po celodenní svědecké službě řekl Ježíš svým učedníkům: „ ‚Pojďte soukromě na osamělé místo a trochu si odpočiňte.‘ Mnozí totiž přicházeli a odcházeli a nebyla ani volná chvíle, aby pojedli pokrm.“ — Mar. 6:31.

Řecké slovo pro „odpočiňte“ (v středním slovesném rodě) je přeloženo ve Filemonovi 20 jako „občerstvi“ (v činném slovesném rodě). Tak se tedy může „volná chvíle“ využít ke změně při určité zaběhnuté činnosti nebo k osvěžení v běžné práci. Tito raní křesťané, i když byli především činní a horliví v oznamování poselství o království, našli si příležitostně čas pro změnu, která obyčejně osvěžila.

Není pochyby o tom, že se vzájemně navštěvovali a společně jedli. Kromě toho zde bylo mnoho způsobů uvolnění, z nichž se učedníci a jejich děti mohli těšit. V předkřesťanské době se mluví o mladých mužích i jiných lidech, kteří hráli na hudební nástroje. (1. Sam. 16:18; 1. Král. 1:40; Pláč 5:14; srovnej Luk. 15:25) O dětech se říká, že hrály a tančily. (Mat. 11:16, 17) Na rozdíl od ‚tělesného cvičení‘, které bylo „užitečné k máločemu“, „zbožná oddanost“ vyjádřená skutky byla „užitečná ke všemu, protože má zaslíbení života nynějšího a toho, který má přijít“. Cokoli křesťané dělali, bylo v rovnováze a nezrcadlilo divokou nevázanost těch, kteří nebyli křesťany. Nikdy to nezastínilo jejich „zbožnou oddanost“, skutečný pramen jejich radosti. — 1. Tim. 4:8.

Co dnes dělají některé rodiny

Dnes křesťanské rodiny také společně užívají dobu osvěžení. Nalézají pravou radost a pravé společenství, když dělají některé věci s druhými — především když oznamují jiným Boží království. A přece jsou i jiné věci, které mohou dělat společně, třeba podílet se na různých způsobech rekreace. Jakých? Jeden otec, který úspěšně vychoval velkou rodinu, mluvil o různých budujících činnostech a pak dodal: „Zdá se, že nejúspěšnějšími druhy rekreace jsou ty, které využívají energii dítěte a vyzývají k aktivitě.“

Křesťanský otec se čtyřmi dorůstajícími dětmi žil v místě, kde zdánlivě nebyly rekreační příležitosti. Byl dotázán, zda měl nějaké problémy s hledáním účelné rekreace pro svou rodinu. Odpověděl: „Nikdy nebylo obtížné najít uvolnění. Jedinou překážkou je rozpoznat příležitosti a najít uspokojení v tom, co člověk má. Radovat se z prostých věcí, jako z plavání, turistiky, z návštěvy hostů a podobně — to přináší největší uspokojení. Naučili jsme se, že k našemu osvěžení není zapotřebí mít nějaké nákladné zařízení nebo luxusní výstroj, ale že je spíše nutné využívat to, co je přístupné všem.“

Mnozí shledávají, že je pro ně příležitostí k osvěžení, když předávají biblické poznání druhým. Tento otec čtyř děti napsal:

„Mnoho z naší rekreační činnosti se točí kolem teokratických činností; pokud v nich setrváváme, přichází s nimi i osvěžení. Když svědčíme ve svém venkovském území, často máme možnost v přírodě poobědvat. V mnoha případech jsme ukončili den služby tím, že jsme strávili zbývající čas někde v lese nebo na tábořišti.“

Okolnosti každé rodiny jsou přirozeně různé. Není pochyby, že je mnoho věcí, které rodiny považují za osvěžující. Jiný otec čtyř dětí řekl: „Není to druh rekreace, který mládež uspokojuje a obšťastňuje, je to spíše atmosféra a společenství s tím spojené. Dobrý vzájemný vztah členů rodiny způsobí, že společně strávený čas vede ke štěstí.“ Jiný křesťan dodal: „To, co ji [rekreaci] činilo tak zvláštní, bylo, že jsme ji užívali jako rodina.“

Hodnota rodičovského zájmu

Rodiče by si tedy měli uvědomit, že jejich děti potřebují nějakou užitečnou činnost, aby jí naplnili část svého volného času. Matka, jejíž manžel byl nevěřící, řekla: „Doma se musí vytvořit taková atmosféra, aby děti necítily potřebu odejít pryč, a jestliže dočasně odcházejí, aby se zase chtěly vrátit.“ Otec a matka, kteří úspěšně vychovali své děti, byli dotázáni, jaké je jejich „tajemství“. Odpověděli: „Vždycky jsme se snažili, aby byl pro děti život s námi doma zajímavější než s kamarády.“

Aby byl život doma pro děti „zajímavější“, je nutný vřelý zájem rodičů. Jedna matka vtipně řekla: „Honba za batolaty zaměstnává a podněcuje tělo, ale honba za mládeží podněcuje a zaměstnává rozum.“ Ano, je nutný srdečný zájem spojený s rozumovým úsilím rodičů.

O takovém úsilí se ovšem snadněji mluví, než se dělá. „Jako rodiče sedmi dětí jsme shledali, že dát jim jídlo, oděv a přístřeší je zápas,“ napsal jeden otec, a dodal: „Proto naše rekreace byla omezena, ačkoli jsme pro ni mohli vymezit určitý čas.“ Často je to pouze jeden z rodičů, kdo musí nést všechnu zátěž.

Je pochopitelně obtížné po těžké denní práci přijít domů a začít myslet na to, jak poskytnout rodině nějaké osvěžení. Ti rodiče, kteří se dovedou postarat o všechny biblické odpovědnosti a ještě poskytnout užitečnou rekraci rodině, by měli být opravdu pochváleni! I když je to velmi obtížné, jedna matka, jejíž sedm dětí se stalo oddanými křesťany, řekla: „Radosti potom převýší všechny oběti a tvrdou práci.“

Jak reagují děti? Jeden otec byl postaven před úkol vychovat tři dospívající dcery bez pomoci manželky. Všechny tři dívky se staly oddanými křesťankami. Později jedna z dcer prohlásila:

„Dělali jsme všechno společně. Někdy, když jsme si nemohli dovolit nějakou zábavu, chodili jsme blok za blokem ulicemi města. Táta se nebál ukázat nám, že je jenom člověk. Když jsme neměli kam jít a pršelo, řekl: ‚Pojďme ven, budeme chodit v dešti.‘ A my jsme přece chtěly jít ven a chodit třeba v dešti; neměli jsme kam jít, ale bylo to tak hezké být s ním. Udělal si čas, aby mohl být s námi.“

Někdo by snad nepovažoval chůzi v dešti za rekreaci, ale důležité je, že nezáleží ani tak mnoho na tom, co se dělá, jako že se něco dělá v rodinném kruhu, a poskytne se tak změna, která přinese osvěžení.

Duchovní „rodina“

Ti, kteří se stanou křesťany, se začínají radovat z cenného společenství s jinou rodinou, se sborem, který se dá opravdu srovnat s úplnou rodinou, s ‚bratry, sestrami, matkami, otci a dětmi‘. (Mar. 10:28–30) Proto je to jen přirozené, že členové sboru se těší nejen ze společného vydávání svědectví, ale že tráví také další čas ve vzájemném budujícím společenství.

Takové společenské schůzky mohou být velmi osvěžující a mohou také přispět k srdečné atmosféře sboru. Jedna křesťanská dívka byla dotázána, jaká byla nejhezčí schůzka, které se kdy účastnila. Bez váhání odpověděla:

„Když se několik rodin ze sboru, rodiče a děti, sešlo dohromady. Nejdříve jsme se podělili o jednoduché zákusky, a potom jsme všichni seděli v kruhu a hovořili. Jeden z bratrů se začal ptát některých z nás, jak jsme se stali svědky Jehovovými, a vyzval nás, abychom vypravovali nějakou zkušenost z poučování druhých. Brzy někteří z nás popisovali, jak se stali křesťany, nebo mluvili o problémech, které museli překonat. Nikdo neměl hlavní slovo, ale mnozí se účastnili. Všichni jsme byli zkušenostmi povzbuzeni. Byl to čas, na který se nezapomíná!“

Jestliže se uplatní biblické zásady a jestliže starší, služební pomocníci nebo jiní zralí křesťané, kteří jsou přítomni, užívají svůj vliv k dobrému, bude taková příležitost zdrojem pravého osvěžení; nezanechá u přítomných příchuť nevhodného chování. Nikdy by se nemělo zapomenout, že naším hlavním posláním je být svědky pro Jehovovo jméno a království. I v uvolněné atmosféře křesťanských společenských schůzek by naše chování mělo přinášet slávu našemu Svatému Otci. Jak řekl jeden křesťanský pisatel druhého století: „Nikde není křesťan ničím jiným než křesťanem.“ — Iz. 5:12; 43:10–12; 1. Kor. 10:31.

Relativní cena rekreace

Zdravé uvolnění může poskytnout příjemnou změnu. Může nás osvěžit, takže se zase můžeme pustit do své běžné práce. Ale není to hlavní věc v životě. Jedna vyrovnaná mladá sestra, která je plným časem zvěstovatelkou „dobrého poselství“ v Evropě, řekla:

„Zábavy se u nás doma nezdůrazňovaly. Hlavní věcí v našem domově bylo být čestný a služba. Za důležité se pokládalo jídlo, oděv, přístřeší, duchovní věci, shromáždění. A přece, když jsme měli čas, věnovali jsme se nějaké zábavě, třeba jsme navštívili jiné rodiny ve sboru.

Často jsem vídala chodit mládež do různých zábavních podniků a myslela jsem si ‚Jak bych to ráda také dělala!‘ Ale opravdu, nikdy mi neuškodilo, že jsem se stále nevěnovala zábavám. Nikdy to nebylo k mé škodě. Nejsem na tom hůře než ostatní mladí lidé mého věku.“

Kdybychom připustili, aby se zábava stala hlavní částí našeho života, škodilo by nám to duchovně a možná i tělesně. Povšimni si jasného varování v Přísloví 21:17: „Kdo miluje radovánky, bude v nouzi; kdo miluje víno a olej, nezíská bohatství.“

Tehdy bylo zvykem, že se při společenských schůzkách nebo hostinách pilo víno, a olej nebo jiné vonné látky se vylévaly na hlavu a oděv. (Přísl. 27:9; Ámos 6:6) Lidé, kteří milovali takové slavnosti, brzy ke své škodě shledali, že utrpěla ostatní činnost v jejich životě. Mnoho smutných zkušeností ukázalo, že vzniká sklon ke světskosti, když se čistě rekreační akce konají pravidelně. Proto je nutná skutečná opatrnost.

Nikdy nezapomeň, že na různých místech světa nemají mnozí křesťané užitek z toho, co se u většiny průmyslově vyspělých národů nazývá „zábava“. A přece se bez toho obejdou, ba zdá se, že jsou v mnohém ohledu šťastnější a spokojenější než ti, kteří mají tolik různých druhů rekreace. Jeden starší, který pečlivě pozoroval mezinárodní situaci, napsal: „Mnozí lidé cítí, že důraz kladený na zábavu jde ruku v ruce s úpadkem mravnosti.“ Každý křesťan musí dávat pozor na toto nebezpečí a klást „důraz“ na svou účast v uctívání našeho nebeského Otce.

Také se musíme smířit se skutečností, že máme naléhavé poslání oznamovat Boží království v těchto „posledních dnech“ a že proto nebudeme moci jako křesťané ani my ani naše děti věnovat zábavě více než minimum času. Je též zřejmé, že křesťané nikdy nebudou moci dělat všechno, co svět nazývá „zábavou“. Rekreaci tudíž musí být dáno správné místo. To vše nás bude pobízet k tomu, abychom si zachovali duchovní — nikoli tělesné — smýšlení a abychom také vštěpovali takový názor do srdcí svých dětí.

Ať si tedy každý křesťan zachová vyvážený názor na rekreaci. Budujme své životy na věcech, které přinášejí do srdce pravou radost a uspokojení, a občas se potěšme z budujícího uvolnění. Především najděme největší štěstí v tom, že žijeme čistým křesťanským životem, a horlivě oznamujme velkou naději na království, které brzy pomůže všemu lidstvu žít vyvážený, hodnotný život k věčné chvále našeho Boha Jehovy.

[Poznámka pod čarou]