Eli, kněz, který selhal jako otec
ŽÁDNÝ člověk se nikdy nedostane do takového stavu, že by nepotřeboval kázeň. Kázeň člověka cvičí, aby jednal co nejužitečnějším způsobem. V životě se stále dostáváme do rozmanitých situací, z nichž některé jsou pro nás nové, a mnohé jsou obtížné. Takové zkušenosti nás vedou ke kázni.
Platí-li to i pro dospělé, tím spíše potřebuje kázeň dítě. Každá zkušenost je pro ně nová. Kromě toho následkem dědičnosti po nedokonalých rodičích je „pošetilost . . . přivázána k srdci chlapce; prut kázně je to, co ji vzdálí daleko od něho“. — Přísl. 22:15.
Proto Bůh říká rodičům, jak velice je důležité poučovat děti, aby zachovávaly zákon, aby zůstávaly morálně čisté a aby milovaly Boha. Jestliže se děti z ústního poučování od rodičů těmto zásadám nenaučí, ale jsou neposlušné a bezzákonné, je nutné uplatnit nějaký druh kázně. Jestliže to rodiče neučiní nebo jsou v této věci lhostejní, děti později nebudou na rodiče vůbec dbát, a to může vést k nejhoršímu neštěstí, jak pro děti, tak i pro rodiče.
NEDBALOST V UKÁZŇOVÁNÍ PŘINÁŠÍ ZÁRMUTEK
Eli byl otec ve starověkém Izraeli. Byl to také kněz — velekněz národa. V tomto postavení byl velmi zběhlý v Božím zákoně. Ve svém osobním životě snad vykonával své kněžské povinnosti zcela věrně. Snad dokonce i důkladně poučoval své syny o Božím zákoně. Ale vůči svým synům byl zřejmě slabý, nedbalý, příliš shovívavý a důsledně neuplatňoval a neudílel potřebnou kázeň; tak si přivodil Boží nelibost a způsobil si zármutek. Eli však naprosto selhal v daleko důležitějším směru — neprojevil horlivost pro pravé, čisté uctívání Boha, když jeho dva synové začali přestupovat Boží zákon.
HŘÍCHY ELIHO SYNŮ
Když Eliho synové dospěli a oženili se a Eli byl již velmi starý, doslýchal se vždy znovu o hrozném chování svých synů. Zpráva říká: „Synové Eliho pak byli neužiteční muži; neuznávali Jehovu. Pokud jde o to, co kněžím právem přísluší od lidu, kdykoli nějaký muž přinášel oběť, knězův pomocník přišel s trojzubcem v ruce, právě když se maso vařilo, a bodl do mísy nebo do hrnce na vaření, který měl dvě držadla, nebo do velkého kotle či do hrnce na vaření s jedním držadlem. Cokoli se vidlicí nabralo, to si kněz bral. Tak to dělávali v Sílo všem Izraelitům, kteří tam přicházeli.“ — 1. Sam. 2:12–14.
Podle Zákona bylo o živobytí pro kněžstvo postaráno: Při obětech společenství, když ctitel předložil svou oběť ze stáda velkého nebo malého dobytka, směli si kněží vzít jako svůj díl hruď zvířete. Úřadující kněz dostal jako svůj díl pravou nohu. Ale Ofni a Fínes, Eliho synové, vybízeli své pomocníky, aby z hrnce, kde se vařilo maso, vybrali velkou vidlicí cokoli. Tak projevovali neúctu k Bohu, protože porušovali jeho uspořádání a jednali špatně vůči Izraelitovi, který přinesl oběť. A ještě horší bylo, že olupovali Boha, když si brali svůj díl z oběti dříve, než byly tučné části obětovány na oltáři — což bylo rovněž porušení Zákona. — 1. Sam. 2:15–17; 3. Mojž. 7:32–34; 3:3–5.
Tito špatní muži ještě zvětšovali své hříchy tím, že se dopouštěli nemravnosti s ženami, jež sloužily u svatostánku, takže se o tom dověděl celý Izrael. A zpráva o tom, jak hrozně znesvětili Boží svatyni, se dostala ke sluchu Eliho. — 1. Sam. 2:22.
V této věci selhal Eli nejhorším způsobem. Jako otec Ofniho a Fínesa a s největší vážností jako Boží pomazaný velekněz Izraele, měl Eli podniknout okamžité disciplinární řízení. Tyto dva muže měl odvolat z jejich kněžského úřadu a vyloučit je ze služby ve svatyni. Kromě toho měli být za své zločiny podle zákona potrestáni. Místo toho jim Eli pouze řekl:
„Proč stále děláte takové věci? Vždyť to, co o vás slyším od všeho lidu, je špatné. Ne, moji synové, neboť ta zpráva, kterou slyším, kterou šíří Jehovův lid, není dobrá. Kdyby snad člověk hřešil proti člověku, Jehova by mu byl rozhodčím soudcem; ale kdyby snad někdo hřešil proti Jehovovi, kdo se za něj bude modlit?“ — 1. Sam. 2:23–25.
BOŽÍ ROZSUDEK PROTI ELIHO DOMU
Bůh však nespal, nebyl lhostejný k této věci, a tyto zkažené muže již odsoudil. „Jehovovi se nyní zalíbilo je usmrtit,“ říká Bible, a v souladu se svým rozsudkem poslal k Elimu „muže Božího“ se sžíravým poselstvím. (1. Sam. 2:25) Prorok Elimu řekl:
„Tak řekl Jehova: ‚Cožpak jsem se skutečně nezjevil domu tvého předka [Árona], když byli v Egyptě jako otroci faraónova domu? A jej jsem si vybral ze všech izraelských kmenů, aby působil jako kněz a aby vystoupil na můj oltář a nechal stoupat obětní dým, aby přede mnou nosil efod, abych mohl dát domu tvého předka všechny ohnivé oběti od synů Izraele. Proč stále kopáte do mé oběti a do mého obětního daru, jež jsem přikázal ve svém příbytku, a svým synům stále prokazuješ větší čest než mně, když tyjete z toho nejlepšího z každé oběti mého izraelského lidu?
Proto výrok Jehovy, Boha Izraele, je: „Skutečně jsem řekl: Tvůj dům a dům tvého předka, ty budou přede mnou chodit na neurčitý čas.“ Nyní však je Jehovův výrok: „Z mé strany je to nemyslitelné, protože ty, kteří mne ctí, budu mít v úctě, a ti, kteří mnou pohrdají, budou mít malý význam.“ Hle, přicházejí dny, kdy jistě odetnu tvou paži a paži domu tvého předka, takže v tvém domě nebude žádný starý muž. A skutečně se budeš dívat na odpůrce v mém příbytku uprostřed všeho toho dobra, které se děje v Izraeli; a v tvém domě nikdy nebude žádný starý muž. A přece je jeden tvůj muž, jehož neodříznu od toho, aby byl u mého oltáře, abych způsobil, že zeslábnou tvé oči a že se bude trápit tvá duše; ale většina tvého domu — všichni zemřou mečem lidí. A to je pro tebe znamení, které přijde na tvé dva syny, Ofniho a Fínesa: Oba zemřou v jednom dni. A jistě si vzbudím věrného kněze. Bude jednat v souladu s tím, co je v mém srdci a v mé duši; a jistě pro něj vybuduji trvalý dům a jistě bude vždy chodit před mým pomazaným. A stane se, že každý, kdo bude ponechán v tvém domě, přijde a pokloní se mu za peněžní výplatu a za kulatý bochník chleba a jistě řekne: „Připoj mne, prosím, k jednomu z kněžských úřadů, abych měl kousek chleba k jídlu.“‘“ — 1. Sam. 2:27–36.
Toto proroctví se částečně splnilo, když zakrátko byli oba Eliho synové usmrceni v bitvě s Filištíny a truhla, kterou odnesli do bitvy, se dostala do rukou nepřítele. Když to Eli slyšel, upadl dozadu ze svého sedadla v bráně a zlomil si vaz. — 1. Sam. 4:10, 11, 18.
Eliho potomci ještě řadu let zastávali kněžský úřad, ale na vlastní oči viděli mnoho neštěstí, například pobití kněží na příkaz Saulův. (1. Sam. 22:11, 16–18) Další část rozsudku se splnila až po mnoha letech, když král Šalomoun „vyhnal Abiatara [velekněze, potomka Eliho] z kněžské služby pro Jehovu, aby splnil Jehovovo slovo, vyřčené proti domu Eliho v Sílo“. Šalomoun ustanovil na Abiatarovo úřední místo Sádocha. (1. Král. 2:27, 35) Sádoch byl potomkem Áronovým prostřednictvím jeho syna Eleazara, zatím co Eli pocházel z rodu jiného Áronova syna, Itamara. (1. Par. 6:50–53; 24:1; 1. Sam. 14:3; 22:9) I tehdy Bůh dovolil, aby někteří z Eliho potomků sloužili jako nižší kněží. Byli však svědky úpadku uctívání v chrámu za vlády králů, kdy kněžstvo nedostávalo od lidu správnou podporu. — 2. Par. 29:3, 6; 33:7; 34:8–11.
Zpráva o Elim silně zdůrazňuje skutečnosti, které nesmíme přehlížet: Jako Boží služebníci bychom se měli řídit biblickou radou a každý den učit své děti Božímu slovu; měli bychom jim projevovat lásku a pochopení, a přitom bychom je měli ‚vychovávat v kázni a usměrňovat jejich mysl k Jehovovi‘. (Ef. 6:4; 5. Mojž. 6:4–9) Jestliže rodiče snášejí u svých dětí nesprávné jednání, rozhodně ztratí úctu svých dětí. Takoví rodiče později zjistí, že zmařili možnost se dorozumívat se svými dětmi, a s lítostí uvidí, jak se jim děti ztrácejí na cestách světa.
Z toho, co se stalo se syny Eliho, se poučujeme ještě o důležitější věci, totiž že kdybychom svého postavení jako Boží služebníci nějak zneužili pro sobecký zisk, přivodili bychom si Boží záporný rozsudek. „Ničí-li někdo chrám Boží, zničí Bůh jej.“ — 1. Kor. 3:17.