Hladká slova, která škodí

CHVÁLA za dobře vykonanou práci povzbudí srdce pilného pracovníka. Existuje však způsob mluvy, který — i když zní podobně jako chvála a často je za ni zaměňován — vždy škodí.

V Příslovích 28:23 čteme: „Kdo kárá nějakého člověka, najde později více přízně než ten, kdo lichotí svým jazykem.“ To je varování, ne proti chvále, ale proti lichotkám.

Podle slovníku slovo „lichotit“ znamená vychvalovat příliš mnoho, nepravdivě a neupřímně. Výraz se také vztahuje na úsilí získat něčí přízeň vychvalováním a pozorností. Na rozdíl od chvály, která spočívá na přesném ocenění tvrdé práce, jsou lichotky založeny na nepravdě.

POŠETILOST PŘÍLIŠNÉHO VYCHVALOVÁNÍ

Lichotky vždy přinášejí špatné ovoce. Přispívají například k domýšlivosti, kterou Ježíš zařadil mezi „škodlivá uvažování“ vycházející ze srdce. (Mar. 7:21, 22) Bible radí Božím ctitelům, „aby si o sobě nemysleli více, než je třeba; ale aby mysleli tak, jak to odpovídá zdravé mysli“. (Řím. 12:3) Přehnané sebevědomí, vyvolané lichotkami, působí proti křesťanské zdravé mysli.

Lidé, kteří milují lichotky, nemají rádi kritiku. Chtějí o sobě slyšet pouze pochvalné poznámky. Takoví byli Izraelité, kteří si stěžovali na Boží proroky: „Nesmíte pro nás vidět ve vidění žádné přímé věci. Mluvte k nám hladké věci [„lichotivé věci“, „Jeruzalémská bible“]; vizte ve vidění podvodné věci.“ (Iz. 30:10) Avšak touha po hladkých slovech lichocení spíše než po Boží káravé radě vedla ke zkáze izraelského národa.

V Ježíšově době to byli zvláště znalci Písma a farizeové, kteří milovali lichotky. Boží Syn o nich řekl: „Všechny skutky, které dělají, dělají proto, aby je lidé viděli; neboť rozšiřují pouzdra obohacující písma, která nosí jako ochranný předmět, a zvětšují třásně svých oděvů. Mají rádi nejvýznamnější místa na večeřích a přední sedadla v synagógách a pozdravování na tržištích a aby je lidé nazývali Rabbi.“ (Mat. 23:5–7) Ale to vedlo k jejich zkáze. Protože ‚přijímali slávu jeden od druhého‘, neuvěřili ve slíbeného Mesiáše a ztratili požehnání stát se částí Božího království. (Jan 5:44; 12:43; Mat. 21:42, 43) A navíc, odmítnutí Ježíše Krista vedlo k zničeni židovského národa Římany v roce 70 n. l.

ZÍSKÁNÍ VÝHODY LICHOTKAMI

Pýcha a domýšlivost jsou pouze částí špatného ovoce působeného lichocením. Lichotník používá často hladká slova jako nástroj k získání výhod od druhých. Písmo mluví o určitých lidech, kteří se dostali do křesťanského sboru a kteří „žijí tak, jak je k tomu ženou jejich žádosti, mluví naduté řeči a lichotí lidem, aby z toho měli prospěch“. (Juda 16, „Petrů“) Žalmista měl na mysli stejné lidi, když zvolal: „Zachraň mne přece Jehovo, protože věrně oddaný došel ke konci; věrní lidé totiž zmizeli z lidských synů. Jeden s druhým neustále mluví nepravdu, neustále mluví úlisnými rty [„lichotivými rty“, „JB“], dokonce s falešným srdcem.“ — Žalm 12:1, 2; 12:2, 3, „KB“.

Člověk s „falešným srdcem“ používá hladká slova lichotek, aby skryl sobecké pohnutky. Takovou řečí se dovolává ješitnosti posluchačů a získává jejich přízeň. Pak používá lichotník své oběti, aby uspíšil své sobecké zájmy. Pravdivé je biblické tvrzení: „Tělesně schopný muž, který lichotí svému druhovi, pouze rozprostírá síť jeho krokům.“ — Přísl. 29:5.

Ježíš moudře radil svým učedníkům: „Ale vy se nenechte nazývat Rabbi, protože jeden je váš učitel, zatímco vy všichni jste bratři. Kromě toho nenazývejte nikoho na zemi svým otcem, protože jeden je váš Otec, nebeský. Ani ať vás nenazývají ‚vůdci‘, protože jeden je váš vůdce, Kristus. Ale největší mezi vámi ať je vaším služebníkem. Kdokoli se vyvyšuje, bude ponížen, a kdokoli se ponižuje, bude vyvýšen.“ (Mat. 23:8–12) Osoby, které chtějí napodobovat Krista, nehledají vyvýšení u lidí skrze lichotivé řeči, například používáním vysokých náboženských titulů. Vyvýšení, které má skutečnou cenu, přichází od Boha a patří pouze pokorným. „Před zřícením je srdce muže povýšené, a před slávou je pokora.“ — Přísl. 18:12.

Křesťané se budou vyhýbat lichotkám jako prostředku k vyvyšování vlastní osoby nebo osoby druhých. Také ho nebudou používat proto, aby dosáhli nějaké výhody na druhých. Výborným příkladem je apoštol Pavel: „Nikdy jsme skutečně nevystupovali s lichotivou řečí (jak víte) nebo pod záminkou chtivosti, Bůh je svědek!“ — 1. Tes. 2:5.

SNAŽIT SE O VYROVNANOST

Nelze říci, že všechny lichotivé řeči přicházejí ze špatných pohnutek. Někteří lidé jsou pro svou povahu snadno zastrašeni schopnostmi, které vidí u svých přátel nebo známých. Někteří mají sklon ze zvyku říkat druhým, jak jsou „ohromní“, nebo je jinak zasypávat poklonami. Avšak obyčejně takové výroky směřují k nadsázce a nejsou ničím více než lichocením. Jelikož jsou všichni lidé hříšní, není žádný člověk tak obdařen, aby se o tom stále muselo mluvit. — Řím. 3:23.

Je však na druhé straně důležité vyhnout se opačnému extrému, a sice nikdy nepochválit. Máme mít na mysli skutečnost, že Ježíš byl ochoten chválit, i když zároveň káral. Boží Syn například řekl křesťanskému sboru v Efezu: „Znám tvé skutky a tvou namáhavou práci a vytrvalost a že nemůžeš snést špatné lidi a že zkoušíš ty, kteří říkají, že jsou apoštolové, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. Prokazuješ také vytrvalost a vydržel jsi pro mé jméno a neochabl jsi. Mám však proti tobě to, že jsi opustil lásku, kterou jsi měl na počátku.“ (Zjev. 2:1–4) Taková pochvala jistě efezské křesťany povzbudila a přiměla je, aby všichni napravili věc, kterou Ježíš měl ‚proti nim‘.

Zatímco pochvala přináší užitek, Boží slovo jasně ukazuje, že hladká slova lichocení škodí. I ti, kteří užívají lichocení, a ti, kteří je přijímají, shledají, že je pravdivý inspirovaný výrok: „Lichotící ústa působí zvrat.“ (Přísl. 26:28) Ježíš Kristus odmítl projevy lichocení. (Mar. 10:17, 18) Je příkladem pro své následovníky.