Jsme vděčni za to, že Jehova vyslyšel naše modlitby
Vypráví Angelo Clave
„RADUJTE se v naději. Vytrvejte v soužení. Buďte stálí v modlitbě.“ Pamatoval jsem na tuto radu, a to mi pomohlo radovat se ze života ve službě Jehovovi plným časem. — Řím. 12:12.
Narodil jsem se v roce 1936 jako nejmladší ze šesti dětí na malém ostrůvku Anda blízko proslulé turistické oblasti známé jako Sto ostrovů v Pangasinan na Filipínách. Náš domek ze dřeva a bambusu, vzdálený půl kilometru od moře, byl obklopen květinami a mangovníky, což bylo příjemné na pohled i pro chuť. Můj otec tragicky zemřel, když mi byly jen čtyři roky. Matka nejenže pociťovala bolestný zármutek nad ztrátou svého manžela, ale měla také starost, jak nás co nejlépe vychovat. Měla alespoň malou farmu, takže bylo možno sýpku za naším domem naplnit rýží. Matka byla členkou Filipínské nezávislé církve a byla svému náboženskému přesvědčení velmi oddána.
V roce 1945, po pustošení, které na Filipínách způsobila druhá světová válka, nastaly u nás dalekosáhlé změny, když nás navštívily dvě mladé ženy, které ohlašovaly, že jedinou nadějí pro lidstvo je Boží království. Moje matka se o to nezajímala, ale starší bratr Presalino radostně přivítal obě svědkyně Jehovovy a od rána až do pozdního večera s nimi diskutoval o mnoha biblických námětech. Příští den Presalino pozval mého bratrance Eduarda, aby šel s ním, až poveze tyto ženy člunem zpátky k nim domů.
Můj bratr a bratranec se vrátili za několik dnů a každému nadšeně vyprávěli, že již byli pokřtěni jako svědkové Jehovovi! Presalino dychtivě vysvětloval, že království, o které jsme se tak často modlili v Pánově modlitbě, přinese mnoha lidem věčný život na rajské zemi. (Mat. 6:9, 10; Luk. 23:43) Moje matka se sice z počátku o to nezajímala, ale brzy došla k přesvědčení, že to je pravda. Ihned odstranila z našeho domu kříž a modly Josefa, Marie a jiných „svatých“. Také přestala žvýkat betelový ořech. Za několik měsíců nás přišel navštívit otec těch dvou mladých svědkyň. Byl radostně překvapen, když našel skupinu, která studovala Bibli pod vedením Presalina. Bylo tehdy pokřtěno dvanáct osob včetně mé matky, dvou bratrů, mé sestry a dvou švagrových. Okamžitě z nich byl vytvořen sbor. Dva moji bratři spolu s mým bratrancem Eduardem byli jmenováni, aby se ujali dozoru.
V naší malé škole bylo asi 120 žáků, a jak rostla má víra, často se mi tam posmívali. Všechny děti svědků Jehovových byly vystaveny nátlaku, protože se nechtěly účastnit modlářských zvyků ve škole. Pro tento nátlak jsem nakonec nemohl získat vyšší světské vzdělání. To pro mne bylo zklamáním. Matka mi však pomáhala, abych se spoléhal na Jehovu a abych modlitbou a dalším studiem Bible vytvářel svůj vztah k němu. K čemu to vedlo? V patnácti letech jsem byl mezi 522 osobami, jež byly 22. dubna 1951 pokřtěny na národním sjezdu v Quezon City.
MÉ MODLITBY, ABYCH SE MOHL STÁT KAZATELEM PLNÝM ČASEM, BYLY VYSLYŠENY
Tento sjezd ve mně podnítil touhu stát se průkopníkem, což je označení pro ty, kteří plným časem oznamují království. To byl hlavní námět, na který jsem myslel a o který jsem se modlil, když jsme se vraceli domů a diskutovali v rodině. Matka se k tomu zpočátku stavěla záporně, ale nakonec mi dovolila, abych se stal na několik měsíců „prázdninovým“ průkopníkem. Těchto několik měsíců přineslo bohatou odměnu a posílil jsem se v rozhodnutí stát se pravidelným průkopníkem.
Tento cíl jsem uskutečnil 1. března 1953. Začal jsem se tehdy učit novému jazyku — iloko. Proč to bylo nutné? Na Filipínách je nejméně 87 dialektů. Já jsem Bolinao, ale v území, kde jsem měl vydávat svědectví, bylo mnoho lidí z národa Iloko. To byl první z mnoha nových jazyků, kterým jsem se musel naučit, abych mohl kázat biblickou pravdu většímu počtu lidí. Vždy jsem se s důvěrou spoléhal na Jehovovu pomoc a modlil jsem se, aby požehnal mému úsilí.
Když jsem pracoval ve sboru v Ilogmalino, v malé vesnici blízko bílé písčité pláže u Čínského moře, prožil jsem neobvyklou zkušenost. V jednom domě jsem mluvil s jakýmsi mladým mužem. Když si uvědomil, že jsem svědek, rozrušilo jej to tak, že mne vyhnal a varoval mne, abych se nevracel. Následující týden nás navštívil cestující krajský dozorce a měli jsme navštěvovat domy v témž místě. Krajský dozorce nevěděl o této mé zkušenosti a řekl mi, že mám začít právě od toho domu, kde se tak nepřátelsky projevil onen mladý muž.
Nejdříve mě napadlo, abych ten dům vynechal, ale potom jsem se modlil k Jehovovi a rozhodl jsem se, že tam zajdu ještě jednou. Jak jsem byl překvapen! Mladý muž pozorně poslouchal, souhlasil se studiem Bible a přišel ten týden na své první shromáždění. Činil rychle duchovní pokroky a za pouhých několik měsíců byl pokřtěn při sjezdu. Jak nastala během jediného týdne tak náhlá změna? Po tom, kdy se mnou jednal tak špatně, postihla jej nehoda. Považoval to za trest a rozhodl se, že bude alespoň zdvořilý k nejbližšímu svědku, kterého uvidí. Skutečně byl zdvořilý a to, co slyšel, se mu líbilo.
Tři z nás průkopníků jsme často používali šestimetrového rybářského člunu, když jsme navštěvovali blízké ostrovy a měli jsme tam přednášky. Jednou jsme se vraceli domů pozdě v noci a počasí se náhle změnilo. Ocitli jsme se v tísni. Vysoké vlny zaplavily člun a my jsme museli plavat v rozbouřeném moři dva kilometry ke břehu. Můj synovec a já jsme nějak získali sílu, abychom mohli pomoci mé neteři, a ačkoli jsme přišli o své věci, dostali jsme se v pořádku na břeh. Děkovali jsme Jehovovi, že nám daroval život.
Mé další pověření mne odvedlo dále od domova. Tam jsem se přesvědčil, jak pravdivá jsou Ježíšova slova: „Každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pozemky pro mé jméno, dostane mnohonásobně více a zdědí věčný život.“ (Mat. 19:29) Bratři a sestry byli tak milí a projevovali takovou lásku, že jsme se brzy společně těšili z krásného, zdravého a blízkého vztahu. Pouto bylo tak silné, že když jsem později odjížděl na místo, kam jsem byl poprvé přidělen jako zvláštní průkopník, do provincie Bulacan, nikdo z nás se při rozloučení nemohl ubránit slzám, které nám stékaly po tvářích.
V dalších dvou místech, kde jsem měl za úkol pracovat, jsem měl nové společníky a naučil jsem se žít a spolupracovat s lidmi, kteří se svou osobností lišili. Na prvním z těchto míst jsem se musel naučit dalšímu jazyku, národnímu jazyku tagalog. Na druhém z těchto míst jsem poprvé prožíval jedinečnou radost z toho, že jsem mohl pomáhat při zakládání nového sboru. Bylo k tomu třeba více než dvou let pilné práce, stálých modliteb a spoléhání na Jehovu, který „dává vzrůst“. — 1. Kor. 3:5–9.
JINÉ SLUŽEBNÍ PŘEDNOSTI
Má vděčnost se ještě zvětšila, když jsem byl po třech letech zvláštní průkopnické služby jmenován k vykonávání návštěv v kraji, v němž bylo asi dvacet sborů, včetně mého vlastního města. Můžete si představit, jakou jsem měl radost, když jsem mohl jít na biblické studium se svou vlastní matkou a pomáhat jí, když učila někoho jiného pravdám, které sama přijímala s určitým váháním? Po dvou letech krajské služby jsem prožil jinou radost, když jsem se 17. ledna 1962 oženil s Lucrecií. Před naším sňatkem pracovala sedm a půl roku v pravidelné a zvláštní průkopnické službě, což bylo důkazem, že s láskou slouží Jehovovi. Po všechna léta od té doby je mi stále zdrojem pomoci a povzbuzení. Jistě mám další důvod k vděčnosti Jehovovi! — Přísl. 19:14.
Často bylo obtížné vykonávat návštěvy v kraji, ale odměna za to byla velká. Když jsme například chtěli dojít do vesnice Agumanay, museli jsme pracně vystupovat do hor kluzkou, rozblácenou stezkou 12 hodin! Jakou jsme však měli radost, když jsme tam nakonec přišli a zjistili, že většina vesničanů byli svědkové Jehovovi! Přivítali nás zpěvy ke chvále Jehovy — písněmi, které si sami složili. Asi padesát z těchto pokorných bratrů nás denně doprovázelo, když jsme navštěvovali okolní vesnice a rozšiřovali tam dobré poselství o království.
Určité životní podmínky však s sebou nesou různá nebezpečí, a já jsem nakonec dostal žloutenku. Proto jsem musel od února 1965 přejít do zvláštní průkopnické služby, kterou jsem konal do července 1966, kdy se můj zdravotní stav natolik zlepšil, že jsem mohl opět začít vykonávat návštěvy v kraji, tentokrát v provincii Tarlac ve středním Luzonu. Tam vyvolávali nebezpečnou situaci Hukové (partyzáni) a mnoho lidí tam předtím bylo zabito. Často nebylo možné konat pravidelná shromáždění, ale mohli jsme duchovně pomáhat spoluvěřícím, když jsme je navštěvovali v jejich domovech. Jednou jsme snídali s jedním bratrem a jeho rodinou v malém dřevěném a bambusovém domku se železnou střechou, když najednou dům obklíčili vojáci, kteří přijeli na dvou nákladních autech. S namířenými puškami nás vyslýchali jednoho po druhém. Měl jsem vzácnou příležitost vysvětlit velícímu důstojníku „dobré poselství“. Odešli spokojeni tím, že nejsme Hukové. Opět jsme byli odměněni za svou důvěru v Jehovu. — Přísl. 29:25.
MUSÍME SE UČIT NOVÉMU JAZYKU
Velké překvapení nám přinesl dopis Společnosti Strážná věž z 31. srpna 1967. Obsahoval pozvání, abychom se ujali misionářské služby v Indonésii. V modlitbě jsme prosili o Jehovovo vedení, a pak jsme pozvání přijali. Tak se stalo, že jsme společně s dalšími šesti Filipínci přijeli 18. února 1968 do Jakarty.
Při prvních shromážděních, jichž jsme se tam účastnili a jež probíhala v indonéském jazyce, mohl jsem svým duchovním bratrům a sestrám říci jedině: „Selamat sore. Selamat detang. Silahkan masuk.“ („Dobré odpoledne. Vítám vás. Vstupte prosím.“) Ihned začal „nárazový kurs“ indonéštiny, kdy jsme se učili jedenáct hodin denně. Když tento kurs skončil, měl jsem pečovat o nový sbor. Jaká to byla pro mne zkouška! Bylo zřejmé, že se musím jazyk naučit lépe. Zjistili jsme, že nejlépe se mu naučíme, když se budeme pilně účastnit vydávání svědectví dům od domu. Obyvatelé Jakarty byli velmi pohostinní a ochotní pomáhat. Zvali nás do svých domovů a zdvořile se snažili nám porozumět. Tak jsme činili rychle pokroky, protože indonéština je trochu podobná některým filipínským nářečím. Již za osm měsíců jsme opět dostali za úkol vykonávat návštěvy v krajích, přičemž jsme používali indonéštiny, kterou jsme se právě naučili.
Nějaký čas jsme pracovali v oblasti Jakarty, a pak jsme měli navštěvovat sbory na ostrově Sulawesi. Dopravní možnosti tam byly špatné a po nerovných cestách se jezdilo obtížně, ale láska bratrů byla opět důkazem, že naše úsilí nebylo marné. Při jednom sborovém shromáždění přišla k mé manželce jedna žena a řekla: ‚Prosím tě, modli se za mne, abych mohla vydržet to utrpení, které mi působí kvůli pravdě můj manžel.‘ Povzbudili jsme ji a poskytli jsme jí útěchu z Bible a skutečně jsme se za ni modlili, ale později jsme tuto ženu ztratili z dohledu, protože její manžel se s ní stěhoval po různých ostrovech, aby jí znemožnil styk se svědky. Jak jsme byli o několik let později překvapeni, když jsme ji viděli mezi těmi, kteří byli pokřtěni při jednom krajském sjezdu!
TLAK ROSTE
V roce 1976 jsme se pokoušeli uspořádat sjezd sulawských bratrů v Manado. Ucházeli jsme se o pět různých sálů, ale byli jsme odmítnuti. Nakonec jsme našli vhodný sál, ale nájem byl 260 000 rupií (627 amerických dolarů), což bylo nad naše možnosti. Jak jsme byli překvapeni, když jeden člověk, který nebyl svědkem Jehovovým, daroval 100 000 rupií! Potom poskytl značný příspěvek jeden spoluvěřící, a tak se nám stal sál finančně dostupným. Proběhl krásný sjezd, což bylo Božím řízením, protože se ukázalo, že to bylo v této oblasti poslední velké setkání našich bratrů, neboť vzrostl odpor proti naší činnosti.
Nejprve nám bylo zakázáno vykonávat návštěvy dům od domu. Ale bratři se naučili nacházet lidi, s nimiž mohli mluvit. A tak bylo nalezeno mnoho osob, jež měly zájem, a dílo dále pokračovalo.
Potom nám bylo zakázáno scházet se v soukromých domech. Bratři začali stavět více sálů království. Ale 24. prosince 1976 byl oznámen naprostý zákaz činnosti a shromažďování svědků Jehovových — jako jednotlivců, i členů jejich zákonné korporace, Indonéského sdružení badatelů Bible. Věděli jsme, že nám nebudou obnovena víza, ale byli jsme rádi, že jsme nebyli nuceni opustit zemi ihned. Žádali jsme o další prodloužení a nakonec nám úředník pro přistěhovalecké záležitosti poskytl ještě deset dnů. Den před odjezdem jsme uspořádali piknik společně se 200 bratry. Byla to krásná příležitost ke vzájemnému povzbuzení. (Řím. 1:11, 12) Tak jsme byli nuceni opustit své drahé indonéské bratry a sestry po devíti radostných letech společné služby.
SLOUŽÍME V JINÉ ZEMI
Měli jsme však radost, že jsme mohli sloužit Jehovovi jinde — tentokrát na Tchaj–wanu. Opět jsme se museli učit jazyk, ale tentokrát to byla mandarínská čínština, jazyk úplně odlišný od všech, jímž jsme se kdy učili. Ačkoli to je jazyk, v němž tóny mění význam slov, která jinak zní stejně, a nepíše se latinkou, přece činíme pokroky. Jako v minulosti, modlíme se k Jehovovi, aby nám pomáhal v kázání „dobrého poselství o království“. (Mat. 24:14) Pracujeme v rychle rostoucím průmyslovém městě Kaohsiung, které má více než 1 000 000 obyvatel. Náš malý sbor se 30 zvěstovateli „dobrého poselství“ má velké pole působnosti. Ale jak jsme šťastní, když vidíme, že se nás při shromáždění v sále království schází dvojnásobný počet!
Během těch téměř třiceti let, od doby, kdy jsme se oddali Jehovovi, nespočetněkrát jsme viděli, že životní běh, který doporučoval apoštol Pavel, je ten nejlepší. Dvacet pět z těchto let jsme strávili ve službě plným časem, a víme, že pokud se člověk „raduje v naději, vytrvává v soužení a je stálý v modlitbě“, Jehovovo požehnání bude obohacovat jeho život. — Řím. 12:12.