Kniha Kazatel — poučení o skutečných hodnotách

JAK můžeme nejlépe vynaložit svůj čas a energii? Bylo by užitečné, kdybys učinil svým hlavním cílem to, co ti působí potěšení? Měl by ses snažit nahromadit si hmotné bohatství nebo dosáhnout slavné pověsti? Jaké cíle mají v životě největší hodnotu?

Znamenité vodítko v této otázce můžeme najít v biblické knize Kazatel. Tam nacházíme „slova shromažďovatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě“. (Kaz. 1:1, 12) „Shromažďovatel“ je zřejmě král Šalomoun, který se stal slavným mezi národy pro svou moudrost. Kniha Kazatel obsahuje jeho rady jak o věcech bezcenných, tak i o těch, které mají pravou hodnotu.

„VŠECHNO JE MARNOST“

Kazatel začíná slovy: „‚Největší marnost!‘ řekl shromažďovatel, ‚největší marnost! Všechno je marnost!‘ Jaký prospěch má člověk ze vší své tvrdé práce, kterou tvrdě koná pod sluncem?“ (Kaz. 1:2, 3) Hebrejské slovo pro „marnost“ doslova znamená „dech“. To naznačuje něco nepevného, nestabilního a netrvanlivého. Výraz „největší marnost“ dobře popisuje lidské záležitosti.

Shromažďovatel se dále zmiňuje o opakovaných cyklech v přírodě. Generace lidí stále přicházejí a odcházejí, slunce vychází a zapadá, větry stále vanou kolem a řeky se neustále vlévají do moře, ale nikdy je nenaplní. (Kaz. 1:4–7) Moudrý král o tom uvažoval a pak prohlásil: „Všechno je únavné; nikdo není schopen o tom mluvit. Oko se nenasytí pohledem, ani ucho nemá dost toho, co slyší. Co se stalo, je to, co se stane; a co bylo učiněno, je to, co bude učiněno; tak není nic nového pod sluncem.“ — Kaz. 1:8, 9.

Uvažování o všech těchto přírodních cyklech se Šalomounovi zdálo „únavné“. Je ovšem pravda, že tyto cykly jsou tak nesmírné a složité, že člověk může vynaložit celý svůj život, a nikdy tomu všemu plně neporozumí. Nikdy nemá dost slov, aby to vše mohl popsat do všech podrobností. Pamatujme však na to, že se zde Šalomoun zabývá nicotností, kterou si uvědomují nedokonalí lidé. Tak můžeme rovněž pochopit, jak únavné to může být, jestliže člověk uvažuje o neustálém opakování těchto nekonečných cyklů a pak to srovnává se svým vlastním krátkým životem. Kdo nemá božskou moudrost, v tom může vzniknout pocit marnosti, když si uvědomí svou dočasnou existenci a neschopnost získat něco trvalého; takový člověk pak často marně hledá něco jiného, nového — a nakonec shledá, že to je opět ‚týž starý příběh‘. To je únavné.

Jestliže to víme, nebudeme ztrácet mnoho času, úsilí a peněz ve snaze najít naplnění a štěstí ve smyslovém uspokojení. Hledání nových věcí a zkušeností může přinést do jisté míry potěšení, ale nikdy nás neuspokojí plně. A všechno končí v šeolu, kde „není práce ani vymýšlení ani poznání ani moudrosti“, protože mrtví „si nejsou vědomi naprosto ničeho“. — Kaz. 9:5, 10.

POKUS S PŘEPYCHEM

Šalomoun vypráví o zajímavém pokusu s životem v přepychu. Vytvořil si rajské prostředí a vyzkoušel všechny druhy příjemné činnosti. (Kaz. 2:3–9) „Cokoli žádaly mé oči, neodmítl jsem jim,“ píše. (Kaz. 2:10a) Král se do jisté míry těšil z tohoto pokusu s přepychem. Zdůrazňuje: „Nezadržoval jsem své srdce před veselím jakéhokoli druhu, neboť mé srdce se radovalo ze vší mé tvrdé práce a to byl můj podíl za celou moji tvrdou práci.“ — Kaz. 2:10b.e

okud však jde o skutečné naplnění a skutečné štěstí v tomto směru, shromažďovatel připouští: „A já, ano já jsem se ohlédl na všechny své skutky, které konaly mé ruce, a na tvrdou práci, kterou jsem tvrdě konal, abych ji dokončil, a hle, všechno bylo marnost a honění za větrem a nebylo nic prospěšného pod sluncem.“ — Kaz. 2:11.

BOHATSTVÍ A SLÁVA

Znáš možná lidi, kteří dnem i nocí pracují, aby se jim dobře vedlo a aby měli „pro každý případ“ nějaké hmotné bohatství. Takovým lidem poskytuje kniha Kazatel důležité poučení: „Kdo miluje jen stříbro, nebude uspokojen stříbrem, ani ten, kdo miluje bohatství, příjmem. To je rovněž marnost.“ (Kaz. 5:10) Jedno hledisko, proč je marné usilovat o bohatství, je vyjádřeno v dalším verši: „Když se rozmnoží dobré věci, jistě se rozmnoží počet těch, kteří je jedí. A jakou výhodu má jejich vznešený majitel, než že se na ně dívá svýma očima?“ — Kaz. 5:11.

I když se někdo stane ‚vznešeným majitelem‘ velkého bohatství, zůstává neuspokojen. Pravá moudrost by pro něj byla užitečnější. (Kaz. 7:12) A čím více roste něčí majetek, tím více pomocníků je nutné si najmout, aby o něj pečovali. Bohatý člověk, jehož bohatství roste, musí živit služebníky a pečovat o ně, a tak úměrně roste „počet těch, kteří je jedí“. V jednom díle řeckého spisovatele Xenofona jsou poznámky o člověku, který byl kdysi chudý, ale zbohatl:

„Ty si myslíš, Saciane, že mám v životě tím větší potěšení, čím více mám majetku? Cožpak nevíš, že nemám ani o trochu větší radost z jídla, z pití ani ze spánku, než když jsem byl chudý? Tím, že mám takovou hojnost, získávám jedině to, že se musím mít více na pozoru, více rozděluji jiným a mám více starostí, když mám pečovat o více věcí; více domácích služebníků teď ode mne vyžaduje jídlo, pití a šaty; někteří potřebují lékaře; jeden přichází a přináší mi ovci, kterou roztrhali vlci, nebo býka, který se zabil, když spadl se srázu, nebo mi vypráví o nějakém neduhu, který postihl dobytek; a tak se mi zdá, že když mám hojnost, mám víc soužení než předtím, když jsem měl jen málo . . . Kdyby bylo stejně příjemné vlastnit bohatství jako je získávat, pak by byl bohatý člověk daleko šťastnější než chudý. Ale ten, kdo má hojnost, je zavázán nadbytek také hojně vydávat.“

Kniha Kazatel pojednává o tragické situaci, jež často postihuje lidi, kteří se rozhodli zbohatnout: „Já sám jsem se obrátil, abych viděl marnost, která je pod sluncem: Existuje jeden, ale ne někdo druhý; nemá také opravdu žádného syna nebo bratra, ale celé jeho tvrdé práci není konec. Rovněž i samotné oči nejsou spokojeny s bohatstvím: ‚Pro koho vlastně tvrdě pracuji a ochuzuji svou duši o dobré věci?‘ I to je marnost a je to bídné zaměstnání.“ — Kaz. 4:7, 8.

V úsilí po bohatství obětují lidé příliš často lidské vztahy, jak uvnitř rodiny tak i vně. Hleďme, v jak žalostném stavu je lakomec, který se honí za hmotnými statky a izoluje se od druhých. Domnívá se, že je výhodné nemít rodinu ani přátele, protože na to by bylo nutné vynaložit peníze. Kdo má sklon k takovému uvažování, měl by si položit otázku: „Pro koho vlastně tvrdě pracuji a ochuzuji svou duši o dobré věci?“ Ať má bohatý člověk jakkoli velký majetek, jeho „oči nejsou spokojeny s bohatstvím“. Šalomoun si je toho vědom a píše:

„Dva jsou lepší než jeden, protože mají dobrou odměnu za svou tvrdou práci. Vždyť kdyby snad jeden z nich upadl, druhý může svého společníka pozvednout. Ale jak jen bude s tím, který je sám a padá, není-li tu druhý, aby jej pozvedl. Také leží-li dva spolu, pak se jistě zahřejí; ale jak se může jediný člověk rozehřát? Kdyby někdo mohl přemoci toho, který je sám, dva společně by se proti němu mohli postavit. A trojnásobný provaz nelze rychle přetrhnout ve dví.“ — Kaz. 4:9–12.

Tato slova nám poskytují důležité poučení. Lidské vztahy mají větší hodnotu než majetek. Upřímný zájem o druhého člověka a snaha pomoci mu má daleko větší cenu než zlato, stříbro jakýkoli jiný neživý předmět.

ÚTLAK A BEZPRÁVÍ

Kniha Kazatel upřímně uznává, že lidstvo trpí velkým útlakem: „A já sám jsem se obrátil, abych viděl všechny skutky útlaku, které se dějí pod sluncem, a hle, slzy těch, kteří byli utlačováni, ale neměli žádného utěšitele; a na straně jejich utlačovatelů byla moc, takže neměli žádného utěšitele.“ (Kaz. 4:1) Když utlačovaní hledají úlevu od těch, kteří mají moc, často nabývá převahu bezpráví. Šalomoun poznamenává: „Dále jsem viděl pod sluncem místo práva, kde byla špatnost, a místo spravedlnosti, kde byla špatnost.“ — Kaz. 3:16.

Jak by lidé měli reagovat na útlak a bezpráví, jež je všude kolem? V první řadě musí pochopit tento inspirovaný výrok: „Co je pokřivené, to se nedá narovnat, a co chybí, to nelze nijak spočítat.“ (Kaz. 1:15) Někteří lidé s upřímnými pohnutkami věnovali celý svůj život na to, aby na zemi vytvořili spravedlivé podmínky, ale bezúspěšně. Boží slovo ukazuje, že jedině Boží království může lidstvo zbavit špatnosti. (Dan. 2:44; 2. Petra 3:13; Zjev. 21:1–5) Ať člověk vynakládá jakkoli velké úsilí, nemůže vyrovnat nespočetné „pokřivené“ projevy lidského chování.

A proto shromažďovatel poskytuje další užitečné vodítko: „Říkám: ‚Zachovávej královo nařízení, a to z úcty k Boží přísaze. Nespěchej, abys od něho mohl odejít. Neúčastni se ničeho špatného. Bude totiž činit všechno, v čem má potěšení, protože královo slovo je velmi mocné; a kdo mu smí říci: „Co děláš?“‘“ — Kaz. 8:2–4.

Kazatel nehájí vzpouru a úsilí odstranit existující vlády. Je moudré zůstat poslušně poddán vládním „vyšším mocem“. (Řím. 13:1–7) Ve vzácných případech se může stát, že touha po Božím schválení přiměje někoho k tomu, že neuposlechne určité úřední příkazy. (Dan. 3:12, 16–18) Ale pokud úřední nařízení nebo požadavky nevyžadují porušování Božího zákona, je moudré ‚zachovávat královo nařízení‘.

Shromažďovatel rozvíjí tuto myšlenku dále a říká: „Kdo zachovává přikázání, nepozná žádné neštěstí, a moudré srdce bude znát čas i soud. Je totiž čas a soud dokonce pro každou záležitost, protože na lidstvu spočívá hojně neštěstí. Vždyť nikdo neví, co přijde, neboť kdo mu může říci, jak jen se to stane?“ (Kaz. 8:5–7) Ani tam, kde je způsob panování drsný a despotický, nebude moudrý člověk povstávat ke vzpouře. Uvědomí si, že je „čas“ nebo období, kdy se stane něco, co změní věci k lepšímu. Protože však neví, jak nastane tato změna, je prozíravé, jestliže si nyní hledí své práce a při řešení nepříjemností v každodenním životě používá zdravého úsudku. — Srovnej Kazatele 3:1–13.

ČELIT NEOČEKÁVANÝM OKOLNOSTEM

Jiný důvod, proč je mnoho lidského úsilí vynakládáno nadarmo, je uveden v Kazateli 9:11: „Vrátil jsem se, abych viděl pod sluncem, že závod nepatří rychlým ani bitva mocným, také ani pokrm moudrým ani bohatství těm, kteří mají porozumění, ani přízeň těm, kteří mají poznání; všechny je totiž postihuje čas a nepředvídané události.“

Zdálo by se, že vlastnosti jako rychlost, moc a moudrost by lidem pomohla k úspěchu v každém podnikání. Ale věci často dopadají neočekávaně. Nepředvídané okolnosti sice občas bývají příznivé, ale často přicházejí v podobě nehod, nemocí nebo jiných neštěstí. A pokud jde o smrt, „neexistuje nadřazenost člověka nad zvířetem, protože všechno je marnost.“ — Kaz. 3:19–21.

Vzhledem k tomu doporučuje moudrý biblický pisatel obzvláště dvě věci: 1. Pracovat pilně den ode dne; 2. „Vidět dobré“ z tvrdé práce tím, že užíváš to, co právě nyní máš. Slova o tom jsou napsána u Kazatele 5:18–20:

„Podívej se! Nejlepší, co jsem sám viděl, co je pěkné, je, aby člověk jedl a pil a viděl dobré za všechnu svou tvrdou práci, kterou tvrdě pracuje pod sluncem v počtu dnů svého života, které mu dal pravý Bůh, protože to je jeho díl. Také každého člověka, jemuž dal pravý Bůh bohatství a hmotné vlastnictví, toho dokonce zmocnil, aby z toho jedl, odnášel si svůj podíl a radoval se ve své tvrdé práci. To je Boží dar. Vždyť nebude často vzpomínat na dny svého života, protože pravý Bůh jej zaměstnává tím, že se raduje jeho srdce.“

Ačkoli v dnešním lidském životě existuje mnoho útlaku, bezpráví a jiných špatných stránek, moudrý člověk nepřipustí, aby tyto okolnosti potlačily jeho radost z toho, co je správné. Je naopak rozhodnut ‚odnést si svůj podíl‘ nynějších požehnání, když se raduje z toho, co má, byť by toho snad bylo málo.

Z nedostatku místa si zde nemůžeme dovolit podrobnější rozpravu o moudrosti, kterou nacházíme v knize Kazatel. Doufáme však, že tě těchto několik příkladů povzbudí, aby sis pečlivě prostudoval celou knihu. Pomůže ti to, abys zbytečně nevynakládal čas a energii na věci, které jsou neužitečné, a abys svým životem a svými prostředky usiloval o to, co má skutečnou cenu.