Lollardi — odvážní kazatelé Bible

SMRT Jana Viklefa způsobila velkou radost jeho nepřátelům. Již je nebudou pronásledovat problémy vyvolané jeho učením! Budou moci opět upevnit svou nadvládu nad lidem! Viklefovy spisy a jeho překlad Bible bude možno zatlačit do pozadí! Jestliže měli takové naděje, nesplnily se. Jeho následovníci, lollardi, byli tím pevněji rozhodnuti udržet Viklefovo dílo živé.

Přezdívka „lollard“ byla známá už z dřívějška, její původ lze najít v Nizozemí ve 14. století. Po smrti Viklefa se však toto jméno skutečně dostalo do popředí. Je odvozeno od středoholandského lullen (z něhož pochází anglické slovo „lull“, zastarale zpívat, broukat nebo prozpěvovat), a označuje tedy toho, ‚kdo chválí Boha‘. S myšlenkou chvály se mísí středoanglické loller (polatinštělé na lollardus) označující zahaleče nebo tuláka. Lollardi rozhodně nezaháleli, což dokazuje jejich pilné kázání Božího slova po celé Anglii.

Druhá viklefovská bible

Viklefův překlad Bible vyvolal touhu po Písmu, kterou bylo třeba uspokojit. Používání tohoto překladu při kázání však ukázalo, že jeho obraty jsou často těžko srozumitelné. Bylo třeba revize, aby převedla biblické poselství do jazyka prostých lidí. Na této práci se podílela řada Viklefových následovníků a vedení se zřejmě ujal jeho nejbližší druh John Purvey.

Předmluva či prolog druhé viklefovské verze popisuje některé zásady, jichž bylo při překladu použito. Latinský text nebyl prostě přijímán tak, jak byl, neboť překladatelé si uvědomovali, že do něho během staletí pronikly omyly a zkreslení. Bylo sebráno a srovnáno co nejvíce starých vydání, „aby vznikla jedna latinská Bible aspoň trochu pravá; a pak ji znovu studovat, text i s komentáři“ — metoda v té době zcela neslýchaná. Když hledali očištěnější latinský text, snažili se překladatelé také nalézt co nejsprávnější a nejpřesnější význam těžkých slov a obratů a pochopit něco z gramatiky, jíž bylo užíváno. Nakonec se překladatel držel „co nejúžeji věty“ a pak si nechal práci ověřit a opravit. — „The English Hexapla“, str. 29.

Výsledkem byl anglický překlad, v němž se snažili zachovat latinský smysl a přitom používat běžné angličtiny. Jak populární byla revize, dokazuje fakt, že dodnes existuje pětkrát tolik opisů pozdější verze než dřívější. Mnoho slov a obratů bylo převzato do Tyndalova překladu a do „Autorizovaného překladu“.

Jednoduchý příklad ukáže rozdíl mezi oběma viklefovskými verzemi. Moderní překlad Židům 1:1, 2a zní: „Bůh, který již dávno mluvil k našim předkům při mnoha příležitostech a mnoha způsoby prostřednictvím proroků, mluvil k nám na konci těchto dnů prostřednictvím Syna.“ První viklefovská verze zní: „Rozmanitými a mnohými způsoby kdys Bůh mluvě k otcům v prorocích, nakonec v těchto dnech mluvil k nám v synu.“ Všimněte si, jak se zdokonalil smysl výroku použitím běžné angličtiny v druhé viklefovské verzi: „Bůh, který kdysi mluvil skrze proroky mnoha způsoby k našim otcům, nakonec v těchto dnech k nám promluvil skrze Syna.“ — „Naše Bible a staré rukopisy“, angl.

Mnohé z raných anglických Biblí jsou veliké a zdobené, což naznačuje, že byly používány bohatými a vzdělanými vrstvami. Existuje však značný počet výtisků pozdější viklefovské verze v malém formátu, hustě psaných a upravených pro používání prostým lidem a pro možné ukrývání v kapse nebo pod pláštěm. Malý, prostý formát snižoval náklady a byl praktický v době, kdy vlastnictví Bible v národním jazyce stavělo člověka do nebezpečného postavení u mocných náboženských vrchností.

Kazateli po celé zemi

Lollardští kazatelé cestovali většinou pěšky, s těžkou holí na obranu a pro oporu při chůzi. Kvůli větší bezpečnosti se drželi venkovských oblastí. Přišli vždy do nějaké vsi nebo městečka, kde nějaký rytíř nebo zeman svolal lid k poslechu, často pod širým nebem, v chalupě, ve stodole anebo v komnatě nějakého většího domu. Pak dali kolovat menší traktát a jednu nebo dvě Bible. Když putující kazatel odešel do další vesnice, lidé si tyto spisy předávali, horlivě je četli a mluvili o nich. Nejen že se na těchto schůzkách četla Bible, ale vyučovalo se i čtení, aby více lidí mělo možnost osobního přístupu k Písmu.

Bible sloužila jako opora pro vyučovanou látku. Když školil kazatele, Viklef sám zdůrazňoval, že je třeba následovat jednoduché rady, které dal Ježíš při vysílání sedmdesáti učedníků. (Luk. 10:1–11) Lollardi měli hledat přátele, kteří by je živili a ubytovali, a byli prostě oděni, často v černohnědém plášti, podle něhož se poznávali. Mnozí, když slyšeli Boží slovo, je přijali, a lollardství se rozšířilo z Oxfordu a Leicesteru po celé střední Anglii, na pomezí Walesu a do západní Anglie. Ti, kdo v některé z oblastí bydleli, mohli pak studovat s dalšími, kdo měli chuť se učit.

Následuje jeden příklad: „Nicolas Belward je z téže sekty a má Nový Zákon, který koupil v Londýně za čtyři marky čtyřicet pencí. Učil řezníka Williama Wrighta a jeho ženu Margery, pracoval s nimi celý rok a pilně studovali v řečeném Novém Zákoně.“ — „Foxovy Skutky a památky“.

Ve zbývajících letech 14. století se lollardské hnutí dále rozrůstalo, většinou však zůstávalo v rámci katolické církve. Vytvořit vlastní organizaci bylo v té době neslýchané. Viklef vždy pracoval pro to, aby obnovil církev zevnitř, a jeho následovníci se nějaký čas drželi jeho záměrů. S růstem vlivu lollardů v zemi vznikalo však více sporů. Lollardští kazatelé neměli smysl pro jemnost argumentů, jaká se projevovala ve Viklefových spisech. Všeobecně zavrhovali procesí, pověry, odpustky, svaté, svatostánky a používání obrazů. Jiní význační lollardští kazatelé postupně zjišťovali, že již nemohou zůstat v církvi. Její moc však byla tak veliká, že mnoho kazatelů se po zatčení zříkalo nové víry ze strachu před exkomunikací. Pronásledování vrchnostmi zahnalo hnutí do podzemí.

V pokusu o trvalejší a uzákoněnou reformu byl v roce 1395 Parlamentu předložen manifest, v němž byly vyloženy hlavní články lollardské víry. Byl také přibit na dveře katedrály sv. Pavla a jiných význačných kostelů. Rozhněvaní biskupové volali ke králi Richardu II., aby něco podnikl. Ten zastrašil vůdce, až se pokořili, a Parlament návrh zamítl. Od té doby se biskupové snažili vynutit si určitější výnosy pro potlačení lollardů.

Rozvinuté pronásledování selhává

Na úsvitu 15. století měli ještě lollardi podporu vlivných přátel, kteří pomohli odvrátit mnohé útoky, jež na ně mířily. Nový král, Jindřich IV., však vděčil za svůj vzestup římskokatolické církvi. Ačkoli jeho otec, Jan z Gauntu, byl jedním z nejvěrnějších přátel Viklefových, Jindřich Lancaster byl jeho pravým opakem. V roce 1401 prošel v Parlamentu výnos, který dával biskupům skutečnou oporu pro upalování kacířů.

John Purvay v roce 1401 před soudem odvolal. Jiný význačný vůdce, William Sawtry, však odmítl změnit své přesvědčení, že po posvěcení knězem zůstává chléb hmotným chlebem a neprochází transsubstanciací. Po dvouletém sporu byl upálen na Smithfieldském dobytčím trhu v Londýně. Přes toto vítězství postupoval arcibiskup Canterburský, Thomas Arundel, obezřetně. V některých hrabstvích měli lollardi stále silnou podporu a biskupové se v těchto oblastech neodvažovali zahájit pronásledování. Když byl v roce 1410 přiveden na hranici John Badby, krejčí z Eveshamu ve Worcestershire, přišel ho mladý princ Jindřich osobně přemlouvat, aby změnil své smýšlení. V jedné chvíli již bylo dříví odstraněno, ale veškeré přesvědčování selhalo. Nakonec byl oheň zapálen. Když se princ stal králem Jindřichem V., rozhodl se pokračovat v politice svého otce. Zatkl urozeného lollarda Sira Johna Oldcastla v domnění, že takový příklad by mohl být pro potlačení kacířství účinnější.

Když se Oldcastlovi podařilo prchnout z londýnského Toweru, jeho podporovatelé povstali ve zbrani na jeho obranu. To byla jedna z jejich největší chyb, neboť až dosud odmítali válku jako čin, který odporuje zásadám křesťanství. Když se jim nepodařilo unést krále v Elthamu nedaleko Londýna, pochodovali k St. Giles‘ Fields v Londýně, aby se spojili s jinými skupinami. Všichni byli pozatýkáni nebo poraženi. Ačkoli Oldcastle unikl a vyhýbal se polapení celé tři roky, byl nakonec v roce 1417 zatčen a upálen na hranici. Lollardi už nikdy nesáhli po ozbrojené moci ani nevstoupili do politické arény. Ačkoli pronásledování rostlo a mnoho dalších lollardů zahynulo na hranici, nezastavilo to jejich poselství. V Norfolku se rozšířilo rychlostí ohně, jakmile zemřel bojovný biskup Spencer. Byly otevřeny školy, kde se vyučovalo čtení a psaní, a přibývalo nepovolených shromaždišť.

Používání Bible se stalo hlavním důvodem pronásledování. Dřívější výnos koncilu v Toulouse v roce 1229 sice zakazoval laikům vlastnit jakýkoli výtisk Písma v národním jazyce, ale v Anglii se příliš neprosazoval. Předpokládalo se ovšem svolení biskupa, aby bylo možné zahájit překládání Bible. V roce 1408 vydalo zasedání v Canterbury výnos, že se nemá překládat žádná část Bible a že nikdo by neměl číst „žádnou takovou knihu, pamflet nebo pojednání, sepsané nedávno za časů Jana Viklefa nebo od té doby . . . veřejně ani soukromě, pod trestem větší klatby“. To bylo v roce 1414 dále posíleno zákonem, jenž určoval trest osobám, které čtou Písmo v angličtině. Měli ztratit svou půdu, dobytek, majetek i život.

Někteří místní biskupové vydali i jiné výnosy, zejména v Somersetu a Lincolnshire. V Lincolnshire „James Brewster byl obviněn, protože měl jistou knížečku Písma v angličtině“. Agnes Ashfordová učila jednoho člověka „části Kázání na hoře“. Agnes byla předvedena před šest biskupů a tam zvlášť varována, aby těmto věcem nevyučovala, dokonce ani své děti.

Viklefovo učení na evropské pevnině

Zatímco prostí lidé nemohli číst Bibli otevřeně, osoba ve vysokém postavení mohla. Anna, královna anglická a manželka Richarda II., měla jednu Bibli v latině a jednu ve své české mateřštině. S jejím manželstvím v roce 1382 souhlasil její bratr, král Václav IV., na radu papežovu, který tím hodlal posloužit svým vlastním záměrům, ale nepředvídal skutečný výsledek. Anna se brzy doslechla o Viklefových spisech a některé z nich si opatřila i se čtyřmi evangelii v angličtině. Protože se jí líbily, poskytla jim svou podporu. Dvořané Pražského dvora, když ji navštěvovali, brali sebou zpátky do Prahy některé Viklefovy spisy. Pražská univerzita rovněž navázala pevné svazky s Oxfordskou univerzitou, která dosud silně přála Viklefovi.

Výsledkem tohoto kontaktu bylo, že si Jan Hus přečetl spisy Jana Viklefa. Vystudoval na Pražské univerzitě a stal se jejím rektorem. V roce 1403 proběhla řada diskusí o Viklefově učení. Autority je zavrhly, ale Hus o něm dále přednášel. Nakonec vydal papež Alexander V. v roce 1409 papežskou bulu, která nařizovala zkoumání. Hus a jeho následovníci byli dáni do klatby a 200 svazků Viklefových spisů bylo spáleno. Čechy však celé hořely pro učení Husa a Viklefa, a král papeže nepodporoval. Když v roce 1410 zemřel papež a rok nato pražský arcibiskup, využil Hus přechodného uvolnění, aby dále kázal.

V pokusu ukončit ničivé papežské schizma (rozkol) byl v roce 1414 císařem Zikmundem svolán Kostnický koncil. Znovu byly zvažovány znepokojivé účinky Viklefových spisů. Papeženství nyní vidělo výsledky ve dvou od sebe vzdálených zemích, totiž v Anglii a v Čechách. V roce 1415 byl Hus odsouzen a upálen na hranici bez ohledu na glejt, který dostal od císaře. Viklef byl vyhlášen za vůdce kacířství onoho věku. Jeho knihy měly být spáleny a jeho pozůstatky vyňaty z hrobu a vyhozeny z ‚posvěcené půdy‘. Dvěma po sobě následujícím lincolnským biskupům byl takový skutek tak odporný, že nakonec nebyl vykonán až do roku 1428. Tehdy bylo Viklefovo tělo vyzvednuto z hrobu, spáleno a popel vhozen do blízké řeky Swiftu. Bylo přirozené, že někteří viděli v tomto opovrženíhodném skutku určitou symboliku: Jako vody řeky donesly jeho popel na širé moře, tak se Viklefovo učení rozšířilo do celého světa.

Jedno svědectví z roku 1572 popsalo Viklefa, jak zapaluje jiskru, Hus pak rozdmýchává uhlíky a Luther pozvedá planoucí pochodeň. Viklef rozvířil mnohé myšlenky, které se vynořily v 16. století, když reformace odstranila část tradic a falešných nauk, jež narostly během temného středověku. Lollardi přežili celé toto období. Když se do Anglie dostaly Lutherovy spisy, splynuly lollardské sbory s novým hnutím; tak podobná byla obě učení.

Bible se postupně osvobozovala z pout, která z ní činila knihu nedostupnou všem, kromě snad několika málo bohatých osob v privilegovaném postavení. Oceňujeme dnes odvahu, kterou projevovali právě naši předkové? Velmi si vážili Bible jako knihy, která stojí za čtení a studování, ba dokonce stojí i za jejich půdu, svobodu a život. Znamená pro nás něco ta tvrdě vybojovaná svoboda studovat Písmo? Jen tehdy můžeme říci, že ano, když sami začneme studovat Bibli, projevujeme aktivní víru a sdělujeme její pravdy druhým.