Hřích — záleží na něm ještě?
„JAKO národ jsme přestali ‚hřešit‘ asi před dvaceti lety.“ To poznamenal dr. Karl Menninger ve své knize „Co se stalo s hříchem?“ Povšiml si, že o hříchu jako o něčem celonárodně závažném promluvil americký prezident naposledy v jednom prohlášení z roku 1953.
V některých zemích není pojem hříchu obvykle tak důležitý jako řekněme pojem cti nebo synovské oddanosti. V jiných zemích však býval v jedné době považován za životně důležitý. Byl-li někdo obviněn z hříchu, bylo to nesmírně vážné. Dnes se zřejmě věci změnily. Když lidé říkají, že zhřešili, obvykle se přitom lehce usmívají. Hříchy už neděsí. Je takový pohled správný?
Co je vlastně hřích? Popravdě řečeno, mnozí si v této věci ani nejsou jisti. Dříve se mluvilo o „sedmi smrtelných hříších“: pýše, chamtivosti, chtíči, hněvu, obžerství, závisti a lenosti. Dnes se tyto rysy zdají být běžné. Pýcha je podporována v takových věcech, jako je národní hrdost nebo rasová hrdost. Těžko si představit, jak by spotřební společnost v mnoha bohatých zemích mohla dál existovat bez jisté míry chamtivosti, závisti a obžerství obyvatelstva. Cizoložství, homosexualita a smilstvo — různé druhy chtíče — jsou trpěny nebo rozněcovány, a to dokonce i některými náboženskými předáky. A lenost je aktivně podporována moderními vymoženostmi, jako je například televize.
Čí mínění?
Někdy lidé říkají: ‚Dokud se dáš vést svědomím, hříchu se nedopustíš.‘ Je pravda, že svědomí jsme dostali od Boha, aby nám pomáhalo rozeznat dobré od zlého. Nebýt svědomí, lidská společnost by pravděpodobně už dávno upadla do naprostého chaosu a barbarství. — Řím. 2:14, 15.
Svědomí však může také klamat. Většina lidí by například poznala, že vražda je hřích. Přesto náboženství dovolovalo vraždu ctitelům hinduistické bohyně Kálí právě tak, jako římskokatolickým inkvizitorům ve středověku. Ježíš varoval své následovníky: „Přichází hodina, kdy se každý, kdo vás zabije, bude domnívat, že Bohu prokázal svatou službu.“ (Jan 16:2) I dnes se vraždí až 50 miliónů nenarozených dětí ročně prostřednictvím interrupce, a to často se souhlasem zákona země.
Někteří navíc dovedou se svým svědomím velmi pružně zacházet. Jak bylo řečeno o jistém státníkovi, jeho svědomí se stává spíše jeho „spoluviníkem“ než jeho „vůdcem“. Tak je skutečností, že většina lidí bude pokládat krádež za hřích, zejména když jsou ukradeny jejich peníze. Jedním z největších kriminálních problémů ve Spojených státech je však hospodářská trestná činnost, jež zahrnuje například rozkrádání, pojišťovací podvody, úplatky a protislužby. Toho se dopouštějí milióny obyčejných lidí. Trápí je svědomí? Zřejmě ne. Proč ne? Snad proto, že nejsou odhaleni nebo protože „to dělá každý“.
Zdá se tedy, že svědomí má sice svou úlohu v rozeznávání toho, co je hřích, ale potřebuje vedení. Kde však vzít takové vedení? Ti, kdo se prohlašují za autority v této oblasti, často odporují sami sobě, anebo si odporují navzájem.
V římskokatolické církvi se například svého času pokládalo za hřích jíst v pátek maso. Dnes to pro většinu pátků v roce neplatí. Mnozí se diví: ‚Jaký je rozdíl mezi dřívějškem a dneškem?‘ Táž náboženská organizace hledí na používání „umělých“ prostředků k omezení početnosti rodiny jako na závažný hřích. Přesto mnozí lidé, i katolíci, s obavou sledují populační explozi a smýšlejí nyní jinak. Nepochybně souhlasí s dr. Karlem Menningerem: „Bezohlednost, lhostejnost, nedostatek zábran při rozmnožování nebo nevědomost a nezájem, pokud jde o následky pro svět, to se mi zdá být výrazem krajně odporného hříchu.“ Co je vlastně hřích — omezovat růst populace, nebo jej podporovat?
To vše působí v myslích lidí zmatek. Nedávný průzkum římských katolíků ve Spojených státech ukázal, že „většina katolíků nemá jasnou představu, co je hřích“. Mnozí přiznali, že „mají v otázce hříchu zmatek“ a že „si nejsou jisti, z čeho se mají zpovídat“.
Někteří intelektuálové si dokonce kladou otázku, zda hřích ještě vůbec existuje. Mluví raději o „nemoci“ než o „hříchu“. O Jimu Jonesovi, který vyvolal nedávnou hromadnou sebevraždu svých stoupenců v Guyaně, poznamenal v časopise „Time“ jeden teolog: „Myslím, že lidé jako Hitler a Jones jsou prostě psychicky nemocní. Domnívám se, že jedinou reakcí na to je soucit se všemi, které to zasáhne, a ne mravní zděšení.“
Záleží na něm doopravdy?
Když vidíme kolem sebe tak rozmanité názory, záleží ještě skutečně na hříchu? Nuže, pokud skutečně máme zájem o celou svou rodinu a bližní, pokud chceme mít naději do budoucnosti a toužíme dnes žít šťastně a spokojeně, pak musíme odpovědět „Ano“.
„Hřích“ se někdy definuje jako „porušení náboženského zákona nebo mravní zásady“. Zmínka o „náboženském zákoně“ připomíná skutečnost, že jediný, kdo nám může opravdu autoritativně říci, co je hřích, a jak se mu vyhnout, je Původce pravého náboženství, Jehova Bůh. Stvořil člověka, aby žil podle jistých mravních zákonů. Jestliže porušíme přírodní zákony — jako zákon přitažlivosti — výsledek může být zhoubný. Podobně, když porušíme Boží mravní zákony — totiž, když zhřešíme — výsledek může být nakonec neméně zhoubný. Bible nás varuje: „Bohu se nelze posmívat. Vždyť cokoli člověk rozsévá, to bude také sklízet.“ — Gal. 6:7.
Zhoubný účinek hříchu na člověka je odhalen v těchto slovech Ezechiela 18:4: „Duše, která hřeší — ona sama umře.“ Jeho špatný účinek na celé národy je ukázán v Přísloví 14:34, které říká:
„Spravedlnost, ta národ vyvyšuje, kdežto hřích je pro národnostní skupiny cosi hanebného.“
Ano, na hříchu záleží. Pro své vlastní dobro musíme rozeznávat, co hřích je, a musíme se učit vyhýbat se mu. Jak je možno toho dosáhnout? To uvidíme v následujících článcích.