Viděl jsem, jak lidé změnili své životy

Vypráví Percy Iszlaub

V ROCE 1949 zavraždil Japonec Kimihiro Nakata dva muže. Dostal za to zaplaceno. Byly to doby násilí. Na bitevních polích byly zmařeny miliony životů a násilnost doby se na čas přelila do poválečných let.

Přijeli jsme do Japonska s manželkou Ilmou jako misionáři, když druhá světová válka skončila. Kimihirovi bylo tehdy pouhých osmnáct let. Soud ho odsoudil k smrti oběšením. Kdyby býval jen o pár měsíců mladší, nebyl by dostal rozsudek smrti.

V Japonsku není zvykem říkat odsouzenci, kdy bude popraven. Člověk může být v cele smrti týden, měsíc, rok nebo mnoho let. Jeden muž tam byl přes třicet let. Ve vězení se stal z Kimihira rozrušený a násilnický člověk. Chytal se mříží své cely a vykřikoval: „Proč mě nezabijete! Skoncujte s tím!“ Ale roky míjely a on popraven nebyl. Časem se začal Kimihiro zajímat o náboženství. Obdržel Bibli a začal si ji s potěšením číst. Měl ovšem otázky, na něž si nedovedl odpovědět. Jednoho dne v polovině padesátých let dostal číslo časopisu „Strážná věž“. Poslal mu je známý, který se sám o časopis nezajímal. Právě to Kimihiro hledal. Napsal Společnosti Strážná věž o další informace, načež byl poslán jeden svědek Jehovův, aby ho navštívil. Svědek přišel do věznice a tam, v cele smrti, začal Kimihiro studovat Bibli.

Zatím bylo v září 1957 naše misionářské pověření přesunuto do města Fukuoka. V téže době se svědek, který studoval s Kimihirem, odstěhoval, takže jsem převzal týdenní studia v cele smrti. Těsně před naším příjezdem do Fukuoka byl Kimihiro pokřtěn ve vězeňské vaně.

Našel jsem zde tedy křesťanského bratra, jehož osobnost se od základu změnila. Jak pokračovaly mé týdenní návštěvy a měsíce ubíhaly, Kimihiro mi byl stále bližší a dražší. Jak jsme se seznamovali, viděl jsem podobnosti v našich předchozích životech. Vlastně jsem si často myslil, že i já bych možná skončil ve vězení, kdybych býval pokračoval ve svém dřívějším způsobu života.

NESPOŘÁDANÝ ŽIVOT

Jako školák vyrůstající v Austrálii, v jihovýchodním Queenslandu, jsem začal kouřit a pít. Proto jsem měl nepříjemnosti s místní policií. Opilost a výtržnosti ve výčepu se opakovaly každý týden. Jednou jsem hodil sklenici piva do obličeje muži, který mě urazil. Řízením v opilosti jsem rozbil dvě auta a jen tak tak unikl vážnému zranění při závodění na motocyklu.

Kouření a pití mě přivedlo k hazardní hře. Když policie přepadla naši hernu, našli jsme si vždycky jiné místo. Jednou jsem kvůli sázce o půlnoci vstoupil do nabitého tanečního sálu v pyžamu se zmrzlinou v jedné ruce a s věncem vuřtů kolem krku. Sázku jsem vyhrál, ale závod s policií prohrál. Žalovali mě pro výtržnické chování.

Zapletl jsem se dokonce i do krádeží. Začal jsem vyloupením soukromého domu. Pak jsem se vloupal do kina a vzal peníze a cigarety. Mé krádeže vzrostly, když jsem s kamarádem ukradl motor auta, který jsme pak vsadili na jiný podvozek a se ziskem jsme jej prodali.

Můj oblíbený sport bylo ragby. Hrál jsem v záloze. Hráli jsme, abychom vyhráli; ‚dostaň toho druhého‘ bylo naším heslem. Jednoho dne, když jsem běžel s míčem, mě dostal protihráč a vyšel jsem z toho se dvěma zlomenými žebry a poraněnou bránicí.

JISTÝ SMYSL PRO ODPOVĚDNOST

Přitom jsem se ale staral o svou rodinu. Když otec a matka onemocněli a nemohli pracovat, odešel jsem ze školy a našel si zaměstnání jako automechanik, abych pomohl živit rodinu. Bylo mi pouhých čtrnáct. Za deset let, v roce 1940, jsem byl v garáži předákem a dohlížel jsem na 17 mechaniků.

Hlavní zábavou v oněch dnech byly sobotní tance. Hrál jsem v taneční kapele na kornet. Často jsem v sobotu v poledne odešel z práce, odjel do vzdáleného města a hrál do pozdních hodin. Domů jsem se vracel, když vycházelo slunce. Sobotní tance a chození s děvčaty byly významnou částí mého života.

ZNAMENITÝ VLIV V MÉM ŽIVOTĚ

Když mi bylo asi třiadvacet, seznámil jsem se při tanci s Ilmou. Začali jsme se pravidelně scházet, zprvu na tanečních zábavách. Pak ale chodila k nám domů a spřátelila se s mou matkou. Brzy jsem dal jasně najevo, že se s ní chci oženit. Můj vztah k Ilmě způsobil v mém životě velkou změnu.

Měl bych se zmínit o tom, že moje matka se několik let předtím stala svědkyní Jehovovou. Jak se mi to protivilo! Styděl jsem se za ni, že postává na ulici a nabízí kolemjdoucím biblickou literaturu. Domlouval jsem jí, aby toho nechala, ale bez úspěchu. Dal jsem jí na srozuměnou, že nechci, aby s Ilmou mluvila o svém bláznivém náboženství.

Jednou večer po tanci jsme si s Ilmou povídali o válce — 2. světová válka právě v září 1939 začala. Náš rozhovor se dotkl světové situace a Ilma řekla: „Neviděl bys rád, aby byla zřízena nestranná a spravedlivá vláda, která by přinesla celému lidstvu mírové podmínky?“

„To jistě,“ odpověděl jsem, „ale kdo tohle může dokázat? Člověk se o to snaží už léta a kde jsme teď? Začínáme světovou válku!“

„Ale všemohoucí Bůh to dokázat může a také to udělá!“ odpověděla Ilma.

„Jak to, že tedy všemohoucí ještě nic neudělal? Podívej se na tu válku a to utrpení všude. Můžeš na to odpovědět, má milá?“

Ano, Ilma mi na otázku odpověděla, ale ne tak jak jsem čekal. Vytáhla brožurku „Panství a pokoj“ a začala z ní předčítat: „Nemůže být trvalý mír bez nestranné a spravedlivé vlády. Nestranná a spravedlivá vláda nemůže být bez míru.“

S tím jsem souhlasil. „Ale jak se dá něčeho takového dosáhnout?“ chtěl jsem vědět. „Ukaž mi tu brožurku.“

Podala mi ji. Otevřel jsem ji na titulní straně a viděl „Biblická a traktátní společnost Strážná věž . . . První vydání 10 000 000 výtisků.“ Vyskočil jsem div ne do stropu. „Jak jsi k tomu přišla?“ ptal jsem se.

„Mám to od tvé matky,“ řekla. „Přečetla jsem si to a věřím tomu.“ Rozzuřil jsem se ještě víc, když jsem se dověděl, že matka mluvila s Ilmou o náboženství. Stalo se to tak: Před několika týdny položila Ilma matce otázku, která ji mátla. „Moje církev učí, že zlí půjdou do pekla a dobří do nebe,“ začala. „Víte, já se necítím dost dobrá, abych šla do nebe, ale zase nejsem tak špatná, abych šla do pekla. Kam tedy patřím?“

Matka se šťastně chopila příležitosti a vyprávěla Ilmě o Božím původním předsevzetí učinit ze Země ráj, a jak se toto předsevzetí brzy splní pod panstvím jeho království. Poukázala na texty, například na Žalm 37:11 a 29, kde se říká: „Tiší dědičně obdrží zemi a rozkoš budou míti v množství pokoje. Spravedliví ujmou zemi dědičně; a na věky v ní přebývati budou.“ („KB“) A vysvětlila, že Ježíš dokonce slíbil zločinci, který umíral vedle něho, že bude znovu vrácen k životu v onom pozemském ráji. — Luk. 23:43.

Když k nám Ilma chodila o sobotách a nedělích na návštěvu, matka mě vždycky mile požádala, abych zašel na trh koupit něco k večeři. Zatímco jsem byl pryč, pilně rozmlouvala s Ilmou o biblických naukách. Jak dlouho to trvalo, nevím, ale ten večer to skončilo výbuchem.

Řekl jsem Ilmě, že má matka s ní o svém náboženství mluvit neměla, protože já s tím nesouhlasím. A tu se mě Ilma zeptala: „Ty nevěříš ve svobodu?“

„Jistěže věřím!“

„A nejsi potom pokrytec?“ vystřelila na mne.

Slyšel jsem už horší urážky, ale tohle bylo jiné, to přišlo od Ilmy. „Říkal jsi, že by to bylo báječné, kdyby existovala mírová vláda,“ pokračovala. „Ale když ses dověděl, že svědkové Jehovovi vypravují, jak Bůh způsobí něco takového, nezajímá tě to.“

Bylo to k zamyšlení, a já jsem nabručeně a uraženě odešel. Uplynul týden a já Ilmě zatelefonoval, jestli mohu opět za ní přijít. „Ano, když se budeš chovat rozumně a mluvit o věcech, o kterých jsme mluvili minule,“ řekla.

Navštívil jsem ji tedy a ptal se, proč vlastně uvěřila „Rutherfordovu náboženství“, jak jsem mu říkal. (Tehdy byl J. F. Rutherford prezidentem Společnosti Strážná věž.) „Bylo to poprvé, co jsem slyšela tak podivuhodné věci,“ řekla. „Dává mi to smysl. Když mi tvá matka odpovídala na otázky, bylo mi radostí do tance. Jakmile jsem to slyšela, věděla jsem, že je to pravda.“

Musím přiznat, že mně do tance nebylo. Ale vyslechl jsem několik textů a souhlasil jsem, že budu zkoumat dál. A tak jsme se 8. prosince 1939 vzali.

JAK SE MŮJ ŽIVOT DRAMATICKY ZMĚNIL

„Tak dobře, najdeme si někoho, aby s námi studoval Bibli,“ řekl jsem Ilmě. „Ale nechci mámu ani její sedmdesátiletou přítelkyni.“ Opravdu jsem myslel, že je to náboženství babiček. Od svědků Jehovových přišla dvojice služebníků plným časem.

Zprvu jsem se s nimi hodně přel. Nemohl jsem například pochopit, jak mohl první člověk Adam zhřešit, když byl dokonalý. Zdálo se mi, že se Bohu příliš nepovedl, když ho tvořil, jestliže se obrátil k zlému. Ale časem jsem porozuměl tomu, že Bůh člověka stvořil jako svobodného mravního činitele — ne robota. Měl tedy schopnost zvolit si správné nebo nesprávné jednání.

Jak naše studium pokračovalo do února a března, můj zájem rostl. Jednoho dne jsem řekl Ilmě: „Pojedeme na sjezd do Brisbane.“ Bylo to v dubnu, pouhé čtyři měsíce po svatbě. Jeli jsme tedy. Udělalo to na nás velký dojem. Nechtělo se mi věřit, kolik mladých lidí našeho věku jsme tam poznali. Ne, tohle rozhodně nebylo náboženství starých lidí.

Když jsme se vrátili domů, bral jsem studium ještě vážněji a začal jsem horlivě kázat druhým. V nedalekém městě se Norman Belotti, mladík, který kdysi patřil k soupeřící tlupě, také stal svědkem. Začali jsme tedy vydávat svědectví jako druhové místo jako bojovní soupeři. V našich městečkách nás mnozí znali a nevěřili svým očím. Kouření, opilé výtržnosti, krádeže, bezohledná jízda autem, hazardní hry, zahrávání s pohlavní nemravností — to vše minulo. Proč?

Otevřely se mi oči porozumění. Upřímně a celým srdcem jsem uvěřil, že Jehova Bůh upevní spravedlivé panství, své království, o které se modlíme. (Mat. 6:9, 10; Dan. 2:44) Toto poznání a mé ocenění pro ně přivodily dramatické změny v mém životě. To mě možná doopravdy uchránilo od potíží, do nichž se dostal Kimihiro Nakata.

ZAČÍNÁME NOVÝ ŽIVOT

V červenci 1940 jsme se s Ilmou rozhodli jet na sjezd do Sydney a pak zahájit kazatelskou práci plným časem neboli průkopnickou službu, jak se tomu říká. Opustil jsem své zaměstnání předáka v garáži a prodali jsme všechen svůj nově zakoupený nábytek. Zavolal jsem Normanovi a řekl mu, co plánujeme. „Počkej na mne! Počkej na mne! Já půjdu také!“ řekl. Tak se k nám připojili Norman a jeho sestra Beatrice.

Během sjezdu, který velice posílil naši víru, jsme všichni čtyři 24. července 1940 symbolizovali svou oddanost křtem ve vodě. Potom jsme šli do odbočky Společnosti Strážná věž v Sydney a požádali o průkopnické přidělení. Byli jsme vysláni do města Townsville v severním Queenslandu.

Nový život, který jsme začali, nebyl snadný. Byl však hodnotný a my jsme byli šťastni, protože jsme měli důvěru, že děláme to, co těší Boha.

Deštivé období trvá v Queenslandu od listopadu do ledna. Někdy napršelo 39 a více centimetrů za den a to vyvolávalo náhlé povodně. Jednou jsme byli několik dní sami mezi dvěma rozvodněnými řekami. Když nám došly zásoby, jedli jsme planá rajská jablka.

Jak světová válka pokračovala, rostly předsudky proti svědkům Jehovovým. V lednu 1941 zakázala vláda v Austrálii naši činnost. Ale my jsme kázali dál. Vydávali jsme se s Normanem v pondělí ráno propracovávat rozsáhlé venkovské oblasti. Naložili jsme na jedno kolo dvě krabice knih a na druhé pokrývky, pánev a nádobu s vodou na čaj. Ilma a Beatrice zatím svědčily ve městě, dokud jsme se v pátek večer nevrátili.

Někdy nám docházely zásoby potravin a neměli jsme s Normanem den dva co jíst. Pak se nám třeba podařilo vyměnit nějaké knihy za jídlo. Nebo jsme příležitostně štípali dříví za stravu. V noci jsme spávali pod starým můstkem přes potok nebo ještě častěji pod stromem. Abychom odehnali mračna moskytů, pálili jsme při odpočinku dobytčí trus, jednu hromádku u svých nohou a druhou u hlavy.

ROZŠÍŘENÉ PŘEDNOSTI SLUŽBY

Po několika měsících průkopnické služby jsme se jednoho dne vrátili domů a našli dopis od Společnosti Strážná věž. Bylo to pozvání ke službě v bételu, v ústředí odbočky svědků Jehovových v Sydney. Radostně jsme je přijali. Avšak brzy potom, co jsme začali v bételu pracovat, nařídila vláda všem členům rodiny bétel opustit dům a majetek Společnosti zabrala.

Byla nám s Ilmou přidělena práce v Melbourne. Během zákazu jsme kázali jen s Biblí, pracovali sami a co možná nenápadně. Občas jsme si připadali trochu osamělí, ale přišla i požehnání. Ilma vypráví: „Jednoho dne jsem ve službě kázala ženě středního věku o rajské zemi. Ihned rozpoznala zvuk biblické pravdy. Studovala a výborně pokračovala, třebaže jsme právě tehdy byli pod zákazem.“ Zákaz byl zrušen v červnu 1943.

Rok 1947 nás zastihl v krajské službě V Novém jižním Walesu, kde jsem tehdy sloužil jako cestující zástupce svědků Jehovových. Nyní nám byla předložena další přednost — pozvání do biblické školy Strážné věže Galád, školy ve státě New York připravující misionáře. Jak jsme se měli rozhodnout?

Protože jsem ve čtrnácti letech odešel ze školy, bál jsem se a cítil jsem se nezpůsobilý navštěvovat takovou školu. Pohlíželi jsme však na pozvání jako na Boží vůli, a proto jsme odpověděli jako prorok Izaiáš: ‚Zde jsme! Pošli nás!‘ (Iz. 6:8) A tak se stalo, že jsme v lednu 1948 spolu s dalšími sedmnácti z Austrálie a Nového Zélandu — včetně mého dřívějšího průkopnického společníka Normana Bellottiho — vypluli do Spojených států.

Po pěti měsících intenzivního biblického poučování nám byla dána misionářská přidělení. Naše směřovalo do Japonska.

MISIONÁŘSKÝ ŽIVOT V JAPONSKU

Naše první přidělení bylo v městě Kobe. Náš misionářský domov stál na vysokém kopci, odkud jsme měli kouzelný výhled na krásné vnitrozemské moře s půvabnými loďkami všech tvarů a velikostí, jež se projížděly podle pobřeží. Maják, věrně blikající ve dne v noci, vedl námořníky kolem ponořených skalisek.

Laskavý lékař, který bydlel vedle nás, byl pohnut ke slovům: „Tento misionářský domov se stane zdrojem světla ve zdejším okolí.“ Jak pravdivá se ukázala jeho slova! Tenkrát nebyli ve městě Kobe žádní místní svědkové, ale teď je tam 20 sborů s téměř 1 400 zvěstovateli království. Dvě lékařovy dcery byly pokřtěny o více než dvacet let později v oblasti Tokia.

Náš domov byl bez nábytku a potřeboval důkladně vyčistit. Tráva na zahradě byla vysoká, a tak jsme ji posekali, rozprostřeli po podlaze a spali oblečení v trávě tři týdny, dokud nám nepřišly naše věci. Žertovně jsme tomu říkali „třínedělní svědivka“.

Učení jazyka nám šlo zpočátku velmi ztěžka, zejména mně. Říkával jsem bratrům takové věci jako „jíst“ (taberu) ovce místo „pást“ (tabesaseru) ovce, nebo aby podporovali „nudle“ (udon) „Strážné věže“, místo aby podporovali „tažení“ (undo) se „Strážnou věží“. Bratři mi ovšem vždycky s láskou pomohli přes tato úskalí a tak jsme dělali pokroky.

PROMĚNĚNÉ ŽIVOTY — NĚCO KRÁSNÉHO

Jsme s Ilmou v Japonsku více než 31 let. Stalo se nám domovem. Když jsme přijeli, byli v celé zemi pouze tři domorodí svědkové. Dnes tady zvěstuje dobré poselství o království více než 58 400 našich bratrů a sester. Za ta léta jsem viděl mnoho zázračně proměněných životů — u osob, které se proviňovaly nekalými obchody, i u lidí žijících velmi nemravným životem. Potom se však jejich srdcí dotkly pravdy Božího slova, a bylo krásné pozorovat změnu.

Nejdramatičtější změnou v životě však pro mne byla proměna Kimihira Nakaty, rozrušeného, zuřivého vězně z cely smrti, který zavraždil dva lidi. Stal se z něho mírný, laskavý mladý muž. Byl jedním z nejhorlivějších zvěstovatelů království, které jsem poznal. „Když vidím oknem své cely modré nebe,“ říkával návštěvníkům, „tolik si přeji, abych byl venku a mohl vám pomáhat kázat!“

Přesto i ze své cely pomohl Kimihiro mnoha lidem. Napsal rodinám osob, které zabil, vydal jim svědectví, a oni projevili zájem. Svědčil také rozsáhle ve své rodině. Studoval Braillovo slepecké písmo a přepsal jím knihu „Bůh budiž pravdivý“, brožuru „Toto dobré poselství o království“ a články ze „Strážné věže“ a „Probuďte se!“. Tyto publikace byly rozšířeny do různých částí Japonska, včetně slepeckých škol.

SOUSTŘEDĚN NA NADĚJI, KTERÁ BYLA PŘED NÍM

10. června 1959 zastavilo u našeho misionářského domova policejní auto. Kimihiro požádal, abych byl toho rána přítomen jeho popravě. Na jeho poslední slova ke mně nezapomenu: „Dnes cítím silnou důvěru v Jehovu, ve výkupní oběť a v naději ve vzkříšení. Chvíli budu spát, a bude-li to Jehovova vůle, setkám se s tebou v ráji.“ Kimihiro zemřel, aby učinil zadost spravedlnosti, dal život za život. Nezemřel však jako zatvrzelý zločinec bez jakékoli naděje, ale jako oddaný, pokřtěný, věrný Jehovův služebník.

Ano, viděl jsem, jak lidé změnili své životy — Kimihiro a já sám. I vzdor zhoršenému zdraví zůstává Ilma mou věrnou družkou ve službě plným časem, v přednosti, z níž se těšíme již přes 40 let. Naše vděčnost se společně nese k Jehovovi, Bohu, který dokáže měnit životy.